Středa třetího března, po práci jsem se zorganizoval a kolem páté byl u vody. Rozhodl jsem se pro pískovnu Rückmarsdorf (viz první dvě fotky, ostatní jsou z pískovny Dölzig). Docela hezká voda, k chytání i nějaké docela zastrčené koutky, ale hodně vodního ptactva. Povídá se, že ryby tady berou velmi dobře jen dva tři metry od břehu, tak uvidíme. Nejdřív jsem si zakrmil - zkusil jsem krmítkovku obarvit na černo a přidal k tomu trochu posilovače... pod háček šla kukuřice. A nic, ani ťuk. Ale rybu jsem viděl, kolem šesté se nalevo ode mne houpaly stvoly rákosu a myslel jsem si, že za chvilku se přede mnou objeví lyska nebo něco podobného. K mému velkému překvapení to byla ryba, která zřejmě stvoly okusovala. Co přesně to bylo, nevím. Odplula směrem doprava, ještě chvilku jsem viděl kývající se rákos a pak už nic. Seděl jsem tam do osmi, po cestě zpět ukazovalo auto tři stupně. Zahájení na stojáku tedy hezká nula, ale bylo hezky :-)

Pondělí osmého března, mám volno. Ráno se mi nechtělo, plánuju, že k vodě pojedu tak kolem třetí nebo čtvrté. Nemohl jsem se rozhodnout kam. Chtělo by to něco menšího a nehlubokého. Až jsem si vzpomněl, že kolega v práci vykládal o bratránkovi, jak jezdí na malinkou pískovnu pár metrů za kanál. Tak tedy pískovna Dölzig. Asi něco málo přes hektar a celkem mělká voda, což je při tomhle počasí (slunečno a šest stupňů) ideální. Kolem čtvrté tedy na místě. Do krmení přidávám půl malé plechovky kukuřice a zakrmuju si tři místečka. Na tom druhém svítí hezky sluníčko a v mělké vodě jsem při zakrmování vyplašil rybu, takže se rozhoduju, že začnu tady. První půl hodinky se nic neděje. Zjemňuju, háček desítka a jen jedno zrnko pod. Netrvá to ani pět minut a jízda. No vida, tak snad to půjde. Kapřík se pere statečně, ale je to jenom dorostenec, takže je brzo po boji. Ale radost mi udělal. Jelikož je to první kapřík sezóny, zaslouží si fotodokumentaci. Uvažuju, jestli má vůbec cenu tady znovu nahazovat... poplašili jsme to hezky, ale nakonec nad tím mávnu rukou a pošlu to na cenťák přesně zpět. Zase pět minut a je tam - jen s tím rozdílem, že předtím to byla jízda, teď přišel padák. V podběráku na mě vykoukne prakticky identická rybka. Ok, přesunuju se na místo číslo jedna. Sem tam se kroužek mezi očky pohne, ale není to nic, co by stálo za zásek. Po dvaceti minutách se rozhoduju, že se vrátim na flek číslo dvě. Vytahuju udici a ejhle, najednou odpor, vlasec rejdí od rákosí k rákosí, ale najednou pink! a vytáhnu jen šupinu. Flek číslo dvě mlčí a tak se přesunuju na trojku. Mám pár záběrů, i docela solidních, ale furt to nemůžu trefit. Až asi pátý nához - ani jsem nestačil pověsit kroužek na vlasec a vidím, jak lajna jede ode mne pryč. Zásek a je tam. Třetí a jako ti před ním... asi stejný oddíl nebo co. Hezky jsem se vyblbnul a tak se přesouvám kousek vedle dvojky, pod háček pak nadipované boilie plus peletky v pva a pokus o něco většího. Sedím asi hoďku... ani ťuk. Podběrák a podložka úplně zmrzlé, u auta mi podběrák nejde ani složit. Po cestě domů mínus jeden stupeň... stejně to bylo moc fajn, dneska se mi bude krásně usínat.

Tuhle knihu napsal anglický rybář a spisovatel Tony Miles v roce 2004. V několika kapitolách vezme čtenáře na krásnou cestu časem, která začíná v roce 1995 a končí rokem 2003. V tomto období chytával na zhruba tříkilometrovém úseku řeky Great Ouse situované u Adams Mill a Kickles Farm - místa, která jsou pro parmí specialisty stejně legendární jako Redmire pro kapraře. Autorovi se zde mimo několika nádherných ryb podařilo ulovit i opravdového obra - parmu o váze 19 lb 2 oz (8,67 kg), což bylo tehdy jen o maličko míň, než oficiální britský rekord.

TM a jeho angličtina se čte dobře, ptáčci a kytičky ho nechávají chladným, takže člověk nemusí listovat furt ve slovníku. Navíc jeho styl chytání je možné aplikovat i na naše řeky a určitě se vyplatí přečíst si jeho vypozorované postřehy o chování parem v různých podmínkách. I jako vypravěč určitě obstojí, některé kapitoly mne doslova pohltily a pokud platí přísloví, že k dobré knize se čtenář vrací znovu a znovu, musím přiznat, že já už tuhle přelouskal několikrát.

Kniha má celkem 15 kapitol a 146 stran a byla vydána pod nakladatelstvím The Little Egret Press v roce 2004 a 2009. Tahle verze je z roku 2009 s nádhernou ilustrací na obálce, kterou namaloval John Searl.

Myslím, že má fascinace časy minulými má celkem jednoduché důvody: stále tehdy k rybařine patřilo jakési tajemno a neznámo a také se vyráběly krásné věcičky. Třeba takový štípaný prut - nejen že je krásný, ale podle některých rybářů mají tradičně vyrobené bambusové pruty i duši...

Musím přiznat, že já si s touhle myšlenkou už taky nějakou dobu pohrávám. Osobně tíhnu více k modelům jako je Richard Walker MK IV nebo Chapman 550, tak nějak v tom vidím logické pokračování vývoje mého chytání.

Pořídit už něco podobného není dnes díky internetu žádný problém. Jen je to, pravda, trochu víc peněz. Ale kdo ví, třeba mě rodinka potěší a jednou na mě bude čekat pod stromečkem podlouhlý dáreček...

Ale i dnes stále žijí mistři, kteří dokáží vyrobit vše do puntíku sami - chovám k těmto lidem hlubokou úctu. Tenhle dokument z Rakouska je opravdu oslavou lidské zručnosti www.youtube.com/watch

Můj vnitřní budík opět zafungoval, něco před půl čtvrtou vstávám. Bude to dlouhý den, ale těším se. Včera večer jsem si četl ještě nějaké rozumy a v hlavě při tom bloumal místy, které znám a vybíral, kam se půjdu posadit. Tony Miles mi k tomu radil: "Nezkoušej nic nového, běž tam, kde jsi už ryby chytnul, i když teče 130 kubíků, budou někde poblíž..." Tak jo Tony. Nástrahu mám vybranou, podle měřících stanic voda moc neklesá, takže je určitě zakalená... sázím tedy na luncheonmeat (oblíbená kombinace česnek a curry).

Problém mého časného ranního vstáváni je, že jsem později unavený a v takovém stavu jsem toho nikdy moc nechytl... jakoby se mé úlovky odvíjely od toho, jakou energií disponuji. Jenže tak nějak cítím, že než vyjde slunce, mohlo by to být moc fajné zahájení, takže jedu. Něco po páté jsem u řeky, všude ještě tma, nade mnou ani mráček a tak se chvíli kochám tou spoustou hvězd... jen ta teplota... je mínus jedna...

A je to tady, první nához tohoto roku... přiznávám, jsem šťastný jak blecha, ještě abych nezmrznul a něco vytáhl, tak to bude všechno moc moc fajn. Naposledy jsem na tomhle místě seděl 30. listopadu minulý rok... ani jsem nevěděl, že je to naposled... Tak tady teď sedím a čučím na tu masu vody, která se valí kolem. Tipuju, že voda je asi o metr nahoře. Jak tohle dopadne. Ale vždyť je to jedno, zima je za námi a teď už to bude jen lepší a lepší. Sedím asi dvě hodinky, pak se jdu projít kousek po proudu. Když se vrátím, netrvá to ani minutu a přichází jízda jako blázen, sekám a... nic... neva. Posílám to zpět a za další hodinku přichází další jízda, ale opět nic. Zkoumám háček, vše vypadá ok... nevím, co je špatně. Teď už sluníčko pěkně hřeje, sedím do jedenácti, pak balím a jedu na průzkum. Projíždím, prolézám a okoukávám řeku celkově dva kilometry po proudu, dvě místa se mi moc líbí, zkouším každé asi půl hodinky, ale nic. Vracím se tedy kolem třetí na flek z rána a netrvá to dlouho a mám na břehu první rybku. Tlouštík hladovej, zabral na kousek toastového chleba. Ještě chvilku sedím, ale pak přejíždím více proti proudu a zkouším chytat v jedné tišině, kterou jsem si taky včera vytipoval... je ale plná trav a furt váznu, až to nakonec trhám. Přejíždím pak až k starým vrbám - tady jsme se v létě koupali, proud je dnes ale naprosto brutální, kde byla dřív tráva a rostly kopřivy, je všechno vydřené až na štěrk. První nához, a hned visím... vzápětí trhám celou montáž... Tak ještě jeden nához... sedím asi pět minut... ťuk ťuk beng a hokejka, hned po záseku jde prut do oblouku až k rukojeti, cítím zaškubnutí a odpor zesílí, jak se rybka dostala do proudu... pfůů, tak to je mazec, prut držím vysoko, aby mě o úlovek nepřipravily nějaké potopené traviny nebo větve... objevuje se huba hubatánská... tloušť, ale krááásnej. Tak takový opravdu potěší. Na břehu pak rychlé foto a čau. Teď už nic víc nepotřebuju. Jen pivko. Ale to až doma. Paráda zahájení.

Tak tedy konečně. Po skoro třech měsících zrušili všechna opatření a já mohl dnes s rodinkou a pesanem aspoň na chvilku vypadnout někam, kde je hezky. Zima pomalu předává žezlo jaru, sluníčko svítilo a teploměr ukazoval 16 stupňů. Sem tam ještě někde trochu sněhu, ale taje to rychle, podle toho taky řeka vypadá - dvojnásobný průtok a voda dost ledová. Procházka se trochu protáhla, takže jsem ani nenahodil. Nevadí, bylo krásně a všem nám to jen prospělo, navíc jsem nechtěl kazit atmošku. Stojáky stále pod ledem, odhaduju tak ještě týden, pak to snad půjde. Všude ptáčků a zpěvu, bobří stezky vyšlapané, ale žádného jsme neviděli. Pokud budu mít v pondělí volno, asi pojedu sám a zkusím přemluvit nějakou první letošní rybku.