U vody jsem kolem jedenácté, přivítá mě řeka - zvednutá a nazlobená. Na některých místech je proud takové síly, že ani nechci domýšlet, co by se stalo, kdyby tam člověk spadnul. Nechápu, poslední dny skoro nepršelo... pár kilometrů proti proudu byla situace evidentně "kapku" jinší... Nenechávám se odradit, po dlouhé době zase na rybách, je krásně teplo (19°C) a sem tam vysvitne slunce. Mým cílem je nejdříve bývalý mlýnský náhon (Mühlengraben). Procházím se po břehu s pesanem vesele hopkajícím vedle mě a hledám příhodné místečka, které si prohazuji pár hrstmi konopí, kukuřicí a červíky. Je to paradox, tahle vedlejší říčka, na necelých třech kilometrech pokroucená jak žížala na háčku, je víc přirozenější než hlavní tok řeky Mulde, od které se před jezem u vesnice Kollau odděluje. Břehy jsou obrostlé vrbami a duby, zajímavá místa jsou jen těžko přístupná a ve vodě je spousta překážek, prostě paráda. Jen poslední dobou myslívám na pana Murphyho a jeho zákony, ať už jsem totiž kdekoliv, mám pocit, že ty nejlepší fleky se vždy nalézaji u protějšího břehu... Po tomhle vandrování jsme oba unavení, a tak se přesunujeme na hlavní tok do nadjezí, kde něco zblajznem a zatímco pesan vedle na dece spokojeně chrní, já se bavím chytáním rybek dlaňové velikosti.

Asi po hodince a půl jdu tedy pokoušet štěstěnu. Nedaleko vypustily ovce z ohrady. Obstupují mě ze všech stran a sledují, co to tady vyvádím. Při záseku nebo prudším pohybu se plaší a odbíhají pár metrů pryč, aby se během několika sekund zase vrátily, potfory zvědavé. Voda je to opravdu pěkná, moc se mi zamlouvá. Že by tady někde vegetily parmy, si dokážu dobře představit. Obcházím zakrmené místečka střídavě přes tři hodiny, zkouším různé nástrahy, ale veškerou odměnou celého snažení zůstává tlouštidlo kolem třiceti čísel a pár drbanců k tomu. Balím a rozhoduju se zkusit štěstí na hlavním toku. Projíždím autem kolem řeky, až se dostávám do táhlého ohbí, kde je celkem rozlehlá část s relativně klidnou vodou... jako nástraha jen luncheonmeat, žádné zakrmování a každému vytipovanému místečku dávám kolem dvaceti minut, hlavně potichu. Takhle se propracuju celým tímhle úsekem, bohužel bez jediného záběru. Už je teď docela tma, přesto se přesunuju ještě dál proti proudu, ale než nacházím cestu zpět k řece, je už tma úplná. Ve svitu čelovky se mi hledat dobré a hlavně bezpečné místo nedaří. Prohrál jsem. Noc je rychlejší a já končím dnešní výpravu opět bez parmy. Minule mi poslal sv. Petr aspoň nějakou náplast na mou bolístku v podobě parádního tlouště, tentokrát ale ne.

Domů se mi ještě nechce, sedám si na nedalekém stojáku a pár metrů od břehu nahážu do vody zbytky krmení. Brzy se mi na háčku třepe malinký sumeček americký - tahle rybka je bohužel nedílnou součástí tohohle revíru a sežere na co přijde. Ale netrvá to dlouho, než jsou sumečci vytlačeni kapříky. První mi dává na lehčí náčiní trošku zabrat, hlavně když zajede do podvodních rostlin přímo přede mnou a ne a ne, ho odtamtud dostat. No dobrá, úplně povoluju, až je na vlasci průvěs, pak to netrvá ani pět vteřin a kapřík vyráží ven. Kontruju a tentokrát se mu nedaří zavrtat tak hluboko, stačí pak jen zapáčit prutem jednou doleva a jednou doprava a už je v podběráku. Krásný lyseček, něco kolem tří kil.  Dokrmuju už jen kukuřicí a asi po hodině přichází ještě jeden o něco menší. Nad stromy teď vystoupal měsíc a ozařuje okolní krajinu, sem tam zaslechnu bekání srnců. Říkám si ještě půlhodinku. Vychutnávám si ten klid, je slyšet i hejno hus někde daleko nade mnou...

Doma se radím s ověřenou literaturou, cože jsem to zřejmě zase dnes nedomyslel. Těžko říct, moc toho nenacházím, zanalyzovat neůspěch je o dost těžší, než zanalyzovat úspěch. Jediné, co určitě není v pořádku, je sílící pocit vlastní frustrace, hlavně po autorově vyznání, že při psaní této knihy už má nachytáno něco kolem sedmi a půl tisíce parem... no, to opravdu na optimismu nepřidá. Já nemám ani jednu. Mám chuť se na všechno vykašlat a na nějakou parmu jednoduše zapomenout...