Dopoledne jsem měl nějaké běhání - koleno furt zlobí - ani jsem nějak nepočítal s tím, že se ještě dneska dostanu k vodě. Ale všechno vyšlo a tak jsem byl kolem jedné doma. Už včera jsem si uvařil kukuřici s pšenicí, takže jsem si naládoval takový menší kýblíček a hurá k vodě. Nejdřív jsem se vydal k mému místu, skoro všechno to tam naházel a nechal si jen pár zrnek jako nástrahu. Zpátky u auta nikam nepospíchám. Dělám nový návazec, dávám nový háček a všechno to v klidu prověřuju a prohlížím... co kdyby. Nástraha je jednoduchá, dvě zrnka vařené kukuřice a k tomu zrnko plovoucí. Fouká docela vítr, je zataženo, později má pršet, dokonce mají přijít bouřky. Auto ukazovalo 21 stupňů, určitě je mi to milejší, než ty vedra posledních pár dní. Tak tady teď sedím, nához byl sice trochu pochybný... při dopadu na hladinu vidím, že se to asi zamotalo nebo to aspoň tak vypadalo. Jenže na prokrmeném místě se dělají bublinky a nechci riskovat, že ryby novým náhozem poplašim, tak raději chvilku počkám a nechávám to, tak jak to je. Vytahuju deníček a přemýšlím, jak dlouho mi bude dopřáno tady zůstat, než budu muset zdrhnout před deštěm. Něco sepisuju a listuju různými příhodami, hloubám nad tím, kde jsem co zapomněl a RRR - krátké zabručení navijáku mě vytrhne z přemýšlení, beru prut a zasekávám. Nejdřív si nemyslím, že by to mohlo být něco slušnějšího. Ovšem svatý Petr mi hned ukázal, jak jsem se mýlil. Whooooosh - divoký výpad šikmo doprava... brzdím (až jsem si málem spálil palec) a zvedám prut do výšky, u hladiny dobře rozeznávám podlouhlé šupinaté tělo...tak přece jen jsem se dočkal. Pin se protáčí tak rychle, že musím brzdit opatrně levou rukou. Ryba teď jede do hloubky, je asi uprostřed kanálu. Držím, co to dá a skláním prut doleva, až je skoro vodorovně s hladinou. Amur opisuje oblouk a ukazuje se asi 20 metrů napravo ode mě u pásu rostlin lemujících břeh. Modlím se za jediné, ať drží háček. Jestli to totiž udrží háček, tak ho do podběráku dostanu, nemá se tady kde schovat. Na boční tah ta potfora reaguje a vrací se směrem ke mně. Ovšem sotva mě zmerčí, whoooosh a je zase pár metrů vlevo ode mě a cpe se zase do hloubky. Skláním udici napravo a snažím se ho dostat zpátky ke mně. Amur zase opisuje široký oblouk na jehož konci je zase u travin... jako ponorka, jen hřbetní ploutev prořezává hladinu. Proutek pracuje na jedničku, ale je to určitě i tím, že už ho mám delší dobu a věřím mu. Takže se do toho opřu, amur znovu proplouvá kolem mě a shhhhhhhhhh je zase někde u dna. Takhle se to několikrát opakuje, až poznávám, že výpady slábnou. Podběrák mám přichystaný a když ho znovu dostávám bočním tahem ke mně, zkouším, jestli to půjde. Napoprvé to neklaplo, amur opíše ještě jeden oblouk, ale napodruhé ho dostávám do ideální pozice a je to doma. Párkrát sebou vehementně mrskne, dostávám vydatnou sprchu, v holínkách mám nabráno, ale je mi to jedno. Panebože na nebi, svatý Petře díky. Vynáším ho nahoru, rychle nějaké fotky, měřím (95 cm) a zase dolů. Ryba už je teď ve vodě, držím ji jen za ocas, vychutnávám si to mírné vlnění toho obrovitého těla, ta barva, ty proporce... pak přichází silnější impuls a amur majestátně odplouvá do hloubky. Tak plav. A žij. A dík.

Včera než jsem to definitivně sbalil, vyházel jsem tam plechovku kukuřice a nějaké pelety, malé i velké. Plán byl vstávat o půl čtvrté ráno a zkusit přemluvit ty amuřiska na chleba takhle brzy. Když nepůjdou, tak chytat dál stejné místo a čekat, jestli nepřijde ještě něco pěkného. Kdesi kdysi jsem četl, že na některých vodách berou ryby z hladiny jen brzo ráno nebo pozdě večer. Včera pozdě večer se nic nekonalo (naházel jsem tam nějaký chleba a pozoroval, co bude... k potěšení perlínkům a dalším hladovým hubičkám), tak tedy brzy ráno. Jenže jsem tak zmordovaný, že vstávám až v sedm. Táhne se to všechno nějak pomalu a na místě jsem kolem deváté... Na vodě není nic vidět, ani amuři, ani bublinky, nic... hmm. Dávám tam peletku, k tomu malé pváčko a šup tam s tím. Netrvá to dlouho, záběr je pomalý a plynulý, zásek sedí. Chvíli se ryba drží u dna, netlačím na ni, čekám, co z toho bude. Ona asi taky, ale pak vyrazí doprava ode mě, drží se stále za pásem rostlin dole. Pak opisuje oblouk doleva a ukazuje se u hladiny. Kapřík. A není sám, k mému překvapení se u něj objevují tři amuři, kteří pomalu jezdí s ním, jakoby ho povzbuzovali, jakoby mu chtěli pomoct. Kapřík to ještě jednou napálí k protějšímu břehu, jenže na půl cesty poznává, že proti mému vybavení to nedá. Přitahuju ho zpět, amuři stále u něj, tohle jsem ještě nezažil. Teprve až ho dotáhnu do travin, stoupnu si a začnu manipulovat s podběrákem, amuři se ztratí. Tak něco ke čtyřem kg, vynáším ho nahoru, rychle dvě fotky a utíkej. A vyřiď jim, že když se nechají chytit, tak je taky pustím... Místo si prokrmuju střídavě kukuřicí a peletkami. Záběry přichází pravidelně, cejn, cejn, nějaký hybrid cejna s ploticí a pak malý kapřík. Jak je malý, tak je široký a vysoký, vypadá jak koule. Hned ho pouštím... taky nemusím fotit každou čudlu... Pak se chvíli nic neděje, zkouším experimentovat s umělou kukuřicí. Asi po dvaceti minutách záběr, dost razantní, vypadá to dobře, ale ouha, povolil návazec. Svítí dost sluníčko, tak jsem tam dal 0,22 fluorocarbon... nevydržel no, kdo ví, co to bylo. Po nějaké chvíli přichází další plynulý záběr, zásek sedí. Kapr si to šine rovnou do travin a zavrtává se tam, jen 3 - 4 metry ode mě. Skláním prut a táhnu střídavě doleva, pak zase směrem doprava a zase doleva a zase doprava a je venku. Má tak 2,5 kg, tohohle beru s sebou. Doma jsem v jednu odpoledne. 

Tak jsem se jel podívat na staré známé místo. No a byli tam. Vyhřívali se na sluníčku, hezky těsně pod hladinou, majestátní ve své délce, několik z nich mohutných a širokých přes hřbet. Voda má takovou lehce brčálovou barvu, tyhle stříbrošedé torpéda jdou na takovémhle pozadí krásně vidět. A jak to teda tady funguje pánové, kde jste celou dobu byli? Hledal jsem vás všude možně, už jsem přemítal i nad tím, jestli se vám něco nestalo nebo přišel nějaký superlovec a všechny vás odnesl do udírny. Ale mám pocit, že je vás snad ještě víc, než minulý rok. Napočítal jsem 13 až 15 ryb (některé se pohybovaly, bylo tudíž trochu těžší si udržet přehled), nádhera je sledovat. Dokonce se mi podařilo sejít dolů k vodě bez toho, abych je vyplašil, snad mi dnes bude přáno. Jednu udici jsem převázal a zkoušel to na chleba z hladiny, na druhý prut klasika peletka. V jednu chvíli byla moje kostka chleba přímo uprostřed hejna, nalevo, napravo, vzadu i vpředu - všude vidím ty klády a ani jedna se nemá k tomu tu plovoucí věc okusit. Malé rybky do toho perou ostošest, ale ty velké se mi jen smějí. Jsou to určitě starší ryby, zřejmě už taky něco zažily a můj naivní pokus okázale ignorují. Vydržel jsem to hodinu, pak už se o mě pokoušel infarkt, byl jsem celou dobu napnutý jako struna. Zpátky u auta jsem něco pojedl, oddychnul si, vzal peletky, které jsem si připravil doma a vrátil se v myšlenkách k původnímu plánu. Na stejném místě prokrmuji pár hrstmi peletek hned za kraj podvodního pásu rostlin, nový nához a teď to tady sepisuju. Na vodě je teď trochu rušněji, sem tam projede loďka a to se amurům nelíbí a mizí. Navíc vítr mění směr, fouká teď z východu, zřejmě odjeli někam po větru. Asi po půl hodině se dělají na zakrmeném místě první bublinky, hmm tak to bylo rychlé. Teď už raději toho psaní nechám, co kdyby...

A bylo mi přáno. Přišel podivný záběr - jen takové napínání vlasce, žádná jízda ani hokejka. Zasekávám, v první chvíli přemýšlím, že asi visím jen v travinách, jenže pak vidím záblesk žlutého těla a napnutý vlasec mění směr. Jsem stejně v rozpacích, co že to vlastně je - táhnu to jak mokrý hadr. Až teprve při pokusu ho podebrat se kapr trochu probírá a párkrát sebou mrskne. Zvedám prut do výšky a navádím ho na koberec rostlin, celé to podeberu zezdola, hotovo. Teda kámo boj nic moc. Je hezkej a když ho se síťkou zvedám, že s ním vylezu nahoru pořídit pár fotek, je jasné, že jsem tenhle rok poprvé pokořil desetikilovou hranici, tadáá. Na fotce je vidět, že má něco s okem, je furt nějaké zapadlé, ale i tak pecka. Tak čau... zase jako omámený plave pryč... že by byl nějaký nemocný? Ještě asi hodinku sedím, kolem druhé jsem doma. 

Místo jsem nechal pár hodin odpočinout a kolem půl desáté večer jsem tam znovu. Na chleba z hladiny to zjevně nemá cenu a po pár pokusech s peletou, kdy se nic neděje, to za chvíli přehazuju s kukuřicí na vlasu. Beng ho, cejn, pak ještě jeden, pak chvili nic... a pak hrčák, ale jaký. Někdo kdysi napsal, že některé záběry jsou jako když vedle vás bouchne bomba a shodí vás z postele, zrovna když si užíváte šlofíka - tak tak nějak jsem si teď připadal. Po náhozu jsem si řekl, že ještě deset minut a balím, a ani nevím, nad čím jsem se zahloubal (nebo to byla jen únava?) a najednou rrrrrrrrrrrrrrrrrrrr, než jsem měl prut v ruce, byla ryba už nějakých dvacet metrů ode mě. Odpor brutální, bere si další metry, jede popři pásu vodních rostlin při břehu doleva ode mě pryč. Zkouším ji zastavit, jde to ztěžka, ale jde to. Míří teď víc do středu kanálu do hloubky, začínám ji přitahovat zpět, odpor slábne a slábne, až rybu úplně bez problémů přitáhnu před sebe a přede mnou se z vody vyloupne kapřík něco kolem pěti kil. Nechá se lehce navést do podběraku a hotovo. Nechápavě kroutím hlavou. To tam byli nejdřív dva nebo co?  Boj teda brutální, umocněn okolní nocí, chvilku měl i kapřík navrch, ale pak mu došla šťáva či co. Zase lysec, tentokrát ho hned pouštím, já fotky v noci neumím. Balím a doma jsem o půlnoci.

"BB" vlastním jménem Denys Watkins-Pitchford (25.07.1905 - 08.09.1990) byl anglický spisovatel a ilustrátor. Narodil se jako druhé dítě do rodiny duchovního působícího v malé vesnici Lamport v hrabství Northamptonshire. BB se o tomhle koutku Anglie později zmiňuje jako o svém nejzamilovanějším místě. Po absolovování různých škol a ročním studijním pobytu v Paříži pracoval do roku 1947 jako učitel.  Za svůj život napsal přes 60 knih o přírodě a anglickém venkově jak pro dospělé, tak i pro děti. Spoustu z nich i ilustroval, jeho kresby ale najdeme i v knihách od jiných autorů.

Jak příroda někdy dává a někdy bere. Ve svých pamětech na své dětství (A Child Alone, 1978) popisuje, jak vlastně získal k přírodě a životu v ní tak vřelý vztah. Zánět slepého střeva byl tehdy ošemetnou záležitostí a často znamenal i smrt... dnes skoro k neuvěření, ale autor tehdy jako sedmiletý zažíval opravdovou hrůzu ze smrti. Naštěstí vše dobře dopadlo a uzdravil se, zůstaval ovšem stále slabý. Byl proto vzděláván doma a po skončení vyučování měl dost času. Trávil tak volné chvíle v okolním lesíku nebo u potoků a jezírek. Pozoroval tak ptáky, králíky a lišky, lozil po stromech a koukal do hnízd, v zimě ve sněhu četl stopy a tak dále. Začal být přírodou a divokým životem v ní doslova fascinován. Se svými bratry Rogerem a Engelem (pokud nebyli oba někde ve škole) prožívá BB šťastné a dobrodružné dětsví v doprovodu rybářského prutu, síťky na motýly a lehké lovecké pušky. Kniha Brendon Chase (vydáno 1944), ve které líčí příběh třech bratrů žijících přes půl roku v lese, je tak trochu vzpomínáním na některé jejich společné výpravy.

Jako rybář se BB věnoval hlavně lovu kaprů - červen, červenec a srpen ho nezajímalo skoro nic jiného.

" A pak zde máme lovce kaprů, nebo spíše mám na mysli ty, co jsou doslova závislí na lovu kaprů. Jsou to vskutku velmi podivné existence (autor to musi vědět, je totiž také jednou z nich)... Kapr je letní ryba a tak tyhle rybáře vídáváme u vody hlavně přes léto. S nastávajícím podzimem mizí a znovu se objevují až počátkem nového léta. Co dělají nebo kde se nachází celou tu dobu mezi tím, nikdo zcela přesně neví."

Spolu s Richardem Walkerem je také nazýván otcem moderní kaprařiny. Ale BB rybařil už od svých dětských let, není to tedy tak, že by neuznával nic jiného než kapra. Ba naopak, tehdejší rozdělení rybářské společnosti na fajnové rybáře (game fishing - chytali hlavně pstruhy a lososy) a rybařinu "hrubou" (tedy coarse fishing - ti chytali plotice, okouny, tlouště atd.) viděl jako nesmysl. Rád si vyšel na lov pstruhů a zpestřoval si tak jídelníček čerstvou rybou, ale stejně rád si vyšel na lov plotic nebo štiky. Jediné, čemu se vyhýbal, bylo rybaření na moři, to rád neměl.

Byl členem (a jedním ze zakladatelů) slavného CCC (Carp Catchers Club), spolu s takovými rybáři jako byli Richard Walker, Maurice Ingham nebo Pete Thomas. BB byl ve své době expert, měl nejen bohaté zkušenosti, ale i technické znalosti vícera způsobů rybařiny, které se nejen díky členstvi v CCC a jejich oběžným dopisům stále prohlubovaly. 

Jeho další vášní byl lov divokých hus. BB je vlastně zkratka, kterou se označuje velikost broků používaných právě při tomto lovu. Jeho kniha Manka The Sky Gipsy (vydáno 1939) je příběhem jedné divoké husy, popisován co nejrealističtěji od narození v osamělé divočině Špicbergů až do své smrti. Uchvacující čtení, podobné jako E.T. Seton. Ať se stane cokoliv, život trvá dál, ve své drsnosti, ve své jednoduché logice přežití... jen život sám. Bohužel kniha vyšla pouze v angličtině a na čtení je strašně těžká, pokud nevládnete opravdu dobrou znalostí tohoto jazyka, nedoporučuji. 

BB i přes své úspěchy jako autor a ilustrátor neměl zrovna lehký život. Jak už jsem na začátku podotknul, po prodělání zánětu slepého střeva se nikdy úplně nezotavil, jeho zdraví bylo křehké, často churavěl. Jeho starší bratr (Engel Watkins-Pitchford) umírá v pouhých třinácti letech, což BB těžce nesl. I přes tuhle osudovou nepřízeň potkal ženu svých snů a šťastně se oženil. Bohužel jeho jediný syn (Robin) umírá v pouhých osmi letech. Další rána osudu ho stihla v roce 1974. Podle BB byly na vině chemikálie, jejich zahrada totiž sousedila s polem, které v ten den bylo silně stříkáno. Jeho žena se zřejmě těchto jedů nadýchala a na následky umírá. 

BB se přesto vždy dokázal přenést přeze všechny své nemoci a trápení a zůstal obdivuhodným vypravěčem a svědkem dramatů a zázraků přírody, které dokázal s lehkostí a přesností zpracovat do svých knih nebo článků pro různá periodika. 

Pohodová muzika, při tomhle se cítím spokojeně... sedím v autě, mám celý den čas, jedu k vodě, prostě pohoda... klídek...

www.youtube.com/watch

Allah - Las je americká kapela z LA, založena 2008. Můžu od nich všechno, zatím jim vyšly myslím čtyři alba, poslední 2019 (LAHS). Catamaran je z roku 2012.