Tak jsem si říkal, že naposled... od čtvrtka už má být zima a přijde déšť, to už se mi přes noc asi nebude chtít. Taky chodím rád nalehko, prostě přibalím k cajku deku a hotovo. Pohodlí je sice něco jiného, ale jedna noc se dá.

Pokouším štěstěnu a jdu rovnou na místo, kde jsem minule chytil pěkného amura. Něco před jednou ráno mám nahozeno, piju plzničku, sem tam mrknu nahoru na hvězdy a je mi fajn. V rozmezí necelé hodiny se naviják dvakrát malinko protočil, ale dál se nic nedělo... podle mě to byly ryby, jak se otřely o vlasec. Něco po druhé koukám na hodinky a říkám si, že teď někdy je ten správný čas - o pět minut později přichází pomalá jízda. Beru prut do ruky a fíííííí, ryba je hned o dvacet metrů dál. Brzo se sice ukazuje u hladiny, ale je moc daleko, abych rozpoznal, co to je. Tipuju na amura a po chvilce sleduju světle podlouhlé tělo jen pár metrů ode mně. Aha tak ne, až je rybka trochu blíž, vidím, že je to kapr, zase lysec. Tak ten je. Celkem sebevědomě brzdím jeho výpady a manévruju ho před sebe, kde ho nechávám v okruhu pár metrů jezdit, ať se unaví. Po dalších pěti minutách je to tam, tentokráte žádné drama. Koukám do podběráku a vidím rybu domácí trofejní... mazec.

Ať se snažím nahoře na hrázi sebevíc, fotky jsou opět tragédie, co už. Váha tentokráte taky selhala, jakmile chci kapříka zvážit, sama od sebe se vypne. A znovu. A znovu. No tak to je super. Aspoň, že metr nezklamal... úctyhodných 92 cm... kapřík už je neklidný... no tak pojď. Snáším ho dolů, ve vodě si ho ještě prohlížím, pro mě opravdový kolos. A pak už pomalu odplouvá... stojím tam, mlčky, v hlavě prázdno a hledím za ním, pak kouknu nahoru na nebe plné hvězd... teda kdo mi to dneska držel pěstičky?

Kolem páté jsem doma, zbagruju talíř výborné gulášovky a hajdy do postele, sotva se vleču... 

Někdy jsem po lezení tak nakopnutý, že mám problém usnout. V jedenáct jsem nabyl přesvědčení, že dnes to bude podobné. Než se tedy převalovat v posteli z jedné strany na druhou, raději jsem si sbalil svých pár krámů a kolem půlnoci už mám nahozeno. Nebe je nádherné, už dlouho jsem si říkal, že by nebylo od věci, zase jednou takhle probdít noc pod tou spoustou hvězd... Dnes je nějak ticho, ani ptáček nepípne a na hladině se toho taky moc neděje. Piřšla mě navštívit liška, neslyšně. Pozoruji její siluetu tak dlouho, než o kousek dál seběhne k vodě a splyne tak s černou masou kolem mne. Začíná být pěkná zima, do čaje si přidávám kapku něčeho silnějšího, ležím tam pak na břehu a kochám se tou spoustou stříbrně svítících vzdálených světů... jak podivné, možná některý z nich už dávno zanikl, jen jeho paprsky letí vesmírem až k nám... možná varování... lidi neblbněte...

Něco před půl třetí se pin začíná úplně pomaličku protáčet, beru prut do ruky... záběr byl podobný, jako když mi to před nějakým časem vzal candát. A opravdu, během chvíle rozeznávám podlouhlé tělo, jenže nejde přitáhnout. Světlo z čelovky přidalo rybišce energii a shhhshshshshsh - je někde daleko. Co je to, že by konečně zase amur? Jo, po pár minutách už ho vidím, nezdá se ve vodě nijak veliký, ale sílu teda má, přetahujeme se tam ještě asi pět minut... jezdí furt dokola... pak ho dostávám do podběráku... krááásnej a nějak i narostl, velmi slušná ryba. Provádím zvyklou procedůru (přesně sto poctivých čísel a odhaduju tak čtrnáct kilo... proporce má teda parádní) a za chvilku už zase plave pryč. Fotky stojí za starou belu, ale radost mám velikou, tak tohle je paráda. 

Je mi jasné, že už nic nechytím, poplašili jsme to tady hezky... hlavně, když sebou začal mlet v podběráku... ale i tak tam sedím do čtyř do rána, pak hajdy domů, teď už usnu...

I po několika dalších dnech zůstává krokodýl z řeky Unštruty v oblasti města Kyffhäuser záhadou. Obsáhlé pátrací akce výskyt tohoto nebezpečného predátora nepotvrdily, proto byly včera oficiálně pozastaveny. Přivolaný expert Heino Krannich se vyjádřil v tom smyslu, že je možné, že žádný krokodýl ani nikdy nebyl... spíše se přiklání k hypotézi, že zřejmě někoho ošálil zrak. "Povodí téhle řeky navozuje zřejmě halucinace, zajištěný fotografický materiál je tak špatné kvality, že aby tam člověk viděl krokodýla, potřeboval by opravdu notnou dávku fantazie." Krokodýl byl poprvé spatřen jednou ženou před deseti dny nedaleko města Roßleben. Na místo vyrazila policie i požárníci a dvanáctikilometrový úsek řeky doslova pročesali - neůspěšně. Na řadu tedy přišel pokus s nastraženým živým kuřetem a fotopastí, ale ani tohle neklaplo. Heino Krannich pak za pomoci syrových hovězich vnitřností a krve vytvořil v řece pachovou stopu. "Instinkty tohoto zvířete jsou velmi vyvinuté, krokodýl by na něco takového okamžitě zareagoval - kdyby tady nějaký byl, že ano?" řekl na vysvětlenou, proč ani jeho metoda nefungovala. Další důkaz, kterým byly na břehu řeky nalezené exkrementy, se ukázal také jako planý poplach. Ty totiž nepocházely od krokodýla, ale zanechala je tam liška. 

(volně přeloženo z denního tisku 17.09.2020... )

Bill Callahan, narozen 1966 ve státě Maryland, popisuje sám sebe jako obyčejného skladatele písniček a muzikanta. Sometimes I Wish We Were An Eagle (2009) bylo pár let zpět první album, které jsem od něj slyšel. I dnes mám při poslechu pocit, že čas zpomaluje, až se snad úplně zastaví... a já mám konečně možnost... si vydechnout... zůstat taky na chvilku stát... uvědomit si... že na tomhle světě už uplynula spousta času... a taky si uvědomit, že je mi fajn... tak tak. 

www.youtube.com/watch

Je půl sedmé na minutu přesně... mám zakrmeno a nahozeno. Pochodil jsem i něco nahoře na hrázi a udělal si nějaké fotky. Shora je dobrý rozhled, vidím, že kapříci se hážou, jeden nedaleko mého místečka, druhý asi o sto metrů dál vlevo. Auto ukazovalo 14°C, později se to ma vyšplhat až na 30°C, teda nic pro mě... uvidíme, co na to ryby. Plánuju zůstat do devíti, prostě jako minule. Pak domů, ukuchtit něco dobrého na zub, chvilku si schrupnout a pak do práce...

Mám zakrmené dva fleky, tady a o dalších padesát metrů doprava. Na tomhle místě, kde teď sedím, jsem dostal minule hezkou sedmdesátku, na tom dalším jsem ještě nechytal. Teď před sedmou ráno je správný čas... snad se už navijáček brzy rozhrčí a prut se ohne pod náporem nějakého toho kaprodědy nebo kaprobabičky...

Rudý kotouč se před chvílí vyhoupl nad obzor, avšak krajina se probudila už o moc dříve. Přes hustou mlhu, do které je ponořena, zůstává čipernost všeho živého pro oko skryta, ale křik ptáků, šelest v křovinách a dovádění myší v trávě přede mnou, dávají tušit, jak se tvorečkové starají, aby si naplnili žaludek... Ve vodě to není jiné, teď právě zalovila přímo přede mnou štika a já sleduji, jak pronásleduje dál a dál hejno drobných rybek, až jsou z mého zorného pole pryč. Vlnky, kolečka a bublinky prozrazují přítomnost dalších a dalších ryb, hned tu a hned tam. Bublinky. To neomylné znamení přítomnosti ryb hledajícich potravu na dně. Na prokrmeném fleku je sleduji na dvou místech, mezi nimi asi dva metry. Sem tam se špička prutu zachvěje nebo přiohne, zřejmě jak se ryby při krmení otírají o napnutý vlasec. Uběhne pár minut, špička se asi třikrát za sebou jemně ohýbá... napětí roste. Ruku mám připravenou nad prutem. A znovu, pohyb je nepatrný. Ještě počkám. Najednou přichází trhnutí, vlasec se prověsí a v příští sekundě už ryba vyráží nalevo ode mě. Bere si nekompromisně asi deset metrů vlasce, pak ale slábne a netrvá to ani minutu a lysec kolem pěti kil se koukne na podložku. Rychle fotka a už plave zpátky. Koukám, že není jediný. Na mém druhém zakrmeném místě je nějaký plavec. No, všechna čest, ale moc šťastný z toho nejsem. Zůstávám tedy, kde jsem, trochu jsem přikrmil, dám tomu dvacet minut, pak se uvidí. Ten otužilec už je pak na břehu, obléká se a mizí. Přesunuju se tedy tam, přemýšlím, kde asi lezl do vody a jak moc to poplašil. Pod háček nové tři zrnka a šup tam s tím. Beru do ruky brašnu, už ani nevím, co jsem hledal RRR...   RRRRRRRRRR...   RR... chvíli jen stojím, pak beru prut do ruky... je tam... to snad nebylo ani deset vteřin. Další lysec se ukazuje u hladiny, ouha, jede teď doprava, tam jsou lekníny, držím ho, co to jde, naštěstí to otáčí. Dostávám ho celkem snadno jen kousek před sebe, kde ho nechávám vyřádit se u dna. Jezdí sem a tam, výpady jsou energické, ale nějaký delší výlet mu vždycky úspěšně zarazím. Po pěti minutách ho mám na podložce, krááásnej, lehce prřes devět kilo (74 cm)... tak tohle se teda povedlo. Dnes je tedy den.

Přesouvám se ještě na půl hoďky na první flek, ale už nic nepřišlo. Přesně v devět balím a jedu domů. Spokojený. Moc spokojený.