Rod Hutchinson se narodil v dubnu roku 1945 v malém městečku Louth (hrabství Lincolnshire), zde také 26.06. 2018 ve věku 73 let umírá. Pokud si člověk zadá jeho jméno do prohlížeče, dost často na něj vykouknou titulky jako: RH - osobnost, která nejvíce ovlivnila chytání kaprů v celé její historii nebo RH - kaprařská legenda. Ale i třeba: RH - rocková hvězda kaprařské scény.

Jak v jednom rozhovoru přiznal, prvního kapříka ulovil asi v roce 1959 a že mu právě tahle ryba změní život k nepoznání tehdy netušil. Navíc se jednalo spíš o náhodu - v té době bylo v Anglii ještě málo jezer nebo rybníků s početnější kapří obsádkou. V roce 1961 dostává tip na asi deset kilometrů vzdálenou vodu, a tak se rozhodne vyjet si poprvé cíleně na kapry. I když se ještě pár let věnuje i jiným rybám, přece jen pomalu ale jistě stává se právě kapr tou rybou, která mu učaruje nejvíce.

Své výpravy začíná i zapisovat, nakonec mu vyšlo několik knih. Některé z nich se staly vpravdě kultovními. Nejen kvůli živému líčení svých úspěchů, ale i díky popsaným technikám, montážím apod. Pro spoustu rybářů byly něčím novým a určitě i velkou inspirací. Jeho nejslavnější období spadá asi od začátku osmdesátých do první poloviny devadesátých let. 

"Nakonec, když už dokážete najít místa s dostatkem přirozené potravy a kde se přibližně kapři zdržují, zjistíte, že takových míst je na většině jezer docela hodně, což vás staví před otázku, které z nich vybrat. Odpověď je opravdu jednoduchá. To, které je nejblíž hospodě."  (Carp Book, 1980)

"Boilie - menší kulička z různých přísad, po uvaření zůstává pevné. Velmi užitečné při ostřelování kačen, jiných rybářů a někdy použitelné i jako nástraha."  (The Carp Strikes Back,1983)

Jak je vidět, smysl pro humor mu nechyběl, což z něj dělalo příjemného parťáka. Chris Yates se o něm zmiňuje jako o velmi srdečném týpkovi, se kterým byla prostě sranda. Prochytali spolu na Redmire celou sezonu 72/73. Později už spolu takhle nikdy nechytali, ale tak nějak o sobě věděli. Když chytne RH v roce 1985 na jezeře Cassien kapra o stejné váze jako tehdejší anglický rekord, píše mu Chris Yates v gratulačním dopise, že kdyby mu tehdy v roce 1972 řekl, že oba dva jednou chytnou kapra 51 1/2 lb, Rod by zřejmě smíchy spolknul svoji fajfku (viz fotka dopisu). No a nakonec se to vyplnilo. Za svou rybářskou kariéru chytil RH 37 kaprů přes 30 lb, 7 kaprů přes 40 lb a 3 kapry přes 50 lb. Ve fotbale to sice dotáhnul jen na poloprofesionála, ovšem co se rybařiny týče, patřil zcela jistě do první ligy. Ale zaslouženě - pracoval opravdu na spoustě nápadů a převáděl je promyšleně do praxe, například používání partiklu nebo vyvíjení a výroba vlastních nástrah a esencí. Také byl jeden z prvních, kdo začal používat 12 ft pruty. 

Sám říkal, že osmdesátá léta byly pro něj ty nejkrásnější. Opravdová "průkopnická" nebo "objevující" kaprařina. Jezdit skoro pokaždé někam jinam, nic o těchto vodách nevědět, vymýšlet nové věci a reagovat na lokální problémy, užívat si to a při tom všem je tam někde vzadu ve vaší mysli stále tatáž myšlenka, totiž že i tenhle nebo další nához může přinést TU rybu. 

Mezi jeho další koníčky patřila hudba, a to převážně jazz. Vlastnil hezkou sbírku hudebních nástrojů. Ale jak sám podotknul, na žádný z nich pořádně hrát neuměl - too busy to fishing.

Rode Hutchinsone, při čtení tvých knih jsem se opravdu často a moc nasmál. Navíc jsi krásně popsal, co pro tebe je nebo byla ta nejčistčí forma kaprařiny: 

"Přijít při západu slunce, zůstat skryt všem pohledům, splynout se stromy. Za svítání se pak jako duch zjevovat u vody, našlapujíc tak neslyšně jako vznášející se ranní opar." 

... snad tam někde odpočíváš v pokoji...

Další z řady osobností, které bych zde rád představil, je Tony Miles. Narodil se v roce 1944 v anglickém městě Coventry. Za svou dlouhou rybářskou kariéru stihl napsat (a nafotit) 17 knih a publikovat kolem 1600 článků do Angling News.

Už ve svých patnácti letech se rozhodl, že se stane lovcem velkých ryb, ve svých 23 letech pak zakládá s Treforem Westem a Mervem Wilkinsonem Coventry Specialist Group (to byl rok 1967).    K psaní ho už tehdy navedl sám Richard Walker a Tony se postupem času vypracoval na jednoho (co se rybařiny týče) z nejoblíbenějších autorů vůbec. Jeho styl byl strohý, ale přesný a dostačující, aby čtenářova představivost začala pracovat. Byl přesvědčen, že pro správné dokreslení dobrého příběhu pomůže jen autentická fotka, takže také rád a často fotil.

Sám o sobě říkal, že jeho láska k rybařine je živena hlubokým vztahem k přírodě jako takové. Také jakýsi únik od špinavého prostředí města a vyslyšení hluboko dřímajícího pradávného instinktu lovce, tahle kombinace byla často silnější než rodina a ostatní povinnosti. Jak už to u takových osobností bývá, naštěstí byla pani Milesová hodná a tolerantní žena - prožila se svým mužem 55 let šťastného manželství...

TM byl univerzální rybář, specializoval se na chytání parem, cejnů, kaprů, tloušťů, okounů, štik, plotic a perlinů. Pokud vím, nebyl nikdy držitelem nějakého rekordu, ale jeho seznam úlovků zasluhuje určitě a oprávněně respekt. Navíc se čtenář z jeho příběhů dozvídá, že za všemi těmi úžasnými rybami nestojí náhoda, ale tvrdá dřina, někdy hraničící s vážnou hrou o vlastní zdraví...

Jeho nejoblíbenější ryba byl tloušť, největší kterého chytil měl 7 lb 13 oz (kolem 3,5 kg...), ale pojďme dál, největší cejn 15 lb 2 oz (6,8 kg), největší okoun 5 lb (2,26 kg), největší lín 11 lb 11 oz (5,3 kg) a ještě jeho největší parma 19 lb 2 oz (8,67 kg). Není divu, že s takovými úlovky pracoval i jako poradce pro různe firmy, nejznámější je jeho spolupráce s anglickým Pallatrax.

Z jeho knih mám nejraději Quest For Barbel (spoluautor Trefor West) a Elite Barbel. Čerpám z nich nápady a zkouším na vlastní kůži chytat tak, jak je tam popsáno, např. jak postupovat při vyhledávání ryb na neznámé vodě a jak vylákat ryby na příhodné místo. 

Na řece chytával nejraději ze dna, tedy na těžko. Sedával na své židličce, s vlascem jednou omotaným kolem prstu a čekal, až mu nějaký tloušť nebo parma bude chtít ten prst utrhnout... seděl tam takhle i sedmého prosince 2016, bohužel naposled.

PS: pro představu, jak sofistikovaně postupoval při lovu parem

barbel.co.uk/forum/threads/beginning-barbel-fishing-by-tony-miles.5657/

barbel.co.uk/forum/threads/prebaiting-for-summer-barbel-by-tony-miles.5656/

barbel.co.uk/forum/threads/beginning-barbel-fishing-by-tony-miles.5655/

"BB" vlastním jménem Denys Watkins-Pitchford (25.07.1905 - 08.09.1990) byl anglický spisovatel a ilustrátor. Narodil se jako druhé dítě do rodiny duchovního působícího v malé vesnici Lamport v hrabství Northamptonshire. BB se o tomhle koutku Anglie později zmiňuje jako o svém nejzamilovanějším místě. Po absolovování různých škol a ročním studijním pobytu v Paříži pracoval do roku 1947 jako učitel.  Za svůj život napsal přes 60 knih o přírodě a anglickém venkově jak pro dospělé, tak i pro děti. Spoustu z nich i ilustroval, jeho kresby ale najdeme i v knihách od jiných autorů.

Jak příroda někdy dává a někdy bere. Ve svých pamětech na své dětství (A Child Alone, 1978) popisuje, jak vlastně získal k přírodě a životu v ní tak vřelý vztah. Zánět slepého střeva byl tehdy ošemetnou záležitostí a často znamenal i smrt... dnes skoro k neuvěření, ale autor tehdy jako sedmiletý zažíval opravdovou hrůzu ze smrti. Naštěstí vše dobře dopadlo a uzdravil se, zůstaval ovšem stále slabý. Byl proto vzděláván doma a po skončení vyučování měl dost času. Trávil tak volné chvíle v okolním lesíku nebo u potoků a jezírek. Pozoroval tak ptáky, králíky a lišky, lozil po stromech a koukal do hnízd, v zimě ve sněhu četl stopy a tak dále. Začal být přírodou a divokým životem v ní doslova fascinován. Se svými bratry Rogerem a Engelem (pokud nebyli oba někde ve škole) prožívá BB šťastné a dobrodružné dětsví v doprovodu rybářského prutu, síťky na motýly a lehké lovecké pušky. Kniha Brendon Chase (vydáno 1944), ve které líčí příběh třech bratrů žijících přes půl roku v lese, je tak trochu vzpomínáním na některé jejich společné výpravy.

Jako rybář se BB věnoval hlavně lovu kaprů - červen, červenec a srpen ho nezajímalo skoro nic jiného.

" A pak zde máme lovce kaprů, nebo spíše mám na mysli ty, co jsou doslova závislí na lovu kaprů. Jsou to vskutku velmi podivné existence (autor to musi vědět, je totiž také jednou z nich)... Kapr je letní ryba a tak tyhle rybáře vídáváme u vody hlavně přes léto. S nastávajícím podzimem mizí a znovu se objevují až počátkem nového léta. Co dělají nebo kde se nachází celou tu dobu mezi tím, nikdo zcela přesně neví."

Spolu s Richardem Walkerem je také nazýván otcem moderní kaprařiny. Ale BB rybařil už od svých dětských let, není to tedy tak, že by neuznával nic jiného než kapra. Ba naopak, tehdejší rozdělení rybářské společnosti na fajnové rybáře (game fishing - chytali hlavně pstruhy a lososy) a rybařinu "hrubou" (tedy coarse fishing - ti chytali plotice, okouny, tlouště atd.) viděl jako nesmysl. Rád si vyšel na lov pstruhů a zpestřoval si tak jídelníček čerstvou rybou, ale stejně rád si vyšel na lov plotic nebo štiky. Jediné, čemu se vyhýbal, bylo rybaření na moři, to rád neměl.

Byl členem (a jedním ze zakladatelů) slavného CCC (Carp Catchers Club), spolu s takovými rybáři jako byli Richard Walker, Maurice Ingham nebo Pete Thomas. BB byl ve své době expert, měl nejen bohaté zkušenosti, ale i technické znalosti vícera způsobů rybařiny, které se nejen díky členstvi v CCC a jejich oběžným dopisům stále prohlubovaly. 

Jeho další vášní byl lov divokých hus. BB je vlastně zkratka, kterou se označuje velikost broků používaných právě při tomto lovu. Jeho kniha Manka The Sky Gipsy (vydáno 1939) je příběhem jedné divoké husy, popisován co nejrealističtěji od narození v osamělé divočině Špicbergů až do své smrti. Uchvacující čtení, podobné jako E.T. Seton. Ať se stane cokoliv, život trvá dál, ve své drsnosti, ve své jednoduché logice přežití... jen život sám. Bohužel kniha vyšla pouze v angličtině a na čtení je strašně těžká, pokud nevládnete opravdu dobrou znalostí tohoto jazyka, nedoporučuji. 

BB i přes své úspěchy jako autor a ilustrátor neměl zrovna lehký život. Jak už jsem na začátku podotknul, po prodělání zánětu slepého střeva se nikdy úplně nezotavil, jeho zdraví bylo křehké, často churavěl. Jeho starší bratr (Engel Watkins-Pitchford) umírá v pouhých třinácti letech, což BB těžce nesl. I přes tuhle osudovou nepřízeň potkal ženu svých snů a šťastně se oženil. Bohužel jeho jediný syn (Robin) umírá v pouhých osmi letech. Další rána osudu ho stihla v roce 1974. Podle BB byly na vině chemikálie, jejich zahrada totiž sousedila s polem, které v ten den bylo silně stříkáno. Jeho žena se zřejmě těchto jedů nadýchala a na následky umírá. 

BB se přesto vždy dokázal přenést přeze všechny své nemoci a trápení a zůstal obdivuhodným vypravěčem a svědkem dramatů a zázraků přírody, které dokázal s lehkostí a přesností zpracovat do svých knih nebo článků pro různá periodika. 

Pokud by si někdo někdy položil otázku, kdo asi vůbec ovlivnil rybaření v celé jeho historii nejvíce, je (a zřejmě i nadále bude) Richard Walker pravděpodobně velmi vážným kandidátem.

Richard Stuart Walker se narodil 29.05.1918 v Hitchin v hrabství Hertfordshire. Tatínek byl profesionální voják a tak pracoval všude možně, takže se moc neviděli. RW byl vychováván hlavně maminkou, ta ho naučila i výborně střílet. Po nedokončených studiích (přerušeny kvůli druhé světové válce) nastupuje RW jako inženýr a konstruktér u Lloyds (vyráběly stroje na sečení trávy), zde byl pak zaměstnán prakticky celý svůj život. 

Po válce se oženil a s první ženou Ruth měl 3 syny. Přestěhovali se do domu na 11 Bearton Avenue, Hitchin - známá adresa pro nespočet rybářů, kteří právě sem posílali své dopisy, ve kterých popisovali své nesnáze, úspěchy nebo podněty k zamyšlení. Zde je nutno podotknouti, ze RW se snažil na každý dopis odpovědět. Buď svépomocí, později, když se stával stále slavnějším a dopisů přibývalo, mu pomáhala jeho žena nebo i jeho sekretářka. A to tak, že RW diktoval a ony zapisovaly. Nikdo to nikdy nespočítal, ale dopisů muselo být tisíce... Dům měl zahradu a na zahradě byl malý domek, který se vlastně stal laboratoří, jakousi tvůrčí dílnou pro zlepšování a vyvíjení rybářských potřeb všeho druhu. 

RW napsal asi kolem dvaceti knih o chytání kaprů a jiných ryb, muškaření a vázání mušek a jednu jak si vyrobit vlastnoručně štípaný bambusový prut. Záběr měl opravdu široký a je potvrzeno, že byl i velmi sečtělý, často bádal ve starší rybářské literatuře. Byl i pravidelným dopisovatelem několika rybářských periodik, zřejmě nejdéle psal pro Angling Times - téměř 30 let a na 2000 článků. Některé jeho knihy jsou vlastně jakousi vybranou sbírkou těchto článků.

Myslím si, že velká část rybářské populace ho zná nejen jako publicistu a autora, ale hlavně jako držitele anglického rekordu úlovku kapra na udici (13.09.1952 - Redmire Pool). Tehdy úspěšně zdolal kapra o váze 44 lb (něco přes 18 kg). Na tu dobu to byl úlovek z jiného světa. Ještě před válkou se tradovalo, že ulovit kapra je skoro nemožné a většina z úlovků byla považována za náhodu. Najednou je rybářský svět doslova šokován touto kolosální rybou. Na to jaký kapitální a až skoro zázračný úlovek to vlastně byl, ukazuje i doba, po kterou nebyl tento rekord překonán: 28 let! Až teprve 1980 Chris Yates chytil kapra vážicího 51 1/2 liber, tedy něco přes 23 kg, shodou okolností taktéž na jezeru Redmire a shodou okolností na štípaný bambusový prut vyroben samotným RW.

K uchováváni kapitálních úlovků sloužila stále hlavně preparace. Dokonce i RW byl v dřívějších letech přesvědčen, že zabít velkou rybu je v pořádku, protože její místo zaujme jiná a doroste pak do stejné nebo i větší velikosti. Ale toho dne, kdy před ním ležel tento obr, si zřejmě uvědomil, že takové velikosti hned tak nějaká ryba nedosáhne. Jako zručný fotograf pořídil dostatečné množství fotek a pak se domluvil s londýnskou ZOO, že ryba se přesune právě tam. Myšlenka rybu nezabít, pouze fotograficky zdokumentovat a znovu pustit, nalézala s postupem času u rybářské veřejnosti stále větší a větší odezvu, až se dneska někdy člověk diví - fotí se skoro každá čudla.

Rybářský život RW by se dal rozdělit na několik etap. Jestli si dobře vzpomínám, tak úplně první byl na řadě okoun. Tato ryba prostě nějakým způsobem RW učarovala a podařilo se mu ulovit jedince až ke 2 kg. Druhá ryba byl tloušť. Průběh to mělo velmi podobný, zajímaly ho ryby hlavně od 2,5 kg nahoru. A pak přišlo období kapra, s ním i rekordní úlovek. Po něm následuje období muškařiny a u té setrvává až do konce svého života. 

První kapry lovil RW už před válkou (od roku 1934) a zřejmě i úspěšně, v jednom svém článku popisuje například lov z hladiny na velkou kostku chleba máčenou v medu. Bohužel, jak se stává úspěšnějším, zjišťuje, že na velké ryby nestačí. Je to dáno i tím, že na tehdejším trhu prostě specializované vybavení pro lov kaprů ještě neexistovalo. RW tehdy zhotovuje prototyp MK I, prut ze štípaného bambusu určený výhradně k chytání kaprů. Brzy následují vylepšené modely MK II a MK III. Finálni MK IV je dvoudílný třímetrový prut s parabolickou akcí kolem 1,5lb TC. Sám RW jich vyrobil údajně kolem stovky. Jeho vlastnoručně dělané pruty mají dnes velkou sběratelskou hodnotu a pokud se dochovaly, vlastní je především další osobnosti anglického rybaření, například Chris Ball, Kevin Clifford, Len Arbery, Chris Yates etc. Knowhow výroby pak předává firmě B.James Ealing, která je vyrábí ve velkém. MK IV se tak v příštích několika letech stává asi nejprodávanějším rybářským prutem vůbec. Jen firma B.James Ealing vyrobila v letech mezi 1952 a 1960 kolem 15 000 kusů. Řada slavných firem (Chapman, Hardy, Fosters, Millwards...) přicházejí s vlastními modely, velká část z nich je však věrnou nebo jen lehce upravenou kopií MK IV. Vyrábí se i dnes, je možno objednat třeba u Edward Barder, Paul Cook nebo Chapmans, jen stojí dost peněz.

Počátkem padesátých let zakládá RW s dalšími dvěma přáteli Carp Catchers Club. Postupně se počet členů rozroste asi na 15. Pomocí oběžných dopisů se vyřizovaly jak interní záležitosti, tak i problémy, nápady nebo novinky spjaté s chytáním kaprů. Většinou se pozornost upínala na objevováni nových vod s kapří populací. Tak se vlastně dostal do hledáčku i Redmire Pool (tehdy jeste Bernitham). Redmire byl v osobním vlastnictví a bylo nutné požádat oficiální cestou o povolení k rybaření. To bylo i CCC uděleno, veškeré výdaje byly rovnoměrně rozděleny mezi všechny členy. Jak lehce tehdy mohl ovšem CCC o licenci přijít dokládá výňatek z jednoho oběžného dopisu:

"S lítostí vám musím sdělit, že byly u Bernithamu nalezeny odpadky jako láhve, papír a plechovky. Tohle je velmi špatná věc. Vím, kdo je za tohle zodpovědný, a jestli se to stane ještě jednou, požádám pana McLeana (vlastník jezera), aby dotyčnému znemožnil další pobyt u vody. Není mi při tom úplně dobře, sahat až k takovým opatřením, ale bylo by ještě horší, kdybychom přístup k vodě ztratili všichni jenom kvůli tomu, že si někteří z nás po sobě neumí uklidit!"

Sám osobně nejsem úplně pro privatizaci všech vod, i když je pravda, že soukromé vody si tohle hlídají, což je určitě dobře.

Hledání přihodných nových vod se stalo opravdu důležité. Určitě jim v tom pomohl i Donald Leney, který si vedl deníky, kam všude byli jím importovaní kapři z jedné holandské farmy vysazeni. Tenhle pán například vysadil i kapry do Redmire. V oběžných dopisech se pak jednotliví členové zabývají technikou chytání, jaké rybářské náčiní a nástrahy používat apod. Ve své době to byl velmi pokročilý přístup, jen aby se dobrali vytouženého úlovku, převzali skoro až vědecké metody. CCC bychom mohli právem pokládat  za první Specimen Group. Pozdější skupiny specializovaných rybářů totiž postupovali velmi podobně. Někteří za to RW spílají. Nelíbilo se jim, jak změnil tvář rybařiny a byli přesvedčeni, že právě on nese vinu na tom, jak to dnes u některých vod vypadá.

RW byl opravdu velmi podnikavý. Už od roku 1949 se zaobíral myšlenkou signalizace záběru v noci. 1952 pak prezentuje myšlenku elektrického indikátoru záběru v rybářských periodikách, za což sklidil nemalou kritiku, vyjímkou nebyly ani názory, že něco takového už nemá s rybařinou nic společného. RW však pilně pracuje dál. Není jediný, 1954 přicházejí na trh postupně Buzz-Light Bite Detector, poté Prematic a nakonec od RW jeho The Heron, který se stává během chvíle naprostou jedničkou na trhu a to na docela dlouho. Až počátkem 70. let přichází Delkim, který je technicky i konstrukčně velmi podobný, ale jeho velkou výhodou je uložení baterií přímo v těle a ne odděleně jako tomu bylo u The Heron.

Měl také nemalý podíl na vývoji uhlíkových prutů. Tenhle materiál se mu dostal do rukou už ve válce (pracoval na vývoji radarů). Později sice sledoval a podporoval vývoj laminátových prutů, ale setkání se zástupcem firmy Hardy oživilo vzpomínku na válečná léta a brzy se rozběhly první experimenty. První pruty byly velmi neohebné, při jejich výrobě se totiž používaly trny, které byly původně určeny pro výrobu laminátových prutů. Nechaly se tedy vyrobit trny určeny jen pro uhlík a v roce 1974-75 uvádí firma Hardy na trh první uhlíkový prut Hardy Graphite. Nový materiál se osvědčil a tak drtivá většina nových modelů je zhruba od roku 1980 z uhlíku. 

I typický kaprový podběrák trojůhelníkového tvaru je také z jeho hlavy. Je to znovu jen reakce na tehdejší nabídku trhu. Podběráky, do kterých by pasovali velcí kapři prostě nebyly. Fakt, že transport s něčím tak velkým, by pro spoustu rybářů představoval problém, navrhl jej tedy skládací. Jeho zjednodušené verze dnes nejdeme ve výbavě asi každého kapraře.

Jak je vidět, RW byl zaslouženě velmi uznávaná a respektovaná osobnost. Nejen pro své úlovky, ale i pro neustálou potřebu vyvíjet nové a zlepšovat staré. Jaký však byl jako člověk? Na tuhle otázku odpovědělo spousta lidí, co ho osobně znali, různě. Velkorysost, přátelství a vtipnost jsou ovšem vlastnosti, na které vzpomínal skoro každý. RW také velmi zdůrazňoval, že chytání ryb je třeba si užít. Sám vyjížděl velmi poskrovnu, nejraději měl kolem sebe dobrou partu. V přírodě strávili víkend, chytaly se ryby, vařilo se, uměl hrát na kytaru, takže se i zpívalo. Je tedy vidět, že i při snaze ulovit TU rybu zůstával uvolněný, dokázal si udělat legraci sám ze sebe a nebrat ani tu rybařinu tak vážně. Nikdy nedělil mezi rybáři, i k němu jako živoucí legendě mohl kdokoliv přijít nebo mu se svým trápením napsat dopis a RW se snažil pomoci, jak nejlépe uměl. Nebyl neomylný, ale pokud viděl, že se opravdu zmýlil, nebral to jako prohru, naopak - byla to pro něj motivace se danou problematikou zabývat ještě hlouběji. 

RW byl velmi náruživým kuřákem, což bohužel nezůstalo bez následků a v roce 1985 po dlouhém boji s rakovinou umírá.

 Jeho nejznámější počin mezi rybáři je z roku 1980, kdy prolomil svým úlovkem kapra na udici na jezeru Redmire magickou hranici 50ti liber (51,5 lb). Veřejnost ho zřejmě zná hlavně ze 6ti dílného seriálu A Passion for Angling vysílaného BBC v první polovině 90tých let. Já jsem viděl některé díly až mnohem mnohem později díky youtube. Myslím, že tenhle seriál dost ovlivnil mé další počínání v rybářském světě. Ani tak ne tím, že bych se okamžitě přeorientoval na chytání velkých kaprů na štípané bambusové pruty, jako spíš podívat se na rybařinu trochu jiným pohledem a naučit se, jak si tenhle krásný koníček užít.

Na fotkách jsou vidět některé knihy, které vlastním, napsal jich samozřejmě víc. V češtině vyšlo Jak na ryby – v originále How to fish. Jeho knihy se čtou dobře, jeden nemusí být expert na angličtinu, aby porozuměl, co chce autor říci. Trochu problém nastává při barvitých popisech různých scén nebo výčtu rostlin a zvířátek, to pak musí slovník do ruky.

Waterlog je dalším skvělým počinem ze začátku devadesátých let. Tenhle časopis si získal mezi mnohými legendární statut. Chris Yates je samozřejmě u zrodu, působí v redakci a spolu s dalšími osobnostmi a autory anglického rybářského světa (např. Bernard Venables nebo John Bailey) publikuje i své texty. Je i spoluautorem bohatého fotografického materiálu. Mám štěstí a po jedné aukci na inetu jsem se stal šťastným vlastníkem prvních 11ti čísel za cenu velmi příjemnou. K dokonalosti už chybí jen autorův podpis a věnování. Časopis vychází dodnes, ale nejsem si jistý, jestli s ním má CY ještě něco společného.

Už jako dítě byl fascinován kaprem. Mezi rybáři v dnešní době rybu vyzdvihovanou nad jiné, obestíralo v minulosti tajemno. Jeho chycení a zdolání na udici bylo zjevně dílem štěstěny a teprve po druhé světové válce (a hlavně zásluhou Richarda Walkera) nastává období specializace a inovací za jediným účelem, a to dosažení pravidelných nenáhodných úlovků. V knize A secret Carp najdeme několik kapitol popisujících s lehkým a příjemným humorem autorovo dospívání v plnohodnotného carpfishera. Ne, že by ho jiné ryby nezajímaly, ale chytáni kapra, jak sám autor přiznává, u něj v určitých letech přerostlo v posedlost, které byl schopen obětovat vše.