Dlouho, moc dlouho jsem nebyl na rybách. Furt se do toho něco motalo, taky spousta práce k tomu, prostě vopruz. Včera jsem po práci poslal všechny zdvořile někam a okolo půl čtvrté odpoledne konečně zaparkoval na známém místečku u řeky Muldy. Poslední dva týdny jsem prakticky nemyslel na nic jiného, na kanál jsem po těch posledních ulovených super rybách jít nechtěl, navíc se ozývala i naléhavost samoty, což je kousek od velkého města nemožné.

A tak jsem si stále vybavoval v paměti přesně tohleto místečko a představoval si ten blažený moment, až si sednu na břeh do trávy a s proutkem v ruce se konečně vnořím do tiché příjemné skoromeditace. A povedlo se. Takřka hned po příjezdu jsem se začal cítit fajn a tahle pohodička už nezmizela. Jak se brodím vysokou trávou, všude skáčou doslova kvanta lučních koníků, pak ještě pár kroků a už nejde slyšet nic, jen hukot řeky, cvrčci a spousta ptačího zpěvu. Řeka je tak o sedmdesát čísel nahoře, voda trochu zakalená, ale klesá to, je těžko a dusno a pod mrakem, prostě podmínky více než dobré. Dívám se nahoru na nebe a ptám se sám sebe, jestli mi vůbec jednou bude dopřáno...

Upravený luncheonmeat voní krásně, narval jsem tam esenci frankfurtské klobásy, ale celý výsledek asi dvouhodinového chytání je tlouští miminko kolem dvaceti čísel. Asi čas změnit nástrahu. Na pelety se mi chytat nechce, takže šáhnu po plechovce sterilované kukuřice. Jak se později ukáže, správná volba... Vybírám asi 300 metrů dlouhý úsek řeky a rozhodnu se pro jednoduchou taktiku: jen nalehko a každému fleku dám maximálně 20-30 minut a pak zase dál. Mezi fleky to krokuju asi na čtyřicet metrů. Není se tady čeho chytit, žádné stromy nebo překážky ve vodě, z hladiny nebo proudu se toho taky moc vyčíst nedá. Upravuju návazec, pod háček dvě zrnka a šup tam s tím, dokrmuju jen pár zrnek. Na třetím fleku krásné dvojité škubnutí špičkou a je z toho tloušť rovných padesát čísel. Parádní souboj a málem jsem tam při podebírání zahučel, holt zarostlé břehy skrývají nejedno překvapení... Je teď kolem sedmé a bohužel vylezlo slunko. Je to pěkné peklo, potím se, všude nějaký hmyz, kopřivy... no do idylky to má trochu daleko. Kolem půl deváté, když se slunce pomalu schovává za stromy, mi do toho furt něco buší. Zkouším to sekat, ale nemá to význam. V plechovce posledních pár zrnek a přede mnou poslední flek. Nahazuju jen asi šest sedm metrů po proudu a sedím a přemýšlím, že už to asi budu muset brzo zabalit. A pak to přišlo, záběr jako z knížky, ohlý prut mám hned v ruce. Tentokráte žádné škubání nebo jízda, ryba se drží u dna stále na stejném místě. Zvyšuju tah a hladinu prořízne hřbetní ploutev a pak ještě zahlédnu ocas a je mi jasné, že tohleto tloušť není. Slézám dolů k vodě, dodám si kuráž a přitáhnu - rybka se teď ukáže v plné kráse... parma nádherná obecná. Jen si hluboce vydechnu... teď ji ještě dostat do podběráku. První pokus spíš milou parmičku naštval a tak následuje slušný výpad, ale i tak to netrvá dlouho a je moje. Zatímco si nahoře všechno připravuju, rybka odpočívá dole v podběráku v klidné vodě. Pak to jde rychle: podložka, přeměřit (62 cm), fotky a alou zpátky. Po dvou letech snažení sedlo konečně štěstí i na mě a jeden rybářský sen se vyplnil. Všechno to hledání v knihách, filmech nebo internetu najednou do sebe zapadlo a spolu s přiměřenou porcí štěstí to udělalo cvak a já tady teď stojím po kolena ve vodě a čekám, až se moje úplně první parmička trochu vzpamatuje. Nemůžu od ní odtrhnout oči, ještě minutku zpátky jsem měl i trochu strach, nakláněla se na bok, ale teď už i sem tam zavlní tělem, tak snad to bude ok. A pak přijde ten moment, kdy sama prostrčí hlavu skrz zaplavené traviny a začne se vlnit. Natahuju ruku tak dlouho, až už to nejde jinak a tahle nádherná ryba vplyne zpět do té masy vody valící se kolem, do svého domova... tak se tedy měj a snad zas někdy.