I dnes jsem dal přednost rybám, má být až 23 stupňů, takže raději někam k vodě a do stínu, než se plahočit kdesi po skalách. Jelikož jsem vzorný manžel, odvezl jsem ženušku do práce a hajdy k jedné zastrčené farmě, kde prodávají denní lístky na úsek, který jsem si včera večer vytipoval. Pan Hoffman je příjemný postarší pán a z terasy, kde mi to hezky všechno vypisuje, jde vidět jen velký kus řeky a les a jinak nic... inu někteří už žijí v ráji tady na zemi.

Ryby jsem našel celkem rychle, hejno tloušťů, kde toho největšího tipuju něco přes pade. Jsem opatrný, jen pomalu se rovnám... neviděli mě... ale já je jo, napočítal jsem jich šest. No tak tedy jako vždycky, pod háček peletku, něco na prokrmení a pak už jen sedím a vychutnávám přírodu kolem. Asi za deset minut se špička rozkýve a je to tam. Rybka se cpe po proudu ke břehu pod stromy, ale naštěstí pro mě tam zřejmě nic zrádného pod vodou není a tak už ho vidím. A za ním další, o hodně větší, wow, on to není tloušť, to druhé je štika. A zřejmě z rodiny štikovitých přiblblých, protože jak po ní máchnu podběrákem, tak místo aby vzala roha, tak mi tam krásně vjela. Ještě chvilku koumám, jak tam dostat toho tlouště, ale nakonec se dílo podaří a na břehu v trávě si zvěčním můj první dabl na jediný malinký háček... mazec. 

Přesouvám se pak trochu víc dolů. Vypadá to tady moc slibně, ale nakonec po dvou hodinách snažení, kdy nemám ani ťuk, balím a jdu zase na hořejší úsek. Asi půl kilometru od prvního úspěšného místa nacházím další hejno tloušťů a netrvá to dlouho, zase končí jeden v podběráku. Jsou to krásné rybky, i když určitě už vytřené, jde vidět, že se tady mají dobře.

No a pak už je hotovo, balím a jedu do města na zmrzlinu a pak jdu na expediční procházku podél řeky, až tak daleko, jak čas dovolí. Ryb jsem viděl a pozoroval hodně, většinou tloušti, sem tam pstruh a dokonce i jednu parmu těsně u břehu tak v půl metru vody, no uvidíme, snad se brzy dostanu i sem.

 ... ani vlastně nevím, jak začít. Tak to zkusím tak nějak popořádku. Necelé tři měsíce zpátky jsem se přesunul skoro do nejvýchodnějšího koutku Bavorska a jelikož to ze začátku bylo docela náročné, spolkla mě práce a zařizování kolem. Času nazbyt moc nebylo a jelikož světe div se, hlavním důvodem, se na stará kolena přestěhovat, nebyla rybařina, nýbrž hory a příroda kolem, tak jsem se ve svém volnu cáral tady po blízkých vrcholcích a od ryb a všeho kolem, co s tím nějak souvisí, si dal menší pauzu. Nějakou rybařinu jsem si s sebou vzal, ale valnou většinu jsem nechal v Lipsku s tím, že stejně tam pojedeme za rodinou, tak pak něco přiberu. Jenže namísto toho jsem dokoupil horské kolo a okruh vrcholkú se začal zase rozšiřovat... stejně bylo v řekách ještě všechno hájené. Ted' už vídávám sem tam muškaře a několikrát je i pozoroval a pomaličku polehoučku začal pomýšlet na vlastní výlety za rybami. Jelikož je tady většina úseků řek fly only a já muškařinu nechal v Lipsku, bylo jasné, že budu muset na nějaký stoják a tak jsem se včera konečně rozhoupal a se svým nejvěrnějším proutkem a kolečkem odjel k večeru na menší štěrkáč. Už od auta jsem viděl vprostřed celkem slušné hejno amurů, ale ti se jen vyhřívali. Při pochůzce jsem v jednom rohu u keře sledoval celkem slušnou aktivitu a tak hned jemně prokrmil peletkama a šel si připravit, co budu potřebovat.

Sám jsem tady nebyl, po pravé ruce jsem měl moderního rybáře, který tuhle kaluž co chvíli skenoval dronem a šikmo přede mnou seděl takový podle postavy souzeno řeznický učedník, který celkem rychle udělal záběr, ale s tvrdým teleskopem a stylem do minuty musí být ryba venku, kapříka kousek před podběrákem vyřezal. No co už. Mě se pak taky začala ohýbat špička a následující zásek znamenal po dlouhé předlouhé době opět kontakt s rybou... jaký to pocit. Přetahovaná dopadla dobře a tak jsem si mohl na sluníčku blejsknout zlatou rybku. Seděl jsem pak asi ještě hoďku, ale moc spokojený jsem nebyl... kousek od nás vede hlavní silnice, takže rámus a tak nějak si to tady vychutnat prostě nešlo, takže jsem to sbalil a za chvíli byl doma. I tak fajnová vycházka.

Udělal se nám krásný den a já můžu konečně k vodě. Už jsem tady byl na podzim a nějakou rybku i přemluvil. Ovšem dnes je to paráda. Sluníčko do mě pere tak, že v závětří stačí triko s dlouhým rukávem. Říkám si, jestli je to teplo nevytáhne někam na mělčiny a já utřu nos... kolem lítají včely a ostatní havěť a ptáci na jednom stromě se zřejmě rozhodli překřičet ty na druhém... a tam v dáli zasněžené vrcholky Alp, prostě úplná jarní idylka. 

Nevymýšlím nic nového, pod háček peletku, obalit těstem a hážu jen pár metrů šikmo po proudu, který to celé stáhne někam ke břehu, kde snad číhá hladová huba. O kousek dál za takovým točákem si to trochu prokrmím a pak už jen sedím a vychutnávám tu krásu kolem. Jen lehounké přihnutí špičky mě vyšvihne ze sedu na nohy, ruka hned k prutu a čekám... kratičké trhnutí a znovu jde špička nepatrně stranou. Zasekávám do tuhého... hmm, tak tenhle bude pěkný. Chvilku se tam dole snaží něco vymyslet, ale nejde mu to a tak si brzo lokne alpského vzdoušku. No teda Péťo, pěkného tlusťocha jsi mi poslal, díky moc.

Přesun na druhý flek a ani nestačím dopnout vlasec a je tam... tak fajn, tenhle je delší a víc dozlatova, ale na fotku kašlu, vypínám ho ve vodě a spokojen jdu cárat a hledat i nějaké ty jiné rybky. Celkově se přesouvám pěšky a posléze i autem... aspoň se já a řeka trochu seznáníme. Ale moje strana je moc mělká a nikde ani šupinka... i když je to tady kolem krásné nevím nevím, asi budu muset na druhou stranu, ale to někdy jindy. Když se vracím k autu, začně se počasí kazit, takže se rozhodnu pro návrat domů. No věru na premiéru čerstvého nového člena zdejšího rybářského klubu můžu být spokojen.

Nevydržel jsem pokušení a včera při odevzdávání úlovkáče zakoupil denní povolenku. Stojáky jsou určo zamrzlé, takže kam jinam než k řece... Budíček o půl šesté a už si ani nepamatuju, kdy jsem naposled sledoval východ slunce u vody. Hned na prvním fleku dvě rybky, zachutnala jim kůrka z bílého chleba. Nejdřív to vzal přebor a pak už slušnější liga s krásným výpadem do proudu. Ale bojovali oba dva jako vzteklí, kde se to v nich v takové zimě bere... Pak několik hodin tam a zpět, ale voda je jakoby mrtvá... ani potah. Nakonec se rozhoduju pro svačinku a poté přejedu o notný kus dále... ale ani tady nic moc, zkouším tři fleky a nemám ani potah, i když to tady přímo křičí rybama... sákryš tak kde dneska jsou? Přejíždím zase dál k velké tišině, na háček střídka a podivně se špička zhoupla. Tak tedy ještě jednou RRRRRR aha, tak jsem rybky našel, ale zásek jde do prázdna. Teprve až napopáté všechno sedí a po krátké přetahované další fajn rybka v podběráku. Zkouším, jestli se poštěstí ještě jednou a na druhý nához je to tam. Menší rybka, ale potěšil. A pak už ani ťuk, navíc začalo poprchat. Zajímavé chytání, můj speciál si ani neškrtl, všechny záběry jen na chleba a navíc to chtěli, i když teklo přes šedesát kubíků, minimálně dvacet třicet cenťáků nade dnem. No nic, potichu jsem se rozloučil a hajdy domů.

Tak je to tady.... poslední chytání v tomhle roce a asi i poslední chytání (alespoň na nějaký čas) na téhle řece.  Až je mi tak trochu smutno, protože když se rozhlédnu tady kolem... věru tahle královna přilehlé krajiny a všeho živého v ní... prostě umí chytit za srdce. Ale i k tomu se musí jeden dopracovat... trvá to jen pár let a hotovo. Ona si totiž nikoho jen tak k tělu hned nepustí... na jaro nebo v zimě při oblevě všechny vesnice kolem trnou, jestli i tentokráte pilně budované hráze vydrží. Kdyby stály hned někde u břehů... smetla by je, podemlela a svrhla, posílala by proudem mohutné kmeny, aby je rotříštily a lidem okolo by se dobře nežilo. A tak jí přenechali rozlehlá luka, do kterých se v takových chvílích může rozběhnout a tu destruktivní náturu, která je schována v každém živlu, aspoň trochu oslabit. A vesnice a statky nebo i menší města se raději postavily o notný kus dále. A tak když tady člověk bloumá při břehu a hledá nějakou tu známku rybí přítomnosti, aby zkusil štěstí, tak si uvědomí, jak je tady od všeho daleko. Jen sem tam projde někdo se psem nebo oblohou přehučí letadlo... ale jinak jen ptáci, srnky, sem tam zajíc a dnes jsem po nějaké době zahlídnul lišku... na těhle zelených travnatých lukách její zrzavooranžový kožich doslova prásknul na dálku do oka. Ale většinou je tu člověk sám. Jen on a řeka... celkem jednoduchá zato intenzivní konverzace. Ano ano, skromné úlovky tady na mne za ta léta čekaly, vysněnou rybu jsem tady chytil jen jednou, skoro všechny vycházky byly o tlouštích... sem tam se k tomu připletl úctyhodný cejn, ale převládal a nadále převládá tloušť. I dnes tomu tak bylo, ale víš ty co, moje milovaná řeko? Vůbec mi to nevadí, jsem rád, že jsme se poznali. A jsem rád, že jsi mi dnes v zimě zase ukázala jinou tvář. Tu tvrdou, kdy čtyřnozí nebo okřídlení rybáři bojují každý den o přežití... jen my lidé to máme jinak... chodíme tady okolo, hrajeme si na lovce a pak hajdy do tepla.  Ale ty mě znáš a víš... víš, že jsem rád za každý moment tady u tebe... s úlovkem nebo bez. A jsem rád, že i přesto jaký jsem, i přesto máš tam někde pro mě vždy místo. Tak tedy čau a díkec.