Kolem čtvrté všechno připraveno a já razím směr řeka... tentokrát plán mám... v mysli rozjímám nad dvěma úseky, kde jsem už nějaké rybky chytnul. Parkuju docela daleko, jen pár hodin to je, co umřela paní sousedka z druhého patra, tak mám chuť se projít... trochu protáhnout hlavu...  

Řeka mě přivítá ještě nižší hladinou než minule, všude vykukují bílé kamenité ostrůvky a pláže, ale rybky nevidět. Brousím kolem břehů jako vydra, ale kromě hejn ouklejí po něčem větším ani vidu ani slechu. Nakonec se rozhoduju jít ještě dál a dostávám se do krásného táhlého ohybu, kde je proud na druhé straně a ve vodě jsou tady i nějaké překážky... no, tak tady by to mohlo klapnout.

Zakrmuju jen velmi jemně peletkama začátek tohohle ohbí a pak asi sto metrů po proudu je ve vodě velký mrtvyý strom. Za ním vykukuje malinko mělčina, na kterou se, jak zjišťuju, dostanu i jen v gumácích. Prokrmím kousek za ní, kde to spadá do hloubky a pak se vrátím k brašničce a dopřeju si pozdní svačinku a něco chmelového osvěžení... je 29 stupňů, tak to přijde opravdu vhod.

Pod háček samodomo peletku a je to tam. První dva náhozy a vidím, že rybky tam budou, špička prutu ukazuje, že se v okolí nástrahy stále něco děje. Ale sekám do prázdna. Tak snad do třetice všeho dobrého. Čekám ani ne pět minut - špička se zatřepe a pak se přihne a to už sekám... rybka vyráží až mi párkrát protočí pin, pak následuje stálý pevný tah, ale nechá se bez potíží přivést do podběráku... vypasené tlouštidlo, jen nějaký dobitý... že by se znovu třeli? Kdo ví... vyháčkuju a stojím nad ním v plytké vodě... dlouho tak stojíme... ani nevím proč, síťku už jsem kolem něj dávno potopil, může kdykoliv vyrazit, ale ne, stojí tam se mnou. Pozoruju jak otvírá a zavírá pusu, bílý spodní pysk svítí jako z perletě, pak se pomalu rozvlní a je pryč.

Trochu dokrmím a přejdu na druhý flek, kde se všechno opakuje jako přes kopírák... párkrát mi nástrahu zblajzne zřejmě něco menšího, ale pak přijde naprosto jistý záběr a je z toho podobná rybka, jen jí nechybí ani jedna šupina, tak babo raď, jak to vlastně je. Dokrmím a vracím se zase na první flek. Po pár drbancích přichází záběr jako od parmy, pin se několikrát protočí a zase podobná sorta... dnes třetí takový něco přes pade, to je teda moc fajn den. 

Zkusím ještě naposled flek za stromem... už se hodně zešeřilo, špičku prutu vidím jen proti nebi... přijdou ještě dva menší tlouštíci a pak už to balím, přece jen čeká mě dlouhá ceta zpět k autíčku a pak ještě domů... ale krásné to bylo, krásné, a tak jdu.

Někdy mi přijde, že mám vlastně docela štístko. V rodině sice žádného rybáře nemáme, ale kdysi dávno (to jsem ještě chodil do školky) vyčachroval táta někde při pivu a kartách na jednom kumpánovi slib, že mě vezme na ryby. Tak se taky za pár dní nato stalo. Byli jsme u nějakého rybníčku a dokonce chytli i kapříka, kterého ten strejda (myslím, že se jmenoval Jirka) pak slavnostně večer i se mnou předal mým rodičům. A pak už to jelo, k narozeninám nebo vánocům jsem si přál vždycky něco na ryby... infekce propukla.

Nedávno jsem přemýšlel nad tím, že rybařina je ze všech mých koníčků ten, který mne provází životem nejdéle... a jak rozmanitá tahle "úžasná ztráta času" dokáže být. Kolik mi přinesla momentů, které se nezapomínají, krásných knih a filmů, přátel. Naučila mě spoustu nových názvů a jmen těch, co tam u břehů žijí trvale a sem tam mne jejich návštěva nebo křik vytrhne z rozjímání a čekání nad proutkem. Naučila mě taky se u vody chovat tak, jako bych tam nebyl a nic tam po mně nezůstalo.

A tak jsem včera znovu vyrazil. Bez plánu. Až v půli cesty se rozhodnul, kde zaparkuju a pak na místě jen sestoupal pod most. Ryb tam bylo dost, ale různé podvodní proudy a točáky (voda byla trochu nahoře) si s mou nástrahou pohrávaly zřejmě až moc na to, aby to u některé z nich vzbudilo zájem. A tak se přesouvám o kousek po proudu, tady je voda trochu klidnější. Prokrmím pár hrstmi rozmixovaného tousťáku a na háček dávám jen střídku. Asi za půl hodiny mám první záběr, ale zásek jde do prázdna. Prokrmím ještě jednou a za nějaký čas se vlasec prověsí, pak trhavě začne napínat... to už sekám. Kontakt. Nejdřív to nevypadá, ale pak odpor zesílí, proutek se prohne a chvilku se nerozhodně přetahujeme... tloušť. Opatrně ho na břehu vyháčkuju, pak dvakrát cvaknu a jde zpět. Na moment se zdrží v klidné vodě mezi travinami, ale pak vyrazí a je tatam. Spokojený ležím na dece, oči se mi klíží. Všechno ztichlo, jen obrovský měsíc v úplňku ozařuje krajinu kolem. I krávy pár metrů za mnou lehly... na to, že je jich tam tolik není slyšet ani zašustění. Poslední hodinka... tak jo, pod háček dávám peletu a zkouším, jestli se nesplete něco většího. Ale aktivita ustala, ani na hladině se už nic neděje. Dávám věci do auta a pak vyjdu na most. Krásně tady je. Tahle řeka a liduprázdná krajina... ve svitu měsíce jakoby ponořená do mléka...

Je to tady takový tunel, z venku to nejde ani moc vidět, ale za tou trochou džungle, kterou musí člověk podlézt, se skrývá malý poloostrůvek. No, moc fajn to tady je, hloubka a proud hned u břehu, pro chytání s pinem jako stvořené. Ovšem dnes to žádná jemnota nebude, po levé ruce mám hned kousek strom ve vodě a za ním další a další, takže dnes tu jsem s panem Harrisonem, devadesátka krmelec, pod háček peletu a čekám, jestli vylákám něco lepšího z úkrytu. Ale nevypadá to... voda je zelená od sinic a sice do toho asi menší rybky drbou, ale na pořádný záběr stále čekám. Peču se na slunku dobré dvě hodiny, než se ten ohnivý kotouč dostane za stromy za mnou a pomalu to tady padá vše do stínu. No, tak teď by snad mohlo, nebo? Ale teprve až se začíná šeřit přichází první lepší záběr a je z toho slušný cejn. Za půl hoďky ještě jeden, pak přide tma a já ještě čekám na bonus. Ten bohužel nepřichází a tak kolem jedenácté balím. Moc fajn výlet na nový úsek, sem se ještě vrátím.

Mike Dean, jeden z nej producentů... jen namátkou spolupráce s Kanye West, Jay-Z, Beyonce atd. Ale tvoří i sám a miluje syntezátory. Pro dnešní Jukebox jsem vybral jeho album 4:20 (2020), které je opravdu jako dělané pro posezení někde pod hvězdami a nechat se unášet dál a dál... ale pozor... vesmír je temný.

 youtu.be/wP50GYJ2yaU

Abych řekl pravdu, nikdy jsem na víc než na jednu noc na ryby nejel. Ale kontaktoval mě internetový kámoš Marťas, prý jestli nedáme spolu čtyři dny u řeky. Sice jsme se nikdy neviděli, ale intuice mi říkala, že určitě a tak jsem do toho šel. V sobotu 27.07. jsem vyrazil a kolem šesté večer už jsme rozkládali ležení na šikovné kamenité plážičce. Tady jsme zůstali celou dobu, jen sem tam podnikli výlet pár desítek metrů po proudu. 

S sebou jsem měl pelety různých velikostí a asi pět kilo vařeného konopí s trochou řepky, k tomu čistou hlavu a pragmatický přístup a ještě pořádnou porci dobré nálady - no to by bylo, aby nebylo. A taky že bylo. První večer jsem pochytal nějaké cejnky a tlouštíky, druhý den jsem začal už za svítání a povedl se malý sumec a první parmičky. Pak začalo pařit slunko a to se rybkám asi moc nelíbilo a aktivita trochu ustala.

Marťas jel vytrvale boilies na jeden prut a druhý prut pak střídal s feederem. Dařilo se mu a nachytal pěkné tlouště i parmy a dva malé sumíky. Sice jsme chytali dost a intenzivně, ale i tak vládla pohodička a kecalo se o všem možném. První den tak utekl doslova jako voda a šli jsme spát brzo, ovšem druhá noc nás trochu zaskočila. Ochladilo se takovým způsobem, že někdy kolem druhé ráno jsem byl nucen na sebe navléct doslova všechno, co jsem měl s sebou... ráno jsme to odhadli tak na dvanáct stupňů. Nu co už, aspoň jsme nezaháleli a začali hned chytat. Tenhle den jsem měl v plánu vyzkoušet trochu tradiční metody a tak jsem několikrát odešel pár metrů po proudu a rozkrmoval hodně konopím. Celá procedůra trvala několik hodin... rybám se má dát čas. Marťas pak chytal na feeder trochu šikmo ode mě a já po proudu. Moc se to nepodařilo, i když to byl super flek, který fakt smrděl rybama, já vytáhnul jen dva tlouštíky a parťák nic.... Tak tedy přesun do základního tábora a tradice jde stranou. Do krmítka láduju namočené pelety a pod háček halibutky... neskutečná chytačka, celkově několik parmiček a tloušťů, dokonce i jeden kapřík se podíval na břeh... toho jsme pozvali, aby se podíval i do kuchyně. Ještě i pozdě večer to stále bere, opravdu sen. Martin chytá jako démon, úplně se do toho dostal, obsluhuje dva pruty, furt se něco děje. Obdivuju jeho přesnost náhozů i když nemá zaklipováno, fakt borec. 

A je tady po opět zimomřivé noci poslední ráno, domlouváme se, že kolem deváté nejpozdějc vyrazíme, musím ještě za rodinou. A tak znovu nahazujeme a světe div se, než to všechno sbalíme, tak se pochytají znovu hezké rybky. 

Musím říct, že něco takového jsem si vůbec nepředstavoval, možná jsem měl i strach si před výpravou vůbec něco představovat. Jak dlouho mi trvalo, než jsem si tady v okolí Lipska šáhnul na parmu?... 3 roky minimálně... a tady jsem jich chytnul za necelé čtyři dny osum. A k tomu spousty dalších krásných rybek, i ten malý sumík moc potěšil. K tomu krásná řeka a v noci nebe plné hvězd, suprový parťák... byl to snad sen? Přeju všem, aby zažívali i oni podobné momenty.