Ještě než usínám, přemýšlím, jestli nevypadnu hned ráno na ryby... zvažuju pro i kontra a nakonec nechávám rozhodnout náhodu... a co se nestalo, něco před půl čtvrtou ráno se sám od sebe budím. Chvíli ještě ležím a přemýšlím, jak mi vlastně je. Prý fajn. Tak jo, byla by škoda toho nevyužít... kolem páté ráno sedím už na místě - zakrmeno, nahozeno, spokojenost. Noc je jasná, škoda, že je letiště a město tak blízko, vidět jde jen pár hvězd a měsíc. Teploměr ukazuje šest stupňů, brrr, ještě že mám s sebou čaj a buchtu. Tentokrát se rozhoduju, že to bude o jedné rybě, takže žádné další místa nezakrmuju. Kolem půl sedmé přichází jízda (jak já ten zvuk miluju...) a vyklube se z toho pomenší šupináč. Můj druhý (pokud nepočítám jednoho urvaného) z téhle vody za tři roky. Pouštím ho a rozhoduju se nahodit ještě jednou. Kolem sedmé se naviják rozhrčí znovu a po chvilce mám v podběráku hezkého lysce kolem šesti kil... přemýšlím, jestli ho nevezmu něčím po hlavě... ale domů se mi ještě nechce... no kapříku máš štěstí, tak plav. Jako poděkování mě hezky ošplíchnul. Sedím do půl deváté, ale už nic nepřišlo. 

Prázdniny uběhly jako voda. Na rybách jsem sice nebyl, všechno se to vyvinulo nějak jinak, ale bylo moc dobře. Teď po prvním týdnu a půl v práci (plus renovace synátorova pokoje... uf... ) mě to zase chytlo a tak tady sedím. Je sobota odpoledne, pokud chce člověk trochu té samoty, tak asi nejhorší čas jít někam rybařit. Jenže máme krásných 14 °C,  je zataženo, fouká (tentokráte zprava) a sem tam sprchne, takže tady sedím široko daleko sám. Zkouším nové místo, posunul jsem se asi o dalších dvěstě metrů od fleku, kde jsem chytal posledně. Voda tady dosahuje až za hranici rákosu a vytvořila takový malý záliv. Šikmo doleva asi šest metrů od břehu jsem si zakrmil, pod háček čtyři zrnka a šup tam s tím. Po hodině, kdy se nic neděje, se jdu projít a o dalších padesát metrů dále si zakrmuju ještě jeden flek. Po další hodině bez záběru se tam i přesouvám. Koukám, že různí ptáčci se už houfují ... asi to nebude trvat dlouho a zima zaklepe na dveře. Po další hodině se přesouvám zpět, dokrmuju něco kukuřice a dávám nový návazec s malým háčkem a jen dvě zrnka pod ním, snad to přinese úspěch. Začtu se do knížky a poslouchám pohodovou muziku, pin krátce zavRRRčí - vstávám a sekám... a nic... ale ryby tady jsou, tak snad se zadaří. Posílám to do stejného místa a čtu si dále. Po dvaceti minutách se ozve dlouhé vehementní řvaní navijáku, beru prut do ruky, ryba ujíždí směrem doleva šikmo k protějšímu břehu. Brzdím levačkou, co to jde a rybu obracím. Přitahuju, jde to docela lehce. Sem tam rybka škubne hlavou... asi to nebude nic velkého, ovšem po dlouhé abstinenci je to fajn pocit, že to zase jednou klaplo. Už je kapřík (a není tak malý... ouha) u podběráku a už tam skoro byl. Jenže najednou jako by se v něm probudila nová síla. Vystřelil do hloubky, v panice, hlavně pryč ode mě. Hm, tak tohle asi nebude tak hned. Proutek je ohlý až k rukojeti... tentokráte má ryba navrch, výpady nejsou dlouhé, vždy jen tak tři čtyři metry, ale dost silné. Nechávám ho, ať se vyřádí, stejně tady nic není, kam by mohl zajet. Po asi dalších pěti minutách, kdy jsme se přetahovali o každý metr, už krouží jen u dna kousek přede mnou. Zvedám ho a navádím do podběráku, poprvé to neklapne, ale napodruhé je tam. Koukám do siťky a usmívám se, hezky vybarvený lysec, odhaduju tak devět kilo. Nahoře na hrázi si ho cvaknu a změřím (75 cenťáků...) a šup s ním zpět. Tak tohle byla velká paráda, díky za to. Přesouvám se na druhý flek, tady je to stopro tak poplašené, že to nemá dál smysl. Nechávám všechno jak je a posílám to na prokrmené místečko. Sedím spokojený, ani nevěřím, že ještě něco přijde, prostě jen sedím a vychutnávám si přírodu a dění kolem. Z toho stavu mě vytrhne až nové vrčení, hrábnu po prutu a ouha, tak tohle je jiný tah, žádné škubání nic, jen souvislý tah, který nejde zastavit. Až asi po třiceti metrech úplně podélně s břehem přestává ryba táhnou a já ji poprvé obracím. Ne na dlouho... tohle mi připomíná zatím mého největšího kapra, ta síla tahu je brutální. Boj se odehrává stále úplně vlevo, stojím v holínkách ve vodě, prut vystrčený tak daleko, jak to jen jde, aby se tam někde do něčeho nazaplantal. Nakonec se štěstěna přiklonila na moji stranu... rybka se totiž rozjela zpět směrem ke mně. Rychle navíjím a udržuju vlasec napnutý. Ryba je teď asi deset metrů přede mnou u dna, zkouším ji dostat nahoru, nakonec se objevuje u hladiny skoro u podběráku... další lysec. Kapřík chce ke dnu, já ho chci nahoře, ještě chvilku se přetahujeme, až to kapřík nakonec vzdává a hotovo. Posledních pár minut mám na protějším břehu publikum - asi pět dětí tak kolem deseti let sleduje a komentuje moje počínání. Kapříka vynáším nahoru, blejsknu ho, měřím (70 čísel) a zase snáším dolů. Vyndávám ho ze siťky, ještě chvilku ho držím ve vodě za ocas... tak čauec a dík a je pryč. Ten výdech ulehčení na druhém břehu, až jsem se musel usmát, koukám na ně, mávají mi a volají Petri! Tak tedy Petri zamávám zpět. Tohle byl teda nášup. Je půl osmé, balím.

Chris Yates a jeho Four Seasons. Vracím se k těmhle textům znovu a znovu. To takhle jednou autorův dobrý přítel a kolega Jon Ward-Allen (šéfredaktor časopisu Waterlog) dostal originální Yatesovi zápisky (ušmudlané a v sešitcích) do ruky a už je nepustil. Tyhle krátké texty o docházkách k vodě během čtyř sezón: od června 1977 do března 1981, ho uchvátily natolik, že autora nakonec po vytrvalém naléhání přesvědčil, aby to vydali. CY sám později už nevím kde napsal, že to považoval za bláznivý nápad, zápisky nebyly zkorigovány a někdy nejsou úplné nebo podle něj nic moc nesdělují. Jenže Jon Ward-Allen moc dobře věděl, proč to chce vydat. Pokud se Vám tato kniha dostane do ruky, nezbývá než poděkovat jeho prozřetelnosti. Bez přibarvování je zde syrově naservírováno chytání pana mistra Yatese - úspěchy se střídají s neůspěchy, někdy zde rybaření přerůstá autorovi trošičku přes hlavu až po lehkou paranoiu a vše vrcholí prvním dnem sezóny 1980 a ulovením nového anglického rekordu kapra na udici. Ten sice detailně popsal v knize Casting In The Sun, ale to nehraje roli. Tahle kniha je opravdová odyssea do duše posedlé jedinou věcí: rybařinou. Vřele doporučuji. Kniha je psána anglicky, ale celkem jednoduše. Vydáno 2008, Medlar Press, 231 stran.

Sixto Diaz Rodriguez je americký folkový písničkář. Krásná jednoduchá muzika, srozumitelné (a brilantní!) texty, takové jemné pohlazení. Rodriguez se i přes úspěch svých prvních dvou alb nikdy nestal superstar, zachoval si svůj styl a svoji skromnost. Je o něm natočen i film - dokument (Searching For Sugar Man, 2012). Jednu dobu jsem ho poslouchal hodně, moje nejoblíbenější jsou Crucify Your Mind a I Wonder.

Tenhle link je na asi nejznámější album Cold Fact z roku 1970: www.youtube.com/watch

Náhoda tomu chtěla, že jsem se mohl na necelé 3 hoďky urvat. Tak tedy trochu kukuřice, nový návazec a zase sedím u kanálu. Jen dneska na fleku, kde jsem slavil úspěch dva dny zpět. Taktika jednoduchá: zakrmit, nahodit, čekat, dneska žádné přesouvání. Kapřík z minula přišel kolem sedmé večer, tak snad se poštěstí. No a po nějakých drbancích od malých rybek to na pět minut utichá... a nebo je tam dravec... a nebo najely větší ryby a vytlačily ty malé... b je správně, přichází razantní jízda, ryba si to šine ke druhému břehu. Ale tentokrát se žádné drama nekoná. Přitahuju rybu sebevědomě ke mně, ta udělá jen ještě jeden krátký výpad, který celkem bez problémů ubrzdím a pak už je v podběráku. 19 hodin 10 minut, kapřík ca čtyři kila... fotím si ho, páč má zajímavou kresbu na těle, tohle jsem ještě neviděl. Pak už nic nepřišlo, jen silný vítr (tentokráte foukalo zprava), který spolu se sluníčkem a mraky vykouzlil na nebi hezkou scenérii. Něco po deváté jsem doma.