Kontakt

Ondrej Novak

Lipsko, Nemecko

ondrej.novak@gmx.net

Redmire pool

8.10.2018 NOVINKA Ostatni, Trvalý odkaz

Toto jezirko nebo rybnik patri neodmyslitelne ke slavne historii anglickeho chytani kapru na udici. Na Mrku publikovany clanek popisuje vse hezke, dulezite a podstatne, takze neni duvod to znovu rozvadet a vylevat si zde me romanticke srdce nad krasou anglickeho venkova a rybareni.

Preci jen pri cteni jedne knihy od pana Yatese jsem narazil na zvlastni zapis, a to konkretne ve Four Seasons:

Utery, 27 zari (1979), Redmire

To, co se udalo v tomto tydnu, zustane pro mne asi navzdy zahadou. Tady na Redmire se mi prihodilo neco, s cim jsem se predtim jeste nikdy nesetkal a nedari se mi ani prijit na to, co to vlastne bylo. Videl jsem ducha? Zaseknul jsem Krale? Nahodil jsem vubec?

Ani kdyz jsem navstivil Jacka (the Roadman) u nej v hospode Royal Arms (kousek od Redmire) a vylicil mu sve dilema, sam nevedel, co na to rict.


 Pravda, kazdy z nas uz nekdy zustal nekde pres noc. Nekdy ubehne noc jako voda, clovek mhouri oci, pozoruje myriady hvezd a ruzne zvuky jako splouchani nebo slaby stekot psa ze vzdalene visky nas provazi do rise snu a najednou je tu rano. Jenze nekdy je ta noc i takova divna, protivna, jakoby nam okoli davalo najevo, ze jsme vetrelci, ze tam nepatrime. Clovek kouka do krovi a zraci se mu divne obrysy, ma pocit, jakoby jej nekdo pozoroval, kazdy zvuk probouzi podivne predstavy a myslenky k zivotu a nastava takovy jakysi vnitrni neklid a adieu, spanek tentokrat neprijde. Rika se, ze kdo ma ciste svedomi, nemusi se bat. A ja se zase bojim rad, takze pak babo rad, jak to vlastne je. 

Jedno je jiste. Pan Yates se svym zazitkem na Redmire nebyl sam. Trosku jsem se probral nekterymi knihami a zabrousil na nejake fora a nasel par zajimavych pribehu. 

Pribeh prvni, volne prelozeno z knihy Tony Miles, Big Fish Angling:

Prvni dva tydny byly a zustanou nezapomenutelne, protoze jsem si splnil snad vsechny me chlapecke sny. Treti a posledni tyden na podzim roku 1986 si budu pamatovat z jineho duvodu.

Prijel jsem v pondeli dopoledne, bylo velmi zatazeno a vlhko, vsude ticho jak v hrobe. Prvni vec, kterou jsem po zaparkovani videl, byl velky lysec, ktery se prevalil na hladine kousek od Evening pitch. Vsimnul jsem si dalsi aktivity kapru kolem (bublinky a zakalena voda, kde ryli ve dne), takze nebylo co resit a usadil se prave tam. Partak Andy Barker musel na posledni chvili odreknout, a tak jsem mel Redmire jenom sam pro sebe. Byl jsem docela rozrusen v ocekavani, co vsechno si voda pro mne pripravila tentokrat. No, brzy se to vyjevilo. Trochu pozdeji odpoledne zaclo foukat a mraky potemnely. Kolem ctvrte odpoledne byla tma jako v noci, vitr se v plne sile opiral do vseho kolem a do toho zacalo silne prset. Tak vytrvale silny dest jsem jeste nezazil. Na rybareni nebylo ani pomysleni. Modlil jsem se, at nemam zaber a nemusim z tepla spacaku a bivaku ven. Na druhy den rano stale silne prselo, ale vitr se trochu utisil. Voda v jezere byla uple zkalena do cervena, jak se spousta vody z okoli valila celou noc do jezera. V jezere bylo ted tolik vody, ze prepadavala volne pres hraz. Pri prochazce jsem potkal Davea (neco jako spravce jezera), ktery prisel na obhlidku. Dave mi rekl, ze takovou prutrz mracen nepamatuje a ze dest a vitr poskodil na statcich nekolik strech. Kolem poledne prestalo prset uplne. Prehodil jsem vsechny tri pruty a snazil se nejak zvladnou a trochu uklidit bahnity chaos kolem meho bivy. Pak jsem si uvaril chutne teple jidlo a pripravil se na noc. Bylo docela teplo, vlhko a zase uplne ticho – takova ta noc, kdy mate pocit, ze se kdykoliv muze neco prihodit. Kolem pulnoci nicim nerusen jsem zalezl do spacaku a zavrel oci. Posledni vec, kterou jsem zaregistroval, nez jsem usnul, bylo houkani lovici sovy nekde venku. 

Kolem treti hodiny ranni me probudilo silne skubani celtou na strane, kde jsem spal. Bylo to jako kdyby se pes snazil urvat kus meho bivaku. Vylitnul jsem ven, abych zjistil, co to bylo. Jakmile jsem vsak byl venku, hned to prestalo. Premyslel jsem, co to mohlo byt. Vzhledem k tomu, ze jsem byl u jezera sam a vse kolem bylo klidne, usoudil jsem (mozna i sam sebe presvedcil), ze to byla liska nebo jezevec a hotovo. Zpatky v bivaku jsem se rozhodl nejdriv pro hrnek caje, nez zase zalehnu. Pri cekani, nez se ohreje voda jsem si vsimnul, jak je uvnitr bivy az neskutecne zima. Velmi podivne. Venku byla tepla a vlhka noc, ale tady uvnitr bylo jako v lednicce. Prisoudil jsem to nejakemu efektu kondenzaci a po caji se prosel ke Stump swim trochu si prokrvit a ohrat nohy. Byl jsem tam snad jen 3 nebo 4 minuty, abych si znovu vsimnul, jaky teplotni rozdil to je. Presvedcujic sam sebe, ze se zrejme jedna o nejaky atmosfericky ukaz, zalezl jsem znovu do spacaku a brzo usnul. Behem pristi hodiny jsem byl trikrat probuzen necim jako proud ledoveho vzduchu fouknuty pres oblicej a potreti to bylo tak silne, ze jsem se samovolne okamzite posadil na lehatku. V ten samy moment jsem zaregistroval 2 veci. Prvni, ze muj bivak se snad promenil v kus ledu a druha: velky cerny stin ktery stridave vchazel a zase vychazel z bivaku. Vyjadriti se v tom smyslu, ze mi v tu chvili nebylo u srdce zrovna lehko, by nebylo uplne presne. Razne jsem se postavil, sebral svuj spacak a na nic neberouc ohled, odesel do auta. Tam jsem se zamknul, a na sedadle spolujezdce prospal bez nejakych dalsich zvlastnosti zbytek noci. 

Druhy den rano jsem se snazil v tom vsem najit nejaky smysl. Nakonec jsem si namluvil, ze se mi to vsechno jenom zdalo. Ale hluboko uvnitr ve mne jsem vedel, ze tomu tak neni. To trhani stanem a ta zima uvnitr nej, to vse bylo moc skutecne na to, aby to byl jen pouhy sen. Jedine co jsem v tu chvili vedel docela jiste, bylo, ze uz nemam chut tady dale chytat a nechce se mi zde stravit uz ani jednu dalsi noc...Nakonec jsem tedy odjel o tri dny driv, ale tentokrat jsem toho ani trochu nelitoval.


 No to tedy...srandu si z toho delat nebudu. Ne, ze by se mi stalo neco podobneho. ale clovek by mel byt u takovych veci radeji opatrny.

Pribeh druhy, Redmire 1989, volne prelozeno z knihy Angling Encounters od Boba Robertse, vypraveni Adriana Curtise:

Bylo kolem 2:45 rano a najednou jsem byl vzhuru. Nevim, proc jsem se probudil, ale ve vzduchu byla citit podivna nehybnost, naprosta az neprirozena tma pohltila Redmire a vsude vladlo az skoro nepohodlne ticho. Ani nejslabsi vanek nezavanul, zadne zvire se nepohlo ani susteni vetvi nebo listi nebylo slyset. A pak to prislo poprve: vkradajici se chlad stoupajici pomalu skrz me nohy a prostupujici me telo az ke krku. Byl to chlad, jaky jsem nezazil ani pri lovu stik v te nejtuzsi zime. Jakmile se to dostalo ke krku, zacaly se mi nekontrolovane trast nohy a ruce. Takhle to probehlo asi sestkrat nebo sedmkrat behem 10ti minut. Pokazde jsem byl primo uchvacen az panickym strachem...pocit, ktery uz nechci nikdy zazit. Vzduch byl tezky a dusil me. Byl jsem si jisty, ze nastala nejaka neviditelna pritomnost neceho a to mne pozoruje. Co nebo kdo to byl, to nevim, ale stravil jsem dost noci v prirode nato, abych vedel, ze nejsem sam. To neco desiveho pozorovalo ze tmy moje misto zustavajic samo nevideno. Snazil jsem se zustat klidny a rozumny. Rozepnul jsem spacak a vylezl z bivy, s baterkou v ruce jsem zacal prohledavat krovi okolo mne. Nic. Nutkani ohlednout se pres rameno bylo neudrzitelne, celou dobu jsem okoli totiz prohledaval tak, ze jsem stal zady k cesticce, ktera vedla k autu. To kdyby nahodou a ja objevil neco, co by se mi ale vubec nelibilo. Extremni pocit chladu neustupoval, moje svaly se nekontrolovatelne trasly, pocit strachu ochromoval cele me telo. Citil jsem doslova a do pismene jak se mi jeden po druhem jezi vlasy na krku a temeni hlavy. Mrazive prsty mi prebihaly po zadech nahoru a dolu jakoby TO neco pouzivalo moji pater jako nejaky klavir. Uz jsem tam proste nemohl zustat, stale se rozhlizejic vydal jsem se na cestu k autu. Nutkani zacit utikat jsem jen stezi premohl. Dostal jsem se k autu, otevrel zadni dvere a vlezl dovnitr. Asi o hodinu pozdeji bylo jezero, stromy a kroviny stale ponorene do cerne inkoustove tmy, ale stin odesel. Me oci byly napul zavreny a tak jsem videl, ze jako mavnuti kridlem proletel stin tise kolem jedne strany auta. Neodvazil jsem se to pohledem sledovat, byl jsem presvedcen, ze to videt nemusim. Trvalo vecnost, nez prislo rano. Kdyz zacalo konecne svitat, dost se mi ulevilo. Zanedlouho se na me prisel podivat Len (Arbery) a byl prekvapen, ze me nasel v aute. I kdyz denni svetlo oddalilo me pocity a myslenky na chladnou smrt minule noci, nikdo v zivote by me neprinutil zustat tam jeste jednu noc.

No panecku dekuju pekne, to jsou mi historky. No nic, noci se nam prodluzuji a ze nas nekde u vody zastihne uplna tma, je bezne. Tak tedy doufam, ze se Vam pribehy libily a v prihodne situaci si na ne vzpomenete.


 

 

Chris Yates

28.9.2018 NOVINKA Osobnosti, Trvalý odkaz






Chris Yates patri pravem mezi uznavane autory knih a textu o prirode a rybareni, venuje se tez fotografovani. Je uz od detsvi zapaleny rybar.

Jeho nejznamejsi pocin mezi rybari je z roku 1980, kdy prolomil svym ulovkem kapra na udici na jezeru Redmire magickou hranici 50ti liber (51,5 lb).
Verejnost ho zrejme zna hlavne ze 6ti dilneho serialu A Passion for Angling vysilaneho BBC v prvni polovine 90tych let. Ja jsem videl nektere dily az mnohem mnohem pozdeji diky youtube. 
Myslim, ze tenhle serial dost ovlivnil me dalsi pocinani v rybarskem svete. Ani tak ne tim, ze bych se okamzite preorientoval na chytani velkych kapru na bambusove pruty, jako spis si rybarinu umet uzit a vychutnat.
Na fotkach jsou videt nektere knihy, napsal jich samozrejme vic. V cestine vyslo Jak na ryby – v originale How to fish.
Knihy od pana Yatese se ctou dobre, jeden nemusi byt expert na anglictinu, aby porozumel, co chce autor rici. Jediny problem nastava pri barvitych popisech ruznych scen nebo vyctu rostlin a zvirat, to pak musi slovnik do ruky. 
Waterlog je dalsim pocinem ze zacatku devadesatych let. Tenhle casopis si ziskal mezi mnohymi legendarni statut. Chris Yates je samozrejme u zrodu, pusobi v redakci a spolu s dalsimi velikany a osobnostmi anglickeho rybarskeho sveta (napr. Richard Walker nebo Bernard Venables) publikuje i sve texty. Je i spoluautorem bohateho fotografickeho materialu. Mam stesti a po jedne aukci na inetu jsem se stal stastnym vlastnikem prvnich 11ti cisel. K dokonalosti uz chybi jen autoruv autogram. Casopis vychazi dodnes, ale nejsem si jisty, jestli s nim ma Chris Yates jeste neco spolecneho.

Uz jako dite byl fascinovan kaprem. Mezi rybari v dnesni dobe rybu vyzdvihovanou nad jine obestiralo v minulosti tajemno. Chyceni kapra na udici bylo zjevne dilem stesteny a teprve po druhe svetove valce (a hlavne zasluhou Richarda Walkera) nastava obdobi specializace a inovaci za jedinym ucelem, a to dosazeni pravidelnych nenahodnych ulovku kapra na udici. V knize A secret Carp je venovano nekolik kapitol popisujicich s lehkym prijemnym humorem autorovo dospivani v plnohodnotneho carpfisher. Ne, ze by ho jine ryby nezajimaly, ale chytani kapra, jak sam autor priznava, u nej v nekterych letech prerostlo v posedlost, ktere byl schopen obetovat vse.
Je zajimave, ze po urcite dobe (nekolik desitek let) tahle posedlost opada a autor je najednou fascinovan rekami a lovem parem. Prodava svuj dum a stehuje se se vsim co mu drahe jest, takjest i s rodinou, do noveho domu kousek od jedne z nejkrasnejsich rek Anglie – Hampshire Avon. Po nekolika letech stravenych na rekach znovu nastava zlom a vladu opet prebira majestatni kapr. Je otazka, jestli autor znovu vsechno prodal a prestehoval se do blizkosti zarostlych rybniku a jezirek. Nejak se o tom nezminuje, a tak mam pocit, ze zrejme zasahla pani Yatesova a holt to pan Yates bude mit k rybam ted trochu dal…
Pani Yatesova je umelkyne a nekolik knih jejiho manzela je doprovazeno jejimi ilustracemi s prirodnimy motivy. Zrejme neni zivot s takovym muzem lehky a pani Yatesova a pan Yates dnes jiz spolu neziji. Zustali vsak nastesti dobrymi prateli.

Chris Yates je traditionalistou telem i dusi. Rybari nejen s bambusovymi stipanymi pruty starsiho data (napr. Hardy, Chapmans of Ware), ale i novejsiho data (Edward Barder a jeho Barbus Maximus). Sam asi dva stipaky starsiho data mam taky, ale zustanme na zemi, nejake to kaprisko radeji odtahnu normalnim uhlikacem. Barder chce za novy prut navic neco kolem 2,500 euro, coz je pro normalni smrtelniky castka ze sveta snu a preludu. Na druhou stranu mi prijde, ze uz to nejsou ani pruty, ale klenoty, ktere vytvoril clovek, jenz dokonale ovladl jedno umelecke remeslo, opravdovy mistr.
Dokonce i ten rekord z roku 1980 je chycen na stipany prut.
K prutu patri navijak, a tak muzeme v TV serialu spatrit autoruv oblibeny Hardy Altex a ruzne typy centrepinu.
Jako spravny carpfisher taktez autor nikdy, jeho slovy nikdy ! nepouzil boilies nebo cokoliv nastrazil na vlas pod hacek. Jeho repertoar navnad a nastrah je zcela prosty: psi granule, chleba, masnaci, kukurice z plechovky, konopi a jiny partikl.

Mam ho rad, v jeho knihach je spousta situaci, kdy se clovek proste musi zasmat, ale jsou zde popsany i pribehy, nad kterymi zustava tak trochu rozum stat, napr. kdyz prijede Rod Hutchinson na Redmire a sveri se, ze si v praci sam upustil kus zeleza na nohu, aby se nejakym zpusobem dostal na dalsi 2 tydny k vode…
 
Jinak rybareni ma rodina Yatesova zrejme od sudicek ve vinku, neni od veci se zminit, ze Chris Yates je stryc dalsiho velmi znameho anglickeho rybare Martina Bowlera.
 
 
Chris Yates oslavil 19. dubna tohoto roku sve sedmdesate narozeniny, preji mu hodne stesti a doufejme, ze s nami jeste dlouhou dobu zustane.