Along Fisherman's Paths je kniha, kterou napsal anglický rybář, autor a učitel Mike Winter. V překladu vlastně název znamená něco jako Rybářskou stezkou. Jak sám autor podotýká, snažil se v téhle knížce skloubit dva aspekty našeho milovaného koníčku. Jedním z nich je jakési dospívání v plnohotnotného rybáře se svými zažitými a osvědčenými způsoby chytání, kdy se autor ohlíží na své začátky v dětství až po formaci a členství v různých specimen klubech. Ten druhý aspekt je pak vlastně zamyšlení nad tím, kam nás rybařeni jako takové dovedlo a kolik nádherných míst jsme díky němu navštívili. Je to taková zpověď staré školy, krásná, vznešená i romantická a někdy i smutná, když třeba autor přemítá nad tím, kolik krásných koutů už padlo za oběť výstavbě nových dálnic apod. nebo vede monolog o podivném směru, kterým se moderní rybařina ubírá. Z knihy je poznat, že MW strávil u vody hodně času a ze vzpomínek na krásná a milovaná místa tam kdesi má opravdu bohatě na výběr. Pravidelně psal i pro různá rybářská periodika a se siluetou splávku na hladině kousek od rákosí užíval sem tam i společnost několika legend anglického rybaření. Opustil nás trochu předčasně po dlouhé nemoci v roce 2013.

Kniha vyšla u Medlar Press v roce 2006, má 200 stran a je psána lehkou příjemnou angličtinou.

Tak listopad se mi moc rybářsky nevyvedl, když jsem nebyl v práci, tak jsem spíš polehával, stále mě nějak trápí zdraví. Hmm, no nic no, i takový jest život rybáře. Tak tady poslední článek v tomto měsíci patří knihovně a knize The Carp Catchers' Club.

Kdysi takhle na začátku padesátých let seděli tři přátelé na břehu jednoho rybníka a přemýšleli a možná i debatovali nad tím, proč okolní svět nesdílí jejich nadšení pro lov kaprů. Podle nich to byla naprosto úžasná sportovní ryba: k jejímu lovu bylo třeba zapojit všechny smysly a přidáme-li k tomu i trošku originality a přiměřenou porci štěstí, zážitek byl zaručen. Nemyslím si, že zrovna tehdy se zrodila myšlenka popularizace, spíše je napadlo založit klub podobně smýšlejících, aby tak nějak byli mezi svými - viz Arthur Ransome o životě lovce kaprů v jedné krátké pasáži ve své knize Rod and Line (1929):

"Opravdový záznam života běžného lovce kaprů by byla kniha, která by zaujímala místo hned vedle De Quincyho Zpovědi poživače opia, kniha pocuchaných nervů, halucinací, hypnotických stavů (je možné zírat na splávek tak dlouho, až se stane neviditelným), vizí zlaté ryby japonského charakteru s velkou širokou hlavou, prohnutá ve zlaté spršce ve vzduchu pod smuteční vrbou, a posléze těch vzácných momentů, když předlouhá napjatost očekavání přejde do zuřivě šílené akce."

Prostě kaprům se moc lidé nevěnovali, ať už to bylo z nedostatku příhodných rybníků nebo vybavení, tyhle ryby se chytaly málo a pokud nějaká zabrala, většinou to dopadlo neslavně. A tak se naši tři přátelé rozhodli, že jimi založený klub se bude zabývat touto rybou po všech stránkách. Byli to Richard Walker, BB a Maurice Ingham. Usnesli se, že vstupenkou do klubu nebudou ani peníze či postavení, ale úlovky. A tak se celkem rychle klub rozrostl na šest a o něco později dvanáct členů. Přibyli Harry Grief, Jack Smith, John Norman, Bob Richards, Peter Thomas, Bernard Venables, Gerry-Berth Jones, Dick Kefford a Fred J. Taylor. Opravdu zvučná jména, skoro každý z nich psal do rybářských novin nebo měl na svědomí i nějakou tu knížku. Nehledě na to, že Bob Richardson, který je na druhém obrázku, 3.10. 1951, tedy jen pár dní po založení klubu, uloví kapra o váze 31 lb 8 oz, což znamenalo nový anglický rekord. Jelikož tihle pánové nebydleli všichni jen pár kilometrů od sebe, ale často je dělila tehdy nemalá dálka, byl to klub bez klubovny, poněvadž ta by postrádala smysl. A tak se zrodila myšlenka oběžných dopisů - rottary letters. Také se jasně vytyčily hlavní tři témata: hledání a objevování nových vod, vývoj a zlepšování náčiní a samozřejmě také kapr samotný a jeho zvyky, potrava etc. Dopisy obíhaly v cyklech: jeden člen tedy napsal své postřehy a nápady a poslal to dalšímu, ten si dopis přečetl a pokud k tomu něco měl, přidal nový list se svými postřehy a poslal zase dál. Takhle vlastně oběhl jeden dopis všechny členy. V dnešní moderní době internetové komunikace docela zdlouhavá procedůra, ale tehdy to jinak nešlo. A tak se vlastně dostáváme k podstatě téhle knihy. Až na pár vyjímek skončily všechny tyhle dopisy právě u Maurice I., který je na čtyřicet let zavřel do krabice a našel je znovu až při nějaké nespecifikované příležitosti. Dalo to hodně práce: všechny texty uspořádat, přepsat, sem tam přidat na srozumitelnosti... et voilà v roce 1998 spatřila světlo světa doplněna předmluvou od Chrise Yatese tahle velmi nekonvenční kniha. Vyšperkována stylovými ilustracemi od Paula Cooka a dobovými fotografiemi různých autorů představuje opravdu jednu z nej knih vůbec, co se historie kaprařiny týče. Pro podobně smýšlející jako já určitě velmi cenný kousek do sbírky. 

Nedávno se mi podařilo sehnat další kousek do mé skromné knihovničky. Autorem není nikdo jiný, než slavný anglický spisovatel a rybář Richard Walker, o kterém jsem tady už také psal. Kniha si na nic nehraje, jsou to pravdivé příběhy úlovků vpravdě trofejních ryb, možná právě proto ten název - v českém překladu něco jako Netřeba lhát. Dost často tehdy totiž zaznívalo, že RW si vymýšlí a takové ryby ani neexistují. Kdo ví, jak to bylo. Ale přátelé a příbuzní tehdy přísahali, že RW je ten poslední, co by měl potřebu dělat si jméno podobným způsobem. A několik rybářů, kteří měli tu čest nějakou tu dobu s maestrem pobýt, dosvědčilo, že měl opravdu talent objevovat a chytat velké ryby. Takže tady najdeme tlouště přes tři kila, okouny přes dvě, kapry přes patnáct kilogramů nebo skoro šestikilovou parmu a jelikož autor nepatřil k těm, kteří považují některé rybí druhy za nezajímavé, najde si tu své místo i trofejní plotice nebo ouklejka a další.

Věru, na to že kniha spatřila světlo světa v polovině šedesátých let... dokážu některé ty rybáře pochopit, zřejmě se jim o podobných úlovcích ani nesnilo. Pravda, dnes už pomalu patnáctikilový kapr nestojí ani za zmínku a skoro čtyřkiloví tloušti přizdobují rybářské periodika celkem pravidelně alespoň jednou nebo dvakrát do roka. Jak je to třeba s okouny nevím, nechytám je, nemám přehled, zato parma se posunula už skoro na desetikilovou hranici. Čas tedy ukázal, že RW opravdu neměl potřebu někomu něco nalhávat.

Kniha je psána anglicky, má 14 kapitol a 92 stran. Tohle je první vydání z roku 1964 u E.M. ART AND PUBLISHING LIMITED. Nádherné ilustrace vytvořil Reg Cooke.

Většinou se my rybáři rádi pochlubíme hezkou rybkou nebo poutavým příběhem. Ale jen málokdy vyprávíme dobrovolně o rybách, které jsme nějakým způsobem ztratili. Asi to bude tím, že dost často takové ztráty ještě nějaký čas tam někde uvnitř nás bolí a koušou.

Známe to podle mě všichni - ať už krásný pstruh nebo parma, štika, kapr... ten pocit, kdy se po nekonečné době zdolávání ohnutý prut najednou narovná... a nic. A nejhorší je, když jsme rybku ještě předtím neviděli... to se pak dlouho zamýšlíme nad tím, jestli právě ona nebyla ta nej. 

Tohle je vlastně sbírka podobných událostí, které zažili známí autoři anglických a amerických rybářských periodik. Zavede nás nejen na řeky za pstruhy a lososem, ale i třeba na moře za žraloky nebo tarpony. Určitě poutavé čtení a pokud se vám opět zadaří něco podobného, je fajn mít ji doma - při čtení se pak dostaví pocit alespoň mírné útěchy.

Kniha vyšla v roce 1991 u nakladatelství Merlin Unwin Books. Je psána anglicky, má celkem 16 kapitol na 131 stranách a každá kapitola je vyzdobena moc hezkými obrázky, jejichž autorem je Christopher Wormell. 

Fallon's Angler je anglický časopis, který spatřil světlo světa relativně nedávno. Mezi známými autory (např. Tom Fort, Chris Yates, Mark Walsingham etc.) se objevuje vyprávění méně známých nebo i neznámých rybářů. Všechny ovšem tak nějak spojuje láska k přírodě, k rybaření, úcta k přátelství a talent nebrat to všechno moc vážně. Na osmdesáti stranách se tak v každém čísle objeví příhody z muškaření, přívlače, kaprařiny nebo i chytání s postarším tradičním vybavením, vše navíc doprovázeno moc hezkým fotografickým materiálem. Navíc má tenhle časopis i profil na YT a Soundcloud a propojuje tak psané slovo s filmem a hudbou. Další plus je určitě i jeho formát, oproti normálnímu a4 je o něco menší (25 x 17 cm) a tak se dá strčit do větší kapsy a při čekání na záběr si pak přijemně krátit dlouhou chvíli.

No, publikum si tenhle časopis zřejmě našel, momentálně už je možné koupit číslo 25, přejme mu jen to nej, určitě si to zaslouží.