Včera než jsem to definitivně sbalil, vyházel jsem tam plechovku kukuřice a nějaké pelety, malé i velké. Plán byl vstávat o půl čtvrté ráno a zkusit přemluvit ty amuřiska na chleba takhle brzy. Když nepůjdou, tak chytat dál stejné místo a čekat, jestli nepřijde ještě něco pěkného. Kdesi kdysi jsem četl, že na některých vodách berou ryby z hladiny jen brzo ráno nebo pozdě večer. Včera pozdě večer se nic nekonalo (naházel jsem tam nějaký chleba a pozoroval, co bude... k potěšení perlínkům a dalším hladovým hubičkám), tak tedy brzy ráno. Jenže jsem tak zmordovaný, že vstávám až v sedm. Táhne se to všechno nějak pomalu a na místě jsem kolem deváté... Na vodě není nic vidět, ani amuři, ani bublinky, nic... hmm. Dávám tam peletku, k tomu malé pváčko a šup tam s tím. Netrvá to dlouho, záběr je pomalý a plynulý, zásek sedí. Chvíli se ryba drží u dna, netlačím na ni, čekám, co z toho bude. Ona asi taky, ale pak vyrazí doprava ode mě, drží se stále za pásem rostlin dole. Pak opisuje oblouk doleva a ukazuje se u hladiny. Kapřík. A není sám, k mému překvapení se u něj objevují tři amuři, kteří pomalu jezdí s ním, jakoby ho povzbuzovali, jakoby mu chtěli pomoct. Kapřík to ještě jednou napálí k protějšímu břehu, jenže na půl cesty poznává, že proti mému vybavení to nedá. Přitahuju ho zpět, amuři stále u něj, tohle jsem ještě nezažil. Teprve až ho dotáhnu do travin, stoupnu si a začnu manipulovat s podběrákem, amuři se ztratí. Tak něco ke čtyřem kg, vynáším ho nahoru, rychle dvě fotky a utíkej. A vyřiď jim, že když se nechají chytit, tak je taky pustím... Místo si prokrmuju střídavě kukuřicí a peletkami. Záběry přichází pravidelně, cejn, cejn, nějaký hybrid cejna s ploticí a pak malý kapřík. Jak je malý, tak je široký a vysoký, vypadá jak koule. Hned ho pouštím... taky nemusím fotit každou čudlu... Pak se chvíli nic neděje, zkouším experimentovat s umělou kukuřicí. Asi po dvaceti minutách záběr, dost razantní, vypadá to dobře, ale ouha, povolil návazec. Svítí dost sluníčko, tak jsem tam dal 0,22 fluorocarbon... nevydržel no, kdo ví, co to bylo. Po nějaké chvíli přichází další plynulý záběr, zásek sedí. Kapr si to šine rovnou do travin a zavrtává se tam, jen 3 - 4 metry ode mě. Skláním prut a táhnu střídavě doleva, pak zase směrem doprava a zase doleva a zase doprava a je venku. Má tak 2,5 kg, tohohle beru s sebou. Doma jsem v jednu odpoledne. 

Tak jsem se jel podívat na staré známé místo. No a byli tam. Vyhřívali se na sluníčku, hezky těsně pod hladinou, majestátní ve své délce, několik z nich mohutných a širokých přes hřbet. Voda má takovou lehce brčálovou barvu, tyhle stříbrošedé torpéda jdou na takovémhle pozadí krásně vidět. A jak to teda tady funguje pánové, kde jste celou dobu byli? Hledal jsem vás všude možně, už jsem přemítal i nad tím, jestli se vám něco nestalo nebo přišel nějaký superlovec a všechny vás odnesl do udírny. Ale mám pocit, že je vás snad ještě víc, než minulý rok. Napočítal jsem 13 až 15 ryb (některé se pohybovaly, bylo tudíž trochu těžší si udržet přehled), nádhera je sledovat. Dokonce se mi podařilo sejít dolů k vodě bez toho, abych je vyplašil, snad mi dnes bude přáno. Jednu udici jsem převázal a zkoušel to na chleba z hladiny, na druhý prut klasika peletka. V jednu chvíli byla moje kostka chleba přímo uprostřed hejna, nalevo, napravo, vzadu i vpředu - všude vidím ty klády a ani jedna se nemá k tomu tu plovoucí věc okusit. Malé rybky do toho perou ostošest, ale ty velké se mi jen smějí. Jsou to určitě starší ryby, zřejmě už taky něco zažily a můj naivní pokus okázale ignorují. Vydržel jsem to hodinu, pak už se o mě pokoušel infarkt, byl jsem celou dobu napnutý jako struna. Zpátky u auta jsem něco pojedl, oddychnul si, vzal peletky, které jsem si připravil doma a vrátil se v myšlenkách k původnímu plánu. Na stejném místě prokrmuji pár hrstmi peletek hned za kraj podvodního pásu rostlin, nový nához a teď to tady sepisuju. Na vodě je teď trochu rušněji, sem tam projede loďka a to se amurům nelíbí a mizí. Navíc vítr mění směr, fouká teď z východu, zřejmě odjeli někam po větru. Asi po půl hodině se dělají na zakrmeném místě první bublinky, hmm tak to bylo rychlé. Teď už raději toho psaní nechám, co kdyby...

A bylo mi přáno. Přišel podivný záběr - jen takové napínání vlasce, žádná jízda ani hokejka. Zasekávám, v první chvíli přemýšlím, že asi visím jen v travinách, jenže pak vidím záblesk žlutého těla a napnutý vlasec mění směr. Jsem stejně v rozpacích, co že to vlastně je - táhnu to jak mokrý hadr. Až teprve při pokusu ho podebrat se kapr trochu probírá a párkrát sebou mrskne. Zvedám prut do výšky a navádím ho na koberec rostlin, celé to podeberu zezdola, hotovo. Teda kámo boj nic moc. Je hezkej a když ho se síťkou zvedám, že s ním vylezu nahoru pořídit pár fotek, je jasné, že jsem tenhle rok poprvé pokořil desetikilovou hranici, tadáá. Na fotce je vidět, že má něco s okem, je furt nějaké zapadlé, ale i tak pecka. Tak čau... zase jako omámený plave pryč... že by byl nějaký nemocný? Ještě asi hodinku sedím, kolem druhé jsem doma. 

Místo jsem nechal pár hodin odpočinout a kolem půl desáté večer jsem tam znovu. Na chleba z hladiny to zjevně nemá cenu a po pár pokusech s peletou, kdy se nic neděje, to za chvíli přehazuju s kukuřicí na vlasu. Beng ho, cejn, pak ještě jeden, pak chvili nic... a pak hrčák, ale jaký. Někdo kdysi napsal, že některé záběry jsou jako když vedle vás bouchne bomba a shodí vás z postele, zrovna když si užíváte šlofíka - tak tak nějak jsem si teď připadal. Po náhozu jsem si řekl, že ještě deset minut a balím, a ani nevím, nad čím jsem se zahloubal (nebo to byla jen únava?) a najednou rrrrrrrrrrrrrrrrrrrr, než jsem měl prut v ruce, byla ryba už nějakých dvacet metrů ode mě. Odpor brutální, bere si další metry, jede popři pásu vodních rostlin při břehu doleva ode mě pryč. Zkouším ji zastavit, jde to ztěžka, ale jde to. Míří teď víc do středu kanálu do hloubky, začínám ji přitahovat zpět, odpor slábne a slábne, až rybu úplně bez problémů přitáhnu před sebe a přede mnou se z vody vyloupne kapřík něco kolem pěti kil. Nechá se lehce navést do podběraku a hotovo. Nechápavě kroutím hlavou. To tam byli nejdřív dva nebo co?  Boj teda brutální, umocněn okolní nocí, chvilku měl i kapřík navrch, ale pak mu došla šťáva či co. Zase lysec, tentokrát ho hned pouštím, já fotky v noci neumím. Balím a doma jsem o půlnoci.

"BB" vlastním jménem Denys Watkins-Pitchford (25.07.1905 - 08.09.1990) byl anglický spisovatel a ilustrátor. Narodil se jako druhé dítě do rodiny duchovního působícího v malé vesnici Lamport v hrabství Northamptonshire. BB se o tomhle koutku Anglie později zmiňuje jako o svém nejzamilovanějším místě. Po absolovování různých škol a ročním studijním pobytu v Paříži pracoval do roku 1947 jako učitel.  Za svůj život napsal přes 60 knih o přírodě a anglickém venkově jak pro dospělé, tak i pro děti. Spoustu z nich i ilustroval, jeho kresby ale najdeme i v knihách od jiných autorů.

Jak příroda někdy dává a někdy bere. Ve svých pamětech na své dětství (A Child Alone, 1978) popisuje, jak vlastně získal k přírodě a životu v ní tak vřelý vztah. Zánět slepého střeva byl tehdy ošemetnou záležitostí a často znamenal i smrt... dnes skoro k neuvěření, ale autor tehdy jako sedmiletý zažíval opravdovou hrůzu ze smrti. Naštěstí vše dobře dopadlo a uzdravil se, zůstaval ovšem stále slabý. Byl proto vzděláván doma a po skončení vyučování měl dost času. Trávil tak volné chvíle v okolním lesíku nebo u potoků a jezírek. Pozoroval tak ptáky, králíky a lišky, lozil po stromech a koukal do hnízd, v zimě ve sněhu četl stopy a tak dále. Začal být přírodou a divokým životem v ní doslova fascinován. Se svými bratry Rogerem a Engelem (pokud nebyli oba někde ve škole) prožívá BB šťastné a dobrodružné dětsví v doprovodu rybářského prutu, síťky na motýly a lehké lovecké pušky. Kniha Brendon Chase (vydáno 1944), ve které líčí příběh třech bratrů žijících přes půl roku v lese, je tak trochu vzpomínáním na některé jejich společné výpravy.

Jako rybář se BB věnoval hlavně lovu kaprů - červen, červenec a srpen ho nezajímalo skoro nic jiného.

" A pak zde máme lovce kaprů, nebo spíše mám na mysli ty, co jsou doslova závislí na lovu kaprů. Jsou to vskutku velmi podivné existence (autor to musi vědět, je totiž také jednou z nich)... Kapr je letní ryba a tak tyhle rybáře vídáváme u vody hlavně přes léto. S nastávajícím podzimem mizí a znovu se objevují až počátkem nového léta. Co dělají nebo kde se nachází celou tu dobu mezi tím, nikdo zcela přesně neví."

Spolu s Richardem Walkerem je také nazýván otcem moderní kaprařiny. Ale BB rybařil už od svých dětských let, není to tedy tak, že by neuznával nic jiného než kapra. Ba naopak, tehdejší rozdělení rybářské společnosti na fajnové rybáře (game fishing - chytali hlavně pstruhy a lososy) a rybařinu "hrubou" (tedy coarse fishing - ti chytali plotice, okouny, tlouště atd.) viděl jako nesmysl. Rád si vyšel na lov pstruhů a zpestřoval si tak jídelníček čerstvou rybou, ale stejně rád si vyšel na lov plotic nebo štiky. Jediné, čemu se vyhýbal, bylo rybaření na moři, to rád neměl.

Byl členem (a jedním ze zakladatelů) slavného CCC (Carp Catchers Club), spolu s takovými rybáři jako byli Richard Walker, Maurice Ingham nebo Pete Thomas. BB byl ve své době expert, měl nejen bohaté zkušenosti, ale i technické znalosti vícera způsobů rybařiny, které se nejen díky členstvi v CCC a jejich oběžným dopisům stále prohlubovaly. 

Jeho další vášní byl lov divokých hus. BB je vlastně zkratka, kterou se označuje velikost broků používaných právě při tomto lovu. Jeho kniha Manka The Sky Gipsy (vydáno 1939) je příběhem jedné divoké husy, popisován co nejrealističtěji od narození v osamělé divočině Špicbergů až do své smrti. Uchvacující čtení, podobné jako E.T. Seton. Ať se stane cokoliv, život trvá dál, ve své drsnosti, ve své jednoduché logice přežití... jen život sám. Bohužel kniha vyšla pouze v angličtině a na čtení je strašně těžká, pokud nevládnete opravdu dobrou znalostí tohoto jazyka, nedoporučuji. 

BB i přes své úspěchy jako autor a ilustrátor neměl zrovna lehký život. Jak už jsem na začátku podotknul, po prodělání zánětu slepého střeva se nikdy úplně nezotavil, jeho zdraví bylo křehké, často churavěl. Jeho starší bratr (Engel Watkins-Pitchford) umírá v pouhých třinácti letech, což BB těžce nesl. I přes tuhle osudovou nepřízeň potkal ženu svých snů a šťastně se oženil. Bohužel jeho jediný syn (Robin) umírá v pouhých osmi letech. Další rána osudu ho stihla v roce 1974. Podle BB byly na vině chemikálie, jejich zahrada totiž sousedila s polem, které v ten den bylo silně stříkáno. Jeho žena se zřejmě těchto jedů nadýchala a na následky umírá. 

BB se přesto vždy dokázal přenést přeze všechny své nemoci a trápení a zůstal obdivuhodným vypravěčem a svědkem dramatů a zázraků přírody, které dokázal s lehkostí a přesností zpracovat do svých knih nebo článků pro různá periodika. 

Pohodová muzika, při tomhle se cítím spokojeně... sedím v autě, mám celý den čas, jedu k vodě, prostě pohoda... klídek...

www.youtube.com/watch

Allah - Las je americká kapela z LA, založena 2008. Můžu od nich všechno, zatím jim vyšly myslím čtyři alba, poslední 2019 (LAHS). Catamaran je z roku 2012.

Tož tak. Cítil jsem, že je čas na změnu. Vydal jsem se na východ od Lipska, autem slabou hodinku k rybníkům, kde jeden z nich byl asi mým nejnavštěvovanějším revírem minulího roku. Tady, kde teď sedím, jsem chytal jen jednou a byl to takový kočkopes, bylo tehdy takové vedro, že jsem furt lozil do vody, takže jsem toho moc nechytil. Vodě jsem se vyhýbal i z toho důvodu, že ač fotky vypadají hezky, realita je přece jen trochu jiná. Po celé jedné straně se táhne frekventovaná silnice, za kterou se momentalně pilně staví nová část vesnice. Vzdálenější protější strana je pak v obležení rodinných domů, sice není vidět, ale chytat se tam nedá. Při brouzdání internetem někdy na začátku letošního roku jsem objevil informaci jednoho rybářského spolku, že člen tenaten tady vytáhl 14ti kilového kapra (byl slavnostně vyuzen - kapr, ne člen). Podle vydupaných míst všude kolem by se dalo říct, že úlovek takového kapra se zřejmě rychle roznesl a udělal svoje. Ale dnes tady sedím sám, takže si nemám proč stěžovat. Sluníčko svítí, ptáčci zpívají, já tam zase koupu čtrnáctku peletu. Tady na prvním místě to nevypadá špatně, ale ryby nevidět. Je tu ovšem příjemné posezení ve stínu, tak si vychutnávám pivko a snědl jsem si svačinku. Přemýšlím, kam se teď přesunu, volba padá na takový menší poloostrov, vítr žene vodu šikmo ke mně a právě tím směrem, tak snad tam budou. Jdu pomalu, opatrně našlapuju a prohlížím vodu pod stromy. Tahle část je obrostlá lesem a každých pár metrů leží ve vodě padlý strom nebo nějaké větve. Pozorně sleduju vodu, ale nic nevidím. Jdu tedy lesem až na cestu a nejdřív k autu. Beru plechovku kukuřice, termosku s kafíčkem a kousek buchty a hurá na poloostrov. Bingo. Jsou tady všude kolem. Zakrmuju trochou kukuřice a šup tam peletu. Netrvá to ani dvě minuty a už tam visí. No panečku chtěl by rovnou do padlých stromů, co mám po praví straně, ale nepovoluju mu ani cenťák, odtahuju ho rychle pryč z dosahu zrádných větví trčících z vody ani ne 7-8 metrů ode mě. Dostávám ho teď více směrem do tůňky nebo spíš zálivu na pravé straně poloostrova. Tady ho nechám jezdit sem a tam, než se unaví. Nechci aby dělal nějaké divadlo a všechno to poplašil, trpělivě čekám, až to vzdá. Krásnej, tak 2,5 - 3 kg? Tak pápá a pošli dědu. Dávám delší návazec a větší peletu, pokouším štěstěnu. Dlouho se nic neděje, kapříci jezdí kolem, někteří jen stojí u hladiny a vyhřívají se. Dostřeluju nějakou kukuřici a peletky. Asi za hodinu přichází krásný pomalý plynulý záběr. Průběh zdolávání úplně stejný, velmi podobná ryba a šťastný konec i lovec. U nejbližších větví jdou ve vode vidět podlouhlá rybí těla, co je to? Nevím... že by amuři? Ještě jsem vykonal návštěvu na sousední vodě, pozoroval pár malých kapříků, chvíli i zkoušel nějakého přelstít, ale nepodařilo se. Nevadí, i tak to byl hezky strávený den. Díky za něj.