Náhoda tomu chtěla, že jsem se mohl na necelé 3 hoďky urvat. Tak tedy trochu kukuřice, nový návazec a zase sedím u kanálu. Jen dneska na fleku, kde jsem slavil úspěch dva dny zpět. Taktika jednoduchá: zakrmit, nahodit, čekat, dneska žádné přesouvání. Kapřík z minula přišel kolem sedmé večer, tak snad se poštěstí. No a po nějakých drbancích od malých rybek to na pět minut utichá... a nebo je tam dravec... a nebo najely větší ryby a vytlačily ty malé... b je správně, přichází razantní jízda, ryba si to šine ke druhému břehu. Ale tentokrát se žádné drama nekoná. Přitahuju rybu sebevědomě ke mně, ta udělá jen ještě jeden krátký výpad, který celkem bez problémů ubrzdím a pak už je v podběráku. 19 hodin 10 minut, kapřík ca čtyři kila... fotím si ho, páč má zajímavou kresbu na těle, tohle jsem ještě neviděl. Pak už nic nepřišlo, jen silný vítr (tentokráte foukalo zprava), který spolu se sluníčkem a mraky vykouzlil na nebi hezkou scenérii. Něco po deváté jsem doma.

Kolem třetí jsem na místě, chci pokračovat, tam kde jsem přestal. Zakrmuju si jako první místečko, které bylo včera úspěšné a pak asi o padesát metrů dál flek číslo dvě. Mám takový zvyk, před náhozem ještě jednou všechno překontrolovat. Asi poslední dva metry vlasce jsou nějaké odřené, radši všechno převazuju a až pak nahazuju. Sedím tady teď asi hodinu, proběhlo kafíčko s buchtičkou a dumám, co by mi dnešní rybačka tak mohla přinést. Jelikož se nic neděje, tak se přesouvám, ale i tady je to mrtvé. Zakrmuju tedy flek číslo tři (zase o něco dál) a znovu se stěhuju. Nic to nedělá, tak na to kašlu a lezu do vody, ta je docela studená. Zkouším hloubku a koukám, že hned asi čtyři metry od břehu to padá strmě dolů a o kousek dál už je taková hloubka, že se mi až ke dnu ani nechce... přece jen jsem tady široko daleko sám, tak radši opatrně. Pak jdu zpět na flek číslo jedna a heleme se, něco do toho drbe, takže rybky už se sjely. Nakonec vytáhnu cejna a přesouvám se na dvojku. Tady přichází celkem rychle tři cejni po sobě, vracím se na jedničku. A nic. Ani žádné pohyby na špičce, možná tam najel nějaký dravec, tak se milé rybky raději zdekovaly. Znovu měním místo a poněvadž se trochu nudím, poslouchám nějakou tu pohodovou muziku. Koukám na špičku, ta se narovnala a vlasec spadl do průvěsu... jednou rukou strhávám sluchátka, druhou beru prut RRRRRRRRRRRRRRRR ryba je už skoro u druhého břehu, tam to stáčí doleva a jede dál... uznávám, takova síla se pinem brzdí obtížně, ale nakonec ji obracím (nebo si to aspoň myslím), prut je úplně ohlý... jen špička sem tam cukne, ryba je někde daleko a u dna. Skláním prut doprava k hladině a bočním tahem ji pumpuju k sobě. Jde to dobře a za chvíli mám rybu asi jen deset patnáct metrů vlevo ode mě, ale stále nevím, co to je. Rybka zřejmě poznala, že jí hrozí nebezpečí a tak začíná šmejdit kolem a hledá nějakou pomoc, aby se osvobodila. Napravo (tam byla před chvilkou) nic nenašla a malý trs leknínů vlevo (tam je teď) zřejmě vyhodnotila jako nedostačující a shhhhhhh teď už je zase někde uprostřed. Nádobíčko mám ok, ale i tak jsem opatrný, tuhle rybu bych ztratil opravdu nerad... takže trpělivost brachu a nějak to dopadne. Boční tah ji dostává znovu jen na pár metrů ode mě a pak se najednou objevuje u hladiny a já poprvé vidím, že je to kapr. Těžko říct jak velký, je ale větší, než ten ze včera. Je teď znovu u dna, snažím se ho dostat nahoru, přes prut cítím, jak se tam dole snaží do něčeho zavrtat. Na hladinu začínají vyplouvat odervané rostliny... doufám, že tam není žádná džungle, do které by zajel a hotovo. Ale tahle strana kanálu naštěstí není tak obrostlá jako protější, takže se kapřík po nějakém čase objevuje znovu u hladiny. Tentokrát už moc nechybělo, podběrák se mu ale vůbec nelíbil, tak je zase dole. Takhle se tedy nějakou chvilku přetahujeme, až kapřík zřejmě uzná, že prohrál a na druhý pokus to klapne. Skláním se nad ním a vidím, že většího kapra jsem asi ještě nechytl. Nahoře na hrázi dělám nějaké fotky, rybka je klidná, takže jde všechno rychle. 87 cm!.. ty vole... A pak už s ním stojím po kolena ve vodě, kapřík se jen tak líně vlní. Ještě chvíli ho držím za ocas, ale pak ho nechávám jít. Pomalu odplouvá do hubin, až mi zmizí. Adrenalin cítím ještě v autě po cestě domů. Změna místa mi přinesla fakt krásné ryby, snad to bude takhle pokračovat i nadále. 

Budíček o půl čtvrté... hmm, chvilku ještě ležím, ale nakonec se vyhecuju a vstávám. Hodím do sebe kafčo, věci jsem si přichystal už včera, takže ještě zoubky a hurá k vodě. Přemýšlel jsem dlouho, kam si sednu tentokrát. Moje staré místečko to ale nebude, je čas na změnu. Podjíždím kanál a vylezu jen s pár věcma přímo naproti vesnice, jen voda nás dělí. Je asi půl páté. Zakrmuju kvašenou kukuřicí, ještě jednou všechno kontroluju a šup tam s tím. Jiný háček, jiný způsob uvázání, pod háčkem 3 zrnka... snad mi to přinese štěstí. Po pár minutách bloumám nahoře na hrázi, vyčkávám ten správný okamžik... nebe dává tušit krásný východ slunce. Mezitím objevuju ještě jedno nenápadné místečko zhruba o padesát metrů dál. Nahážu tam něco kukuřice a pak už jen sedím u prutu a vychutnávám si čaj... ten přichází opravdu vhod, trochu jsem to podcenil, je docela zima. Po hodině, kdy se nic neděje, se přemísťuju na druhé místečko. Sám něco zakousnu a přemýšlím u toho nad dnešní taktikou. Zřejmě to začnu takhle praktikovat častěji, jsem hodně nalehko, každému místečku dám hoďku a takhle budu putovat po větru, až něco chytnu nebo mě to omrzí... Koukám, že vlasec je nějaký povolený, chci dotočit pinem a tak ho znovu vypnout, ale k tomu už se nedostanu. První výpad končí po třiceti metrech. Ryba si bere vlasec tak vehementně, že se ani nesnažím ji příliš silně brzdit. Jediný menší trs leknínů asi dva metry od břehu po mojí levé ruce by mohl být problém... ale ryba se stále drží asi v prostředku kanálu, střídavě nahoře, střídavě dole, takže zůstávám klidný. Už jsem viděl i olůvko, ale rybu ne. Mohl by to být i amur... sem tam se mi podaří dostat rybu jen na pár metrů ode mne, aby zase vyrazila s takovou silou, až moje fantazie začíná pracovat na plné obrátky... to bude obr! Po dalším výpadu se mi daří rybu přitáhnout jen asi na dvě délky prutu a konečně vidím, s kým mám tu čest. Tak kapr, pěkný, ale jak je opravdu velký, ještě říct nemůžu. Strkám podběrák do vody schhhhhhhhhhhhh a je zase někde uprostřed. Tak ještě chvilku. Cítím, jak jsem unavený, nevyspalý, ale nikam spěchat nebudu (v duchu vidím ztrátu hezké ryby asi dva týdny zpět, to jsem byl taky netrpělivý...). Ale kapříkovi dochází šťáva taky. Párkrát ještě projede zleva doprava a zase zpět, až ho dostávám nahoru a lokne si ranního vzduchu. Podběrák mám připraven a všechno klapne hned napoprvé. Fantazie. Nádherný lysec, velmi kompaktní ryba, bez jediné šupiny. V němčině těmhle kaprům říkají lederkarpfen. Fotit se moc nechce, takže putuje rychle zpět. Dík kámo, to byl teda boj. Beru pak kýblíček a zakrmuju si flek asi o dalších padesát metrů dál. Sedím tam do půl osmé, až mě nakonec mokrého a zkřehlého vyhání vytrvalý déšť. V autě po cestě zpět při zapnutém topeni (venku je 17°C, ale je mi prostě zima...) sumíruju: tři hoďky u vody, jeden záběr, jedna ryba (ale jaká!), no, dnes se zadařilo.

Ve středu celý den pršelo a Katja měla volno, takže na ryby ani pomyšlení. Ale dnes je to jiná. Kolem desáté jsem na místě. Než jsem minule opustil bojiště, putoval tam zase kýblíček partiklu. Teď jsem si místečko prohodil vařenou kukuřicí, pod háček osvědčené dvě zrnka a šup tam s tím. Netrvá to dlouho a na místě se objevují bublinky, ale záběr nepřichází... Až asi za hodinu vytahuju cejna a to bylo vše. No teda, docela zklamáni... balám. Přemítám, co bylo špatně. Možná, že nic... možná, že úplně všechno. Teď už je to jedno.

Večer jsem kolem osmé zase na místě činu. Pozoruju vodu a znovu přemýšlím, co možná dělám špatně. Z dumání mě vytrhne hrčák... na to, že má ten kapřík maximálně tři kila se pere šíleně, ale nakonec to vzdává. Rychlá fotka a čau. Sedím ješě asi hodinku, ale nic nepřichází, klasika. Tak to byl můj týden. V pátek, sobotu a neděli se už na ryby nedostanu. Cílová ryba velký kapr nebo amur se nekonala, ale stejně jsem měl zřejmě víc štěstí než rozumu a chytl jiné krásné ryby. Přesto se však vkrádá rozpačitý pocit, věnoval jsem tomu dost času, pravidelně krmil a věřil... a přece se voda zase ukázala v úplně jiném světle. Abych pravdu řekl, nejsem z toho vůbec rozumný. Co už no, jsem prostě houby rybář, zřejmě mi unikají určitě souvislosti, které asi ani nevnímám...  Tak zas někdy vy potfory slizký.

Kolem deváté jsem na místě. Bez zakrmení nahazuji jen dvě zrnka kukuřice pod háčkem. Ani ne pět minut RRRRRRR, je tam. Stálý souvislý tah dává tušit, že tentokrát to nebude zadarmo. Zkouším rybu přitáhnout více ke mně, kupodivu to jde dobře, ale v travinách nastává peklo. Kapr se snaží zavrtat vší silou do rostlin v okruhu asi čtyř metrů. Zřejmě jsem si toho nebyl vědom, ale o co více se kapřík snažil vymanit z nadvlády té neznámé síly, která ho táhne ke břehu, o to více jsem pravděpodobně stupňoval tlak. Proutek je už dost ohlý, kapřík teď vyrazí mohutným výpadem z travin ven na volnou vodu. Vidím to znovu a znovu: jedno, druhé, třetí máchnutí velkou ocasní ploutví a ozve se onen strašný zvuk, který připomíná prásknutí bičem... Jen stojím a koukám tam, kde ještě před chvílí byl... tohle bolí. Prostě jsem to přepálil... měl jsem ho nechat, vždyť tam nic nehrozilo... jsem to ale vůl. Ještě asi hodinku sedím, ale je mi jasné, že po tom rámusu je to tak poplašené, že to nemá cenu. Než odjíždím, putuje do vody zase celý kýblíček vařeného partiklu.

Kolem páté večer jsem zase na místě. Doma jsem dostal povolení, takže plánuju, pokud se něco nepokazí, tady zůstat přes noc. Všechno připravuju, mezitím první ryba na břehu - větší plotice. Po nějaké době, kdy jsou na špičce vidět jen nesekatelné drbance, přichází silnější záběr a zdolávám úplně prvního lína z této vody. Tahle ryba je tak nádherně vybarvená. Líni patří bezesporu k našim nejkrásnějším rybám. Pak se dlouho nic neděje. Jelikož se nudím, tak se střídavě něčím cpu nebo si čtu. Nebo obojí. Až kolem deváté přichází jízda, je z toho kapřík kolem tří kil. No, snad se to teď rozjede. Ale pin se rozhrčí znovu až těsně před půlnocí. Ryba je hned u hladiny a zdolávání provázejí cákance hned nalevo hned napravo... vidím podlouhlé tělo.... sakryš co je to, mladý amur? Ne, je to candát, regulérně seklý za hubu... to jsou mi věci. Krásných 73 cm. V rozrušení nedávám pozor, aspoň mi to bude ponaučením pro příště. Chci mu vytáhnout háček, ale v momentě, kdy už mám ruku těsně u něj a chystám se ho uchopit, candát trhne prudce hlavou a trčící špička háčku mi rozerve bříško na palci... No super, krvácí to dost. Rybu nechávám v podběráku, jen síťku zatížím velkými kameny, aby neupláchnul. O zbytek se moc nestarám a mažu do auta, musím to něčím přelepit. Ale adrenalin dobrý. Fotky už horší, možná by mi někdo mohl prozradit, jak fotit v noci. Je něco po půlnoci, candát je v saku, palec v obvazu, tak to by bylo. Plán je chytat dál, ale kolem druhé přichází první déšť... takže konec. Balím, candáta beru s sebou. Je z něj oběd, u kterého se nakonec sejdou čtyři generace. No, bylo to velmi dobré, všichni jsme spokojeni a tak to má být.