Je mi příšerně, přepral by mě snad i desetiletý kluk, ale stejně se vleču k vodě. Ležel jsem teď dva dny doma, už mě všechno nudí a bolí. Mám v plánu si tady pod stromy prokrmit dva fleky... budu raději ležet tady než doma v posteli a třeba se splete i nějaká ta rybka.

Po necelé hodince se opravdu rozvrčí pin a já jsem opět vystaven tomu, kvůli čemu snad většina z nás chodí k vodě: tahu ryby. Ta sjíždí kousek po proudu, ale tohle nářadíčko, co mám v ruce, je prověřeno lety a jinými rybami... celkem rychle dostávám protivníka zpátky ke mně... cáknutí podběráku do vody má za následek další úprk, ale daleko ho nepouštím. Pomalu přitahuju, až se zlatavé šupinaté tělo kapra zhoupne k hladině... ještě ho nechávám trochu vykřepčit, aby na druhý pokus vklouzl do podběráku.

Díky ti, řeko, tohle je tenhle rok třetí krásný kapr, opravdu nevím, čím jsem si zasloužil, že jsi ke mně tak štědrá.

Rychle dvě tři fotky... tentokráte jsem nic nezapomněl... větší podběrák, podložku... všechno mám... ještě chvilku jen hledím... krásnej.

A teď hajdy domů, pomalu se rozpršívá, cítím, že tohle je to správné počasí na giganty, ale já prostě nemám energii. 
Tak zas příště.