Je středa večer. Blažené pomyšlení... čekají mě krásné dva dny volna. Už v práci jsem dumal nad tím, kam vyrazím tentokrát. Momentálně sedím už asi hodinu u počítače a hledám na mapách nějaký zajímavý úsek řeky. Nakonec se rozhoduju pro okolí jezu, nedaleko mého minulého snažení, asi dvěstě metrů po proudu. Břeh vypadá na jedné straně docela členitý a ve vodě jdou rozpoznat nějaké překážky. Vytipoval jsem si několik fleků, uvidíme, jak to bude vypadat přímo na místě - některé věci totiž na mapách rozpoznat nejdou, např. další překážky pod vodou, příliš silný proud nebo neschůdné vysoké břehy. Připravuju si taky luncheonmeat - rozkrájet a okořenit poctivě česnekem, půlku pak ještě zasypu lžičkou curry... uvidíme, co jim bude šmakovat víc.

U vody jsem kolem desáté, není důvod spěchat. Mám celý den čas, navíc ještě pořád svítí slunce, což není úplně ideální. Podle předpovědi by se mělo kolem poledne zatáhnout. Při procházce zjišťuju, že řeka klesla asi o půl metru a voda je průzračně čistá... což taky není úplně ideální... O kus dál, schován za jednou skupinkou stromů, pozoruju dole v plytke vodě krásného tlouště. Vyhřívá se těsně pod hladinou v paprscich sluníčka a opisuje pomaličku asi metrové kolečka. Dobře si vybral, z vysokého břehu se dolů nikdo nedostane, napravo je to hustě zarostlé a podmáčené a nahodit zleva nejde kvůli větvim ve vodě. Inu, musím zkusit štěstí jinde. 

Vracím se k autu, beru vybavení a hurá na to. Zkouším dvě místečka, které vypadají slibně, ale za hodinu nemám ani ťuk. Dostávám se teď na flek, který jsem si vytipoval včera. Asi třicet metrů nade mnou leží ve vodě stromy a zužují celou řeku jen na pár metrů. Hlavní proud se tak valí přímo mezi nimi, kousek dole pak uhýbá víc doprostřed řeky a vytváří tak u mého břehu pás mírně proudící vody. Dno je tady pokryté jemnými oblázky, sem tam trs podlouhlých travin a tam kam to hážu, je něco přes metr hloubky. Na háčku mám momentálně maso s curry. Nahazuju a chytám proti proudu - udržím tak na dně zátěž, která sestává ze tří větších broků. Netrvá to dlouho a náhlý průvěs na vlasci kontruju zásekem. Rybka se začíná prát až u břehu, neni kdovíjak velká, ale já mám radost, že to takhle rychle klaplo. Je něco po dvanácté a po rychlém fotu ji odnesu asi dvacet metrů po proudu, kde ji pouštím. Tak čau. Trochu zakrmuju, nalévám si čajík a vylézám na vysoký břeh za mnou. Já pako. Stojím nahoře, kochám se přirodou a najednou přichází padák jako hrom, lajna jede hned smerem doprostřed do velkého proudu. Než seběhnu dolů, je po všem. Nástraha je samozřejmě pryč a ryba taky. No to jsem to teda vymňoukl... prostě jsem nepředpokládal, že by další záběr mohl přijít tak rychle... Ale za půl hodiny se mi třepe na háčku další tlouštík, zřejmě jsem natrefil na dobré místo. Po téhle rybce dokrmuju a odcházím.

U auta si dávám plzničku, je mi fajn. Sem tam vyleze slunce, už není ani taková zima (7°C). Pozoruju volavky u řeky a káňata na obloze. Den jako malovaný. Kam až dohlédnu, žadného kolegu někde u vody nevidět. Rozhoduju se teď pro úsek skoro pod jezem. Dávám tomu něco přes hodinku a vyzkouším tři místa. Výsledek ani ťuk... tady zřejmě ryby nejsou. Vracím se tedy na úspěšný flek. Netrvá to dlouho a přichází záběr, tentokrát se ryba pere už víc a zajíždí do travin pod nohama. Ale všechno dobře dopadne, tloušťák číslo tři. Zkouším teď nástrahu pouze s česnekem. NIc moc teda. Po hodině bez záběru se vracím k variantě s curry. Je už teď šero, i když sedím bez hnutí, srnka, která chtěla na protějším břehu sejít k vodě, mně i tak zmerčila a vyráží prudce pryč. Po dalších dvaceti minutách od náhozu - beng, je tam, tak tedy číslo čtyři. Při vyndáváni háčku zjišťuju, že má malou ranku v pravém koutku... aha... tak tebe už zřejmě dneska někdo chytil. Tlouštíka pouštím a znovu dokrmuju. Sedím až do tmy, ale už nic nepřijde. Moc fajné to bylo. Doma jsem něco po šesté. 

Edit: až teď, když koukám na fotky, zdá se, že toho tlouštíka nechytil nikdo jiný, než já sám. Zdá se, že je to opravdu jedna a tatáž ryba... zajímavé... 

U vody jsem kolem jedenácté, přivítá mě řeka - zvednutá a nazlobená. Na některých místech je proud takové síly, že ani nechci domýšlet, co by se stalo, kdyby tam člověk spadnul. Nechápu, poslední dny skoro nepršelo... pár kilometrů proti proudu byla situace evidentně "kapku" jinší... Nenechávám se odradit, po dlouhé době zase na rybách, je krásně teplo (19°C) a sem tam vysvitne slunce. Mým cílem je nejdříve bývalý mlýnský náhon (Mühlengraben). Procházím se po břehu s pesanem vesele hopkajícím vedle mě a hledám příhodné místečka, které si prohazuji pár hrstmi konopí, kukuřicí a červíky. Je to paradox, tahle vedlejší říčka, na necelých třech kilometrech pokroucená jak žížala na háčku, je víc přirozenější než hlavní tok řeky Mulde, od které se před jezem u vesnice Kollau odděluje. Břehy jsou obrostlé vrbami a duby, zajímavá místa jsou jen těžko přístupná a ve vodě je spousta překážek, prostě paráda. Jen poslední dobou myslívám na pana Murphyho a jeho zákony, ať už jsem totiž kdekoliv, mám pocit, že ty nejlepší fleky se vždy nalézaji u protějšího břehu... Po tomhle vandrování jsme oba unavení, a tak se přesunujeme na hlavní tok do nadjezí, kde něco zblajznem a zatímco pesan vedle na dece spokojeně chrní, já se bavím chytáním rybek dlaňové velikosti.

Asi po hodince a půl jdu tedy pokoušet štěstěnu. Nedaleko vypustily ovce z ohrady. Obstupují mě ze všech stran a sledují, co to tady vyvádím. Při záseku nebo prudším pohybu se plaší a odbíhají pár metrů pryč, aby se během několika sekund zase vrátily, potfory zvědavé. Voda je to opravdu pěkná, moc se mi zamlouvá. Že by tady někde vegetily parmy, si dokážu dobře představit. Obcházím zakrmené místečka střídavě přes tři hodiny, zkouším různé nástrahy, ale veškerou odměnou celého snažení zůstává tlouštidlo kolem třiceti čísel a pár drbanců k tomu. Balím a rozhoduju se zkusit štěstí na hlavním toku. Projíždím autem kolem řeky, až se dostávám do táhlého ohbí, kde je celkem rozlehlá část s relativně klidnou vodou... jako nástraha jen luncheonmeat, žádné zakrmování a každému vytipovanému místečku dávám kolem dvaceti minut, hlavně potichu. Takhle se propracuju celým tímhle úsekem, bohužel bez jediného záběru. Už je teď docela tma, přesto se přesunuju ještě dál proti proudu, ale než nacházím cestu zpět k řece, je už tma úplná. Ve svitu čelovky se mi hledat dobré a hlavně bezpečné místo nedaří. Prohrál jsem. Noc je rychlejší a já končím dnešní výpravu opět bez parmy. Minule mi poslal sv. Petr aspoň nějakou náplast na mou bolístku v podobě parádního tlouště, tentokrát ale ne.

Domů se mi ještě nechce, sedám si na nedalekém stojáku a pár metrů od břehu nahážu do vody zbytky krmení. Brzy se mi na háčku třepe malinký sumeček americký - tahle rybka je bohužel nedílnou součástí tohohle revíru a sežere na co přijde. Ale netrvá to dlouho, než jsou sumečci vytlačeni kapříky. První mi dává na lehčí náčiní trošku zabrat, hlavně když zajede do podvodních rostlin přímo přede mnou a ne a ne, ho odtamtud dostat. No dobrá, úplně povoluju, až je na vlasci průvěs, pak to netrvá ani pět vteřin a kapřík vyráží ven. Kontruju a tentokrát se mu nedaří zavrtat tak hluboko, stačí pak jen zapáčit prutem jednou doleva a jednou doprava a už je v podběráku. Krásný lyseček, něco kolem tří kil.  Dokrmuju už jen kukuřicí a asi po hodině přichází ještě jeden o něco menší. Nad stromy teď vystoupal měsíc a ozařuje okolní krajinu, sem tam zaslechnu bekání srnců. Říkám si ještě půlhodinku. Vychutnávám si ten klid, je slyšet i hejno hus někde daleko nade mnou...

Doma se radím s ověřenou literaturou, cože jsem to zřejmě zase dnes nedomyslel. Těžko říct, moc toho nenacházím, zanalyzovat neůspěch je o dost těžší, než zanalyzovat úspěch. Jediné, co určitě není v pořádku, je sílící pocit vlastní frustrace, hlavně po autorově vyznání, že při psaní této knihy už má nachytáno něco kolem sedmi a půl tisíce parem... no, to opravdu na optimismu nepřidá. Já nemám ani jednu. Mám chuť se na všechno vykašlat a na nějakou parmu jednoduše zapomenout...

Dnes bych zde chtěl představit dva krátké filmy z YT kanálu Artificial flight. Tyhle filmy mám moc rád, chytat jsem takhle už zkoušel a nějakí tlouště i přelstil, parma se mi sice stále vyhýbá, ale jednou to přijde. Rybář ve videu je George Burton, doprovodné texty namluvil Eric Weight. Je fajn, že se točí i takové videa - jednoduché a s důrazem na pozorování a přemýšlení u vody. Koneckonců posuďte sami.

První film www.youtube.com/watch  je o těžkých podmínkách při chytání na rozvodněné řece. Ale i když se to nezdá, jednu výhodu to má, jak ve videu zmiňuje sám autor, při tomhle stavu řeky je možné opravdu všechno...

Druhý film www.youtube.com/watch  je o chytání tloušťů na menších tocích. Používané metody a postupy jsou sice staršího data, ale jak sám autor opět podotýká, na ryby to funguje i dnes...

Chet Baker (23.12.1929 - 13.5.1988) byl americký jazzový zpěvák a trumpetista. Když jsem před mnoha lety náhodou stál u plakety připomínající jeho pobyt v Amsterdamu (Hotel Prins Hendrik), ještě jsem ho neznal. Až později, už nevím při jaké příležitosti, si jeho muzika ke mně cestu našla... a už zůstala. Provází mne často - ať už je to líné nedělní dopoledne nebo pozdější noční hodina se sklenkou vína a trochou toho spleenu.

CB hrál s velkými osobnostmi tehdejší jazzové scény jako byli např. Charlie Parker, Stan Getz a mnoho dalších, proslul svým nezaměnitelným stylem, pro který získal přezdívku "prince of cool". Spousta hudebních kritiků zařazuje CB jako trumpetistu hned na druhé místo za Milese Davise.

Album Strollin'  www.youtube.com/watch patří bezesporu k mým nejoblíbenějším.

Plán padá, přes víkend z toho nic nebude. Takže jedině čtvrtek nebo pátek. Čtvrtek je ovšem špatný, teče mi z nosu, hlava třeští, z práce jsem doma něco kolem druhé. Padám do postele, probouzím se v pět, trošku lepší...ale na ryby? to ne... Pátek o poznání líp, sice jsem nachlazený, ale jo, půjde to. Po práci nejnutnější věci do auta a rychle k řece. Po cestě přemýšlím, jak moc bude hladina zvedlá, od soboty prší, sice ne moc, ale skoro nepřetržitě. Přivítá mě asi o metr více od minulého stavu. Hm, tak to bude těžké, dávám malé pivko a přemýšlím, jestli to má vůbec cenu. Proud je silný, že bych tam neudržel asi ani největší zátěž, co mám s sebou. Jakže to v té jedné knížce bylo? Při takovém stavu se ryby tlačí ke břehu, kde proud není tak dravý... tak za zkoušku nic nedám.

Vybírám si první dvě místa, na každé vyhážu deset malých baitdropperů konopí. O kus dál se mi zamlouvají další dvě místa, zakrmím stejným způsobem a až o notný kus dál nacházím další dva fleky. Jako poslední si nechávám místo, kde jsem minule vyplašil hezké dvě ryby. Celkem tedy sedm fleků, všechny maximálně na délku prutu od břehu. Za prvé dále od břehu to už teče moc, za druhé přesnost zakrmování a nahazování je sto procent, a to i když už bude tma. U každého místa pokládám nahoře na břehu do trávy nějaký naplavený kus dřeva, abych to ve tmě našel.  Zpátky u auta zjišťuju, že mi to celé zabralo asi hodinu času, tak sedím, popíjím čaj a asi za další hoďku začínám zase krmit. Tentokrát mi celé zakrmování zabralo jen něco přes půl hoďky. Pomalu se smráká, sem tam trochu zaprší, ale teplota neklesá pod dvanáct stupňů... tak nějak začínám věřit, že by se mohlo i něco podařit. Po asi další hodině probíhá poslední zakrmování, na posledních třech místech už skoro nic nevidím. Začínám být i přes nachlazení celkem optimistický a i docela napjatý, takhle jsem ještě nikdy nechytal, víc jak pět hodin u vody a ještě jsem ani nenahodil. Prý je tenhle způsob lovu hlavně o trpělivosti, je potřeba vydržet a nepokazit si to předčasným náhozem. Parmy musí získat k nenadálému zdroji potravy důvěru a k tomu si dopomáhám právě touto metodou. Pokud bych zakrmil a nahodil, je docela možné, že by se nějaká ryba spletla, ovšem tím pádem je vymalováno, tento zdroj potravy si rybky spojí s nebezpečím a přesunou se jinam. Navíc ta první ryba nemusí být parma, ale třeba tloušť, jak tomu často bývá... Tedy opakovaným zakrmováním vlastně odbourávám nedůvěru ryb, mělo by to dokonce fungovat tak dobře, že z jednoho místa se pak dá chytit i více ryb... tolik alespoň teorie...

Tak tedy ještě jednou všechno kontroluju a jdu na to. Každému místu dám asi patnáct minut, pak se přesunu na další. První flek, kousíček před velkým stromem, jeho větve jsou asi jen půl metru nad hladinou. Jsem napnutý... šíleně...až do konečku prstů. Ale po patnácti minutách, kdy se nic neděje, je čas místo opustit a na řadě je další flek. Je uprostřed mezi dvěma starými vrbami, které teď při velké vodě sahají svými větvemi až do vody - ideální místo. Opatrně to tam posílám a čekám záběr každou chvilku. Jestli něco přijde, tak to bude mazec, na každou stranu mám maximálně pět metrů prostoru. Ale ani tady se nic neděje. Tak tohle je škoda, těmhle dvou flekům jsem věřil nejvíc. Tak dál. Flek číslo tři je minimální vybočení břehu, kousek za ním je asi metr široký pruh klidnější vody, určitě dobré místo, navíc minule jsem tady dostal hezkého tlouště. Ale ani tady se nic neděje. Pomalu mě opouští optimismus. Flek číslo čtyři, velmi podobný jako flek číslo tři - i tady uběhne čtvrthodinka jako nic a záběr žádný. Jen proplouvající bobr se mě leknul a šplouchnul sebou takovým způsobem, že to slyšeli asi až v Hamburku... No nic, balím a k dalším místum se přesouvám i s autem. Jsou skoro všechny stejné, jsou to proluky v zaplavených travinách s kamenitým dnem. Leži docela daleko od sebe, protože pár míst se mi jevilo ve tmě nebezpečných, jeden blbej krok a jsem tam... Tak teď flek číslo pět. Začínám se modlit. Ale patnáct minut je v tahu a nic. Tak dál, vydržet a nevzdávat to. Ale i tady nic. Poslední flek. Sedím dlouho, prší teď víc, ale jsem rozhodnutý vytrvat. Kolem jedenácté to vzdávám. Mohl bych se teď vrátit úplně na začátek a odchytat ještě jedno kolečko, jenže nemám sílu. Jsem utahaný, unavený a z nosu mi zase teče, hlava třeští. Navíc mě čeká ještě hodina autem domů, nemůžu tu nechat všechno...

Po cestě zpět se uklidňuju, při obíibené muzice se i usměju. Jo, i tak to bylo docela vzrůšo. A že jsem nic nechytnul? Jo bylo by to krásné, si takhle něco načíst z knížek a bum ho, hned první výprava a úspěch. Jenže asi jako všechno, bude to chtít investovat trochu víc času a získat taky nějaké zkušenosti. Vždyť kdo ví, dneska jsem si vybral fleky podle mého nejlepšího mínění a je docela možné, že místní rybáři by si jen poklepali na čelo...

Sobota byla o doplňování energie (kachnička) a tekutin (pivečko). Dnes ovšem Katja při snídani nadhodila, že bychom se mohli jít někam projít... Zavezl jsem ji tedy tam, kde jsem chytal v pátek a prošli jsme se tentokráte po druhé straně řeky, kde jsou jen louky a remízky. Měl jsem tak možnost vidět to všechno z jiné perspektivy, navíc jsme pozorovali volavky, káňata a vyplašili sovu, zkoušeli chytat padající listí a žvatlali o všem možném... bylo tam fajn a nakonec jsem ukecal půl hodiny. Tentokrát si vybírám malý polostrov u železničního mostu. Na peletu nemám ani potah a tak dávám na háček kousek bagety. Pět minut - bing! následuje nádherný souboj - skoro jsem ho ztratil v travinách pod nohama, ale nakonec jsem ho z tama jaksi vymotal... padesát tři čísel... kouknu k nebi, díky moc! A pak jsem na vteřinku svatého Petra spatřil, a než zmizel, tak na mě jedním okem mrknul...