Naordinoval jsem celé rodině úplnou pauzu a vyrazili jsme si užívat. Brodili jsme se sněhem, jezdili na lyžích, vysilovali se do úmoru na lezeckých stěnách, váleli se v lázních, pili místní dobré a silné pivko a jedli, co to jen šlo. Měl jsem s sebou sice nějakou rybářskou literaturu, ale nakonec jsem na to ani nešáhl. Byl to nádherný čas a snad se to pako Putinovo uklidní a zase si to zopákneme. 

Zpátky doma a jaro je tady, čeká mě sice náročný měsíc, ale snad se na ryby dostanu. 

Fallon's Angler je anglický časopis o rybaření, který se snaží zachytit hlavně kouzlo tohoto našeho krásného koníčku. Najdeme ho i na YT, kde má svůj vlastní kanál. Z těchto krátkých filmů jsem pro dnešek vybral epizodu Landmark - Fishing the Dorset Stour for chub, perch and dace. Tenhle snímeček (kolem dvanácti minut) není o honbě za rekordy, neukazuje žádné značky, žádné novoty. Prostě ukazuje jen pár postarších rybářů a jejich den u krásné menší říčky. Možná právě proto pro někoho zvláštní, pro mě naprosto přirozené... snad se něčeho podobného také dožiju. Navíc se ke konci ukáže i samotný guru. Přeji příjemnou podívanou.

Stará dobrá klasika, perfektní na oddych, prostě pohodička.

www.youtube.com/watch

Na dnešek jsem to měl všechno hezky naplánované: vyspat se dorůžova, pořádně posnídat a pak si udělat fajn den u řeky. Všechno klaplo a kolem půl jedné jsem na místě - stále ten stejný úsek. Zakrmuju si tři místečka, kde už jsem na každém nějakou tu rybku vytáhl a pak jdu asi sto metrů po proudu ke starým vrbám. Vybírám další tři místečka a tak trochu váhám, přijde mi, že tohle jsou spíš fleky na parmy, ale uvidíme. Pak jdu zpět k autu a něco rychle zblajznu, dám kafčo a hurá na ně. Sem tam vyleze slunko, ptáčci zpívají ostošest, dokonce pod starým dubem lezou už sněženky a o kousek dál první kočičky... jen ten vítr, dnes to nebude jednoduché. První flek vůbec nic, ani ho dál nezakrmuju, přelézat tady po padlých kmenech s prutem v jedné ruce a podběrákem v druhé taky není úplně bez rizika, takže jdu raději dál. Dávám tam zase ochucenou kůrčičku a světe div se, krásný záběr, ale sekám do prázdna. Rychle znovu nahazuju, ale nic, navíc to všechno trhám. Využívám toho a dávám tam návazec se šestkou háčkem... takový hák nepoužívám ani při kaprařině, ale ty kůrky jsou přece jen větší sousta, takže proč ne. Ale po dalších dvaceti minutách to balím. Než se pohnu dál, ještě decentně přikrmím, sem se určitě vrátím. A pak známé místečko - řeka tady má určitě padesát metrů na šířku a já to opatrně hážu ani ne půl metru od břehu k větvím ve vodě. Po pár minutách se špička jemně přihne, ještě okamžik a ryba doslova posune prut ve vidličce, ani netřeba sekat. Drží se dole, pak vyrazí do proudu, ale nedávám jí ani cenťák vlasce. Vyhoupne ji to k hladině a objevuje se bílá huba pěkného tlouště, no panečku tak první. Pár fotek, metr ukáže poctivých 48 a šup s ním zpět. Paráda, fakt hezká ryba. Sleduju, jak si to pomalu razí proti mírnému proudu těsně u břehu. Jdu s ním ještě pár kroků, než to hladinové véčko úplně zmizí a milý tlouštík se odporoučel z mého dohledu někam do větší hloubky. Pak jdu k vrbám, ale ať se snažím sebevíc, nemám ani potah. Takže zase zpět k autu. Čekám, až je úplná tma a pak ještě zkusím na chvilku flek číslo dvě a tři. Ale nic. Jen hodně nepříjemný vítr a tak to kolem půl sedmé balím a hajdy domů. Stejně to bylo fajn a pojedu zase.

Další přírůstek do mé sbírky je kniha od Tima Paisleyho The Rod Hutchinson and Chris Yates Legacy. Když jsem se o ní dozvěděl, stačilo mé drahé polovičce jemně naznačit, abych ji posléze hezky zabalenou našel pod stromečkem. Musím přiznat, že tyhle dvě legendy anglické kaprařiny totiž moje rybaření velmi ovlivnili. Například od jisté doby (po shlédnutí určitých dílů známé série anglických filmů s Chrisem Yatesem v jedné z hlavních rolí...) chodím k vodě jen s jedním proutkem a centrepinem. Znovu jsem tak otevřel vrátka do mých klukovských let, kdy jsme se podobně vybavení toulali okolo slepých ramen Moravy. A Rod Hutchinson? Pravda, mohlo by se zdát, že s jeho velmi moderním přístupem představuje naprostý protipól mého chytání, ale není tomu tak. Spousta jeho myšlenek v sobě skrývá vyjímečnou hloubku a už několikráte mi dopomohly k hezkému úlovku, navíc má bezva humor.

Takže po vybalení jsem se na pár dní odloučil od přítomnosti a spolu s autorem se prošel minulostí až zase zpět do roku 2020, kdy vznikla poslední část rozhovoru s Chrisem Yatesem. Tenhle obsáhlý a výborný rozhovor (má tři části) vlastně knihu uzavírá a na asi padesáti stranách se prolínají často veselé vzpomínky na Roda s dalšími méně známými skutečnostmi okolo kaprařiny i s osobním vyznáním, jak si CY užívá rybaření ještě i dnes. CY napsal i první čtyři kapitoly, které byly uveřejněny v devadesátých letech v časopisu Carpworld. Tenhle časopis zde hraje důležitou roli - samotná kniha je koncipována ve stejné grafické úpravě jako jeho běžná vydání, jen je o hodně tlustší a těžší. Tuhle paralelu nelze přehlédnout, ale je to určitě záměr, protože další kapitoly pak už zpracovávají převážně takzvané "tapes", tedy nahrávky, které začaly vznikat asi v polovině devadesátých let a jsou to vlastně rozhovory mezi Rodem Hutchinsonem a Timem Paisleym. Ten je vždy pečlivě převedl do psané formy a posléze uveřejnil právě v časopisu Carpworld (na jehož vzniku se i podílel a také dlouhá léta patřil k týmu okolo). Témata těchto kratičkých rozhovorů byla různá - od škály nástrah přes montáže až třeba k chytání ve Francii. Tapes se staly velmi oblíbenými a v Carpworld se pravidelně objevovaly až do konce devadesátých let. V téhle knize je najdeme kompletní, je jich celkem 28 a uzavírá je moc hezký rozhovor s RH z roku 2011. Celé je to doprovázeno bohatým fotografickým materiálem a je to moc moc povedené dílo. Tahle kniha by neměla chybět v žádném domově někoho, komu tenhle způsob rybařiny učaroval, ať už třeba jen na pár let. Oživí to spoustu vzpomínek.

Vydalo nakladatelství Little Egret Press v roce 2021, kniha má 450 stran a je psána anglicky.