Plán byl zabrodit s pytlíkem třešní u proudnějšího úseku a spouštět to po proudu, jenže když jsem se dostal na místo, kde jsem hodlal vlézt do vody, tak mě doslova omráčil pohled na několik zavalitých těl, které tady stály jen pár metrů ode mně. Tak tohle jsem nečekal, chvilku přemýšlím, co a jak, ale pak se rozhoduji, že třešně přece žerou všechny ryby a jdu na to. Jenže tenhle můj takový ten lehčí přístup tady moc nefunguje. Nakonec mám dva záběry, jeden jsem promeškal a druhý... už jsem opravdu myslel, že to bude nějaký ruský torpédoborec, ale svatej Péťa to nějak popletl a odpor slábne a slábne... a vykoukne na mě z vody tlouštidlo... jako jsem vděčný za každou rybku, ale v tomhle případě bych milého tlouště nejraději zahodil tak kilometr daleko. Zkouším to ještě chvilku, ale udělalo se strašné vedro a ryby stojí jen apatičně v proudu... 

Večer si připravuju trochu těžší kalibr, nějaký ten návazec k tomu, uvařil asi tři kila kukuřice a jdu celý nějaký rozechvělý chrnět. No a pak je tady nádherné ráno, ještě není takové horko, ale bude, tak honem na flek. Po zakrmení to netrvá dlouho a první šedavá ponorka prokluzuje kolem prokrmeného místa. Ani nedutám, žádný pohyb, jen moje oddechování... ale nic. Jak to říkal starej dobrej Rod H.? Prostě se uvolni, všechno je jak má být, nic nevymýšlej a čekej. Asi dvakrát se jen trošičku zvednu, kukuřice jde krásně vidět a ano, tam zezadu z travin se něco blíží. Sem tam se pohne špička prutu, zřejmě jak se ryba otřela o vlasec... a zase se špička jemně zaklepala a pak se najednou zhoupne do půlkruhu a to už se rozeřve pin... beru prut do ruky a ani nemusím zasekávat... první výpad mi málem spálil kůži na bříšku palce, v duchu si žehnám, že jsem tam namotal té pětatřicítky skoro sto metrů... takhle mám čas ze sebe všechno shodit a alou do vody. Včera jsem si to tady ke konci proplaval a prošel a na nic, co by mohlo komplikovat zdolávání, jsem nenarazil. Jen tam, kde je teď rybička, je takový pás travin, ale docela lehce ji z tama vydoluju a pak už si naplno vychutnávám souboj pod hladinou v klidnější vodě. Kapr to je. Jezdí hned doleva, pak zase doprava, ale jde poznat, že mu dochází síly. Vracím se vodou k podběráku a na druhý pokus je to tam. Krásný šupináč a udělal mi moc velkou radost, jak mě pánbů stvořil, tak s ním vylezu z vody, rychle dvě fotky a už s ním lezu zase zpět, tak plav loupežníku... jen pomalu se vzdaluje... teda Péťo tentokrát si to nepopletl, díkec.