Dnes bych zde chtěl představit dva krátké filmy z YT kanálu Artificial flight. Tyhle filmy mám moc rád, chytat jsem takhle už zkoušel a nějakí tlouště i přelstil, parma se mi sice stále vyhýbá, ale jednou to přijde. Rybář ve videu je George Burton, doprovodné texty namluvil Eric Weight. Je fajn, že se točí i takové videa - jednoduché a s důrazem na pozorování a přemýšlení u vody. Koneckonců posuďte sami.

První film www.youtube.com/watch  je o těžkých podmínkách při chytání na rozvodněné řece. Ale i když se to nezdá, jednu výhodu to má, jak ve videu zmiňuje sám autor, při tomhle stavu řeky je možné opravdu všechno...

Druhý film www.youtube.com/watch  je o chytání tloušťů na menších tocích. Používané metody a postupy jsou sice staršího data, ale jak sám autor opět podotýká, na ryby to funguje i dnes...

Chet Baker (23.12.1929 - 13.5.1988) byl americký jazzový zpěvák a trumpetista. Když jsem před mnoha lety náhodou stál u plakety připomínající jeho pobyt v Amsterdamu (Hotel Prins Hendrik), ještě jsem ho neznal. Až později, už nevím při jaké příležitosti, si jeho muzika ke mně cestu našla... a už zůstala. Provází mne často - ať už je to líné nedělní dopoledne nebo pozdější noční hodina se sklenkou vína a trochou toho spleenu.

CB hrál s velkými osobnostmi tehdejší jazzové scény jako byli např. Charlie Parker, Stan Getz a mnoho dalších, proslul svým nezaměnitelným stylem, pro který získal přezdívku "prince of cool". Spousta hudebních kritiků zařazuje CB jako trumpetistu hned na druhé místo za Milese Davise.

Album Strollin'  www.youtube.com/watch patří bezesporu k mým nejoblíbenějším.

Plán padá, přes víkend z toho nic nebude. Takže jedině čtvrtek nebo pátek. Čtvrtek je ovšem špatný, teče mi z nosu, hlava třeští, z práce jsem doma něco kolem druhé. Padám do postele, probouzím se v pět, trošku lepší...ale na ryby? to ne... Pátek o poznání líp, sice jsem nachlazený, ale jo, půjde to. Po práci nejnutnější věci do auta a rychle k řece. Po cestě přemýšlím, jak moc bude hladina zvedlá, od soboty prší, sice ne moc, ale skoro nepřetržitě. Přivítá mě asi o metr více od minulého stavu. Hm, tak to bude těžké, dávám malé pivko a přemýšlím, jestli to má vůbec cenu. Proud je silný, že bych tam neudržel asi ani největší zátěž, co mám s sebou. Jakže to v té jedné knížce bylo? Při takovém stavu se ryby tlačí ke břehu, kde proud není tak dravý... tak za zkoušku nic nedám.

Vybírám si první dvě místa, na každé vyhážu deset malých baitdropperů konopí. O kus dál se mi zamlouvají další dvě místa, zakrmím stejným způsobem a až o notný kus dál nacházím další dva fleky. Jako poslední si nechávám místo, kde jsem minule vyplašil hezké dvě ryby. Celkem tedy sedm fleků, všechny maximálně na délku prutu od břehu. Za prvé dále od břehu to už teče moc, za druhé přesnost zakrmování a nahazování je sto procent, a to i když už bude tma. U každého místa pokládám nahoře na břehu do trávy nějaký naplavený kus dřeva, abych to ve tmě našel.  Zpátky u auta zjišťuju, že mi to celé zabralo asi hodinu času, tak sedím, popíjím čaj a asi za další hoďku začínám zase krmit. Tentokrát mi celé zakrmování zabralo jen něco přes půl hoďky. Pomalu se smráká, sem tam trochu zaprší, ale teplota neklesá pod dvanáct stupňů... tak nějak začínám věřit, že by se mohlo i něco podařit. Po asi další hodině probíhá poslední zakrmování, na posledních třech místech už skoro nic nevidím. Začínám být i přes nachlazení celkem optimistický a i docela napjatý, takhle jsem ještě nikdy nechytal, víc jak pět hodin u vody a ještě jsem ani nenahodil. Prý je tenhle způsob lovu hlavně o trpělivosti, je potřeba vydržet a nepokazit si to předčasným náhozem. Parmy musí získat k nenadálému zdroji potravy důvěru a k tomu si dopomáhám právě touto metodou. Pokud bych zakrmil a nahodil, je docela možné, že by se nějaká ryba spletla, ovšem tím pádem je vymalováno, tento zdroj potravy si rybky spojí s nebezpečím a přesunou se jinam. Navíc ta první ryba nemusí být parma, ale třeba tloušť, jak tomu často bývá... Tedy opakovaným zakrmováním vlastně odbourávám nedůvěru ryb, mělo by to dokonce fungovat tak dobře, že z jednoho místa se pak dá chytit i více ryb... tolik alespoň teorie...

Tak tedy ještě jednou všechno kontroluju a jdu na to. Každému místu dám asi patnáct minut, pak se přesunu na další. První flek, kousíček před velkým stromem, jeho větve jsou asi jen půl metru nad hladinou. Jsem napnutý... šíleně...až do konečku prstů. Ale po patnácti minutách, kdy se nic neděje, je čas místo opustit a na řadě je další flek. Je uprostřed mezi dvěma starými vrbami, které teď při velké vodě sahají svými větvemi až do vody - ideální místo. Opatrně to tam posílám a čekám záběr každou chvilku. Jestli něco přijde, tak to bude mazec, na každou stranu mám maximálně pět metrů prostoru. Ale ani tady se nic neděje. Tak tohle je škoda, těmhle dvou flekům jsem věřil nejvíc. Tak dál. Flek číslo tři je minimální vybočení břehu, kousek za ním je asi metr široký pruh klidnější vody, určitě dobré místo, navíc minule jsem tady dostal hezkého tlouště. Ale ani tady se nic neděje. Pomalu mě opouští optimismus. Flek číslo čtyři, velmi podobný jako flek číslo tři - i tady uběhne čtvrthodinka jako nic a záběr žádný. Jen proplouvající bobr se mě leknul a šplouchnul sebou takovým způsobem, že to slyšeli asi až v Hamburku... No nic, balím a k dalším místum se přesouvám i s autem. Jsou skoro všechny stejné, jsou to proluky v zaplavených travinách s kamenitým dnem. Leži docela daleko od sebe, protože pár míst se mi jevilo ve tmě nebezpečných, jeden blbej krok a jsem tam... Tak teď flek číslo pět. Začínám se modlit. Ale patnáct minut je v tahu a nic. Tak dál, vydržet a nevzdávat to. Ale i tady nic. Poslední flek. Sedím dlouho, prší teď víc, ale jsem rozhodnutý vytrvat. Kolem jedenácté to vzdávám. Mohl bych se teď vrátit úplně na začátek a odchytat ještě jedno kolečko, jenže nemám sílu. Jsem utahaný, unavený a z nosu mi zase teče, hlava třeští. Navíc mě čeká ještě hodina autem domů, nemůžu tu nechat všechno...

Po cestě zpět se uklidňuju, při obíibené muzice se i usměju. Jo, i tak to bylo docela vzrůšo. A že jsem nic nechytnul? Jo bylo by to krásné, si takhle něco načíst z knížek a bum ho, hned první výprava a úspěch. Jenže asi jako všechno, bude to chtít investovat trochu víc času a získat taky nějaké zkušenosti. Vždyť kdo ví, dneska jsem si vybral fleky podle mého nejlepšího mínění a je docela možné, že místní rybáři by si jen poklepali na čelo...

Sobota byla o doplňování energie (kachnička) a tekutin (pivečko). Dnes ovšem Katja při snídani nadhodila, že bychom se mohli jít někam projít... Zavezl jsem ji tedy tam, kde jsem chytal v pátek a prošli jsme se tentokráte po druhé straně řeky, kde jsou jen louky a remízky. Měl jsem tak možnost vidět to všechno z jiné perspektivy, navíc jsme pozorovali volavky, káňata a vyplašili sovu, zkoušeli chytat padající listí a žvatlali o všem možném... bylo tam fajn a nakonec jsem ukecal půl hodiny. Tentokrát si vybírám malý polostrov u železničního mostu. Na peletu nemám ani potah a tak dávám na háček kousek bagety. Pět minut - bing! následuje nádherný souboj - skoro jsem ho ztratil v travinách pod nohama, ale nakonec jsem ho z tama jaksi vymotal... padesát tři čísel... kouknu k nebi, díky moc! A pak jsem na vteřinku svatého Petra spatřil, a než zmizel, tak na mě jedním okem mrknul... 

Kapry chytám rád. Menšího kapříka vezmu občas domů, ať mají i ostatní užitek z toho, že jsem tak trochu na hlavu... větší jsou pak na udici úctyhodní soupeči a některé souboje zůstávají uložené v paměti dlouho... navíc mé poslední úlovky byly vpravdě královské, tak si to nechci kazit.

Táhne mě to k řece.

Zatímco kapříků už mám na kontě docela hodně, parmu ani jedinou. Ať jsem bydlel, kde jsem bydlel, nějak to nevyšlo. A nebo tam nežily, a nebo jsem na to šel zřejmě nesprávným způsobem... prostě a jednoduše, nebylo mi zatím přáno. O to více mě tahle ryba fascinuje a sem tam to zkouším. Jednu hezkou řeku mám asi 30 km od domova. Parmy tam jsou - odlovem je to vědecky dokázáno. Bohužel je tam i dost kormoránů, kteří to tam doslova plení - i tak může vypadat bezhlavé ochranářství v praxi. Tím, že se bezmyšlenkovitě chrání jeden druh, druhý pak pod náporem prvního doslova kolabuje a z míst, které byly dříve jeho domovem, mizí. Co už, nezbývá tedy mnoho času, snad aspoň jedna tam na mě někde čeká. 

Usek řeky, který jsem si vybral, začíná kousek za vesnicí Sermuth a pokračuje až skoro k vesnici Kössern. Je to takový malebný koutek, jak ukazuje první fotka, na některých místech i s kouskem romantiky starých časů... navíc je zde vše, kde by se mohly parmy zdržovat - hlubší táhlejší místa, rychlejší místa s velkými kameny uprostřed proudu, i rozsáhlé mělčiny, kde není víc než 30 cm celkem svižně proudící vody. Poobracel jsem pár kamenů a skoro na každém jsou přilepení malí šneci a jiné pochutiny, takže rybky se tu mají určitě dobře. Bohužel zde nejsou žádné překážky ve vodě jako např. padlé stromy nebo jejich převislé větve sahající až do vody, což je škoda - právě takové místa skýtají rybám výborný úkryt a určitě stojí za pokus.

Při poslední výpravě jsem chytnul nějaké tlouště, a pak, bylo to už večer, došel jsem k rozlehlejší mělčině. Silný proud je na tomto místě soustředěn těsně u protějšího vysokého břehu, zato na mé straně dojdu doprostřed řeky jen v gumácích. A pak se to stalo, dvě ryby, poplašené mou přítomností, vyrazily provázeny mohutnými vlnami jen pár metrů po proudu ode mne pryč... tak tohle nebyli tloušti.... zajímavé... že zrovna tady... je tu vody ani ne po kolena. Misto jsem prokrmil a nahodil. Byla už tma, když se špička prutu prudce ohla a nic... I když jsem tam seděl až do půl druhé v noci a mezi padajícimi meteority poprosil svatého Petra, ať mi tentokrát pomůže, záběr už nepřišel.

Druhý den jsem došel k závěru, že budu muset můj přístup trochu přehodnotit. Doteď mi to i tak nějak bylo jedno, co chytím - hlavně že je tam hezky a odpočinu si. Jenže mám takový pocit, že pokud si chci sáhnout na parmu, nastal zřejmě čas věnovat se téhle rybě trochu intenzivněji.

Nejlepší by bylo najít ryby a pozorovat je, podle toho pak zvolit správnou taktiku. Jenže jediné ryby, které jsem měl možnost pozorovat, byli tloušťi, po parmách ani památky. Na některých místech je řeka široká i třicet metrů a to už o nějakém pozorování nemůže být ani řeč, protože i s polarizačkami prostě od určité vzdálenosti není vidět vůbec nic. Mám tedy dvě možnosti. Pokud mi můj rybářský instinkt velí a rozhodnu se chytat na nějakém místě, které se mi prostě zamlouvá, pak zkusím založit krmné fleky vždy pár metrů od sebe po celé šířce a určené délce řeky a tyhle fleky střídavě prochytávat. Druhá možnost je přesunovat se stále, tedy být velmi mobilní a ryby hledat, i když to může trvat spoustu času. Určitě je lépe chytat hodinu času na jistotu, než obětovat deset hodin chytání pro nic, ale tak i tak, aspoň poznám řeku víc a třeba zažiju znovu podobné setkání.

Další plánovanou vycházku už tedy na ostro. Nechci nechat nic náhodě, takže dávám nový kmenový vlasec, nový návazec, nový háček. Teď ještě popřemýšlet a zvolit správnou strategii. Velmi rozšířenou a určitě i účinnou technikou chytání na řece je feeder. Ale mě láká vyzkoušet postupy anglických specialistů jako jsou Tony Miles nebo Fred Crouch. Jsou jednoduché a pokud je člověk trpělivý, určitě i účinné. Rozhoduji se pro metodu partiklu, který leží na dně a na něm bude presentována odlišná nástraha. Jako partikl volím vařené konopí a jako nástrahu luncheon meat. Celkem větší háček (6) a pořádný kus masa... to by mělo fungovat spolehlivě i dnes. Maso je mozne ještě doupravit tím, že se navoní nějakým kořením nebo esencí. Já se rozhoduji pro česnek - maso nakrájím na větší kostky a uložím spolu s pár rozlisovanými stroučky česneku do sáčku, celé si to pak jeden nebo dva dny odpočine v ledničce. Konopí mám uvařeno, nástrahu připravenou. Víkend je už blízko, teď se jen modlit, aby vyšlo i počasí. Snad to tentokrát klapne.

Lužický kapr byl šedě zbarvený šupináč s menší hlavou, byl chován hlavně v oblastech saské a pruské Lužnice. Existují ale dochované poznámky o jeho výskytu v Braniborsku a okolí Hamburku. V pozdějším devatenáctém století se na chov LK specializovala tehdy největší kapří farma v Německu - Königswartha (severně od Budyšína). Dokázala vyprodukovat úctyhodných 75 tun ročně a kapříci byli rozváženi převážně do Berlína, Hamburku, Drážďan a Lipska.

Mezi lety 1900 až 1920 došlo k jeho úplnému vytlačení Galicijským kaprem a původní Lužický kapr tak nenávratně mizí. Stalo se tak zřejmě kvůli lepšímu marketingu a propagaci GK. Velmi vyzdvihovaný fakt, že Galicijská linie rostla rychleji, než všechny ostatní tehdejší linie, nemusí být úplně pravdivá. U Lužické linie jsou totiž dochovány zmínky a dokumenty o zhruba stejné rychlosti růstu, takže kdo ví.

Galicijský kapr pochází z oblasti Bielsko-Biala. O jeho vítězné tažení Evropou se zasloužil hlavně Adolf Gasch, když v roce 1880 obdržel za jeho chov na Berlínské Rybářské Výstavě zlatou medaili, tehdy určitě velmi ceněná pomůcka k uzavírání lukrativních obchodů... Rybníky v okolí vesničky Kaniow pak produkovaly hlavně a pouze rychle rostoucí galicijské kapříky, kteří ve svém třetím roce dosahovali až 1,75 kg. Nutno podotknouti, ze dříve trvalo čtyři až pět let, než kapříci dosahovali tržní hmotnosti. Gasch a jeho GK stáhli tuto dobu na tři roky, což znamenalo pro kapří farmy výrazně větší výnos a tudíž i výdělek.

Ještě bych zde rád poznamenal, že je docela možné, že proč se tam a tam pěstovala výhradně ta a ta linie, může být podmíněno i "chutí prostého lidu". Například vzrůstající popularita lysců zapříčinila, že i slavný Josef Šusta zavedl jako ředitel Třeboňského Rybářství jejich větší chov - do roku 1880 zde byli chováni výhradně šupináči. Sám Šusta pak ve své knize Pět století rybničního hospodářství píše o poptávkách na různých místech, tedy např. v Čechách byl stále více poptáván kapr lysec, v Hamburku pak výhradně jen šupináč. Ve Vídni nejdřív dominoval šupináč, aby byl posléze taktéž vytlačen lyscem.

Poznámka: na druhé fotce je jako první Aischgründer, druhý Galizier, třetí Lausitzer a čtvrtý Franconian (další stará linie, která byla chována převážně na severu Bavorska a v Durynsku, prý měl velmi výrazné modré zbarvení...).  Český Třeboňský kapr - Wittingauer - na vyobrazení chybí, i když patří právem do výčtu nejznámějších kapřích linií (nebo dokonce kapřích ras) v Evropě až do konce devatenácteého století. Tyto linie dosahovaly na lokální úrovni samozřejmě povícera variací.

Dnešní nasazení kapříci, které tady v okolí Lipska chytávám, už pocházejí ale výhradně z okolních sádek zde v Sasku. Jednak je to ekonomicky výhodné pro obě strany, navíc se tím zamezuje i případnému přenášení nemocí nebo parazitů. Ale i tak si člověk čas od času nad nějakou tou rybkou podumá, že vypadá nějak jinak... je docela možné, že pár genů starých linií tam stále někde hluboko přetrvává, kdo ví...