Sluníčko krásně hřálo, teplota se vyšplhala dokonce na 16 stupňů, tak by byl hřích zůstat doma. Kolem sedmé večer jsem na místě. Trochu fouká, ale jsem pro. Když je klid, nikdy to tady moc nebralo. Strategie stejná jako minule, trochu zakrmit a šup tam s tím. I když je tak hezky, nikde ani noha, docela překvapení. Mám s sebou něco ke čtení i muziku, ale ne. Prostě se mi chce jen tak sedět a pozorovat vše kolem. Pocit, že dneska to bude stát za to, stále sílí. Jsem si víc než jistý, že by mohlo přijít konečně něco většího.

Kolem deváté si dávám tekutou podporu z Plzně. Vítr se utišil a jde dobře vidět, jak perlíni sbírají z hladiny. Sem tam se špička prutu pohne, ale to bude spíše tím, jak se něco menšího otře při břehu o vlasec. Kolem desáté začíná má jistota pomaličku vyprchávat a přemýšlim nad plánem B, tedy sbalit to a přesunout se na nedaleký písák. Dávám tomu ještě hodinku, ale nic se neděje, takže je rozhodnuto. Snad tam něco lapnu. I tak je mi fajn. Někdy se mi to nedaří a i během chytání mi spousta myšlenek a různých věcí víří hlavou dál, ale tentokrát jsem opravdu vypnul a cítím v sobě takové spokojené prázdno.

Nová voda, nové štěstí. Zakrmuju nejdřív dvě místa, usazuju se na jednom z nich a poslouchám velmi krásný a hlasitý zpěv obyčejného kosa. Teda to je koncert. Vydržel to celé tři hodiny, než jsem to opět bez záběru zabalil a odjel. Jsou dvě ráno. Po cestě domů si říkám, že sedm hodin bez záběru taky nedokáže hned tak někdo... No, jsou prostě dny, kdy mi voda a ryby dávají okázale najevo, že toho o nich stále moc nevím. Holt i takové dny k rybařině patří. Ale než zaparkuju, už spřádám plány napříště.  

Rod Hutchinson se narodil v dubnu roku 1945 v malém městečku Louth (hrabství Lincolnshire), zde také 26.06. 2018 ve věku 73 let umírá. Pokud si člověk zadá jeho jméno do prohlížeče, dost často na něj vykouknou titulky jako: RH - osobnost, která nejvíce ovlivnila chytání kaprů v celé její historii nebo RH - kaprařská legenda. Ale i třeba: RH - rocková hvězda kaprařské scény.

Jak v jednom rozhovoru přiznal, prvního kapříka ulovil asi v roce 1959 a že mu právě tahle ryba změní život k nepoznání tehdy netušil. Navíc se jednalo spíš o náhodu - v té době bylo v Anglii ještě málo jezer nebo rybníků s početnější kapří obsádkou. V roce 1961 dostává tip na asi deset kilometrů vzdálenou vodu, a tak se rozhodne vyjet si poprvé cíleně na kapry. I když se ještě pár let věnuje i jiným rybám, přece jen pomalu ale jistě stává se právě kapr tou rybou, která mu učaruje nejvíce.

Své výpravy začíná i zapisovat, nakonec mu vyšlo několik knih. Některé z nich se staly vpravdě kultovními. Nejen kvůli živému líčení svých úspěchů, ale i díky popsaným technikám, montážím apod. Pro spoustu rybářů byly něčím novým a určitě i velkou inspirací. Jeho nejslavnější období spadá asi od začátku osmdesátých do první poloviny devadesátých let. 

"Nakonec, když už dokážete najít místa s dostatkem přirozené potravy a kde se přibližně kapři zdržují, zjistíte, že takových míst je na většině jezer docela hodně, což vás staví před otázku, které z nich vybrat. Odpověď je opravdu jednoduchá. To, které je nejblíž hospodě."  (Carp Book, 1980)

"Boilie - menší kulička z různých přísad, po uvaření zůstává pevné. Velmi užitečné při ostřelování kačen, jiných rybářů a někdy použitelné i jako nástraha."  (The Carp Strikes Back,1983)

Jak je vidět, smysl pro humor mu nechyběl, což z něj dělalo příjemného parťáka. Chris Yates se o něm zmiňuje jako o velmi srdečném týpkovi, se kterým byla prostě sranda. Prochytali spolu na Redmire celou sezonu 72/73. Později už spolu takhle nikdy nechytali, ale tak nějak o sobě věděli. Když chytne RH v roce 1985 na jezeře Cassien kapra o stejné váze jako tehdejší anglický rekord, píše mu Chris Yates v gratulačním dopise, že kdyby mu tehdy v roce 1972 řekl, že oba dva jednou chytnou kapra 51 1/2 lb, Rod by zřejmě smíchy spolknul svoji fajfku (viz fotka dopisu). No a nakonec se to vyplnilo. Za svou rybářskou kariéru chytil RH 37 kaprů přes 30 lb, 7 kaprů přes 40 lb a 3 kapry přes 50 lb. Ve fotbale to sice dotáhnul jen na poloprofesionála, ovšem co se rybařiny týče, patřil zcela jistě do první ligy. Ale zaslouženě - pracoval opravdu na spoustě nápadů a převáděl je promyšleně do praxe, například používání partiklu nebo vyvíjení a výroba vlastních nástrah a esencí. Také byl jeden z prvních, kdo začal používat 12 ft pruty. 

Sám říkal, že osmdesátá léta byly pro něj ty nejkrásnější. Opravdová "průkopnická" nebo "objevující" kaprařina. Jezdit skoro pokaždé někam jinam, nic o těchto vodách nevědět, vymýšlet nové věci a reagovat na lokální problémy, užívat si to a při tom všem je tam někde vzadu ve vaší mysli stále tatáž myšlenka, totiž že i tenhle nebo další nához může přinést TU rybu. 

Mezi jeho další koníčky patřila hudba, a to převážně jazz. Vlastnil hezkou sbírku hudebních nástrojů. Ale jak sám podotknul, na žádný z nich pořádně hrát neuměl - too busy to fishing.

Rode Hutchinsone, při čtení tvých knih jsem se opravdu často a moc nasmál. Navíc jsi krásně popsal, co pro tebe je nebo byla ta nejčistčí forma kaprařiny: 

"Přijít při západu slunce, zůstat skryt všem pohledům, splynout se stromy. Za svítání se pak jako duch zjevovat u vody, našlapujíc tak neslyšně jako vznášející se ranní opar." 

... snad tam někde odpočíváš v pokoji...

Pod názvem Jaga Jazzist spolu od roku 1994 hraje a tvoří několik norských muzikantů. Styl? Těžko popsatelný, trocha jazzu, trocha elektroniky, sem tam groovy, sem tam vážně až lehce smutně, ale hlavně upřímně a živě. A Livingroom Hush (2001) je jejich první známější album a myslím, že se opravdu povedlo.

 www.youtube.com/watch

Někdy se prostě sejdou dva lidé a hned od prvního okamžiku je jasné, že tohle setkání bude znamenat nejen krásné přátelství, ale bude bohaté i na vzájemnou inspiraci a spolupráci. Hugh Miles a Chris Yates jsou známí široké rybářské veřejnosti díky nezapomenutelné sérii A Passion For Angling. Tahle v řadě druhá spolupráce (moc si přeju, aby byla ještě další, ale to už se asi nestane) sice není tak slavná, ale určitě si zaslouží pozornost také. Znovu se ocitneme na březích starých jezer a rybníků kdesi v krásné anglické krajině a v průběhu několika měsíců budeme znovu svědky dychtivosti a napětí při lovu vysněné ryby. Tenhle film je vlastně jakousi formou rybářského deníku zachyceného kamerou.

Sám jsem se o něm dozvěděl asi necelé tři roky zpět. Dva roky jsem pak hledal a nakonec snad s pomocí samotného Izaaka Waltona nalezl a koupil. Celý film je k vidění i na YT, bohužel kvalita není nic moc.

Pro fanatiky podobného ražení i tak nelze jinak, než vřele doporučit.

No konečně. Stále se mi nedařilo dostat se k vodě (anebo mi nebylo dobře, anebo povinnosti), až přišel pátek večer a já jedu. Plánuju, že bych zůstal přes noc, takže jsem tentokrát přibalil i spacák. Jelikož je tahle voda hlubší a zřejmě ještě velmi studená, raději jsem si kukuřici do krmení rozemlel a chytat budu na jedno max. na dvě zrnka pod malým háčkem. Poslední týden bylo docela teplo, bohužel teď se bude pár dní jen ochlazovat... i tak mi něco říká, že dneska by to mohlo klapnout...

Po příjezdu se kochám oblohou a dávám pivko. Po těch ne moc povedených posledních dvou týdnech si ho zasloužím. Začínám zakrmovat jen směsí a posílám to tam. K mému údivu mám už asi po půl hodině záběr, ale sekám do prázdna. Nu což, to bych zřejmě čekal moc. Docela rychle se stmívá, za mnou postupuje studená fronta... snad nebude pršet. Zatím je kolem jedenácti stupňů, ale přetrvává silný (a studený) vítr ze západu. Sedím na křesílku zachumlaný ve spacáku a přemýšlím o všem možném... i o ničem... sem tam mě přemůže únava a jsem na chvilku někde daleko. Všude je ticho, nikde nikdo, ani ptáček nepípne, v posledním světle vidím ještě sem tam přeletět netopýra. Pak si vyzouvám boty a vlezu do spacáku celý a dumám, v kolik hodin že jsem to tady měl minulý rok záběry... Kolem jedenácté přemýšlím, že to asi zabalím... RRRRRRRR... Aha. Jak se snažím rychle vstát, podjedou mi i se spacákem nohy a hned jsem o metr níž... ale prut držím a rybička se cuká, takže dobrý... že by lín? Ne, malý kapřík, nemá ani dvě kila a po dvou výpadech se nechá přitáhnout a hotovo. I tak mám radost, lyseček, žlutooranžový, vyděšeně mrká a lapá po vzduchu. No tak utíkej. I když už je zpátky ve vodě, ve svitu čelovky ještě nějakou dobu okouní u břehu. Dávám teď nový návazec s větším háčkem a dvě zrnka pod. Asi po půl hodině přichází krásná jízda, podle tahu bude rybka o něco větší, ale žádný obr. Tak se tam chvilku přetahujeme, kapříka si pak zvěčňuju. Tenhle při pouštění na nic nečeká, ošplíchne mě a je tentam. Sedím asi do půl jedné, pak balím, přichází déšť. Zřejmě správné rozhodnutí v pravý čas, po cestě domů se hezky rozprší...

Ale mě je fajn, moc fajn.