Tak tedy opět po roce... plánování nám zabralo asi tak pár zpráv přes whatsapp a jsme tu. Sice dostat se na předem vybrané fleky nebylo tentokráte úplně nejjednodušší, ale tam, kde jsme skončili, se nám to docela pozdávalo a tak zařizujeme tábor.

Spokojeně žvatláme, dlouho jsme se holt neviděli a k večeru se konají první náhozy hned pod nohama. Lapáme nějaké jelce a já se pak vydávám kousek po proudu, abych tady na takovém výběžku vypnul v proudu dvě celkem pěkné ryby. Co to bylo, nevím, ale vzhledem k tomu, co následovalo, tipuju na parmy. Vyměňuju háček a zkouším jen kukly a červi. Přichází razantní záběr a následuje série divokých výpadů, které pak přechází v konstantní napětí kdesi dole u dna v tom největším proudu. Jen pomalu zvyšuju tah, ale ryba popojede jen dopředu nebo dozadu, ale nahoru ji dostat nemůžu. Už jsem na ten můj proutek něco vytáhnul, křivka napovídá, že tohle by mohlo být opravdu něco slušnějšího, ale je tady velký proud a tak si ani nejsem jistý, s kýmže mám vlastně tu čest. Nevím, jak dlouho se takhle přetahujeme, Marťas mezitím všeho nechal a přispěchal na pomoc, zřejmě také tušil, že tohle by mohla být opravdu povedená rybka.

Ta začíná být nevozní a hledá lepší úkryt, jaké to štěstí, že tady nejsou žádné napadané stromy... největší strach mám, když vyráží proti proudu kvůli změně úhlu a tlaku na háček, ale zatím všechno drží. Sám sebe uklidňuji, hlavně nespěchat. Pomaličku, ale jistě jsem ji už několikrát dostal trochu nahoru, abych pak jen kousek ode mě v proudu zahlédl bílé podlouhlé tělo parmy... a ne malé. Přiznávám, jsem rozrušen. A ryba je zase dole... nakonec se odvažuji a sejdu jen malinko po proudu a stáhnu ji tak do klidnějších partií. Uf, manévr se povedl a všechno drží, tak teď jen nahoru. Jde poznat, že parma už slábne, dostávám ji výš a výš, Marťas připravený s podběrákem a pak poslední chvilka napětí a můžeme si oba oddechnout a radostí zavýsknout. To, co na nás kouká ze síťky, je pro nás oba naprosto neuvěřitelná ryba. Odhadem určitě přes tři kila a víc jak pětasedmdesát čísel... naprostá euforie... opravdu jedna z nej ryb, které jsem kdy chytil, jsem tímhle zážitkem tak napumpován, že v noci toho ani moc nenaspím.

Další dny zkoušíme pilovat naše techniky splavávání a chytají se zase jelci, sem tam cejn. Flek ze včerejška přenechávám Martinovi, ať si taky lapne hezkou rybku, ale nepodařilo se. Mě se naopak nepochopitelně daří a dostávám z tohoto místa za celou výpravu postupně pět parem. Dvě menší, dvě takové střední a tu první královnu. Dokonce i bolínka tu lapnu na zrnko kukuřice, když to spustím rovnou před něj a jen malé cuknutí stačí, aby po tom vyjel. Za zmínku určitě stojí i naše společná ryba... to když po záseku ryba přímo vypálila po proudu k protějšímu břehu a zřejmě tam do něčeho vjela. Ať jsem se snažil sebevíc a měnil různě na břehu pozice, nešlo s tím nic dělat. Marťas teda podržel proutek a mi nezbývalo, než si zaplavat. Naštěstí to byly jen takové větvičky a celkem rychle jsem rybu vyhnal na volnou vodu, kde ji parťák, než jsem se vyškrábal zpátky na břeh a obléknul, už skoro zdolal. Ještě podebrat a máme tady krásnou říční formu kapříka šupináče, paráda.

Počasí je přes všechny ty dny všelijaké, ale my se s tím nějak poprali a opravdový déšť zažili jen jednou v noci, takže dobré, ba řekl bych, že na ryby přímo ideální.

Výprava prostě jak má být, musím zde vyzdvihnout jak skvělý je Martin parťák, připravil několik velmi dobrých a chutných jídel a mě jako náruživého pijáka kafe zásoboval vpravdě královsky. Navíc jsme museli přendat moje věci do jeho auta a moje auto nechat ve vesnici, protože u vody bylo jen minimum parkování. V autě tak zůstal celý kýblík pro ryby připravených dobrot... i zde podal parťák pomocnou ruku a velkoryse se podělil o své peletky a ostatní. 

No a pak je tu pátek a my se rozjíždíme domů... díky řeko, a velký dík tobě kámo.