Aischgrund je jedna z nejznámějších rybníkářských oblastí z celého Německa. Pojmenována podle řeky Aisch leží mezi třemi městy - Neustadt an der Aisch, Erlangen a Bamberg. Některé ze zdejších rybníků jsou i 1200 let staré. Podloží v této oblasti je na mnoha místech pro vodu nepropustné, půda byla proto na mnoha místech věčně podmáčená a pro zemědělství tak nevyužitelná. Už původní obyvatelé a později mniši tohoto chytře využívají a zakládají hojně rybníky. Dnes jich zde existuje přes 7000 s celkovou vodní plochou kolem 3000 hektarů. Už od založení prvních rybníků se zde choval hlavně kapr. I když původní AK vymizel (podle některých pramenů počátkem padesátých let dvacátého století) z důvodu pokřížení s mnoha jinými liniemi (v Německu tohle stát nekontroluje), přesto je Aischgründský kapr od roku 2012 EU chráněnou geografickou známkou, jeho význam a pověst by se tedy dala přirovnat k českému Třeboňskému kaprovi.

Aischgrüdský kapr je běžný lysec, jediné, co jej tak markantně odlišuje od ostatních linií, je stavba těla. Jeho proporce jsou opravdu velmi specifické, délka těla v poměru k výšce těla bývala i 2:1! (pro srovnáni: původní forma divokého kapra má tenhle poměr něco kolem 3,5:1).

V dávných dobách církev nařizovala až přes sto dní postu během roku. Ryby se konzumovat mohly, ovšem pouze takové, které nepřesahovaly okraje talíře. Traduje se, že to je právě důvod, proč AK vypadá tak, jak vypadá. Podnikaví mniši (zřejmě s vidinou plného žaludku... ) totiž tak dlouho šlechtili a křížili, až dosáhli hlavně pro ně uspokojivého výsledku. I když se tohle stalo v dávných časech, jejich odkaz přetrvává dodnes. I dnešní AK má stavbu těla vysokou, ale nejedná se o žádnou genetickou zvláštnost (např. zkrácení a srůstání obratlů nebo esovitá deformace páteře hned za hlavou), pokusy dokázaly, že je to dáno hlavně dostatečným množstvím potravy. Má pevné a chutné maso (obsah tuku je menší než 10 %) a je proto velmi ceněn v gastronomii.

Sám se někdy divím, kolik různých tvarů, barev a malá hlava, velká hlava a nevím co ještě, mnou chycení kapříci všechno mají. Trochu jsem se tedy zajímal, co že to vlastně chytám. Většina mnou chycených kaprů má zřejmě předky z Čech a Maďarska, i když je chytám tady v Sasku, jedním z důvodů může být i geopolitické uspořádáni Evropy po druhé světové válce. Tož tak.

Ještě než usínám, přemýšlím, jestli nevypadnu hned ráno na ryby... zvažuju pro i kontra a nakonec nechávám rozhodnout náhodu... a co se nestalo, něco před půl čtvrtou ráno se sám od sebe budím. Chvíli ještě ležím a přemýšlím, jak mi vlastně je. Prý fajn. Tak jo, byla by škoda toho nevyužít... kolem páté ráno sedím už na místě - zakrmeno, nahozeno, spokojenost. Noc je jasná, škoda, že je letiště a město tak blízko, vidět jde jen pár hvězd a měsíc. Teploměr ukazuje šest stupňů, brrr, ještě že mám s sebou čaj a buchtu. Tentokrát se rozhoduju, že to bude o jedné rybě, takže žádné další místa nezakrmuju. Kolem půl sedmé přichází jízda (jak já ten zvuk miluju...) a vyklube se z toho pomenší šupináč. Můj druhý (pokud nepočítám jednoho urvaného) z téhle vody za tři roky. Pouštím ho a rozhoduju se nahodit ještě jednou. Kolem sedmé se naviják rozhrčí znovu a po chvilce mám v podběráku hezkého lysce kolem šesti kil... přemýšlím, jestli ho nevezmu něčím po hlavě... ale domů se mi ještě nechce... no kapříku máš štěstí, tak plav. Jako poděkování mě hezky ošplíchnul. Sedím do půl deváté, ale už nic nepřišlo. 

Prázdniny uběhly jako voda. Na rybách jsem sice nebyl, všechno se to vyvinulo nějak jinak, ale bylo moc dobře. Teď po prvním týdnu a půl v práci (plus renovace synátorova pokoje... uf... ) mě to zase chytlo a tak tady sedím. Je sobota odpoledne, pokud chce člověk trochu té samoty, tak asi nejhorší čas jít někam rybařit. Jenže máme krásných 14 °C,  je zataženo, fouká (tentokráte zprava) a sem tam sprchne, takže tady sedím široko daleko sám. Zkouším nové místo, posunul jsem se asi o dalších dvěstě metrů od fleku, kde jsem chytal posledně. Voda tady dosahuje až za hranici rákosu a vytvořila takový malý záliv. Šikmo doleva asi šest metrů od břehu jsem si zakrmil, pod háček čtyři zrnka a šup tam s tím. Po hodině, kdy se nic neděje, se jdu projít a o dalších padesát metrů dále si zakrmuju ještě jeden flek. Po další hodině bez záběru se tam i přesouvám. Koukám, že různí ptáčci se už houfují ... asi to nebude trvat dlouho a zima zaklepe na dveře. Po další hodině se přesouvám zpět, dokrmuju něco kukuřice a dávám nový návazec s malým háčkem a jen dvě zrnka pod ním, snad to přinese úspěch. Začtu se do knížky a poslouchám pohodovou muziku, pin krátce zavRRRčí - vstávám a sekám... a nic... ale ryby tady jsou, tak snad se zadaří. Posílám to do stejného místa a čtu si dále. Po dvaceti minutách se ozve dlouhé vehementní řvaní navijáku, beru prut do ruky, ryba ujíždí směrem doleva šikmo k protějšímu břehu. Brzdím levačkou, co to jde a rybu obracím. Přitahuju, jde to docela lehce. Sem tam rybka škubne hlavou... asi to nebude nic velkého, ovšem po dlouhé abstinenci je to fajn pocit, že to zase jednou klaplo. Už je kapřík (a není tak malý... ouha) u podběráku a už tam skoro byl. Jenže najednou jako by se v něm probudila nová síla. Vystřelil do hloubky, v panice, hlavně pryč ode mě. Hm, tak tohle asi nebude tak hned. Proutek je ohlý až k rukojeti... tentokráte má ryba navrch, výpady nejsou dlouhé, vždy jen tak tři čtyři metry, ale dost silné. Nechávám ho, ať se vyřádí, stejně tady nic není, kam by mohl zajet. Po asi dalších pěti minutách, kdy jsme se přetahovali o každý metr, už krouží jen u dna kousek přede mnou. Zvedám ho a navádím do podběráku, poprvé to neklapne, ale napodruhé je tam. Koukám do siťky a usmívám se, hezky vybarvený lysec, odhaduju tak devět kilo. Nahoře na hrázi si ho cvaknu a změřím (75 cenťáků...) a šup s ním zpět. Tak tohle byla velká paráda, díky za to. Přesouvám se na druhý flek, tady je to stopro tak poplašené, že to nemá dál smysl. Nechávám všechno jak je a posílám to na prokrmené místečko. Sedím spokojený, ani nevěřím, že ještě něco přijde, prostě jen sedím a vychutnávám si přírodu a dění kolem. Z toho stavu mě vytrhne až nové vrčení, hrábnu po prutu a ouha, tak tohle je jiný tah, žádné škubání nic, jen souvislý tah, který nejde zastavit. Až asi po třiceti metrech úplně podélně s břehem přestává ryba táhnou a já ji poprvé obracím. Ne na dlouho... tohle mi připomíná zatím mého největšího kapra, ta síla tahu je brutální. Boj se odehrává stále úplně vlevo, stojím v holínkách ve vodě, prut vystrčený tak daleko, jak to jen jde, aby se tam někde do něčeho nazaplantal. Nakonec se štěstěna přiklonila na moji stranu... rybka se totiž rozjela zpět směrem ke mně. Rychle navíjím a udržuju vlasec napnutý. Ryba je teď asi deset metrů přede mnou u dna, zkouším ji dostat nahoru, nakonec se objevuje u hladiny skoro u podběráku... další lysec. Kapřík chce ke dnu, já ho chci nahoře, ještě chvilku se přetahujeme, až to kapřík nakonec vzdává a hotovo. Posledních pár minut mám na protějším břehu publikum - asi pět dětí tak kolem deseti let sleduje a komentuje moje počínání. Kapříka vynáším nahoru, blejsknu ho, měřím (70 čísel) a zase snáším dolů. Vyndávám ho ze siťky, ještě chvilku ho držím ve vodě za ocas... tak čauec a dík a je pryč. Ten výdech ulehčení na druhém břehu, až jsem se musel usmát, koukám na ně, mávají mi a volají Petri! Tak tedy Petri zamávám zpět. Tohle byl teda nášup. Je půl osmé, balím.

Chris Yates a jeho Four Seasons. Vracím se k těmhle textům znovu a znovu. To takhle jednou autorův dobrý přítel a kolega Jon Ward-Allen (šéfredaktor časopisu Waterlog) dostal originální Yatesovi zápisky (ušmudlané a v sešitcích) do ruky a už je nepustil. Tyhle krátké texty o docházkách k vodě během čtyř sezón: od června 1977 do března 1981, ho uchvátily natolik, že autora nakonec po vytrvalém naléhání přesvědčil, aby to vydali. CY sám později už nevím kde napsal, že to považoval za bláznivý nápad, zápisky nebyly zkorigovány a někdy nejsou úplné nebo podle něj nic moc nesdělují. Jenže Jon Ward-Allen moc dobře věděl, proč to chce vydat. Pokud se Vám tato kniha dostane do ruky, nezbývá než poděkovat jeho prozřetelnosti. Bez přibarvování je zde syrově naservírováno chytání pana mistra Yatese - úspěchy se střídají s neůspěchy, někdy zde rybaření přerůstá autorovi trošičku přes hlavu až po lehkou paranoiu a vše vrcholí prvním dnem sezóny 1980 a ulovením nového anglického rekordu kapra na udici. Ten sice detailně popsal v knize Casting In The Sun, ale to nehraje roli. Tahle kniha je opravdová odyssea do duše posedlé jedinou věcí: rybařinou. Vřele doporučuji. Kniha je psána anglicky, ale celkem jednoduše. Vydáno 2008, Medlar Press, 231 stran.

Sixto Diaz Rodriguez je americký folkový písničkář. Krásná jednoduchá muzika, srozumitelné (a brilantní!) texty, takové jemné pohlazení. Rodriguez se i přes úspěch svých prvních dvou alb nikdy nestal superstar, zachoval si svůj styl a svoji skromnost. Je o něm natočen i film - dokument (Searching For Sugar Man, 2012). Jednu dobu jsem ho poslouchal hodně, moje nejoblíbenější jsou Crucify Your Mind a I Wonder.

Tenhle link je na asi nejznámější album Cold Fact z roku 1970: www.youtube.com/watch