Lužický kapr byl šedě zbarvený šupináč s menší hlavou, byl chován hlavně v oblastech saské a pruské Lužnice. Existují ale dochované poznámky o jeho výskytu v Braniborsku a okolí Hamburku. V pozdějším devatenáctém století se na chov LK specializovala tehdy největší kapří farma v Německu - Königswartha (severně od Budyšína). Dokázala vyprodukovat úctyhodných 75 tun ročně a kapříci byli rozváženi převážně do Berlína, Hamburku, Drážďan a Lipska.

Mezi lety 1900 až 1920 došlo k jeho úplnému vytlačení Galicijským kaprem a původní Lužický kapr tak nenávratně mizí. Stalo se tak zřejmě kvůli lepšímu marketingu a propagaci GK. Velmi vyzdvihovaný fakt, že Galicijská linie rostla rychleji, než všechny ostatní tehdejší linie, nemusí být úplně pravdivá. U Lužické linie jsou totiž dochovány zmínky a dokumenty o zhruba stejné rychlosti růstu, takže kdo ví.

Galicijský kapr pochází z oblasti Bielsko-Biala. O jeho vítězné tažení Evropou se zasloužil hlavně Adolf Gasch, když v roce 1880 obdržel za jeho chov na Berlínské Rybářské Výstavě zlatou medaili, tehdy určitě velmi ceněná pomůcka k uzavírání lukrativních obchodů... Rybníky v okolí vesničky Kaniow pak produkovaly hlavně a pouze rychle rostoucí galicijské kapříky, kteří ve svém třetím roce dosahovali až 1,75 kg. Nutno podotknouti, ze dříve trvalo čtyři až pět let, než kapříci dosahovali tržní hmotnosti. Gasch a jeho GK stáhli tuto dobu na tři roky, což znamenalo pro kapří farmy výrazně větší výnos a tudíž i výdělek.

Ještě bych zde rád poznamenal, že je docela možné, že proč se tam a tam pěstovala výhradně ta a ta linie, může být podmíněno i "chutí prostého lidu". Například vzrůstající popularita lysců zapříčinila, že i slavný Josef Šusta zavedl jako ředitel Třeboňského Rybářství jejich větší chov - do roku 1880 zde byli chováni výhradně šupináči. Sám Šusta pak ve své knize Pět století rybničního hospodářství píše o poptávkách na různých místech, tedy např. v Čechách byl stále více poptáván kapr lysec, v Hamburku pak výhradně jen šupináč. Ve Vídni nejdřív dominoval šupináč, aby byl posléze taktéž vytlačen lyscem.

Poznámka: na druhé fotce je jako první Aischgründer, druhý Galizier, třetí Lausitzer a čtvrtý Franconian (další stará linie, která byla chována převážně na severu Bavorska a v Durynsku, prý měl velmi výrazné modré zbarvení...).  Český Třeboňský kapr - Wittingauer - na vyobrazení chybí, i když patří právem do výčtu nejznámějších kapřích linií (nebo dokonce kapřích ras) v Evropě až do konce devatenácteého století. Tyto linie dosahovaly na lokální úrovni samozřejmě povícera variací.

Dnešní nasazení kapříci, které tady v okolí Lipska chytávám, už pocházejí ale výhradně z okolních sádek zde v Sasku. Jednak je to ekonomicky výhodné pro obě strany, navíc se tím zamezuje i případnému přenášení nemocí nebo parazitů. Ale i tak si člověk čas od času nad nějakou tou rybkou podumá, že vypadá nějak jinak... je docela možné, že pár genů starých linií tam stále někde hluboko přetrvává, kdo ví...

Tak jsem si říkal, že naposled... od čtvrtka už má být zima a přijde déšť, to už se mi přes noc asi nebude chtít. Taky chodím rád nalehko, prostě přibalím k cajku deku a hotovo. Pohodlí je sice něco jiného, ale jedna noc se dá.

Pokouším štěstěnu a jdu rovnou na místo, kde jsem minule chytil pěkného amura. Něco před jednou ráno mám nahozeno, piju plzničku, sem tam mrknu nahoru na hvězdy a je mi fajn. V rozmezí necelé hodiny se naviják dvakrát malinko protočil, ale dál se nic nedělo... podle mě to byly ryby, jak se otřely o vlasec. Něco po druhé koukám na hodinky a říkám si, že teď někdy je ten správný čas - o pět minut později přichází pomalá jízda. Beru prut do ruky a fíííííí, ryba je hned o dvacet metrů dál. Brzo se sice ukazuje u hladiny, ale je moc daleko, abych rozpoznal, co to je. Tipuju na amura a po chvilce sleduju světle podlouhlé tělo jen pár metrů ode mně. Aha tak ne, až je rybka trochu blíž, vidím, že je to kapr, zase lysec. Tak ten je. Celkem sebevědomě brzdím jeho výpady a manévruju ho před sebe, kde ho nechávám v okruhu pár metrů jezdit, ať se unaví. Po dalších pěti minutách je to tam, tentokráte žádné drama. Koukám do podběráku a vidím rybu domácí trofejní... mazec.

Ať se snažím nahoře na hrázi sebevíc, fotky jsou opět tragédie, co už. Váha tentokráte taky selhala, jakmile chci kapříka zvážit, sama od sebe se vypne. A znovu. A znovu. No tak to je super. Aspoň, že metr nezklamal... úctyhodných 92 cm... kapřík už je neklidný... no tak pojď. Snáším ho dolů, ve vodě si ho ještě prohlížím, pro mě opravdový kolos. A pak už pomalu odplouvá... stojím tam, mlčky, v hlavě prázdno a hledím za ním, pak kouknu nahoru na nebe plné hvězd... teda kdo mi to dneska držel pěstičky?

Kolem páté jsem doma, zbagruju talíř výborné gulášovky a hajdy do postele, sotva se vleču... 

Někdy jsem po lezení tak nakopnutý, že mám problém usnout. V jedenáct jsem nabyl přesvědčení, že dnes to bude podobné. Než se tedy převalovat v posteli z jedné strany na druhou, raději jsem si sbalil svých pár krámů a kolem půlnoci už mám nahozeno. Nebe je nádherné, už dlouho jsem si říkal, že by nebylo od věci, zase jednou takhle probdít noc pod tou spoustou hvězd... Dnes je nějak ticho, ani ptáček nepípne a na hladině se toho taky moc neděje. Piřšla mě navštívit liška, neslyšně. Pozoruji její siluetu tak dlouho, než o kousek dál seběhne k vodě a splyne tak s černou masou kolem mne. Začíná být pěkná zima, do čaje si přidávám kapku něčeho silnějšího, ležím tam pak na břehu a kochám se tou spoustou stříbrně svítících vzdálených světů... jak podivné, možná některý z nich už dávno zanikl, jen jeho paprsky letí vesmírem až k nám... možná varování... lidi neblbněte...

Něco před půl třetí se pin začíná úplně pomaličku protáčet, beru prut do ruky... záběr byl podobný, jako když mi to před nějakým časem vzal candát. A opravdu, během chvíle rozeznávám podlouhlé tělo, jenže nejde přitáhnout. Světlo z čelovky přidalo rybišce energii a shhhshshshshsh - je někde daleko. Co je to, že by konečně zase amur? Jo, po pár minutách už ho vidím, nezdá se ve vodě nijak veliký, ale sílu teda má, přetahujeme se tam ještě asi pět minut... jezdí furt dokola... pak ho dostávám do podběráku... krááásnej a nějak i narostl, velmi slušná ryba. Provádím zvyklou procedůru (přesně sto poctivých čísel a odhaduju tak čtrnáct kilo... proporce má teda parádní) a za chvilku už zase plave pryč. Fotky stojí za starou belu, ale radost mám velikou, tak tohle je paráda. 

Je mi jasné, že už nic nechytím, poplašili jsme to tady hezky... hlavně, když sebou začal mlet v podběráku... ale i tak tam sedím do čtyř do rána, pak hajdy domů, teď už usnu...

I po několika dalších dnech zůstává krokodýl z řeky Unštruty v oblasti města Kyffhäuser záhadou. Obsáhlé pátrací akce výskyt tohoto nebezpečného predátora nepotvrdily, proto byly včera oficiálně pozastaveny. Přivolaný expert Heino Krannich se vyjádřil v tom smyslu, že je možné, že žádný krokodýl ani nikdy nebyl... spíše se přiklání k hypotézi, že zřejmě někoho ošálil zrak. "Povodí téhle řeky navozuje zřejmě halucinace, zajištěný fotografický materiál je tak špatné kvality, že aby tam člověk viděl krokodýla, potřeboval by opravdu notnou dávku fantazie." Krokodýl byl poprvé spatřen jednou ženou před deseti dny nedaleko města Roßleben. Na místo vyrazila policie i požárníci a dvanáctikilometrový úsek řeky doslova pročesali - neůspěšně. Na řadu tedy přišel pokus s nastraženým živým kuřetem a fotopastí, ale ani tohle neklaplo. Heino Krannich pak za pomoci syrových hovězich vnitřností a krve vytvořil v řece pachovou stopu. "Instinkty tohoto zvířete jsou velmi vyvinuté, krokodýl by na něco takového okamžitě zareagoval - kdyby tady nějaký byl, že ano?" řekl na vysvětlenou, proč ani jeho metoda nefungovala. Další důkaz, kterým byly na břehu řeky nalezené exkrementy, se ukázal také jako planý poplach. Ty totiž nepocházely od krokodýla, ale zanechala je tam liška. 

(volně přeloženo z denního tisku 17.09.2020... )

Bill Callahan, narozen 1966 ve státě Maryland, popisuje sám sebe jako obyčejného skladatele písniček a muzikanta. Sometimes I Wish We Were An Eagle (2009) bylo pár let zpět první album, které jsem od něj slyšel. I dnes mám při poslechu pocit, že čas zpomaluje, až se snad úplně zastaví... a já mám konečně možnost... si vydechnout... zůstat taky na chvilku stát... uvědomit si... že na tomhle světě už uplynula spousta času... a taky si uvědomit, že je mi fajn... tak tak. 

www.youtube.com/watch