Kontakt

Ondřej Novák

Lipsko, Německo

ondrej.novak@gmx.net

03.03. E. S. Kanál

Ráno jsem se probudil rozlámaný, ale vyspaný. Počasí nahouby, pršelo, foukalo a auto po cestě ukazovalo 5 stupňů. Sice jsem si byl jistý, že dnes nepojedu, ale štěstěna zasáhla. Dneska měla mít auto Katja, ale včera večer mi oznámila, že už ho nepotřebuje. Usínalo se mi dobře...

Na místě jsem pozoroval nějaký čas vodu. Nic. To přece není možné. Je 9:45, mám nahozeno, popíjím čaj. Pod háček opět kukuřice z plechovky. Asi za čtvrt hodiny se vítr a déšť utišily. Vylezl jsem na hráz. Jasný signál přicházel přímo ze zakrmeného místa, nezaměnitelný řetízek bublinek. Slezl jsem dolů a přehodil to opatrně k bublinkám blíž. Byl jsem jak struna, po půl hodine ale vzrušení opadá. Déšť a vítr znovu zesílily. Začiná mi být pomalu jasné, že dnes z toho nic nebude. V 11 měním kukuřici za peletu, poslední pokus. Pár jsem jich tam ještě k dobru přihodil. Po půl hodině jsem z auta donesl zbývající kukuřici a všechno to tam naházel. Ve 12 jsem to zabalil. Mokrý, utahaný. Dopil jsem čaj, nasedl do auta a okolo jedné byl doma. Teplý oběd rozehřál tělo i mysl. Cestou do práce na mě na poště čekal malý balíček. Bylo v něm pár nových (non toxic) olůvek a krásný zelený baitdropper. No, ten budu muset brzo testnout.

02.03. E. S. Kanál


Minulý rok jsem hledal nějaké hezké jezírko nebo rybník, kde bych se mohl hezky zašít a mít pár chvilek jen sám pro sebe. Ten rybníček, který jsem si vybral, měl asi 2 ha a byl zhruba 40 minut cesty autem. Když jsem přijel na místo, trochu mě udivilo, jak hodně opadla voda. Z 2 ha zbylo něco jako 20 krát 30 metrů vody. Chvíli jsem se rozmýšlel, ale vlna signalizující větší rybu skoro uprostřed mě přesvědčila a tak jsem nahodil. Kde se vzal tu se vzal, stál vedle mě trochu už podroušený postarší kolega (domorodec z vedlejší vesnice) a dal se se mnou do řeči. Mezi různými tématy (jako třeba fajnoví rybáři, kteří čekají, až je voda na minimu a pak jezdí, dokud z takových rybníčků nevytáhnou vše živé) mě nasměroval do levého rohu, kde jsem z hladiny na chleba chytnul dva pěkní amury (puštěni zpět, ale nakonec v tomhle rybníčku nic nepřežilo, bohužel úplně vyschnul), ale to už jsem byl sám. Chlapík spěchal domů na pivo s kumpány. I když pod parou, tak tvrdil, že je na amury nejlíp hned únor, březen a pak zase podzim. Nevyvracel jsem mu to. Jen jsem si říkal, že je divné, že internet a časáky jsou plné amurů hlavně přes léto, ale budiž. Teď máme začátek března a jelikož jednu vodu, kde plavou metrové torpéda znám, řekl jsem si, že za zkoušku nic nedám a zajedu tedy ověřit teorii. Plán je jednoduchý. V létě se ukazují u hladiny a ať jsem zkoušel cokoliv, přes den i v noci, zřejmě se jedná o zkušené ryby, které ignorují veškeré nástrahy jim předložené. Někde jsem si přečetl, že za zkoušku stojí strategie je rozežrat, takže jsem navařil asi dva kbelíky kukuřice (dohromady tak 6 kg) a včera po odpolední šichtě tam ještě v noci zajel a pořádně zakrmil. Teď je ráno, přestalo pršet, vyšlo sluníčko a já popíjím čaj a čekám. A doufám. Ale nakonec nic. Ryby jsou zřejmě někde jinde. Nebo je voda studená a pachová stopa samotné kukuřice nestačí, aby ryby najely a začaly hodovat. Šel jsem do auta pro nějaké pelety a zbytky boilies a naházel to všechno na zakrmené místo. Snad to pomůže. Snad to ty potfory slizský teď najdou. Tim Paisley píše, že třetí den od zakrmení je klíčový. Dnes je pondělí. Zítra se k vodě nedostanu, možná večer prokrmit ještě jednou. Nerad bych to zase přepálil... nebo už se stalo. Ryby hodovaly v noci, nažraly se a když jsem pak přišel já, byly už pryč... jenže tomu nevěřím. V létě třeba, ale teď, když je voda ještě takhle studená? Nene. Ve středu to zkusím znovu. Pamatuju si z minulého roku, že dost často jsem míval záběr (od kapra ale) až kolem desáté dopoledne. Ok, ve středu tady budu v 9 a uvidíme. Snad opravdu něco uvidím, protože dnes, když jsem chodil kolem vody (voda krásně čistá a průzračná) tak jsem neviděl ani šupinu, ani nic, co by naznačovalo aktivitu ryb. Možná je ta voda přece jen ještě moc studená a začne to později, prognoza hlásí, že od poloviny měsíce mají být přes den teploty kolem 14 - 15ti stupňů, což by ty potfory mohlo nakopnout. Posledních deset minut jsem cvičil Wallis cast. 3 nebo 4 hody se mi opravdu povedly. Těch ostatních 30 budu muset ještě dopilovat.

24.02. Priester


Když jsem přijížděl a viděl ty vyjeté stopy od aut u malého parkoviště hned vedle vody, napadlo mě, že tady bylo o víkendu asi hodně veselo. Ale u brány stálo jen jedno auto. Na chvíli mě zamrzelo, že na mém zahájení nebudu sám, ale rychle mě to přešlo. Přece jen abych byl upřímný, víc chytanou vodu v okolí neznám. Je to dané i polohou, tady severně od města toho moc není, jen pár vesnických rybníčků, o které se nikdo nestará a tak zarůstají, zanáší se a postupně, ale jistě, vysychají. Takže posedět si tady ve dvou je pro někoho, kdo nemá společnost moc rád, celkem úspěch.

Tahle voda je vlastně smutná voda. Co se sem vysadí, celkem rychle se vychytá. Žádná ryba zde nemá dlouhý život. Pravda dva kapry nad 70cm jsem tu už taky měl (a pustil zpět, kdo ví, jestli ještě jsou), ale to je asi vyjímka nebo tady možná i zázrak... Rybník má čtvercový pravidelný tvar a žádné překážky (popadané stromy, ostrůvky z rákosí atd.) tady nejsou, takže ryby se ani nemají kam schovat. Proč tedy tady? Vždyť je to tady tak trochu jako střelba na ptáky v kleci... ano, mám raději rybníčky zapomenuté a daleko od civilizace, jenže hlad po úspěšném zahájení je velký, takže vsázím na jistotu. Vím, že voda bude teď určitě dobře zarybněná.

Bylo asi 10 hodin dopoledne, popošel jsem kousek od auta a hledal kolegu. Hele ho, támhle v rohu? No... tam bych si dnes nesedl, ale jdu na pokec, kdo ví... Už trochu postarší rybář, po krátké konverzaci ostýchavost vyprchala a trochu se rozpovídal. Minulý týden se tady vedle chytnul jeden kapr, tak to tady zkouší. A byl tu jeden, ten jich prý teď přes víkend chytnul hodně, prej hned tři kousky. Aha, takže jsou ty potfory vzhůru a mají, doufám, hlad. No jaro je cítit ve vzduchu, po cestě zpět k autu si všímám, že divoké růže už orazily a mají hezké malé zelenkavé lístky. Tak snad.

Chvíli stojím u vody jen tak, všímám si, že vítr žene vodu do úplně opačného rohu, než sedí kolega. Ještě chvilku rozvažuju, ale pak rozdělám trochu krmení a nahážu to i s malou plechovkou kukuřice asi 10 metrů od břehu právě tam. U auta si balím nejnutnější do brašny a do kapes, nemám rád, když s sebou musím tahat moc věcí. Brašna, podběrák, vidlička, podložka, jeden prut a pin k tomu, hotovo. Proutek mám už dýl, trošku jsem ho přes zimu předělal, na řece ho pak pokřtil nějakým tím tlouštěm, snad tady ukáže, co v něm je. Bude desítka šťastné číslo? navazuju desítku háček na vlasec (10 lb), pod něj na vlas kuku z plechovky a šup tam s tím. První hodinu se nic neděje, usrkávám zázvorový čaj a pozoruju, co se děje kolem. Je slyšet skřivan a vysoko nade mnou krouží pár káňat... tam nahoře je obloha krásně modrá, jen pár rozevlátých mráčků, jsou jako záclony, bílé, jemné, průhledné... a špice se ohýbá, super, první kapřík tohoto roku. Je poznat, že voda je ještě hodně studená, takže moc nebojuje, přesto je to fajn pocit, mít zase rybu na prutu. Tipuju tak 2kg. Věřím, že teď se to rozjede, kapříka pouštím a čekám záběr každou chvilku. A záběr taky přichází, ale až za další hodinu... Kapřík jako ten první. Srkám čaj a pojídám keksíky. Beng! No tentokrát to bylo rychlejší. Tenhle je na svoji délku útly, má urvanou skřeli a celý vrchní pysk. No tomu dal transport teda zabrat. Vytahuju nůž, není potřeba, aby se trápil dál. Pak nastává krásná hodinka, pokazil jsem jen dva záběry, zbytek úspěšně trefuju. Postupně se kapříci i zvětšují. Zkouším i pelety, ale nic moc, vracím se tedy ke kukuřici. Taky nic moc. Hm, co se děje? Zvedám kukuřici asi 10 cm nade dno. Prásk! Aha. Asi osmý kapr je celý orvaný, ploutve, skřele, šupiny, chybí mu cela půlka ocasu... ježišmarja. Vytahuju nůž podruhé. Tenhle má tak 3,5 kg, toho si nechávám, toho menšího jsem pak daroval kolegovi. Bohužel jemu neprišlo nic, tak ať není smutnej. Velmi radostně přijal a hned mazal domů. Ani se mu nedivím, mě už je taky pěkná zima. Ještě vytahuju další dvě ryby. Kapříci moc nebojují, většinou jen jezdí v kruhu a drží se u dna. Nechci je rvát na sílu, přeci jen mám malý háček, ale proutek si vede skvěle, pracuje krásně a chytat s ním je radost. 

Chudáka kapra jsem očistil, naporcoval, je půl třetí, jedu domů. Dvě podkovy dávám paní sousedce, dvě podkovy pak dědovi. Sám si vařím polívku a zbytek masa dělám na másle s česnekem a chlebem k večeři. A pak pivko a pohoda.

Tak začátek sezony tedy ok. Ale příště už někam jinam.

 

Jukebox

10.4.2020 Hudba, Trvalý odkaz

Založeno 1970 hudebníky: Alexis Korner, Peter Thorup, Mickie Most a John Cameron jako textař. Jméno Alexis Korner se často objevuje ve spojení jako otec anglického blues. CCS je pak vykládáno jako Collective Consciousness Society.

Tohle je pohodová deska z roku 1972, známé skladby ve vlastním podání. Klasika a nádherná k tomu, navíc to má fakt šťávu...

www.youtube.com/watch

 

Redmire pool



Toto jezírko patří neodmyslitelně ke slavné historii anglického chytání kaprů na udici. Na Mrku publikovaný článek popisuje vše hezké, důležité a podstatné, takže není důvod to znovu rozvádět a vylévat si zde mé romantické srdce nad krásou anglického venkova a dávných heroických časů.

 Ale přeci jen při čtení jedné knihy od pana Yatese, jsem narazil na zvláštní zápis, a to konkrétně ve Four Seasons:

 ... úterý, 27 září (1979), Redmire

 To, co se událo v tomto týdnu, zůstane pro mne asi navždy záhadou. Tady na Redmire se mi přihodilo něco, s čím jsem se předtím ještě nikdy nesetkal a nedaří se mi ani přijít na to, co to vlastně bylo. Viděl jsem ducha? Zaseknul jsem Krále? Nahodil jsem vůbec? Ani když jsem navštívil Jacka (the Roadman) u něj v hospodě Royal Arms (kousek od Redmire) a vylíčil mu své dilema, sám nevěděl, co na to říct.

 Pravda, každý z nás už někdy zůstal někde přes noc. Někdy to uběhne jako voda, člověk mhouří oči, pozoruje myriády hvězd a různé zvuky jako šplouchání vody nebo slabý štěkot psa ze vzdálené vísky nás provází do říše snů a najednou je tu ráno. Jenže někdy je ta noc i taková divná, protivná, jakoby nám okolí dávalo najevo, že jsme vetřelci, že tam nepatříme. člověk kouká do křoví a zračí se mu divné obrysy, má pocit, jakoby jej někdo pozoroval, každý zvuk probouzí k životu podivné představy a myšlenky a nastává takový jakýsi vnitřní neklid a adieu, spánek tentokrát nepřijde. Říká se, že kdo má čisté svědomí, nemusí se bát. A já se zase někdy bojím rád, takže pak babo raď, jak to vlastně je. Jedno je jisté. Pan Yates se svým zážitkem na Redmire nebyl sám. Trošku jsem se probral některými knihami a zabrousil na nějaké fora a našel pár zajímavých příběhů. 

Příběh první, volně přeloženo z knihy Big Fish Angling od autora Tonyho Milese:

 První dva týdny byly a zůstanou nezapomenutelné, protože jsem si splnil snad všechny mé chlapecké sny. Třetí a poslední týden na podzim roku 1986 si budu pamatovat z jiného důvodu.

Přijel jsem v pondělí dopoledne, bylo velmi zataženo a vlhko, všude ticho jak v hrobě. První věc, kterou jsem po zaparkování viděl, byl velký lysec, který se převalil na hladině kousek od Evening pitch. Všimnul jsem si další aktivity kaprů kolem (bublinky a zakalená voda, kde ryli ve dně), takže nebylo co řešit a usadil se právě tam. Parťák Andy Barker musel na poslední chvíli odřeknout, a tak jsem měl Redmire jenom sám pro sebe. Byl jsem docela rozrušen v očekávání, co všechno si voda pro mne připravila tentokrát. No, brzy se to vyjevilo. Trochu později odpoledne začlo foukat a mraky potemněly. Kolem čtvrté odpoledne byla tma jako v noci, vítr se v plné síle opíral do všeho kolem a do toho začalo silně pršet. Tak vytrvale silný déšť jsem ještě nezažil. Na rybaření nebylo ani pomyšlení. Modlil jsem se, ať nemám záběr a nemusím z tepla spacáku a bivaku ven. Na druhý den ráno stále silně pršelo, ale vítr se trochu utišil. Voda v jezeře byla úplně zkalená do červena, jak se spousta vody z okoli valila celou noc do jezera. V jezeře bylo teď tolik vody, že přepadávala volně přes hráz. Při procházce jsem potkal Davea (něco jako správce jezera), který přišel na obhlídku. řekl mi, že takovou průtrž mračen nepamatuje a že déšť a vítr poškodil na statcích několik střech. Kolem poledne přestalo pršet úplně. Přehodil jsem všechny tři pruty a snažil se nějak zvládnout a trochu uklidit bahnitý chaos kolem mého bivy. Pak jsem si uvařil chutné teplé jídlo a připravil se na noc. Bylo docela teplo, vlhko a zase úplné ticho – taková ta noc, kdy máte pocit, že se kdykoliv může něco přihodit. Kolem půlnoci ničím nerušen, jsem zalezl do spacáku a zavřel oči. Poslední věc, kterou jsem zaregistroval, než jsem usnul, bylo houkání lovící sovy někde venku. 

 Kolem třetí hodiny ranní mě probudilo silné škubání celtou na straně, kde jsem spal. Bylo to jako kdyby se pes snažil urvat kus mého bivaku. Vylítnul jsem ven, abych zjistil, co to bylo. Jakmile jsem však byl venku, hned to přestalo. Přemýšlel jsem, co to mohlo být. Vzhledem k tomu, že jsem byl u jezera sám a vše kolem bylo klidné, usoudil jsem (možná i sám sebe přesvědčil), že to byla liška nebo jezevec a hotovo. Zpátky v bivaku jsem se rozhodl nejdřív pro hrnek čaje, než zase zalehnu. Při čekání, než se ohřeje voda jsem si všimnul, jak je uvnitř bivy až neskutečně zima. Velmi podivné. Venku byla teplá a vlhká noc, ale tady uvnitř bylo jako v ledničce. Přisoudil jsem to nějakému efektu kondenzace a po čaji se prošel ke Stump swim trochu si prokrvit a ohřát nohy. Byl jsem tam snad jen 3 nebo 4 minuty, abych si znovu všimnul, jaký teplotní rozdíl to je. Přesvedčujíc sám sebe, že se zřejmě jedná o nějaký atmosférický úkaz, zalezl jsem znovu do spacáku a brzo usnul. Během příští hodiny jsem byl třikrát probuzen něčím jako proud ledového vzduchu fouknutý přes obličej a potřetí to bylo tak silné, že jsem se samovolně a okamžitě na lehátku posadil. V ten samý moment jsem zaregistroval dvě věci. První, že můj bivak se snad proměnil v kus ledu a druhá: velký černý stín, který střídavě vcházel a zase vycházel z bivaku. Vyjádřiti se v tom smyslu, že mi v tu chvíli nebylo u srdce zrovna lehko, by nebylo úplně přesné. Rázně jsem se postavil, sebral svůj spacák a na nic neberouc ohled, odešel do auta. Tam jsem se zamknul, a na sedadle spolujezdce prospal bez nějakých dalších zvláštností zbytek noci. 

 Druhý den ráno jsem se snažil v tom všem najít nějaký smysl. Nakonec jsem si namluvil, že se mi to všechno jenom zdálo. Ale hluboko uvnitř ve mně jsem věděl, že tomu tak není. To trhání stanem a ta zima uvnitř něj, to vže bylo moc skutečné na to, aby to byl jen pouhý sen. Jediné, co jsem v tu chvíli věděl docela jistě, bylo, že už nemám chuť tady chytat dál a nechce se mi zde strávit už ani jednu další noc...Nakonec jsem tedy odjel o tři dny dřív, ale tentokrát jsem toho ani trochu nelitoval.

 No to tedy... že jsou věci mezi nebem a zemí asi všichni víme a že člověk by měl být při posuzování takových věcí raději opatrný asi taky. A Tony Miles určitě nepatřil k těm, kteří by měli potřebu si kvůli zviditelnění vymýšlet. Sám tuhle příhodu zveřejnil, až o pár let později.

 Příběh druhý, Redmire 1989, volně přeloženo z knihy Angling Encounters od Boba Robertse, vyprávění Adriana Curtise:

 Bylo kolem 2:45 ráno a najednou jsem byl vzhůru. Nevím, proč jsem se probudil, ale ve vzduchu byla cítit podivná nehybnost, naprostá až nepřirozená tma pohltila Redmire a všude vládlo až skoro nepohodlné ticho. Ani nejslabší vánek nezavanul, žádné zvíře se nepohlo, ani šustění větví nebo listí nebylo slyšet. A pak to přišlo poprvé: vkrádající se chlad stoupající pomalu skrz mé nohy a prostupující mé tělo až ke krku. Byl to chlad, jaký jsem nezažil ani při lovu štik v té nejtužší zimě. Jakmile se to dostalo ke krku, začaly se mi nekontrolovaně třást nohy a ruce. Takhle to proběhlo asi během deseti minut šestkrát nebo sedmkrát. Pokaždé jsem byl přímo zachvácen až panickým strachem... pocit, který už nechci nikdy zažít. Vzduch byl těžký a dusil mě. Byl jsem si jistý, že nastala nějaká neviditelná přítomnost něčeho a to mne pozoruje. Co nebo kdo to byl, to nevím, ale strávil jsem dost nocí v přírodě nato, abych věděl, kdy nejsem sám. To něco děsivého pozorovalo ze tmy moje místo zůstávajíc samo neviděno. Snažil jsem se zůstat klidný a rozumný. Rozepnul jsem spacák a vylezl z bivaku, s baterkou v ruce jsem začal prohledávat křoví okolo mne. Nic. Nutkání ohlédnout se přes rameno bylo neudržitelné, celou dobu jsem okolí totiž prohledával tak, že jsem stál zády k cestičce, která vedla k autu. To kdyby náhodou a já objevil něco, co by se mi ale vůbec nelíbilo. Extrémní pocit chladu neustupoval, moje svaly se nekontrolovatelně třásly, pocit strachu ochromoval celé mé tělo. Cítil jsem doslova a do písmene, jak se mi jeden po druhém ježí vlasy na temeni hlavy. Mrazivé prsty mi přebíhaly po zádech nahoru a dolů, jakoby TO něco používalo moji páteř jako klavír. Už jsem tam prostě nemohl zůstat, stále se rozhlížejíc, vydal jsem se na cestu k autu. Nutkání začít utíkat, jsem přemohl jen stěží. Dostal jsem se k autu, otevřel zadní dveře a vlezl dovnitř. Asi o hodinu později bylo jezero, stromy a křoviny stále ponořené do černé inkoustové tmy, ale stín odešel. Mé oči byly jen napůl zavřeny a tak jsem viděl, že jako mávnutí křídlem proletěl tiše kolem levé strany auta. Neodvážil jsem se to pohledem sledovat, byl jsem přesvědčen, že to vidět nemusím. Trvalo věčnost, než přišlo ráno. Když začalo konečně svítat, dost se mi ulevilo. Zanedlouho se na mě přišel podívat Len (Arbery) a byl překvapen, že mě našel v autě. I když denní světlo oddálilo mí pocity a myšlenky na chladnou smrt minulé noci, nikdo v životě by mě nepřinutil zůstat tam ještě jednu noc.

 No panečku, hezké historky. No nic, noci se nám prodlužují a že nás někde u vody zastihne úplná tma, je běžné. Tak tedy doufám, že se Vám tohle vyprávění líbilo a že si na něj v příhodné situaci vzpomenete...

*První fotka ukazuje mapku nakreslenou Chrisem Yatesem, i on se s Redmire duchy několikrát setkal - viz popisek u Evening Swim...