Dnešní ráno je jako přes kopírák, je mi jen o fous líp, zkurv... borelióza... jinak stejný flek, montáž i nástraha. Nedočetl jsem ani první kapitolu a už to vrčí.

Ovšem tentokrát je to nekompromisní tah od břehu pryč, který se nedá ubrzdit. Po několika metrech tam někde uprostřed proudu a v hloubce se ryba cítí asi jistěji a už se ani nehne. Nějakou chvilku se tak přetahujeme doslova o centimetry, aby nakonec milá rybka uznala, že tohle asi není to nej místo, kde se dá dobře schovat a začne znovu jezdit nahoru a dolů. Nakonec ji dotáhnu asi pět šest metrů před sebe, tady se hned převaluje, hned se snaží potopit střemhlav dolů, ale sestava drží, nepomůže žádný trik... a tak asi po pěti minutách končí v síťce.

Naprosto dokonalá ryba... rychlou procedůru měření a focení následuje pár kroků proti proudu na mělčinu, kde ji vysvobodím ze siťky podběráku. Stojí tady nehnutě a jen mocně oddechuje... mám nápad... utíkám rychle pro telefon... stále tam stojí. Jakoby ten nádherný kapr na mě počkal. Rychle tři fotky a pak vizualizuju a vypaluju tenhle zážitek do mozkové kůry tak dlouho, než pomalu zmizí v hloubce.

Je mi příšerně, přepral by mě snad i desetiletý kluk, ale stejně se vleču k vodě. Ležel jsem teď dva dny doma, už mě všechno nudí a bolí. Mám v plánu si tady pod stromy prokrmit dva fleky... budu raději ležet tady než doma v posteli a třeba se splete i nějaká ta rybka.

Po necelé hodince se opravdu rozvrčí pin a já jsem opět vystaven tomu, kvůli čemu snad většina z nás chodí k vodě: tahu ryby. Ta sjíždí kousek po proudu, ale tohle nářadíčko, co mám v ruce, je prověřeno lety a jinými rybami... celkem rychle dostávám protivníka zpátky ke mně... cáknutí podběráku do vody má za následek další úprk, ale daleko ho nepouštím. Pomalu přitahuju, až se zlatavé šupinaté tělo kapra zhoupne k hladině... ještě ho nechávám trochu vykřepčit, aby na druhý pokus vklouzl do podběráku.

Díky ti, řeko, tohle je tenhle rok třetí krásný kapr, opravdu nevím, čím jsem si zasloužil, že jsi ke mně tak štědrá.

Rychle dvě tři fotky... tentokráte jsem nic nezapomněl... větší podběrák, podložku... všechno mám... ještě chvilku jen hledím... krásnej.

A teď hajdy domů, pomalu se rozpršívá, cítím, že tohle je to správné počasí na giganty, ale já prostě nemám energii. 
Tak zas příště.