Něco před půl čtvrtou ráno vstávám a potichoučku polehoučku se vytrácím do tmy. Konečně zase trocha času na ryby. Kolem půl páté jsem na místě, zakrmuju dva fleky a na prvním z nich se usazuju. Jsem docela nabalený, je totiž sedm stupňů, ale tahle noc by měla být z těch studenějších poslední. Přemýšlím, že to kolem osmé zabalím, vrátím se po obědě tak kolem jedné, pak zase domů a pak na noc... to by mohlo klapnout. Jelikož nemám ani potah, tak jsem v devět doma. 

Kolem jedné jsem zpět, tentokráte parkuje všude docela dost aut, ale zřejmě se všichni vydali na opačnou stranu, poněvadž tady sedím sám. Dokrmuju si to kvašenou kukuřicí a připravuju se na náročné dvě tři hoďky, slunce totiž pere šíleně... tak, že asi už po půl hodině mám chuť skočit do vody. Kolem půl třetí, zrovna když sedím nahoře na hrázi a uvažuju, že už asi dlouho nevydržím, přijde krátké zamručení, pak ještě jedno... napjatý čekám... rrrrrrrrrrrrrrrrrr a jede. Jsem hned dole, beru prut a síla tahu mě dostává. Prut je ohlý až k rukojeti, na doraz, protáčející se pin mi pálí kůži na palcích, jak se snažím brzdit. Sleduju, jak mizí návin z cívky. Hmm, nějaká rezerva tam sice ještě je, ale nejvyšší čas to stopnout. Tak tedy jedna dva tři, vydechnu a zamknu pin do dlaně. Vlasec a prut se šponují na maximum, ale naštěstí všechno drží. Asi padesát metrů napravo ode mě prořízne hladinu hřbetní ploutev... že by amur? Znovu zabírám, co to dá... mám pocit, jako kdyby se milá rybka rozmýšlela, kam teď, ale nakonec se vydává mým směrem. To je dobře. Přitahuju a namotávám opatrně, aby mi nenadálý výpad neurazil prsty, ale nic takového se neděje a po pár minutách se asi šest sedm metrů ode mě jen kousek pod hladinou ukazuje krásný šupináč... ty bláho, tak ten je. Přebírám velení a vždycky, když vidím, že se chystá něco podniknout, vyvedu ho bočním tahem z rovnováhy. Netrvá to dlouho a je to doma. Koukám ne něj, teda to je tele. Nahoře na hrázi pak zvyklá procedůra, krásných 93 cm... fotky sice nic moc, ale nechtěl jsem ho na tom slunku trápit. A pak už stojím ve vodě a nechávám ho pomalu vyplynout ze síťky. Kapřík nijak nepospíchá, ale i tak je ta chvilka, než mi úplně zmizí z dohledu, moc moc krátká... tak teda čau. 

Vždycky jsem si myslel, že country jde tak nějak mimo mě. Ale musím přiznat, že tohleto si pouštím už nějaký čas znovu a znovu. Gillian Welch a David Rawlings at their best. Přeji příjemný poslech.

Tennessee - vláčná a pomalá

www.youtube.com/watch

A krásně smutná Time (The Revelator)... 

www.youtube.com/watch

Dnes bych chtěl představit knihu The Compleat Angler od anglického autora a otce všech rybářů Izaaka Waltona. Tohle jeho nejznámější dílo spatřilo světlo světa poprvé v roce 1653 a podle některých historiků patří k nejvíce znovuvydávaným knihám napsaných v anglickém jazyce vůbec (hrubým odhadem už asi 600krát). Najdeme zde 21 kapitol a kromě první, která srovnává sokolnictví, lov a rybaření a vyzdvihuje přednosti a ušlechtilost právě posledně jmenovaného, se každá věnuje určitému rybímu druhu: tedy jeho způsobu života a jak toho při rybařine využít, také jak a na co jej chytat a jak pak nejlépe s úlovkem naložit. Čtenář může jen žasnout - kniha obsahuje velmi pokročilé poznatky, dokážu si představit, že na svou dobu to bylo dílo nevídané. První a původní vydání mělo jen 13 kapitol, tohle vydání obsahuje pozdější rozšíření na 21 kapitol a i druhou část napsanou Charlesem Cottonem, která pojednává o chytání ryb na mušku.

Ale pozor. Pro obyčejného čtenáře, jako jsem já, vyžaduje tenhle styl angličtiny usilovné soustředění a taky často slovník. IW byl navíc člověk velmi zbožný, takže je vše prošpikováno hezkou sbírkou nejrůznějších citátů ať už z bible, či z jiných klasických filosofických a teologických děl, navíc zde najdeme i slušnou dávku poezie. No, lehká četba to opravdu není. Bohužel dodnes se nenašel nikdo, kdo by nám to trochu usnadnil a tohle velmi zajímavé dílko do češtiny přeložil. I tak se dají v antikvariátech nebo na netu nalézt exempláře doslova za babku (sám jsem za tohle vydání zaplatil necelé čtyři eura i s poštovným), takže pokud se někdo rozhodne obohatit svou knihovnu právě tímto titulem, aby pak zjistil, že je to přece jen trošičku nad jeho síly, nebude to tak bolet. A kdo aspoň někdy přemýšlel nad tím, že přelstít zkušenou rybu má opravdu kolikrát co do činění s uměním nebo že řeky a obyvatelé podvodního světa nebyly stvořeny jen jako zdroj obživy či k ukájení ega, ale i k našemu odpočinku a meditaci, ten pak (i přes výše zmíněné riziko) může v této knize nalézt zalíbení. 

Izaak Walton, The Compleat Angler or the Contemplative Man`s Recreation, tenhle exemplář je vydán pod Wordsworth Edition Ltd a je z roku 1996.

Po práci rychle domů, sebrat auto, nějaké krmení a hurá k vodě. Tentokrát vsázím vše na jednu kartu a zakrmuju si místečko, kde jsem minule chytil toho největšího. Asi hodinku klábosím s nějakým kolegou, za tu dobu kolem nás proplulo asi šest nebo sedm metrových amurů... pane bože, tak už jsou zase zpátky, to je dobře. Každý rok trnu, jestli na ně nevyzrál nějaký magor a neodnesl jednoho po druhém do udírny. Ale jak je vidět, naštěstí tomu tak není. Slunce paří, je asi 24 stupňů, poslední dva dny teploty šplhaly ke třicítce, teď už se zase ochlazuje. Zvedá se i vítr a později mají přijít i bouřky, prostě počasí naprosto dokonalé. 

Kolem šesté jsem znovu u vody, pod háček tři zrnka a teď to tady sepisuju. Jsem trochu grogy, doma jsem zkoušel si na chvilku lehnout, ale jsem tak vyhecovaný, že o spánku nemůže být ani řeč. I teď jsem dost napnutý - že něco chytím, o tom nepochybuju, jde jen o to mít trochu toho štěstí a snad se k tomu dostane něco většího. Je dusno, horko, tohle počasí a tahle hodina se mi RRRRRRRR... zamlouvá. Zásek sedí, kapříka zdolávám velmi opatrně, abych si to nepoplašil. Zase takové mimčo, snad ten další bude už o něčem jiném. Přichází bouřka, mezi práskáním hromů se naviják rozhrčí podruhé. Oho, ryba si to šine hned doprava a snaží se tam někde do něčeho zamotat, což se jí naštěstí nedaří. Už ho vidím, taky žádný obr, ale bojuje slušně. Za chvilku se objevuje kolega z odpolední návštěvy a klábosíme až do osmi, pak zůstávám sám. I když jde na špičce vidět, že ryby na place jsou, jsem až do konce bez záběru. V devět balím a hajdy domů. 

Jednu nespornou výhodu tyhlety zápisy mají, můžu kouknout zpět a najít si, jak jsem chytal ve stejnou dobu minulý rok. Nějakou inspiraci jsem v neděli odpoledne opravdu našel a zvolil pak následující plán: večer tedy zakrmit a v pondělí, jelikož mám volno, sklidit úspěch a slávu... jenže v neděli večer jaksi vyhrálo pohodlí domova a pivko...

Ale v pondělí jsem i tak před šestou ráno u vody. Mám s sebou jen partikl. Vybírám tři fleky, každý z nich prokrmím asi čtyřmi velkými hrstmi. Je krásně, sluníčko už vyšlo, všude zpěvu a té zeleně, radost pohledět. Po necelých čtyřiceti minutách jdu vždy na další misto. Kolem deváté balím, nepřišel ani potah, s čímž jsem i tak nějak počítal. Rybám je třeba dát čas. Mizím s tím, že kolem šesté večer se vrátím.

A dobře jsem udělal, lepší to bý nemůže. Sluníčko se střídá s těžkými mraky, sem tam spadne pár kapek. Příroda jakoby třeští, toho křiku a zpěvu, šramocení v křovinách, nad hladinou i tady, kde sedím, krouží freneticky hejna hmyzu... Pod háček jdou dvě zrnka kukuřice a očekávání roste. Ale po půl hodině to balím, dokrmuju (tři hrstičky) a jdu na flek číslo dvě. Tady to proběhne úplně stejně. Jdu asi o dvěstě metrů dál na poslední flek. Jdu pomalu a hledám na vodě něco, co by prozradilo přítomnost ryb. Ale voda stále mlčí. Tak tedy poslední šance. Tohle místo jsem zvolil ne protože je to tady jiné nebo že bych předpokládal ve vodě nějké úkryty a překážky, ale čistě z pragmatického důvodu: nikdo sem totiž nechodí. Zatímco ty první fleky (a i ty další v okolí) nesou známky přítomnosti jiných rybářů kolegů, tady nic takového není, protože je to zřejmě pro většinu z nich od auta už moc daleko. Ale ani zde není vidět žádný pohyb, nic, co by naznačovalo, že se tam dole něco děje. Ale přece... nesedím ani deset minut, prudké škubnutí prutem a RRRRRR, zásek, je tam. Ryba si to šine doprostřed kanálu, kde ji zastavuju. No, tohle už je jiný tah, následuje pár prudších výpadů, dokonce i pin se párkrát protočí. Kapříka už jsem zahlédl, není nějaký veliký, ale je to bojovník a rve se tedy pořádně, všechna čest. I tak je ale do dvou minut po všem. Hezky stavěný lysec, nahoře si dělám pár fotek, scénku mi nasvěcuje sluníčko, prostě nádhera.

Přesouvám se na flek číslo dva. Sedím ani ne deset minut a vlasec spadne do průvěsu, okamžitě sekám a během pár sekund končí v podběráku kapřík tak kilo a půl. Balím a jdu na poslední místečko. Pár metrů po moji levé ruce je na břehu ožraný tolstolobik, jeho přítomnost doslova pociťuju, hlavně když z toho směru zavane větřík. Otevírám si termosku s čajem, abych to aspoň na chvilku něčím přebil, ale už si nenaleju... kapřík se po záseku drží v travinách, ale moc šancí mu nedávám a je brzo venku. Hezké zakončení. No, po těch několika takových nic moc výpravách, kdy už jsem přemýšlel i nad tím, že mi tenhle rok asi nebude přáno, se to nakonec hezky rozjelo. Tři hodinky, tři ryby, paráda.