Tož tak. Cítil jsem, že je čas na změnu. Vydal jsem se na východ od Lipska, autem slabou hodinku k rybníkům, kde jeden z nich byl asi mým nejnavštěvovanějším revírem minulího roku. Tady, kde teď sedím, jsem chytal jen jednou a byl to takový kočkopes, bylo tehdy takové vedro, že jsem furt lozil do vody, takže jsem toho moc nechytil. Vodě jsem se vyhýbal i z toho důvodu, že ač fotky vypadají hezky, realita je přece jen trochu jiná. Po celé jedné straně se táhne frekventovaná silnice, za kterou se momentalně pilně staví nová část vesnice. Vzdálenější protější strana je pak v obležení rodinných domů, sice není vidět, ale chytat se tam nedá. Při brouzdání internetem někdy na začátku letošního roku jsem objevil informaci jednoho rybářského spolku, že člen tenaten tady vytáhl 14ti kilového kapra (byl slavnostně vyuzen - kapr, ne člen). Podle vydupaných míst všude kolem by se dalo říct, že úlovek takového kapra se zřejmě rychle roznesl a udělal svoje. Ale dnes tady sedím sám, takže si nemám proč stěžovat. Sluníčko svítí, ptáčci zpívají, já tam zase koupu čtrnáctku peletu. Tady na prvním místě to nevypadá špatně, ale ryby nevidět. Je tu ovšem příjemné posezení ve stínu, tak si vychutnávám pivko a snědl jsem si svačinku. Přemýšlím, kam se teď přesunu, volba padá na takový menší poloostrov, vítr žene vodu šikmo ke mně a právě tím směrem, tak snad tam budou. Jdu pomalu, opatrně našlapuju a prohlížím vodu pod stromy. Tahle část je obrostlá lesem a každých pár metrů leží ve vodě padlý strom nebo nějaké větve. Pozorně sleduju vodu, ale nic nevidím. Jdu tedy lesem až na cestu a nejdřív k autu. Beru plechovku kukuřice, termosku s kafíčkem a kousek buchty a hurá na poloostrov. Bingo. Jsou tady všude kolem. Zakrmuju trochou kukuřice a šup tam peletu. Netrvá to ani dvě minuty a už tam visí. No panečku chtěl by rovnou do padlých stromů, co mám po praví straně, ale nepovoluju mu ani cenťák, odtahuju ho rychle pryč z dosahu zrádných větví trčících z vody ani ne 7-8 metrů ode mě. Dostávám ho teď více směrem do tůňky nebo spíš zálivu na pravé straně poloostrova. Tady ho nechám jezdit sem a tam, než se unaví. Nechci aby dělal nějaké divadlo a všechno to poplašil, trpělivě čekám, až to vzdá. Krásnej, tak 2,5 - 3 kg? Tak pápá a pošli dědu. Dávám delší návazec a větší peletu, pokouším štěstěnu. Dlouho se nic neděje, kapříci jezdí kolem, někteří jen stojí u hladiny a vyhřívají se. Dostřeluju nějakou kukuřici a peletky. Asi za hodinu přichází krásný pomalý plynulý záběr. Průběh zdolávání úplně stejný, velmi podobná ryba a šťastný konec i lovec. U nejbližších větví jdou ve vode vidět podlouhlá rybí těla, co je to? Nevím... že by amuři? Ještě jsem vykonal návštěvu na sousední vodě, pozoroval pár malých kapříků, chvíli i zkoušel nějakého přelstít, ale nepodařilo se. Nevadí, i tak to byl hezky strávený den. Díky za něj.

Wood Pool (A Carp Water) od "BB" je taková třešnička na dortu v mojí skromné sbírce. Kniha má 95 stran, které pojednávají o jednoduchém nápadu obsadit jedno jezírko v lese několika kapříky a líny. V té době (poprvé kniha vyšla 1958) mělo více nadšenců podobnou myšlenku... ne všechny tyhle počiny dopadly dobře, ale o tom až někdy jindy. V této době také stále spousta rybářů chytávala kapry se střídavým úspěchem, některé kapitoly proto pojednávají o praktických stránkách chytání, jako je například lov v noci nebo které vybavení je k lovu vhodné a proč. "BB" je výborný pozorovatel, jeho hluboká láska k přírodě zde proniká a prosakuje do barvitých popisů scenérií nebo situací, to vše v originální angličtině. Nádherná a zajímavá kniha, bohužel náročná na čtení a také drahá, je to asi nejdražší kniha, co mám. Naštěstí jsem byl celý minulý rok hodný a tak mi ji Ježíšek přibalil pod stromeček k ostatním dárečkům.

Poprvé vydáno v roce 1958, tenhle exemplář je z roku 1996, vydavatelství Medlar Press, 95 stran. 

Neil Ardley se snažil kombinovat jazzové témata s klasickou hudbou. A Symphony Of Amaranths (1972) www.youtube.com/watch mám nejraději. Neil Ardley byl multitalent, po muzikální kariéře začal psát knihy (kolem 100 knih), hlavně pro děti a mladistvé. Dožil se bohužel jen 66ti let (26.05.1937 - 23.02.2004).

Jak se říká do třetice všeho dobrého. Dnes sedím až skoro u mostu. Přede mnou vybíhá pás rostlin dobrých 4 - 5 metrů od břehu. Nahazuju asi metr za okraj té podvodní jungle... Zakrmil jsem nějakou kukuřicí a peletami, naházel pár kousků chleba na hladinu a teď se bavím a sleduju, jak se rybky perou se soustem pomalu větším než ony samy. Nejdřív jsem tam měl dvacítku peletu, ale teď před chvilkou jsem si udělal nový návazec s menším háčkem, vytáhnul to a všechno jsem to vyměnil. Na čtrnáctku peletu mám prostě už třetí rok hezké ryby, ty větší pelety... asi to s nima neumím. Řekl bych, že ryby tady jsou, sem tam se udělá pár bublinek na hladině, tak uvidíme, snad se tentokráte zadaří. Je asi 16 stupňů, má se ochladit až na devět, ale dnes jsem (oproti poslední návštěvě) vybavený. Po cestě jsem se taky stavil v obchodě, koupil si citronovou buchtičku a teď si kousek odkrojil. Tak tak, vychutnat si to člověk musí umět. Tak při jídle přemítám, že tenhle rok se mi tady moc nedaří, nějak nemůžu vysledovat souvislosti. Minulý rok (i část předminulého roku) jsem tady udělal i tři kapry za vycházku (průměr kolem 5 kg!) a dost hezkých ryb i viděl a pozoroval. Teď je to tady nějaké mrtvé či co. Aspoň že mi dneska ptáčci tak hezky hrajou. Za chvíli bude půl desáté, ve slábnoucím světle ale ještě dobře rozeznávám pár bublinek nedaleko mého háčku... jsem docela napjatý, sem tam zašelestí vánek listovím, jinak je klid. Po nějaké době pozornost uvadá, musím se protáhnout, jdu se projít. Nejdřív doleva, kde nacházím další tři slibné fleky, ale ty vyzkouším až možná příště, dnes se už přesouvat nebudu. Vracím se k prutu. Nic. Vydávám se teď doprava. Tím směrem je asi 20ti metrový břeh porostlý jen vysokou trávou, bez křovin bez stromů jen pár stulíků metr dva od břehu, prostě romantika sama RRRRRRRRRRRRR a sakra, letím zpátky, rychle rychle ty vole (asi jen 10 metrů vzdálenost... i tak krátká může být věčnost...). Zásek, vlasec směřuje přímo do travin. Ucítím zaškubnutí, ne silné, ale cejn to nebude. Opatrně přitahuju a poslouchám, jak vlasec drhne o traviny. Žádný boj se nekoná, kapřík je v travinách tak zamotaný, že se v tom chuchvalci nemůže ani pořádně pohnout, jen jeho bilý břich tím klubkem prosvítá. Nořím podběrák hluboko pod něj a celou tu masu na první pokus nějakým zázračným způsobem úspěšně podebírám. Tak to vyšlo, můžu si pogratulovat, lyseček kolem 3 kg. Šup s ním zpět a balím. Po předchozích zkušenostech nevěřím, že bych tady dostal ještě jednoho. Jdu zpět až k autu a pak ještě kousek dál, kde začíná volný břeh bez křovin nebo stromů, který se takhle táhne snad až k Merseburgu. Zakrmuju, sám si dávám něco k jídlu, mrknu na phone - třičtvrtě na jedenáct. Měsíc (půlměsíc) svítí, všude ticho. Jen tam někde v dáli jde slyšet dálnice, když se podívám tím směrem, ještě nejnižší obzor, který se dotýká vzdálené krajiny, s odstíny fialovooranžové, nad ním pás bledé modrošedi a pak už jen houstnocí barva noci...

Spal jsem málo a špatně, v práci to šlo poznat... bez nálady, rozlámaný čekám, kdy už budu moct konečně vypadnout. Doma rychle baíim a nic než k vodě. Jenže situace se opakuje, navíc mi to tentokrát vůbec nejde... při náhozu se mi zamotá celá sestava nebo se mi blbě obtočí vlas s peletou kolem návazce, uváznu v travinách a když se snažím sestavu vyprostit, ta najednou vystřelí z vody rovnou do ostružin vedle me... ach jo. Komáři otravujou o dost víc (dneska žádný vítr, který by je odfoukl), mám hlad, je mi zima... v devět balím. Dvakrát po sobě ani šupina, to je teda nářez...