Dnes se vrátíme na počátek devadesátých let. Tenhle klenot vybrousil americký hudebník Tim Clark, který několik let komponoval muziku pro planetária a do toho studoval hudbu severoamerických indiánů, aby nakonec vyslyšel další volání a stal se špičkovým kuchařem.

www.youtube.com/watch

 Veselé a v klidu prožité vánoční svátky a šťastný nový rok.

Kolem druhé na místě. Krásný to pocit... zimní zeleň trávy táhnoucí se až k řece a nikde nikdo, jen na nebi pár vran a dva racky jsem viděl. Beru foťák, těsto a šlapu si to rovnou k první tišině. Z těsta uždibnu kousek velký asi jako vlašský ořech a po kousíčkách ho nahážu do rozmezí proudu a klidnějšího úseku. Nebe je zatáhlé, ale i tak dávám pozor a pohybuju se opatrně a tiše, přece jen kol a kolem krmím si to max. pět metrů od břehu. Minule jsem tu záběr měl, bohužel neproměnil... Další místo je taková tutovka. Velká tišina, skoro stoják dalo by se říct, překřížený do poloviny padlou starou vrbou. Zakrmuju tři různá místa stejným způsobem jako to předtím a jdu se projít dál a dál po proudu. Zvířátka dnes nevidět, asi se jim moje přítomnost nepozdává, ale i tak tu jsou všude stopy bobrů a o kousek dál nacházím zbytek něčího oběda... smutné? Kdepak, jen jednoduchý koloběh přírody...  něco bylo prostě chytřejší a rychlejší než nebožka volavka.

Opáknu tohle kolečko i se zakrmováním ještě jednou a vracím se k autu. Tam v klidu nový návazec, jablíčko na posilněnou a jdem na to. Hned první místo do dvou minut krásný záběr. Je sice už pološero, ale přihnutí špičky, která už tak zůstane, není možné přehlédnout. Proutek krásně ohlý, moc tady volnosti nemám, takže to trochu deru, ale štěstí stojí při mně. Krásná jednapadesátka... ještě foto a čau. A jde se dál. Prší teď hezky, ale po první rybce se cítím uvolněný a je mi všechno jedno. Možná i proto další tři místa zůstávají hluché anebo kdo ví, čím to je. Na tom posledním mě zastihne už úplná tma, i tak tam okouním ještě dobrou půlhodinku. Jen si to tady obhlížím... křoviny, siluety stromů a větví trčící proti nebi... pomalu se dostavuje pocit vděčnosti. Za to, že je to tu tak opuštěné, lidmi opomíjené, znovu divoké.

Kolem šesté jsem doma. Moc fajn to bylo.

Chtěl jsem už včera, ale nebylo mi nějak fajn. Podle zpráv na netu se valilo sto kubíků... než jsem usnul, představoval jsem si, jak jsou velké a krásné ryby natlačené u břehu v travinách...

Dnes je mi o něco líp, tak jedu. Snažím se tam být brzo a zastihnout při šálku čaje východ slunce, ale mraky mi to pokazily. Nevadí, krásných devět stupňů nad nulou dává tušit fajn rybačku a tak zvesela šlapu od auta k řece.

Chvíli jen stojím a koukám... no, furt to valí, nespadlo to ani o cenťák... zkusím prostě nahodit do každého zajímavého místa, počkám deset minut a jdu dál, to by bylo, abych se aspoň jednou netrefil. Ale první dvě hodinky ani potah. Dostávám se až na tutové místo, mám tady už několik hezkých ryb, ale ani na tomhle fleku nic moc, nakonec zůstávám přes půl hodiny... tady prostě ryba přijít musí. A tak se i stane, nakonec to zblajznul tlouštík kolem třiceti čísel... aspoň něco. Po cestě sem jsem si zakrmil jednu známou tišinu, kde jsem minule jednu rybku přelstil. Tak opatrně nához a netrvá to dlouho, spička se přihne a já sekám. Tak tohle je už jiný tah. Celkem nekompromisně navádím rybu do podběráku, nalevo i napravo jsou nějaké naplaveniny, tak nechci riskovat. No vida, pěknej, vypadá najezeně. Schválně prubnu novou váhu - kilo sedmset, tak to jsem nečekal, paráda. Vracím se teď zpět, ještě pokouším pár nových fleků, ale většinou to končí tím, že trhám... no ještě se máš hodně co učit, ty specialisto... 

Proběhne ještě pokus o vánočního kapra na nedalekém stojáku, ale ani potah. Za zmínku stojí vatovec jak kopačák, který tam na mě při hledání správného místečka vykouknul... že tam tak dlouho vydržel. No nic, dojíst svačinku, dopít čajík a alou domů, stačilo.

Johannes Kentmann (1518 - 1574) se narodil v Drážďanech, absolovoval školy v Annabergu, Wittenbergu a Lipsku. Své doktorské studium zakončil promocí v Bologni v roce 1549. Od roku 1551 do roku 1553 pracoval jako Stadt, - Land und Schulphysikus v Míšni - měl tak na starosti zdraví spoluobčanů v celém kraji. Později pracoval až do své smrti jako doktor v Torgau. Není známo, kdy přesně se u něj probudila zvědavost a velký zájem, cože to vlastně všechno v Labi a jeho okolí žije. Časté toulky kolem řeky a schraňování informací nakonec zpracoval do díla věru na ten čas nevídaného, které bylo tak obsáhlé, že s jeho dokončením mu pomáhal i jeho syn Theophil Kentmann - taktéž doktor. Z velké části je CK tvořen celostránkovými ilustracemi (450 akvarelů), na kterých jsou vyobrazeny rostliny, některá zvířata, ale i třeba zmapovaný tok Labe od Nymburka až po Cuxhaven a také ryby, které tehdy v Labi žily. Historická hodnota tohoto počinu je obrovská z mnoha důvodů - ať už je to náhled do tehdejších technik zpracování ilustrací, dokumentace flory i fauny (na tehdejší dobu pojatá velmi vědecky), náhled do tehdejšího univerzitního světa atd. 

Pro nás je samozřejmě nejzajímavější samotné Labe a jeho obyvatelé. A tak se mezi jiným dozvídáme, že autor rozřadil ryby do pěti kategorií:

1. ryby, které přicházejí z daleka, ale nezůstávaji - a nebo znovu odplouvají nebo umírají (např. losos, jeseter, placka pomořanská)

2. ryby, které přicházejí z potoků a přítoků (např. střevle, bolen, lín a mnoho dalších)

3. ryby, které mají šupiny (např. kapr, parma, štika)

4. ryby, které jsou dobré k pražení, smažení (např. cejn, jesen, tloušť)

5. bílá ryba (např. hrouzek, karas)

Tohle rozřadění je dnes trochu úsměvné, ale nutno bráti na zřetel, že Kentmann zřejmě vyrážel za labskými rybáři, se kterými pak na Labe vyjížděl, rozmlouval s nimi a nechával si ukázat jejich úlovky - odtud tedy většina jeho informací. I tak ale spolehlivě napočítal a rozřadil 39 druhů ryb a raků. Řeč se mění, ale obrazy zůstávají, tehdejší specifická jména ryb už dnes nikdo nezná, ale díky Kentmannovým velmi realistickým ilustracím není pochyb, o které ryby se jedná. Dnes pro nás cenné a zajímavé informace o labské ichtyofauně a stavu řeky vůbec kolem roku 1550.