Zima se pomalu hlásí, celosvětová situace taky nevypadá zrovna růžově, pravý čas na trochu toho blues...

Justin Johnson - Dark Blues Music to Escape to... Part 2

Nemám moc času, takže výběr padá na říčku, která zosobňuje opravdovou katastrofu, co se úpravy a regulace toku týče. Mám ji sice skoro za rohem, ale dlouho jsem se jí vyhýbal - až fotky kolegyně v práci, která se logla na nějaké forum, mě dost zaskočily... chytají se tady tloušti, parmy, štiky, dokonce i sem tam sumec... nikdy bych to do tohohle úseku neřekl. Ale na druhou stranu právě říčky, které protékají velkým městem, skýtají dost často rybám perfektní podmínky. A to z důvodu špatného přístupu - často jsou břehy oploceny, zastavěny, taky jsou kolikrát dost zarostlé nebo je tam rybaření prostě a jednoduše zakázáno. A ryby tam mají ráj a je jich více a více.

Tady tenhle úsek je volně přístupný z obou stran a podle plechovek kukřice na břehu vidím, že se tady chytá. Já mám dnes taky jen sladkou kukuřici, ale trochu jsem ji vytunil paprikou, návazec z devatenáctky a háček opět desitka, pod něj dvě zrnka a jdeme na to. Prohazuju jen dvě tři hrstičky a po půl hodince, když se nic neděje, se přesouvám asi o sto metrů proti proudu. Tady přichází po deseti minutách slušný drbanec. Po chvilce, když se nic nedějě, tak to vytáhnu a přehodím. Trvá to znovu asi deset minut a prut jde do luku. Zásek sedí a hned vím, že je to anebo parma nebo velký tloušť. Rybka se drží u dna, pak se snaží zavrtat někam do břehu, ale nic tu není. Když ji přitáhnu jen na pár metrů, začne fakt rodeo - prudké výpady hlavou dolů do hloubky ohýbají můj avon skoro po celé jeho délce. Ale všechno drží a asi po dvou minutách končí tenhle super tloušť v podběráku. Naprosto parádní ryba. Do vytoužené šedesáticentimetrové hranice sice zbývají ještě tři cenťáky, ale i tak mazec. Pak pokouším štěstí dál a na dalším fleku mám podobný zaběr, ale při prvním výpadu se ryba vypne, nevadí. A pak už je večer a teplota padá a ať se snažím sebevíc, nemám už ani ťuk. Tak hajdy domů, na první návštěvu teda paráda... že by štěstí začátečníka? Uvidíme, příští týden se mi snad podaří se sem vrátit.

Kanál mě netáhne, je to furt to stejné. A čím více čtu, tím více se kdesi v dáli rýsuje vysněný koutek - jezírko, rybníček, kde je klid a slušná kapří osádka i s nějakým tím bonusem. Takže projíždím mapy a hledám. Včera a dnes mě to zaválo zase směrem Colditz, ale pár kilometrů před městem odbočuju do polí a na lesní cesty. U malého dubového lesíka tady stojí malý rybníček, který vypadá velmi slušně a já jsem nadšený, dokonce tady není ani nepořádek. Dávám tomu asi dvě hodinky, pak přichází pomalý záběr a je z toho krásný cejn. No, takového jsem už dlouho nechytl. Ženuška je tentokrát se mnou, takže se dozvídám, že rybičku jsem si chytnul, ale chceme ještě do lesa na houby. Takže to balím a jdeme. Ale i tady se zadaří, nejhezčí houby našla Káťa, ale já ji aspoň předehnal co do počtu. Kolem páté jsme doma, moc fajn den.

Dneska se vydávám znovu na místo činu, ale jsem nějaký nerozhodný. Zakrmuju i místa, které nemají vůbec smysl, jako kdybych zapomněl, jak na to. Připravil jsem si peletky dvou různých chutí, ale nemám ani potah. Nakonec beru plechovku kukuřice a zakrmuju znovu několik míst, sleduju, jak se na tom včerejším dělají krásné bublinky a tak jdu na věc. Teď nebo nikdy, říkám si. Ach jé, já trotl nedávám pozor, pin se rychle roztočí a než mám prut v ruce  a můžu něco dělat, ryba je ve větvích nalevo ode mě... mám tam devatenáctku návazec a desítku háček, nechavám to nějakou chvíli ležet, ale nic se neděje... ryba je pryč. No aspoň mám jistotu, že tohohle se rybka zbaví celkem bez potíží. A pak už nemám ani ťuk, ať se snažím sebevíc. Teplota klesá na devět stupňů, vítr se tiší a přichází večer a s ním neskutečné zalovení nějakého dravce. A takhle to pokračuje dobrou hodinu, nechápu, kde se tady v takové louži vzal takový predátor. Čekám, až je úplná tma, pak pár pohledů nahoru, hvězdy jdou tak krásně vidět, ach jo. Ale vysněná voda to není. Rychlostní cesta vzdálená jen pár stovek metrů to dost kazí a když už je večer a nejezdí tolik aut, doléhá sem rachot z nedaleké těžby písku. No jo no, bylo by to fajn, najít svůj sen hned napoprvé, ale moc dobře vím, že takhle to nefunguje. Holt budu se muset poobhlídnout jinde.

Měl jsem to na čtvrtek bezva naplánované, ale nevyšlo počasí, takže jedu až v pátek. Budíček tedy něco před čtvrtou a kolem páté jsem na místě. Dlouho dlouho jsem nebyl na rybách a tak nenechávám nic náhodě a chci si to užít. Podle toho to taky vypadá. Když se tak dívám, co všechno dnes s sebou táhnu, neubráním se pocitu, že dřív to bylo všechno nějak jednodušší. Ale musím se přiznat, že tohle není zrovna můj šálek čaje. Nejraději bych žil a bydlel někde v okolí a měl to k vodě jen pár kroků. To bych pak chodil tak, jak to mám nejradši - jen brašna, proutek a podběrák. Žádné zbytečnosti, spíše pilovat techniku, chytat častěji a pořádně se s řekou a rybama seznámit.

Ještě je noc a hvězdy jasně září, kolem jen ticho a o pár kroků dále řeka. Povedlo se, je mi fajn a bude to krásný den. Trochu to za pomocí čelovky opatrně omrknu a zakrmuju dvě místa. Na jednom pak zůstávám chytat, druhé průběžně zakrmuju. Tentokrát plánuju chytat na opravdu velmi velké nástrahy a připravil jsem si dva různé lančmíty. Na zakrmení pak vařené konopí a trocha nějakého normálního krmení. Kolem osmé přichází první drbance a po deseti minutách tam mám tlouštíka. Malej, tak ho hned pouštím. Ale i tak jsem za něj rád, protože pak už se nic neděje. Jak včera pršelo, tak teče slušných sedmdesát kubíků (ještě týden zpět to bylo osm) a voda je úplně hnědá. Všechny knihy o lovu parem, které jsem kdy přečetl, tomuhle tomu říkají ideální podmínky. Ale mám pocit, že rybám se moc nechce. Ještě to obejdu jen s toastovým chlebem asi dvěstě metrů nahoru i dolů. Odměnou je mi zase jeden malý tlouštík. No nic. Sedím pak asi do desíti, pak jdu zkusit druhé místo, ale senzace se nekoná. Navíc mě zmáhá únava. O dvě vesnice dál mají otevřený malý kiosek a tak si jedu na kafe. Sedím s kafčem v autě a přemýšlím, nakonec se rozhoduju jinak a tak se vracím jen asi kilometr do vedlejší vesnice na stoják, kde jsem nikdy nechytal. Celkem rychle najdu kapry nafoukané v jednom rohu u rákosí. Až mě udivuje, jak snadno a taky, že tu nikdo nechytá. Během hodiny se podívají tři kapříci na břeh a jeden se vypnul. Na avon bezva souboje a kdybych neměl za zadkem silnici, tak by si tu člověk i oddechl. Posledního kapříka beru s sebou, asi věděl, že to s ním špatně dopadne, tak se ani moc nerval. Je mi líto hochu, kdyby to bylo jen na mě, tak si plaveš dál, ale děda s babičkou se minule vyjádřili zcela jasně. Sbalím to právě včas, sotva ujedu pár metrů, přichází bouřka. Doma pak zkoumám okolní stojáky a nevypadá to špatně. Jeden se mi moc zamlouvá, je ze všech od silnice nejdál, tak by tam mohl být relativní klid. Možná to v pondělí zajedu vyzkoušet. 

Nedávno se mi podařilo sehnat další kousek do mé skromné knihovničky. Autorem není nikdo jiný, než slavný anglický spisovatel a rybář Richard Walker, o kterém jsem tady už také psal. Kniha si na nic nehraje, jsou to pravdivé příběhy úlovků vpravdě trofejních ryb, možná právě proto ten název - v českém překladu něco jako Netřeba lhát. Dost často tehdy totiž zaznívalo, že RW si vymýšlí a takové ryby ani neexistují. Kdo ví, jak to bylo. Ale přátelé a příbuzní tehdy přísahali, že RW je ten poslední, co by měl potřebu dělat si jméno podobným způsobem. A několik rybářů, kteří měli tu čest nějakou tu dobu s maestrem pobýt, dosvědčilo, že měl opravdu talent objevovat a chytat velké ryby. Takže tady najdeme tlouště přes tři kila, okouny přes dvě, kapry přes patnáct kilogramů nebo skoro šestikilovou parmu a jelikož autor nepatřil k těm, kteří považují některé rybí druhy za nezajímavé, najde si tu své místo i trofejní plotice nebo ouklejka a další.

Věru, na to že kniha spatřila světlo světa v polovině šedesátých let... dokážu některé ty rybáře pochopit, zřejmě se jim o podobných úlovcích ani nesnilo. Pravda, dnes už pomalu patnáctikilový kapr nestojí ani za zmínku a skoro čtyřkiloví tloušti přizdobují rybářské periodika celkem pravidelně alespoň jednou nebo dvakrát do roka. Jak je to třeba s okouny nevím, nechytám je, nemám přehled, zato parma se posunula už skoro na desetikilovou hranici. Čas tedy ukázal, že RW opravdu neměl potřebu někomu něco nalhávat.

Kniha je psána anglicky, má 14 kapitol a 92 stran. Tohle je první vydání z roku 1964 u E.M. ART AND PUBLISHING LIMITED. Nádherné ilustrace vytvořil Reg Cooke.