Dnešní ráno je jako přes kopírák, je mi jen o fous líp, zkurv... borelióza... jinak stejný flek, montáž i nástraha. Nedočetl jsem ani první kapitolu a už to vrčí.

Ovšem tentokrát je to nekompromisní tah od břehu pryč, který se nedá ubrzdit. Po několika metrech tam někde uprostřed proudu a v hloubce se ryba cítí asi jistěji a už se ani nehne. Nějakou chvilku se tak přetahujeme doslova o centimetry, aby nakonec milá rybka uznala, že tohle asi není to nej místo, kde se dá dobře schovat a začne znovu jezdit nahoru a dolů. Nakonec ji dotáhnu asi pět šest metrů před sebe, tady se hned převaluje, hned se snaží potopit střemhlav dolů, ale sestava drží, nepomůže žádný trik... a tak asi po pěti minutách končí v síťce.

Naprosto dokonalá ryba... rychlou procedůru měření a focení následuje pár kroků proti proudu na mělčinu, kde ji vysvobodím ze siťky podběráku. Stojí tady nehnutě a jen mocně oddechuje... mám nápad... utíkám rychle pro telefon... stále tam stojí. Jakoby ten nádherný kapr na mě počkal. Rychle tři fotky a pak vizualizuju a vypaluju tenhle zážitek do mozkové kůry tak dlouho, než pomalu zmizí v hloubce.

Je mi příšerně, přepral by mě snad i desetiletý kluk, ale stejně se vleču k vodě. Ležel jsem teď dva dny doma, už mě všechno nudí a bolí. Mám v plánu si tady pod stromy prokrmit dva fleky... budu raději ležet tady než doma v posteli a třeba se splete i nějaká ta rybka.

Po necelé hodince se opravdu rozvrčí pin a já jsem opět vystaven tomu, kvůli čemu snad většina z nás chodí k vodě: tahu ryby. Ta sjíždí kousek po proudu, ale tohle nářadíčko, co mám v ruce, je prověřeno lety a jinými rybami... celkem rychle dostávám protivníka zpátky ke mně... cáknutí podběráku do vody má za následek další úprk, ale daleko ho nepouštím. Pomalu přitahuju, až se zlatavé šupinaté tělo kapra zhoupne k hladině... ještě ho nechávám trochu vykřepčit, aby na druhý pokus vklouzl do podběráku.

Díky ti, řeko, tohle je tenhle rok třetí krásný kapr, opravdu nevím, čím jsem si zasloužil, že jsi ke mně tak štědrá.

Rychle dvě tři fotky... tentokráte jsem nic nezapomněl... větší podběrák, podložku... všechno mám... ještě chvilku jen hledím... krásnej.

A teď hajdy domů, pomalu se rozpršívá, cítím, že tohle je to správné počasí na giganty, ale já prostě nemám energii. 
Tak zas příště.

Plán byl zabrodit s pytlíkem třešní u proudnějšího úseku a spouštět to po proudu, jenže když jsem se dostal na místo, kde jsem hodlal vlézt do vody, tak mě doslova omráčil pohled na několik zavalitých těl, které tady stály jen pár metrů ode mně. Tak tohle jsem nečekal, chvilku přemýšlím, co a jak, ale pak se rozhoduji, že třešně přece žerou všechny ryby a jdu na to. Jenže tenhle můj takový ten lehčí přístup tady moc nefunguje. Nakonec mám dva záběry, jeden jsem promeškal a druhý... už jsem opravdu myslel, že to bude nějaký ruský torpédoborec, ale svatej Péťa to nějak popletl a odpor slábne a slábne... a vykoukne na mě z vody tlouštidlo... jako jsem vděčný za každou rybku, ale v tomhle případě bych milého tlouště nejraději zahodil tak kilometr daleko. Zkouším to ještě chvilku, ale udělalo se strašné vedro a ryby stojí jen apatičně v proudu... 

Večer si připravuju trochu těžší kalibr, nějaký ten návazec k tomu, uvařil asi tři kila kukuřice a jdu celý nějaký rozechvělý chrnět. No a pak je tady nádherné ráno, ještě není takové horko, ale bude, tak honem na flek. Po zakrmení to netrvá dlouho a první šedavá ponorka prokluzuje kolem prokrmeného místa. Ani nedutám, žádný pohyb, jen moje oddechování... ale nic. Jak to říkal starej dobrej Rod H.? Prostě se uvolni, všechno je jak má být, nic nevymýšlej a čekej. Asi dvakrát se jen trošičku zvednu, kukuřice jde krásně vidět a ano, tam zezadu z travin se něco blíží. Sem tam se pohne špička prutu, zřejmě jak se ryba otřela o vlasec... a zase se špička jemně zaklepala a pak se najednou zhoupne do půlkruhu a to už se rozeřve pin... beru prut do ruky a ani nemusím zasekávat... první výpad mi málem spálil kůži na bříšku palce, v duchu si žehnám, že jsem tam namotal té pětatřicítky skoro sto metrů... takhle mám čas ze sebe všechno shodit a alou do vody. Včera jsem si to tady ke konci proplaval a prošel a na nic, co by mohlo komplikovat zdolávání, jsem nenarazil. Jen tam, kde je teď rybička, je takový pás travin, ale docela lehce ji z tama vydoluju a pak už si naplno vychutnávám souboj pod hladinou v klidnější vodě. Kapr to je. Jezdí hned doleva, pak zase doprava, ale jde poznat, že mu dochází síly. Vracím se vodou k podběráku a na druhý pokus je to tam. Krásný šupináč a udělal mi moc velkou radost, jak mě pánbů stvořil, tak s ním vylezu z vody, rychle dvě fotky a už s ním lezu zase zpět, tak plav loupežníku... jen pomalu se vzdaluje... teda Péťo tentokrát si to nepopletl, díkec.

Tak tedy opět po roce... plánování nám zabralo asi tak pár zpráv přes whatsapp a jsme tu. Sice dostat se na předem vybrané fleky nebylo tentokráte úplně nejjednodušší, ale tam, kde jsme skončili, se nám to docela pozdávalo a tak zařizujeme tábor.

Spokojeně žvatláme, dlouho jsme se holt neviděli a k večeru se konají první náhozy hned pod nohama. Lapáme nějaké jelce a já se pak vydávám kousek po proudu, abych tady na takovém výběžku vypnul v proudu dvě celkem pěkné ryby. Co to bylo, nevím, ale vzhledem k tomu, co následovalo, tipuju na parmy. Vyměňuju háček a zkouším jen kukly a červi. Přichází razantní záběr a následuje série divokých výpadů, které pak přechází v konstantní napětí kdesi dole u dna v tom největším proudu. Jen pomalu zvyšuju tah, ale ryba popojede jen dopředu nebo dozadu, ale nahoru ji dostat nemůžu. Už jsem na ten můj proutek něco vytáhnul, křivka napovídá, že tohle by mohlo být opravdu něco slušnějšího, ale je tady velký proud a tak si ani nejsem jistý, s kýmže mám vlastně tu čest. Nevím, jak dlouho se takhle přetahujeme, Marťas mezitím všeho nechal a přispěchal na pomoc, zřejmě také tušil, že tohle by mohla být opravdu povedená rybka.

Ta začíná být nevozní a hledá lepší úkryt, jaké to štěstí, že tady nejsou žádné napadané stromy... největší strach mám, když vyráží proti proudu kvůli změně úhlu a tlaku na háček, ale zatím všechno drží. Sám sebe uklidňuji, hlavně nespěchat. Pomaličku, ale jistě jsem ji už několikrát dostal trochu nahoru, abych pak jen kousek ode mě v proudu zahlédl bílé podlouhlé tělo parmy... a ne malé. Přiznávám, jsem rozrušen. A ryba je zase dole... nakonec se odvažuji a sejdu jen malinko po proudu a stáhnu ji tak do klidnějších partií. Uf, manévr se povedl a všechno drží, tak teď jen nahoru. Jde poznat, že parma už slábne, dostávám ji výš a výš, Marťas připravený s podběrákem a pak poslední chvilka napětí a můžeme si oba oddechnout a radostí zavýsknout. To, co na nás kouká ze síťky, je pro nás oba naprosto neuvěřitelná ryba. Odhadem určitě přes tři kila a víc jak pětasedmdesát čísel... naprostá euforie... opravdu jedna z nej ryb, které jsem kdy chytil, jsem tímhle zážitkem tak napumpován, že v noci toho ani moc nenaspím.

Další dny zkoušíme pilovat naše techniky splavávání a chytají se zase jelci, sem tam cejn. Flek ze včerejška přenechávám Martinovi, ať si taky lapne hezkou rybku, ale nepodařilo se. Mě se naopak nepochopitelně daří a dostávám z tohoto místa za celou výpravu postupně pět parem. Dvě menší, dvě takové střední a tu první královnu. Dokonce i bolínka tu lapnu na zrnko kukuřice, když to spustím rovnou před něj a jen malé cuknutí stačí, aby po tom vyjel. Za zmínku určitě stojí i naše společná ryba... to když po záseku ryba přímo vypálila po proudu k protějšímu břehu a zřejmě tam do něčeho vjela. Ať jsem se snažil sebevíc a měnil různě na břehu pozice, nešlo s tím nic dělat. Marťas teda podržel proutek a mi nezbývalo, než si zaplavat. Naštěstí to byly jen takové větvičky a celkem rychle jsem rybu vyhnal na volnou vodu, kde ji parťák, než jsem se vyškrábal zpátky na břeh a obléknul, už skoro zdolal. Ještě podebrat a máme tady krásnou říční formu kapříka šupináče, paráda.

Počasí je přes všechny ty dny všelijaké, ale my se s tím nějak poprali a opravdový déšť zažili jen jednou v noci, takže dobré, ba řekl bych, že na ryby přímo ideální.

Výprava prostě jak má být, musím zde vyzdvihnout jak skvělý je Martin parťák, připravil několik velmi dobrých a chutných jídel a mě jako náruživého pijáka kafe zásoboval vpravdě královsky. Navíc jsme museli přendat moje věci do jeho auta a moje auto nechat ve vesnici, protože u vody bylo jen minimum parkování. V autě tak zůstal celý kýblík pro ryby připravených dobrot... i zde podal parťák pomocnou ruku a velkoryse se podělil o své peletky a ostatní. 

No a pak je tu pátek a my se rozjíždíme domů... díky řeko, a velký dík tobě kámo.

Úterý

Věru poznat, že Pankrác, Servác a Bonifác ledoví muži jsou... ráno sice škrábat auto nemusím, ale pořádné oblečení bude u vody nutnost.

Jsem tam něco kolem osmé a celkem rychle nacházím hejno kaprů, kde pár z nich jsou opravdu slušné hovádka. Ale ryby jsou to mazané, ať se plížím jako myška, je to jako hra na škatule hejbejte se... nahodím ve východním rohu, přesunou se do západního a zase naopak, až je to přestane bavit a zmizí neznámo kam.

Trochu se trápím, holt jde poznat, že nechodím k vodě často a mé už tak volšové ruce jsou ještě volšovější. Ale je tu krásně... teda až na to počasi... střídavě mě zasypáva déšť, sníh a kroupy... nakonec jsem zimou tak ztuhlý, že to balím a mizím na dvě hodinky do bouldrovky se trochu ohřát.

Odpolední rybačku začínám kolem druhé a podaří se mi konečně zpod jednoho keře vyškrábnout prvního tlouštíka. Na dalším místě úplné mimino, ale poslední flek vydává poklad... zatím největší tloušť, co jsem tady chytnul, nefalšovanýych úctyhodných 58 cm... masivní ryba... fotky ve vodě a jedna rychlá v trávě po rychlém přeměření... takhle to dopadá, když já debil nechám doma podběrák i podložku. 

Celou dobu chytáno jen na střídku a kůrku.

Středa

Ti kapříci mi nedali pokoj a tak jsem znovu ve stejný čas na stejném místě. Tentokrát si jeden flek, který musí při své cestě za potravou stopro minout, provoním trochou ploticového krmení a pak už jen trpělivost. 

Než tu mou hru prohlédnou, otočí se jeden mamlásek snad třikrát kolem nastražené kůrky jen pár cenťáků nade dnem... mám nervy napnuté až k prasknutí... skoro nedýchám... aby se pak to kapřisko otřelo vlasec a to je konečná... je okamžitě v tahu a ostatní ryby s ním. Ježišmarjá to snad není pravda.

Holt není každý den posvícení a tak jdu dál.

Tenhle den je ovšem stejně naprosto vyjímečný... kousek od můstku přes kanál k MVE koukám na několik parem, jak stojí v proudu a čekají, co jim řeka nadělí. Nikdy jsem tady nic podobného neviděl a jedna z nich je opravdu kousek. Chvilku zkouším, jestli budou reagovat na sladkou kukuřici nebo pelety, ale oba pokusy se setkávají pouze s postupným úprkem všech ryb. Tak dnes mi asi není souzeno. Jdu pak dál, až dozadu k padlým stromům, ale ani tady nic.

Nakonec se prodírám lesem a bobřími hrady až úplně dozadu, kde jsem ještě nikdy nebyl. V padlých stromech tady stojí krásná štika, odhaduju tak minimálně na 80 - 90 cm, fakt zvíře. Jak tam tak stojím na jednom kmeni, tak zahlídnu vpravo ode mě ve vodě pohyb. Jakoby se trojice velkých šupináčů přijela podívat, kdože to ruší jejich klid. Pomaličku se stahuju na břeh a do vody letí jen kousek střídky s jedním bročkem pár centimetrů od háčku.

Světe div se, záběr... ale zásek se nekoná, ryba je pryč, než stačím vzít proutek do ruky... vytáhnu montáž z vody a je mi jasné, co se stalo. Zřejmě v rozrušení jsem natisknul střídku kolem háčku tak pevně, že při záběru touhle hrudkou prostě háček neprošel a ryba se zdejchla. A s ní i všechny ostatní.

Neslavný to konec, zplihle se vracím zpět k autu, na každém chytatelném fleku jestě poslední pohled do vody a čau... no ne úplně. Na posledním místě, kde z hloubky ční tlusté větve padlých velikánů, jen pár okamžiků slunce stačí, abych pod jednou takovou holou větví objevil krásného sumíka. Sám nevím proč, ale najednou je zase všechno fajn, stojím tam dlouho, jen se dívám a kochám, opravdu nádherný tvor... tak tohle je úžasný den, i když se dnes na břeh nepodívala ani jedna rybka, tak stejně... tolik ryb jsem tady za jednu návštěvu ještě nikdy neviděl, tak čau a zase někdy.