Along Fisherman's Paths je kniha, kterou napsal anglický rybář, autor a učitel Mike Winter. V překladu vlastně název znamená něco jako Rybářskou stezkou. Jak sám autor podotýká, snažil se v téhle knížce skloubit dva aspekty našeho milovaného koníčku. Jedním z nich je jakési dospívání v plnohotnotného rybáře se svými zažitými a osvědčenými způsoby chytání, kdy se autor ohlíží na své začátky v dětství až po formaci a členství v různých specimen klubech. Ten druhý aspekt je pak vlastně zamyšlení nad tím, kam nás rybařeni jako takové dovedlo a kolik nádherných míst jsme díky němu navštívili. Je to taková zpověď staré školy, krásná, vznešená i romantická a někdy i smutná, když třeba autor přemítá nad tím, kolik krásných koutů už padlo za oběť výstavbě nových dálnic apod. nebo vede monolog o podivném směru, kterým se moderní rybařina ubírá. Z knihy je poznat, že MW strávil u vody hodně času a ze vzpomínek na krásná a milovaná místa tam kdesi má opravdu bohatě na výběr. Pravidelně psal i pro různá rybářská periodika a se siluetou splávku na hladině kousek od rákosí užíval sem tam i společnost několika legend anglického rybaření. Opustil nás trochu předčasně po dlouhé nemoci v roce 2013.

Kniha vyšla u Medlar Press v roce 2006, má 200 stran a je psána lehkou příjemnou angličtinou.

Tohle je prostě pecka, sice se jedná "jen" o soundtrack ke hře Skyrim, ale podle mého názoru odvedl americký skladatel Jeremy Soule perfektní práci. Člověk to může poslouchat stále dokola a neomrzí se to. Jedinečná atmosféra, podmanivé melodie, přeji všem příjemný poslech.

www.youtube.com/watch

Nevydržel jsem pokušení a včera při odevzdávání úlovkáče zakoupil denní povolenku. Stojáky jsou určo zamrzlé, takže kam jinam než k řece... Budíček o půl šesté a už si ani nepamatuju, kdy jsem naposled sledoval východ slunce u vody. Hned na prvním fleku dvě rybky, zachutnala jim kůrka z bílého chleba. Nejdřív to vzal přebor a pak už slušnější liga s krásným výpadem do proudu. Ale bojovali oba dva jako vzteklí, kde se to v nich v takové zimě bere... Pak několik hodin tam a zpět, ale voda je jakoby mrtvá... ani potah. Nakonec se rozhoduju pro svačinku a poté přejedu o notný kus dále... ale ani tady nic moc, zkouším tři fleky a nemám ani potah, i když to tady přímo křičí rybama... sákryš tak kde dneska jsou? Přejíždím zase dál k velké tišině, na háček střídka a podivně se špička zhoupla. Tak tedy ještě jednou RRRRRR aha, tak jsem rybky našel, ale zásek jde do prázdna. Teprve až napopáté všechno sedí a po krátké přetahované další fajn rybka v podběráku. Zkouším, jestli se poštěstí ještě jednou a na druhý nához je to tam. Menší rybka, ale potěšil. A pak už ani ťuk, navíc začalo poprchat. Zajímavé chytání, můj speciál si ani neškrtl, všechny záběry jen na chleba a navíc to chtěli, i když teklo přes šedesát kubíků, minimálně dvacet třicet cenťáků nade dnem. No nic, potichu jsem se rozloučil a hajdy domů.

Tak nový rok zahájím trochu netradičně a prvním příspěvkem se tak stane krátký film z dílny Palace Skateboards v kolaboraci s firmou Adidas. Trochu extravagence je určitě vítáno i zdrávo, a tak vznikl opravdu velmi netradiční krátký snímeček, ve kterém se střetnou dva světy. Ten první prezentován Chrisem Yatesem, ten druhý pak v zastoupení Heitora da Silvy. Pánové a dámy, představuji vám jeden z nej krátkých filmů, které jsem kdy viděl.

www.youtube.com/watch

Tak je to tady.... poslední chytání v tomhle roce a asi i poslední chytání (alespoň na nějaký čas) na téhle řece.  Až je mi tak trochu smutno, protože když se rozhlédnu tady kolem... věru tahle královna přilehlé krajiny a všeho živého v ní... prostě umí chytit za srdce. Ale i k tomu se musí jeden dopracovat... trvá to jen pár let a hotovo. Ona si totiž nikoho jen tak k tělu hned nepustí... na jaro nebo v zimě při oblevě všechny vesnice kolem trnou, jestli i tentokráte pilně budované hráze vydrží. Kdyby stály hned někde u břehů... smetla by je, podemlela a svrhla, posílala by proudem mohutné kmeny, aby je rotříštily a lidem okolo by se dobře nežilo. A tak jí přenechali rozlehlá luka, do kterých se v takových chvílích může rozběhnout a tu destruktivní náturu, která je schována v každém živlu, aspoň trochu oslabit. A vesnice a statky nebo i menší města se raději postavily o notný kus dále. A tak když tady člověk bloumá při břehu a hledá nějakou tu známku rybí přítomnosti, aby zkusil štěstí, tak si uvědomí, jak je tady od všeho daleko. Jen sem tam projde někdo se psem nebo oblohou přehučí letadlo... ale jinak jen ptáci, srnky, sem tam zajíc a dnes jsem po nějaké době zahlídnul lišku... na těhle zelených travnatých lukách její zrzavooranžový kožich doslova prásknul na dálku do oka. Ale většinou je tu člověk sám. Jen on a řeka... celkem jednoduchá zato intenzivní konverzace. Ano ano, skromné úlovky tady na mne za ta léta čekaly, vysněnou rybu jsem tady chytil jen jednou, skoro všechny vycházky byly o tlouštích... sem tam se k tomu připletl úctyhodný cejn, ale převládal a nadále převládá tloušť. I dnes tomu tak bylo, ale víš ty co, moje milovaná řeko? Vůbec mi to nevadí, jsem rád, že jsme se poznali. A jsem rád, že jsi mi dnes v zimě zase ukázala jinou tvář. Tu tvrdou, kdy čtyřnozí nebo okřídlení rybáři bojují každý den o přežití... jen my lidé to máme jinak... chodíme tady okolo, hrajeme si na lovce a pak hajdy do tepla.  Ale ty mě znáš a víš... víš, že jsem rád za každý moment tady u tebe... s úlovkem nebo bez. A jsem rád, že i přesto jaký jsem, i přesto máš tam někde pro mě vždy místo. Tak tedy čau a díkec.