Můj vnitřní budík opět zafungoval, něco před půl čtvrtou vstávám. Bude to dlouhý den, ale těším se. Včera večer jsem si četl ještě nějaké rozumy a v hlavě při tom bloumal místy, které znám a vybíral, kam se půjdu posadit. Tony Miles mi k tomu radil: "Nezkoušej nic nového, běž tam, kde jsi už ryby chytnul, i když teče 130 kubíků, budou někde poblíž..." Tak jo Tony. Nástrahu mám vybranou, podle měřících stanic voda moc neklesá, takže je určitě zakalená... sázím tedy na luncheonmeat (oblíbená kombinace česnek a curry).

Problém mého časného ranního vstáváni je, že jsem později unavený a v takovém stavu jsem toho nikdy moc nechytl... jakoby se mé úlovky odvíjely od toho, jakou energií disponuji. Jenže tak nějak cítím, že než vyjde slunce, mohlo by to být moc fajné zahájení, takže jedu. Něco po páté jsem u řeky, všude ještě tma, nade mnou ani mráček a tak se chvíli kochám tou spoustou hvězd... jen ta teplota... je mínus jedna...

A je to tady, první nához tohoto roku... přiznávám, jsem šťastný jak blecha, ještě abych nezmrznul a něco vytáhl, tak to bude všechno moc moc fajn. Naposledy jsem na tomhle místě seděl 30. listopadu minulý rok... ani jsem nevěděl, že je to naposled... Tak tady teď sedím a čučím na tu masu vody, která se valí kolem. Tipuju, že voda je asi o metr nahoře. Jak tohle dopadne. Ale vždyť je to jedno, zima je za námi a teď už to bude jen lepší a lepší. Sedím asi dvě hodinky, pak se jdu projít kousek po proudu. Když se vrátím, netrvá to ani minutu a přichází jízda jako blázen, sekám a... nic... neva. Posílám to zpět a za další hodinku přichází další jízda, ale opět nic. Zkoumám háček, vše vypadá ok... nevím, co je špatně. Teď už sluníčko pěkně hřeje, sedím do jedenácti, pak balím a jedu na průzkum. Projíždím, prolézám a okoukávám řeku celkově dva kilometry po proudu, dvě místa se mi moc líbí, zkouším každé asi půl hodinky, ale nic. Vracím se tedy kolem třetí na flek z rána a netrvá to dlouho a mám na břehu první rybku. Tlouštík hladovej, zabral na kousek toastového chleba. Ještě chvilku sedím, ale pak přejíždím více proti proudu a zkouším chytat v jedné tišině, kterou jsem si taky včera vytipoval... je ale plná trav a furt váznu, až to nakonec trhám. Přejíždím pak až k starým vrbám - tady jsme se v létě koupali, proud je dnes ale naprosto brutální, kde byla dřív tráva a rostly kopřivy, je všechno vydřené až na štěrk. První nához, a hned visím... vzápětí trhám celou montáž... Tak ještě jeden nához... sedím asi pět minut... ťuk ťuk beng a hokejka, hned po záseku jde prut do oblouku až k rukojeti, cítím zaškubnutí a odpor zesílí, jak se rybka dostala do proudu... pfůů, tak to je mazec, prut držím vysoko, aby mě o úlovek nepřipravily nějaké potopené traviny nebo větve... objevuje se huba hubatánská... tloušť, ale krááásnej. Tak takový opravdu potěší. Na břehu pak rychlé foto a čau. Teď už nic víc nepotřebuju. Jen pivko. Ale to až doma. Paráda zahájení.

Tak tedy konečně. Po skoro třech měsících zrušili všechna opatření a já mohl dnes s rodinkou a pesanem aspoň na chvilku vypadnout někam, kde je hezky. Zima pomalu předává žezlo jaru, sluníčko svítilo a teploměr ukazoval 16 stupňů. Sem tam ještě někde trochu sněhu, ale taje to rychle, podle toho taky řeka vypadá - dvojnásobný průtok a voda dost ledová. Procházka se trochu protáhla, takže jsem ani nenahodil. Nevadí, bylo krásně a všem nám to jen prospělo, navíc jsem nechtěl kazit atmošku. Stojáky stále pod ledem, odhaduju tak ještě týden, pak to snad půjde. Všude ptáčků a zpěvu, bobří stezky vyšlapané, ale žádného jsme neviděli. Pokud budu mít v pondělí volno, asi pojedu sám a zkusím přemluvit nějakou první letošní rybku.

Dnes trochu z jiného soudku - Góthien aneb super partička z Plzně. Rád bych upozornil na třetí píseň "Mirie it is while sumer ilast" - jedna z nejstarších dochovaných anglických (nenáboženských) písní vůbec, datovaná do první poloviny třináctého století. Píseň je zřejmě neůplná, ale i tak si získala velkou oblibu a má ji v repertoáru celkem hodně muzikantů. Ještě bych podotknul, že se dochovala pouhou náhodou. Ale pozornost si zaslouží i ostatní písničky. Přeji příjemný poslech.

www.youtube.com/watch 

Další z řady osobností, které bych zde rád představil, je Tony Miles. Narodil se v roce 1944 v anglickém městě Coventry. Za svou dlouhou rybářskou kariéru stihl napsat (a nafotit) 17 knih a publikovat kolem 1600 článků do Angling News.

Už ve svých patnácti letech se rozhodl, že se stane lovcem velkých ryb, ve svých 23 letech pak zakládá s Treforem Westem a Mervem Wilkinsonem Coventry Specialist Group (to byl rok 1967).    K psaní ho už tehdy navedl sám Richard Walker a Tony se postupem času vypracoval na jednoho (co se rybařiny týče) z nejoblíbenějších autorů vůbec. Jeho styl byl strohý, ale přesný a dostačující, aby čtenářova představivost začala pracovat. Byl přesvědčen, že pro správné dokreslení dobrého příběhu pomůže jen autentická fotka, takže také rád a často fotil.

Sám o sobě říkal, že jeho láska k rybařine je živena hlubokým vztahem k přírodě jako takové. Také jakýsi únik od špinavého prostředí města a vyslyšení hluboko dřímajícího pradávného instinktu lovce, tahle kombinace byla často silnější než rodina a ostatní povinnosti. Jak už to u takových osobností bývá, naštěstí byla pani Milesová hodná a tolerantní žena - prožila se svým mužem 55 let šťastného manželství...

TM byl univerzální rybář, specializoval se na chytání parem, cejnů, kaprů, tloušťů, okounů, štik, plotic a perlinů. Pokud vím, nebyl nikdy držitelem nějakého rekordu, ale jeho seznam úlovků zasluhuje určitě a oprávněně respekt. Navíc se čtenář z jeho příběhů dozvídá, že za všemi těmi úžasnými rybami nestojí náhoda, ale tvrdá dřina, někdy hraničící s vážnou hrou o vlastní zdraví...

Jeho nejoblíbenější ryba byl tloušť, největší kterého chytil měl 7 lb 13 oz (kolem 3,5 kg...), ale pojďme dál, největší cejn 15 lb 2 oz (6,8 kg), největší okoun 5 lb (2,26 kg), největší lín 11 lb 11 oz (5,3 kg) a ještě jeho největší parma 19 lb 2 oz (8,67 kg). Není divu, že s takovými úlovky pracoval i jako poradce pro různe firmy, nejznámější je jeho spolupráce s anglickým Pallatrax.

Z jeho knih mám nejraději Quest For Barbel (spoluautor Trefor West) a Elite Barbel. Čerpám z nich nápady a zkouším na vlastní kůži chytat tak, jak je tam popsáno, např. jak postupovat při vyhledávání ryb na neznámé vodě a jak vylákat ryby na příhodné místo. 

Na řece chytával nejraději ze dna, tedy na těžko. Sedával na své židličce, s vlascem jednou omotaným kolem prstu a čekal, až mu nějaký tloušť nebo parma bude chtít ten prst utrhnout... seděl tam takhle i sedmého prosince 2016, bohužel naposled.

PS: pro představu, jak sofistikovaně postupoval při lovu parem

barbel.co.uk/forum/threads/beginning-barbel-fishing-by-tony-miles.5657/

barbel.co.uk/forum/threads/prebaiting-for-summer-barbel-by-tony-miles.5656/

barbel.co.uk/forum/threads/beginning-barbel-fishing-by-tony-miles.5655/

Brendon Chase je kniha z roku 1944 od anglického spisovatele a ilustrátora s pseudonymem BB (Denys Watkins - Pitchford). 

V roce 1981 byla podle této knihy natočena minisérie (celkem 13 dílů) určená pro televizní vysílání.

Je léto roku 1925 a tři bratři mají strávit prázdniny u tety. Ovšem po několika "nedorozuměních" se uchýlí do asi třicet kilometrů vzdáleného lesa a zakusí tak zcela jiný život - musí vymyslet, kde budou bydlet a s loveckou puškou a rybářským prutem si musí obstarat taky něco k snědku. Pronikají tak stále hlouběji do tajů lesa a přírody, zažívají spoustu srandy, ale obstojí i ve zkouškách odvahy...  Jejich láska k tomuto stylu života roste, ale vše má svůj konec.

V roce 1982 se seriál konečně dostává do televize a jak je na zadním obalu dvd podotknuto, v čase vysílání byly ulice jako vymetené.

No, někdy bych taky nejraději takhle na pár týdnů zmizel a žil podobně. Jenže doba pokročila a pomalu se stává nemožným najít dnes misto někde u jezera nebo řeky bez známek a zvuků civilizace...

Tohle dvd je celkem nové (2012), koupil jsem ho asi dva roky zpět, je už nadabované německy a kvalita obrazu je vylepšená. Velmi příjemná podívaná, tak s trochou nostalgie člověk zavzpomíná na své dětství a tehdejší výpravy do lesa. Nebo taky do přísně střežených sadů na třešně... ohó, to byly teprve nervy...