Když tak šlapu od auta mokrou trávou, pomalu ale jistě si říkám, že mi tahle pustina bude chybět. Nikde nikdo, jen kdesi v dáli je slyšet silnice, někdy k tomu jednou za čas nade mnou přeletí letadlo, jinak nic. Jen božský klid.

No moc času nemám, takže rychlé kolečko a jsou z toho tři fleky... stejně do tmy víc nedám, takže stačí. U auta rychlá modifikace montáže a jde se na to. 

Celkem rychle se dostavuje opravdu poctivý záběr a je z toho tloušť necelých pade. Jen tak ze zvědavosti jsem ho zvážil... jako skoro 1,8 kg není fakt špatných... dokrmuju a jde se dál. Něco do toho sem tam drbne, ale asi se rybka píchla a vzdala to, protože po už celkem sekatelném záběru veškeré tahání najednou ustalo. No nic, tak zase dál. Poslední místečko je fakt hezké a slibné, ale ani tady se mi rybku přelstít nepodaří, takže rychle zpět na to první. Už se šeří, ale pohyby na špičce signalizují, že rybky tam někde jsou. Pak se špička začne malinko třepat a jemně se přihne. Sekám a hned výpad. Škubání hlavou mi prozrazuje, že tohle tloušť nebude. A je to tak, za chvilku na mě z vody vykoukne docela slušný cejn... o pár metrů dál jsem tady už kdysi nějakého chytil, tak asi tady jsou... tak plav kamaráde, brr voda už je opravdu studená.

Ještě chvíli okouním, ale pak už je tma tmoucí, ani na špičku nevidět. Pomalu dopíjím čaj a čekám na jízdu. Ale nic se neděje. Možná se rybky pod rouškou noci vydaly ke břehům očíhnout, copak se za utopené tvorečky skrývá v posledních zbytcích skomírajících travin a na můj flek se prostě vykvákly. Tak jo. Balím a jdu, ale hned zůstanu stát a čekám. Asi dvěstě metrů ode mně jsou nějací pejskaři, takže raději počkám než projdou, protože jsem si jistý, že pejska mají na volno. A k tomu čelovky tak s půl milionem lumenů... opravdu této sortě lidí přestávám rozumět, i když jsem měl sám dvacet let pejsky. Místo vychutnávání noční přirody plaší všechno kolem, co by k nim přiletělo nebo přišlo. Ale třeba to tak chtějí, aby se jim miláček nezaběhl. Jak tak stojím a čekám, tak přiletí sova... neslyšná krouží kolem mé hlavy... snad pětkrát se kolem protočila... snad mi tak dává za pravdu... uč se být zticha a nenápadný a okolní příroda se ti odmění.

Tak sbohem. Zmrzlý a mokrý se loudám k autu... Panebože a svatý Petře moc vám děkuju... krásné to dnes bylo, krásné...

Dopoledne jsem sjel kousek za Grimmu do lesa na hřiby. Nechal jsem se inspirovat houbařským jádrem na Mrku, podle fotek stále rostou. Nakonec docela nátěr, krásné hřiby jsem našel... zítra bude omajda a něco už se suší. Pak přejezd k Wurzen a obhlídka známých míst. Celkově zakrmeno asi pět fleků, na čtyřech pak ani potah. No, moc se jim dneska nechtělo... čím to mohlo být, netuším. Asi už mě mají plné zuby. Ale jeden se povedl, moc hezká a zdravá rybka, škubal tam s sebou v proudu, až jsem si hnedka říkal, že bude zřejmě z lepší sorty. Kolem šesté večer jsem doma.

Vyjeli jsme na pár dní, plán byl jasný... něco pochodit po horách, pokud bude možnost, tak si i zalozit, taky nějaké pohovory mě čekaly, prostě všehochuť. Už v pondělí ráno jsem pořídil jednodenní povolenku na řeku Alz a večer to zajel okouknout a i nějaké ty fleky prohodil peletkama a miniboilieskem. V úterý večer to stejné a ráno ve středu pak vyrazil... prý je tu možné všechno... pstruh, štika, kapr, parma, tloušť... no tak uvidíme.  Vybral jsem si táhlý oblouk, celkem tak půlkilometrový úsek a začal typický kolotoč zakrmováni a přesunování se, hledání ryb nebo něčeho, co by je prozradilo. První úspěch přichází asi po hodince... po záseku je mi hned jasné s kým mám tu čest. Tlouštidlo něco pod pade... jde hned zpět a já zase dál. Vytrvale poprchává, sem tam přijde silnější přeháňka, teploměr ukazuje 8 stupňů. Celý mokrý to po třech hodinách balím, skore dvě rybky, kde druhá mi to sebrala při stahování - okoun tak dvacet čísel, ale potěšil moc, dlouho jsem takového nechytl.

Doma tepelná kůra v podobě litru horkého čaje a krátký šlofík u topení taky fajn, taky něco teplého do žaludku a kolem třetí znovu vyrážím. Počasí je ještě nepříjemnější, ale vidina možnosti hezkého úlovku mě nezadržitelně pohání z jednoho místa na druhé až skoro do tmy. Připíšu na konto ještě jednoho lepšího tlouště a sbohem řeko, je čas to zabalit. Po cestě domů ještě zastavuju na různých místech a hledám fleky, ale asi to bude chtít víc času, je to tady samý močál. Takže příští pokus až se přestěhujeme, no jsem zvědav, jak dopadnu. Večer při pivku mě napadá, že všichni jezdí do Alp chytat pstruhy a hlavatky a já zase chytnul tlouště... asi mě maj rádi, no. 

Měl jsem chuť se projít a tak jedu něco po dálnici pryč od města... v hlavě jeden flek... kdysi jsme tam už jako rodinka byli a dokonce i nějaké hříbky našli. Jdu pak celkem dlouho, slunce svítí ze špatného úhlu, oj špatně se hledá proti slunci... ani nevím, kdo vedl kroky mé. Najednou stojím u lesního jezírka, vypadá to jako malý lom, protější stěna skála, na hladině pak hustá vrstva okřehku... takový mikrosvět sám pro sebe. Kdoví, co se pod hladinou skrývá... no za nához by to stálo, ale udice je v autě.

No a pak opravdu najdu nějaké ty hříbky a spokojen se přesunuju k jednomu slepému rameni kousek od řeky. Plán je jednoduchý, zakrmím si tady dva tři fleky na lína nebo na kapra a hurá k řece. Ta je tady už dost široká. Výhodou pro mě je ovšem mírnější proud, takže můžu chytat hezky na lehko. Prochytávám pak několik hodin příbřežní partie a odměnou mi jsou čtyři rybky... tři z nich úplně stejné, až mám podezření, že je to furt ta samá ryba. Ale vzhledem k tomu, že jsem je dostal z různých míst na asi půlkilometrovém úseku, tak asi ne, to by byla moc velká náhoda. Na rameni ani ťuk a tak hezky tam bylo. Co už, stmívá se, tak hajdy domů. Díky řeko.

Opět parádní den... vyrazil jsem kolem jedenácté, v lese sice plno aut, ale za hodinku a půl mám i tak plnou tašku, takže spokojenost veliká. Jen mi několikrát zacvakaly půlky - snad všude kolem mě podřimovali divočáci. Když jsem asi počtvrté zase nějaké vylekal, vrátil jsem se raději k autu a hledal jen kolem cest.

Přejezd k Zwickauer Mulde kousek pod Colditz ... smutné, sem už chytat nepůjdu... mraky kormoránů tenhle úsek doslova decimují. Přejíždím tedy až k městu Wurzen a kousek za ním si zakrmuju dva fleky. Na tom prvním ani nedojím chleba a je tam. Cenťák přes pade a docela boj. Druhý flek nic a jak tak koukám nahoru a kolem, sbírá se to k pěkné sprše. Balím... než budu doma... a hříbky musím taky zpracovat... čau řeko milovaná, tak zase příště.

A že máme už říjen, tak večer něco koštnout.