Rod Hutchinson a jeho Carp Now and Then. Poprvé tahle kniha vyšla v roce 1988 a je to vlastně takové srovnání a komentování vývoje kaprařiny v osmdesátých letech. Autor se zde opírá hlavně o jeho vlastní knihu Carp Book, kterou napsal v roce 1980. V Carp Now and Then se tak střídají původní kapitoly z Carp Book a nové, které jsou rozšířením a srovnáním, jak daleko se kaprařina za sedm let posunula. Kniha má tak 35 kapitol. Najdeme zde úplné základy, tedy kde ryby hledat, jak se vypořádat s různými překážkami, úvahy nad vybavením, ale i velmi obsáhlé až skoro vědecké rozbory montáží nebo návnad a nástrah. Samozřejmě, že dnes je kaprařina zase o notný kus dál, ale i tak je to velmi zajímavé čtení a někdy i docela veselé - viz příběhy z francouzkého jezera Cassien. Jedna extra kapitola je pak dopis, který Rodovi poslal Chris Yates.

Já si knížku přečetl s chutí a byl jsem mile překvapen, protože jednoduchý styl a spousta nápadů, které jen tak mimochodem může člověk klidně vyzkoušet i dnes, z ní dělá fajn parťáka, když to třeba zrovna moc nebere. Navíc je zde i poselství pro nás pro všechny: Love the one you love. Takže ať už s bambusovým prutem nebo s nejmodernějším uhlíkáčem, hlavní je si to umět užít. Myslím, že zrovna RH si to užíval přímo parádně, aspoň to tak na mě při čtení téhle knihy působilo. Na druhou stranu byla to jiná doba. Krásná doba. Objevovaly se nová jezera, destinace, možnosti... a také ještě neexistovalo, aby se nad nějakým úlovkem ohrnoval nos jen proto, že má o pár gramů míň než kolegův. Všechno to bylo tak nějak jednodušší a mezi námi rybáři vládla docela pohoda. Je fajn si to připomenout.

Tohle vydání je od The Little Egret Press z roku 2015 s hezkými obrázky od Toma O`Reillyho. Kniha je psána anglicky a má 225 stran.

Středa tedy pauza, bohužel větší část čtvrtku taky... nějaký jouda se mi snažil dostat do auta, takže jsem musel do servisu. Naštěstí nic nechybí, uf, asi ho někdo od rozdělané práce vyrušil. Tak tedy

Čtvrtek 14.10.

Kolem půl sedmé jsem u vody a mám nahozeno. Fouká docela dost, je pod mrakem a rychle se stmívá. I tak si myslím, že by mohlo něco přijít. Ale čím dál víc se mi to přestává líbit. Kolem deváté večer mám moc divný pocit, atmosféra je těžká a v nastalé noci je něco hnusného, hrozivého. Podobné pocity většinou nepodceňuju, kolem půl desáté balím.

Pátek 15.10.

V pět ráno budíček, v šest jsem na místě. Znovu silný vítr, dvanáct stupňů. Pod háček osvědčenou nástrahu a šup tam s tím, zakrmuju jen decentně... v úterý večer jsem tam toho naházel dost, tak raději opatrně. Teď je osm hodin. Právě jsem se vrátil z pochůzky, všimnul jsem si ještě jednoho zajímavého místečka, tak jsem si ho i hned zakrmil. Příroda kolem je na nulové aktivitě, ani hmyz, ani ptáčci, prostě nic, je nevlídné šedé zachmuřené ráno, snad se později vyjasní, to by mohlo rybky trochu povzbudit. Něco po deváté jdu na ten další flek. Vyšlo sluníčko a za chvilku mám záběr. Cejn. Za dalších dvacet minut ještě jeden a pak už nic. Jdu zpět na první flek, zkouším to ještě asi půl hodinky, ale nic. Zakrmuju na později a alou domů. Kolem páté jsem zpět, stále vane silný vítr a ještě před hodinkou docela slušně zapršelo, ale mám štěstí - teď už není na nebi ani mráček, zato sluníčko krásně svítí a je jedenáct stupňů. Ještě nějaké to kapřisko k tomu a bude to parádička. Rozhoduju se začít hned na prvním fleku. Žlutá až žlutooranžová kukuřice musí být na dně dobře vidět a dvě zrnka nejsou ani moc ani málo... bude z toho něco anebo jakouže hádanku si to pro mě voda připravila tentokrát? Doufám, že docela jednoduchou. Bo se dlouho nic neděje, jdu na druhý flek. Asi po hodině se naviják rozhrčí, sbíhám dolů a beru prut do ruky. Odpor moc velký není, ryba úplně klidně opíše malý oblouk a pink! celá sestava je pryč. Tomu už se nejde nezasmát, během čtyř dnů podruhé. Od kdy žerou, prosím pěkně, štiky kukuřici? Přesunuju se zpět, nechci riskovat. A tady tedy střídavě sedím, ležím, chodím, piju čaj, chroupu čokoládu, přemýšlím o všem možném, ale hlavně čekám na tu pomyslnou třešničku na dortu. Na takovou sladkou tečku za tímhle krásným týdnem, ale ta bohužel nepřichází. V devět pak dávám vodě sbohem a doma si nad sklenkou něčeho dobrého jen tak hovím a přemítám. Na rybu jsem si šáhnul, ba co víc, vidím před sebou ještě stále pár momentů ze zdolávání toho většího kapřika, moc moc fajné to bylo. Ale na kapříky už to tenhle rok nevidím. Brzy se tam sice vypravím znovu, jen s jiným vybavením, mám tam nějaké nevyřízené účty...

Mám před sebou trochu volna a zachtělo se mi zase zdolat nějaké to kapřisko, takže se vypravuju na kanál.

Pondělí 11.10.

U vody jsem kolem čtvrté odpoledne, střídavě sprchne, pak zase sluníčko, i duha se ukázala. Máme celkem ucházející vítr ze západu a jak už stará pravda tvrdí "when the wind is in the west, then the fishes bite the best"... no sám jsem zvědavý, jak dopadnu. Navařil jsem si kukuřici a maples a zakrmuju si tři místečka. Řídím se přitom pravidlem, aby byly v blízkosti aspoň nějaké křoviny nebo stromy. Každé z těch míst je od sebe víc jak sedmdesát metrů, takže si nemůžou konkurovat. Samotné chytání je trochu utrpení, furt to motám a vůbec se mi nějak nedaří. Mezi místy rotuju asi tak po čtyřiceti minutách, ale nemám z toho dobrý pocit. Voda už je určitě studená, aspoň teda u břehu je jako led... mám zůstávat dýl nebo to dělám správně? Ach jé, po všem tom jemném chytání na řece jsem z toho nějak vypadnul. I osmička háček mi najednou připadá jako kotva... Ale co, uklidňuju se, zítra bude určitě líp. Kolem deváté to balím. Ani ťuk... že bych to propásnul a už je konec? Hmm, to by bylo nemilé. V deset jsem doma, ještě do půlnoci dumám a připravuju něco do zálohy.

Úterý 12.10.

Ráno vytrvale prší, ale pláštěnka to jistí, od osmi do dvanácti mě hezky podržela, jen kabelku mám mokrou. Zase rotuju a pravidelně zakrmuju, ale nic. Až na posledním místě vytahuju kolem jedenácté cejna a asi o deset minut později mi to ukousne štika... jakým způsobem k tomu došlo nevím, no co už. Jedno místo ještě poctivě zakrmím a pak domů, nakoupit, uvařit, procházka se psem, pivo, šlofík, budíček, kafe a hurá zpět. No zas takové hurá to nebylo, u vody jsem až za hodinu a to je to prosím jen patnáct kilometrů, ale město je tak rozkopané a rozdrbané, zaímalo by mě, jestli ti idioti, co o takových věcech rozhodujou, u toho i někdy přemýšlí. O půl páté mám nahozeno a dychtivě očekávám první zaběr. Kolem páté přichází pomalá jízda a je z toho lysec něco přes čtyři kila. I přes dva slušnější výpady celkem bez problémů rovnou do podběráku a dostává za uši. Tohle je tenhle rok druhá ryba, co si beru. Zůstávám tady, z hráze nahoře pozoruju ptactvo, kousek odtud směrem k dálnici jsou velké pískovny, kde se ještě těží a tam se slétávají. Z kochání mě asi po hodině vytrhne jízda, ale jaká. Takové hrčení pohladí po duši, ale zároveň jede pumpa turbo... Proutek je krásně ohlý a ještě pár metrů to nejde ubrzdit... je zajímavé, že skoro pokaždé vyráží na tomhle místě po záseku doprava. Rybka se nechá pomalu přitáhnout na pár metrů přede mě, ale když ji chci dostat ode dna nahoru, začne jančit. Trpělivě čekám a kontruju, jak to jen jde. Pak už je přece jen u hladiny, lokne si vzduchu a na první pokus je v podběráku. Hmm, tak ten už je slušnější. Obvyklá procedůra, do osmdesáti čísel chybí jen maličko a kolem devíti kil. Krásný lysec a rval se všechna čest. Když ho držím zase dole ve vodě, překvapí mě ten rozdíl teplot, kapřík je výrazně teplejší, zajímavé. Tak plav uličníku, já taky balím. Jako díky jim tam nahážu další kilo jídla. Na středu plánuju pauzu a ve čtvrtek a pátek s podobnou taktikou znovu do nich.

Terry Riley je kalifornský skladatel a pianista. Narozen 1934, komponuje už od konce šedesátých let. Ve své tvorbě využívá určité opakující se schémata, mimojiné je označován za zakladatele minimal music. 

Mám od něj dvě desky: Descending Moonshine Dervishes a Persian Surgery Dervishes. Pro Jukebox jsem vybral tu první, je taková veselejší. Je to dost speciální, takže je možné, že to každému nesedne, ale i tak, super věc. Doporučuju pod hvězdy někde v klidu.

www.youtube.com/watch

The Best British Clothing for the Worst British Weather. Tahle rodinná firma byla založena Johnem Barbourem roku 1894 a přetrvala až do dnes. I když už ne vše je vyráběno výhradně v Anglii, stále je tahle značka spojována s anglickým venkovem a sporty, které k němu neodmyslitelně patří, tedy lov, rybaření a jezdectví. Originální myšlenka byla produkovat bundy a kabáty, které by tehdejší rybáře a dělníky v docích nebo lesnictví ochránily před nepohodou. Později v tomhle oblečení nachází zalíbení i anglická aristokracie a určitě i díky ní se povědomí o téhle značce rozšířilo napříč všemi společenskými vrstvami i kontinenty, takže potkat někoho třeba v centru Lipska, jak si to sebevědomě razí davem v Barbour bundě není už dnes nic zvláštního.

Mám od nich také pár kousků oblečení a nemůžu si stěžovat, snad je to jedna z dalších firem, která i přes různé nepřízně osudu stále drží (alespoň co se kvality týče) laťku hodně vysoko. Jak je v tomhle krátkém filmu vidět, tak například bundy se stále vyrábí pouze a jen v Anglii, ale na mých fotkách třeba ten prošívaný Polar Quilt Jacket už je vyrobený v Bulharsku. Shodou okolností je moje bunda taktéž Gamefair, určitě více jak třicet pět let stará. Navoskoval jsem ji, dokoupil kapuci a užívám ji vesele dál. Tohle je určitě další plus, k jejich bundám je možné dokoupit třeba teplou vestu, která se dá zevnitř jednoduše připnout, kapuci nebo třeba i vodotěsné vložky do kapes. Moje nově dokoupená kapuce má navíc ve švu kolem obličeje ohebný drát, takže si ji můžu vytvarovat, jak zrovna potřebuju a drží tak tvar i v silnějším větru. Sem tam se někde vyskytnou i hezké doplňky, já měl třeba štěstí a docela levně pořídil nedávno novou kabelku. Moc toho k vodě stejně nenosím, na to moje stylové čudlaření prostě paráda. Někdo namítne, že dnešní moderní membránové oblečení je o hodně lepší a efektivnější, což bude zřejmě pravda. Ale na druhou stranu taková Barbour bunda ochrání před nepohodou dostatečně, je praktická, vydrží a navíc to má aspoň trochu ten englický šmrnc.