Kapry chytám rád. Menšího kapříka vezmu občas domů, ať mají i ostatní užitek z toho, že jsem tak trochu na hlavu... větší jsou pak na udici úctyhodní soupeči a některé souboje zůstávají uložené v paměti dlouho... navíc mé poslední úlovky byly vpravdě královské, tak si to nechci kazit.

Táhne mě to k řece.

Zatímco kapříků už mám na kontě docela hodně, parmu ani jedinou. Ať jsem bydlel, kde jsem bydlel, nějak to nevyšlo. A nebo tam nežily, a nebo jsem na to šel zřejmě nesprávným způsobem... prostě a jednoduše, nebylo mi zatím přáno. O to více mě tahle ryba fascinuje a sem tam to zkouším. Jednu hezkou řeku mám asi 30 km od domova. Parmy tam jsou - odlovem je to vědecky dokázáno. Bohužel je tam i dost kormoránů, kteří to tam doslova plení - i tak může vypadat bezhlavé ochranářství v praxi. Tím, že se bezmyšlenkovitě chrání jeden druh, druhý pak pod náporem prvního doslova kolabuje a z míst, které byly dříve jeho domovem, mizí. Co už, nezbývá tedy mnoho času, snad aspoň jedna tam na mě někde čeká. 

Usek řeky, který jsem si vybral, začíná kousek za vesnicí Sermuth a pokračuje až skoro k vesnici Kössern. Je to takový malebný koutek, jak ukazuje první fotka, na některých místech i s kouskem romantiky starých časů... navíc je zde vše, kde by se mohly parmy zdržovat - hlubší táhlejší místa, rychlejší místa s velkými kameny uprostřed proudu, i rozsáhlé mělčiny, kde není víc než 30 cm celkem svižně proudící vody. Poobracel jsem pár kamenů a skoro na každém jsou přilepení malí šneci a jiné pochutiny, takže rybky se tu mají určitě dobře. Bohužel zde nejsou žádné překážky ve vodě jako např. padlé stromy nebo jejich převislé větve sahající až do vody, což je škoda - právě takové místa skýtají rybám výborný úkryt a určitě stojí za pokus.

Při poslední výpravě jsem chytnul nějaké tlouště, a pak, bylo to už večer, došel jsem k rozlehlejší mělčině. Silný proud je na tomto místě soustředěn těsně u protějšího vysokého břehu, zato na mé straně dojdu doprostřed řeky jen v gumácích. A pak se to stalo, dvě ryby, poplašené mou přítomností, vyrazily provázeny mohutnými vlnami jen pár metrů po proudu ode mne pryč... tak tohle nebyli tloušti.... zajímavé... že zrovna tady... je tu vody ani ne po kolena. Misto jsem prokrmil a nahodil. Byla už tma, když se špička prutu prudce ohla a nic... I když jsem tam seděl až do půl druhé v noci a mezi padajícimi meteority poprosil svatého Petra, ať mi tentokrát pomůže, záběr už nepřišel.

Druhý den jsem došel k závěru, že budu muset můj přístup trochu přehodnotit. Doteď mi to i tak nějak bylo jedno, co chytím - hlavně že je tam hezky a odpočinu si. Jenže mám takový pocit, že pokud si chci sáhnout na parmu, nastal zřejmě čas věnovat se téhle rybě trochu intenzivněji.

Nejlepší by bylo najít ryby a pozorovat je, podle toho pak zvolit správnou taktiku. Jenže jediné ryby, které jsem měl možnost pozorovat, byli tloušťi, po parmách ani památky. Na některých místech je řeka široká i třicet metrů a to už o nějakém pozorování nemůže být ani řeč, protože i s polarizačkami prostě od určité vzdálenosti není vidět vůbec nic. Mám tedy dvě možnosti. Pokud mi můj rybářský instinkt velí a rozhodnu se chytat na nějakém místě, které se mi prostě zamlouvá, pak zkusím založit krmné fleky vždy pár metrů od sebe po celé šířce a určené délce řeky a tyhle fleky střídavě prochytávat. Druhá možnost je přesunovat se stále, tedy být velmi mobilní a ryby hledat, i když to může trvat spoustu času. Určitě je lépe chytat hodinu času na jistotu, než obětovat deset hodin chytání pro nic, ale tak i tak, aspoň poznám řeku víc a třeba zažiju znovu podobné setkání.

Další plánovanou vycházku už tedy na ostro. Nechci nechat nic náhodě, takže dávám nový kmenový vlasec, nový návazec, nový háček. Teď ještě popřemýšlet a zvolit správnou strategii. Velmi rozšířenou a určitě i účinnou technikou chytání na řece je feeder. Ale mě láká vyzkoušet postupy anglických specialistů jako jsou Tony Miles nebo Fred Crouch. Jsou jednoduché a pokud je člověk trpělivý, určitě i účinné. Rozhoduji se pro metodu partiklu, který leží na dně a na něm bude presentována odlišná nástraha. Jako partikl volím vařené konopí a jako nástrahu luncheon meat. Celkem větší háček (6) a pořádný kus masa... to by mělo fungovat spolehlivě i dnes. Maso je mozne ještě doupravit tím, že se navoní nějakým kořením nebo esencí. Já se rozhoduji pro česnek - maso nakrájím na větší kostky a uložím spolu s pár rozlisovanými stroučky česneku do sáčku, celé si to pak jeden nebo dva dny odpočine v ledničce. Konopí mám uvařeno, nástrahu připravenou. Víkend je už blízko, teď se jen modlit, aby vyšlo i počasí. Snad to tentokrát klapne.

Lužický kapr byl šedě zbarvený šupináč s menší hlavou, byl chován hlavně v oblastech saské a pruské Lužnice. Existují ale dochované poznámky o jeho výskytu v Braniborsku a okolí Hamburku. V pozdějším devatenáctém století se na chov LK specializovala tehdy největší kapří farma v Německu - Königswartha (severně od Budyšína). Dokázala vyprodukovat úctyhodných 75 tun ročně a kapříci byli rozváženi převážně do Berlína, Hamburku, Drážďan a Lipska.

Mezi lety 1900 až 1920 došlo k jeho úplnému vytlačení Galicijským kaprem a původní Lužický kapr tak nenávratně mizí. Stalo se tak zřejmě kvůli lepšímu marketingu a propagaci GK. Velmi vyzdvihovaný fakt, že Galicijská linie rostla rychleji, než všechny ostatní tehdejší linie, nemusí být úplně pravdivá. U Lužické linie jsou totiž dochovány zmínky a dokumenty o zhruba stejné rychlosti růstu, takže kdo ví.

Galicijský kapr pochází z oblasti Bielsko-Biala. O jeho vítězné tažení Evropou se zasloužil hlavně Adolf Gasch, když v roce 1880 obdržel za jeho chov na Berlínské Rybářské Výstavě zlatou medaili, tehdy určitě velmi ceněná pomůcka k uzavírání lukrativních obchodů... Rybníky v okolí vesničky Kaniow pak produkovaly hlavně a pouze rychle rostoucí galicijské kapříky, kteří ve svém třetím roce dosahovali až 1,75 kg. Nutno podotknouti, ze dříve trvalo čtyři až pět let, než kapříci dosahovali tržní hmotnosti. Gasch a jeho GK stáhli tuto dobu na tři roky, což znamenalo pro kapří farmy výrazně větší výnos a tudíž i výdělek.

Ještě bych zde rád poznamenal, že je docela možné, že proč se tam a tam pěstovala výhradně ta a ta linie, může být podmíněno i "chutí prostého lidu". Například vzrůstající popularita lysců zapříčinila, že i slavný Josef Šusta zavedl jako ředitel Třeboňského Rybářství jejich větší chov - do roku 1880 zde byli chováni výhradně šupináči. Sám Šusta pak ve své knize Pět století rybničního hospodářství píše o poptávkách na různých místech, tedy např. v Čechách byl stále více poptáván kapr lysec, v Hamburku pak výhradně jen šupináč. Ve Vídni nejdřív dominoval šupináč, aby byl posléze taktéž vytlačen lyscem.

Poznámka: na druhé fotce je jako první Aischgründer, druhý Galizier, třetí Lausitzer a čtvrtý Franconian (další stará linie, která byla chována převážně na severu Bavorska a v Durynsku, prý měl velmi výrazné modré zbarvení...).  Český Třeboňský kapr - Wittingauer - na vyobrazení chybí, i když patří právem do výčtu nejznámějších kapřích linií (nebo dokonce kapřích ras) v Evropě až do konce devatenácteého století. Tyto linie dosahovaly na lokální úrovni samozřejmě povícera variací.

Dnešní nasazení kapříci, které tady v okolí Lipska chytávám, už pocházejí ale výhradně z okolních sádek zde v Sasku. Jednak je to ekonomicky výhodné pro obě strany, navíc se tím zamezuje i případnému přenášení nemocí nebo parazitů. Ale i tak si člověk čas od času nad nějakou tou rybkou podumá, že vypadá nějak jinak... je docela možné, že pár genů starých linií tam stále někde hluboko přetrvává, kdo ví...

Tak jsem si říkal, že naposled... od čtvrtka už má být zima a přijde déšť, to už se mi přes noc asi nebude chtít. Taky chodím rád nalehko, prostě přibalím k cajku deku a hotovo. Pohodlí je sice něco jiného, ale jedna noc se dá.

Pokouším štěstěnu a jdu rovnou na místo, kde jsem minule chytil pěkného amura. Něco před jednou ráno mám nahozeno, piju plzničku, sem tam mrknu nahoru na hvězdy a je mi fajn. V rozmezí necelé hodiny se naviják dvakrát malinko protočil, ale dál se nic nedělo... podle mě to byly ryby, jak se otřely o vlasec. Něco po druhé koukám na hodinky a říkám si, že teď někdy je ten správný čas - o pět minut později přichází pomalá jízda. Beru prut do ruky a fíííííí, ryba je hned o dvacet metrů dál. Brzo se sice ukazuje u hladiny, ale je moc daleko, abych rozpoznal, co to je. Tipuju na amura a po chvilce sleduju světle podlouhlé tělo jen pár metrů ode mně. Aha tak ne, až je rybka trochu blíž, vidím, že je to kapr, zase lysec. Tak ten je. Celkem sebevědomě brzdím jeho výpady a manévruju ho před sebe, kde ho nechávám v okruhu pár metrů jezdit, ať se unaví. Po dalších pěti minutách je to tam, tentokráte žádné drama. Koukám do podběráku a vidím rybu domácí trofejní... mazec.

Ať se snažím nahoře na hrázi sebevíc, fotky jsou opět tragédie, co už. Váha tentokráte taky selhala, jakmile chci kapříka zvážit, sama od sebe se vypne. A znovu. A znovu. No tak to je super. Aspoň, že metr nezklamal... úctyhodných 92 cm... kapřík už je neklidný... no tak pojď. Snáším ho dolů, ve vodě si ho ještě prohlížím, pro mě opravdový kolos. A pak už pomalu odplouvá... stojím tam, mlčky, v hlavě prázdno a hledím za ním, pak kouknu nahoru na nebe plné hvězd... teda kdo mi to dneska držel pěstičky?

Kolem páté jsem doma, zbagruju talíř výborné gulášovky a hajdy do postele, sotva se vleču... 

Někdy jsem po lezení tak nakopnutý, že mám problém usnout. V jedenáct jsem nabyl přesvědčení, že dnes to bude podobné. Než se tedy převalovat v posteli z jedné strany na druhou, raději jsem si sbalil svých pár krámů a kolem půlnoci už mám nahozeno. Nebe je nádherné, už dlouho jsem si říkal, že by nebylo od věci, zase jednou takhle probdít noc pod tou spoustou hvězd... Dnes je nějak ticho, ani ptáček nepípne a na hladině se toho taky moc neděje. Piřšla mě navštívit liška, neslyšně. Pozoruji její siluetu tak dlouho, než o kousek dál seběhne k vodě a splyne tak s černou masou kolem mne. Začíná být pěkná zima, do čaje si přidávám kapku něčeho silnějšího, ležím tam pak na břehu a kochám se tou spoustou stříbrně svítících vzdálených světů... jak podivné, možná některý z nich už dávno zanikl, jen jeho paprsky letí vesmírem až k nám... možná varování... lidi neblbněte...

Něco před půl třetí se pin začíná úplně pomaličku protáčet, beru prut do ruky... záběr byl podobný, jako když mi to před nějakým časem vzal candát. A opravdu, během chvíle rozeznávám podlouhlé tělo, jenže nejde přitáhnout. Světlo z čelovky přidalo rybišce energii a shhhshshshshsh - je někde daleko. Co je to, že by konečně zase amur? Jo, po pár minutách už ho vidím, nezdá se ve vodě nijak veliký, ale sílu teda má, přetahujeme se tam ještě asi pět minut... jezdí furt dokola... pak ho dostávám do podběráku... krááásnej a nějak i narostl, velmi slušná ryba. Provádím zvyklou procedůru (přesně sto poctivých čísel a odhaduju tak čtrnáct kilo... proporce má teda parádní) a za chvilku už zase plave pryč. Fotky stojí za starou belu, ale radost mám velikou, tak tohle je paráda. 

Je mi jasné, že už nic nechytím, poplašili jsme to tady hezky... hlavně, když sebou začal mlet v podběráku... ale i tak tam sedím do čtyř do rána, pak hajdy domů, teď už usnu...

I po několika dalších dnech zůstává krokodýl z řeky Unštruty v oblasti města Kyffhäuser záhadou. Obsáhlé pátrací akce výskyt tohoto nebezpečného predátora nepotvrdily, proto byly včera oficiálně pozastaveny. Přivolaný expert Heino Krannich se vyjádřil v tom smyslu, že je možné, že žádný krokodýl ani nikdy nebyl... spíše se přiklání k hypotézi, že zřejmě někoho ošálil zrak. "Povodí téhle řeky navozuje zřejmě halucinace, zajištěný fotografický materiál je tak špatné kvality, že aby tam člověk viděl krokodýla, potřeboval by opravdu notnou dávku fantazie." Krokodýl byl poprvé spatřen jednou ženou před deseti dny nedaleko města Roßleben. Na místo vyrazila policie i požárníci a dvanáctikilometrový úsek řeky doslova pročesali - neůspěšně. Na řadu tedy přišel pokus s nastraženým živým kuřetem a fotopastí, ale ani tohle neklaplo. Heino Krannich pak za pomoci syrových hovězich vnitřností a krve vytvořil v řece pachovou stopu. "Instinkty tohoto zvířete jsou velmi vyvinuté, krokodýl by na něco takového okamžitě zareagoval - kdyby tady nějaký byl, že ano?" řekl na vysvětlenou, proč ani jeho metoda nefungovala. Další důkaz, kterým byly na břehu řeky nalezené exkrementy, se ukázal také jako planý poplach. Ty totiž nepocházely od krokodýla, ale zanechala je tam liška. 

(volně přeloženo z denního tisku 17.09.2020... )