Po menších eskapádách se konečně kolem půl čtvrté dostávám k vodě. Mám dnes volno a zítra nemusím brzo vstávat, takže plánuju zůstat až do dlouho. Počasí na ryby nic moc - je tak zataženo, že má člověk pocit, jako by už bylo pozdě večer. Asi hodinu a půl obcházím známý úsek téhle řeky, ale i když je voda hodně pod normálem, v těchto podmínkách prostě není možné něco vidět. Chytat naslepo dnes riskovat nechci a tak se přesunuju do blízké vesnice. Na google mapách jsem si vytipoval dva nebo tři fleky, které bych si rád omrknul. A vypadají fajn, nějaká ta rybka tam určitě bude, ale možná někdy příště. Teď mě to táhne zpět na ten úsek, který jsem si předtím obešel, ale na druhou stranu. Tady jsem ještě nechytal. Hlavní proud je tady blíže břehu a je to i trochu hlubší. Jako první přichází na řadu posilnění, mám žízeň a taky hlad jako vlk. Sedím tam ve vysoké trávě, pochutnávám si na buchtičce a je mi fajn. Pak se s proutkem a kýblíkem partiklu vydávám na pochůzku. Všude je tu přístup k vodě dost špatný, takže jsem po nějakém čase dodřený, dopichaný a dopálený od kopřiv, ale co by člověk pro ty ryby neudělal, že? Rybky jsem sice neviděl, ale našel jsem si tři fleky, které se mi docela zamlouvají. Na každý z nich posílám asi deset baitdropperů a jdu si lehnout zase do trávy. Jsem nějaký utahaný, nový job mi dává do těla i do hlavy (jsem teď na pohotovosti v nemocnici). Poslouchám muziku a asi za hodinku se znovu vydávám krmit, tentokrát na každé místo pět dávek. Pak si to převážu na jemno a sedám si na prostřední místo. Musím chytat proti proudu, ale i tak asi za půl hodiny přichází krásný razantní záběr a je z toho tloušť přesně padesát dva čísel. Moc fajně to začíná, snad se tedy dostaví i nějaká parmička. Po dalším dokrmení (tentokrát už jen zbylé dva fleky), si zase lehám do trávy a čekám na noc. Kolem deváté si všechno připravím a poté nahazuju na chlup přesně na zakrmené místečko. Sedím asi deset minut, když najednou prut ztěžkne... bohužel jen nějaké traviny, což je smůla, musím to vytáhnout a přehodit. Jenže navíc k tomu zjišťuju, že visím, no tak to je špatné. Ať se snažím sebevíc, nakonec to musím urvat. Místo je poplašené takovým způsobem, že chytat tady dále postrádá smysl... celé ty hodiny přípravy v háji. Jdu tedy na flek nejníže po proudu, na háček nový kousek masa a šup tam s tím. Unava znásobená zklamáním z pokaženého místa mě zmáhá... třikrát za sebou cítím na prstu silné zatáhnutí, než mi dojde, že je to záběr... pozdě... no, musím dávat víc pozor. Po půl hodině, kdy se nic neděje, to balím a jdu na flek číslo jedna. Tady uběhne další půlhodinka také bez toho, aby se něco přihodilo, takže jdu zase zpět. Zase nic. Zkouším ještě prostřední flek, ale taky nic. Je teď půlnoc, rozhoduju se pro návrat domů a do postele.

No trochu toho štěstíčka mi dnes chybělo. Už jeden klasik pronesl: "Kultivujte své štěstí, podporujte ho znameními a znaky dobrého významu." Evidentně jsem to trochu podcenil. Aspoň tady něco pro zasmání, tak dobrou.

Kolem druhé ráno vstávám, nějak nemůžu pořádně usnout. Mezi jiným, co mi tak táhne hlavou, si říkám, že už to budou zase tři týdny, co jsem byl naposled u vody. No jo no, letí to, ještě chvilku a máme konec léta. Než se vymotám z domu, trvá to celou věčnost, ale něco po třetí už sedím spokojený a mám zakrmeno, nahozeno.

Konečně po dlouhé době jasná letní noc se spoustou hvězd. Ležím na hrázi a pozoruju meteority, zřejmě právě prolétá nějaký roj, vždy jen světelná čára, okamžik, a je to pryč, ani si nestihnu něco přát. Kolem páté pin krátce zamručí. No to tedy dnes brzy, říkám si, ale dál se nic neděje. Trochu přikrmuju, snad z toho ještě něco bude.

Únava mě zmáhá, netrvá to dlouho a zavřu oči. Noc byla až podivně tichá, zato teď příroda okolo třeští... toho zpěvu, cvrlikání, švitoření, hašteření a já pomalu odplouvám někam pryč ...RRRRR... spi, to byl ptáček, říká mi mozek ...RRRR... no moment, to už si sedám ...RRRR... jsem hned dole a beru prut do ruky, ale nic. Hm, tak to zamrzí. Ale hned se utěšuju, že třeba ještě něco přijde. 

Po chvilce uvažování měním návazec, pod háček dávám jen dvě zrnka a šup tam s tím. Pak se zvednu a jdu si protáhnout nohy, kousek napravo jsou dva stromy a mezi nimi bývají někdy vidět pěkné rybky. Než se stačím rozkoukat, slyším povědomý zvuk, na chvilku zkamením a už letím zpátky. ...RRRRRRRRRRRRRRRRR... než mám prut vruce, zbývá na cívce pár metrů, no tak ten to teda rozjel. Mezi rybkou a mnou je teď určitě víc jak šedesát metrů, naštěstí se tlačí jen napravo ode mě do břehu a uklidnila se. Tah furt stejnoměrný, žádné škubání nic... že by amur? Pomalu přitahuju, zdá se, že všechno dobře drží, takže se do toho opatrně opírám víc a víc. Rybka se pomalu vydává ke mně. Tak to by snad bylo. Po nějaké chvilce je mezi námi už asi jen dvacet metrů, ale to už se milé rybičce moc nelíbí, sice to držím, co si troufám, ale i tak odjíždí tentokrát pro změnu doleva, pfúúú, to je teda maso. Snažím se tu ponorku vykolejit bočním tahem, ale moc to nefunguje. Teď už to bude asi pět minut, co se tady přetahujeme a furt nevím, co to tam vlastně mám, pokusy zvednout to ode dna vyznívají naprázdno... Po asi dalších pěti minutách se konečně objevuje u hladiny šupináč z rodu giganticus, přemýšlím, jestli se vůbec vleze do podběráku. Mám ho teď jen pár metrů před sebou, sice se jeho výpady snažím kontrovat, ale kapřík má evidentně převahu. Ale štěstěna stojí při mně, všechno drží na sto procent a nakonec se kapřík přece jen unaví a je to doma. Letím okamžitě nahoru všechno připravit, slunce už dost pere, takže procedůru zkracuju na minimum. Proporce jsou prostě neskutečné, délka rovný metr a váha ukazuje lehce přes devatenáct kilo, nemám slov. A pak už je kapřík zase ve vodě, moc se nerozmýšlí a alou pryč.

Doma jsem asi o půl desáté, rodinka už je vzhůru, ale když viděli fotky, tak jedno pivko mi na oslavu povolili. Pfůů, tak to teda bylo.

Pod uměleckým jménem Squarepusher vystupuje a tvoří britský umělec Thomas Jenkinson. Na elektronické scéně se pohybuje už dlouho, a protože nedávno se na YT objevilo remasterované lahůdkové album Feed Me Weird Things (1996), tak by byla škoda nezavzpomínat. 

První skladba hodně pohodová  www.youtube.com/watch

... dám sem i srandovní www.youtube.com/watch

... a ještě bych vypíchnul www.youtube.com/watch

Pravděpodobně to byl Richard Walker, kdo kdysi řekl, že na tomto světě žijí lidé, kteří jsou oslavováni, pak lidé, kteří jsou oblíbeni a pak konečně pár těch, kteří jsou milováni. Tak nějak podobně to bude i s místy, kde jsem chytal nebo chytával - pár jich je krásných, pár jich je vyjímečných a pak je tam hrstka těch, co se zapsaly hluboko do mého srdce.

V téhle knize se anglický spisovatel Maurice Ingham vyznává z lásky k jednomu jezeru, které u něj bezesporu patřilo do zmíněné poslední kategorie. V celkem dvanácti kapitolách tak seznámí čtenáře s historií tohoto místa, počínaje první návštěvou, poté založením syndikátu až pak ke smutnému konci. Podařilo se mu zde zachytit jeho vlastním tichým vyprávěním zřejmě to nejdůležitější, co může člověk při rybařině zažít. A sice, jak jedna parta podobně smýšlejících stvořila jakýsi ráj na zemi, na který každý, kdo jej alespoň jednou navštívil, dlouho vzpomínal. A také, že spousta věcí na tomto světě je pomíjivých, ale šťastně prožité chvíle s rodinou a přáteli (navíc v souznění s přírodou...) patří bezesporu k tomu nejkrásnějšímu, co nás může při tom našem koníčku potkat...

Tahle kniha je opravdový klenot rybářské literatury, ne nadarmo se o ní další známý anglický autor a rybář Tim Paisley vyjádřil, jako o nejkrásnější knize o lovu kaprů, co kdy byla napsána. Možná právě proto, že není jen o chytání kaprů, ale i o životě samotném a jeho podivuhodných náhodách, které nás pak spojují a dělají kolegy, přáteli. Pokud by rybářské kroužky měly seznam povinné četby, pak je tohle dílo určitě jedním z velmi vhodných adeptů...

Tenhle exemplář vydalo nakladatelství Medlar Press v roce 1996 a je nádherně graficky zpracován, každá kapitola začíná vlepenou miniaturou jednoho z obrazů, které autor sám namaloval. Kniha má 112 stran a je psána anglicky. 

Dlouho, moc dlouho jsem nebyl na rybách. Furt se do toho něco motalo, taky spousta práce k tomu, prostě vopruz. Včera jsem po práci poslal všechny zdvořile někam a okolo půl čtvrté odpoledne konečně zaparkoval na známém místečku u řeky Muldy. Poslední dva týdny jsem prakticky nemyslel na nic jiného, na kanál jsem po těch posledních ulovených super rybách jít nechtěl, navíc se ozývala i naléhavost samoty, což je kousek od velkého města nemožné.

A tak jsem si stále vybavoval v paměti přesně tohleto místečko a představoval si ten blažený moment, až si sednu na břeh do trávy a s proutkem v ruce se konečně vnořím do tiché příjemné skoromeditace. A povedlo se. Takřka hned po příjezdu jsem se začal cítit fajn a tahle pohodička už nezmizela. Jak se brodím vysokou trávou, všude skáčou doslova kvanta lučních koníků, pak ještě pár kroků a už nejde slyšet nic, jen hukot řeky, cvrčci a spousta ptačího zpěvu. Řeka je tak o sedmdesát čísel nahoře, voda trochu zakalená, ale klesá to, je těžko a dusno a pod mrakem, prostě podmínky více než dobré. Dívám se nahoru na nebe a ptám se sám sebe, jestli mi vůbec jednou bude dopřáno...

Upravený luncheonmeat voní krásně, narval jsem tam esenci frankfurtské klobásy, ale celý výsledek asi dvouhodinového chytání je tlouští miminko kolem dvaceti čísel. Asi čas změnit nástrahu. Na pelety se mi chytat nechce, takže šáhnu po plechovce sterilované kukuřice. Jak se později ukáže, správná volba... Vybírám asi 300 metrů dlouhý úsek řeky a rozhodnu se pro jednoduchou taktiku: jen nalehko a každému fleku dám maximálně 20-30 minut a pak zase dál. Mezi fleky to krokuju asi na čtyřicet metrů. Není se tady čeho chytit, žádné stromy nebo překážky ve vodě, z hladiny nebo proudu se toho taky moc vyčíst nedá. Upravuju návazec, pod háček dvě zrnka a šup tam s tím, dokrmuju jen pár zrnek. Na třetím fleku krásné dvojité škubnutí špičkou a je z toho tloušť rovných padesát čísel. Parádní souboj a málem jsem tam při podebírání zahučel, holt zarostlé břehy skrývají nejedno překvapení... Je teď kolem sedmé a bohužel vylezlo slunko. Je to pěkné peklo, potím se, všude nějaký hmyz, kopřivy... no do idylky to má trochu daleko. Kolem půl deváté, když se slunce pomalu schovává za stromy, mi do toho furt něco buší. Zkouším to sekat, ale nemá to význam. V plechovce posledních pár zrnek a přede mnou poslední flek. Nahazuju jen asi šest sedm metrů po proudu a sedím a přemýšlím, že už to asi budu muset brzo zabalit. A pak to přišlo, záběr jako z knížky, ohlý prut mám hned v ruce. Tentokráte žádné škubání nebo jízda, ryba se drží u dna stále na stejném místě. Zvyšuju tah a hladinu prořízne hřbetní ploutev a pak ještě zahlédnu ocas a je mi jasné, že tohleto tloušť není. Slézám dolů k vodě, dodám si kuráž a přitáhnu - rybka se teď ukáže v plné kráse... parma nádherná obecná. Jen si hluboce vydechnu... teď ji ještě dostat do podběráku. První pokus spíš milou parmičku naštval a tak následuje slušný výpad, ale i tak to netrvá dlouho a je moje. Zatímco si nahoře všechno připravuju, rybka odpočívá dole v podběráku v klidné vodě. Pak to jde rychle: podložka, přeměřit (62 cm), fotky a alou zpátky. Po dvou letech snažení sedlo konečně štěstí i na mě a jeden rybářský sen se vyplnil. Všechno to hledání v knihách, filmech nebo internetu najednou do sebe zapadlo a spolu s přiměřenou porcí štěstí to udělalo cvak a já tady teď stojím po kolena ve vodě a čekám, až se moje úplně první parmička trochu vzpamatuje. Nemůžu od ní odtrhnout oči, ještě minutku zpátky jsem měl i trochu strach, nakláněla se na bok, ale teď už i sem tam zavlní tělem, tak snad to bude ok. A pak přijde ten moment, kdy sama prostrčí hlavu skrz zaplavené traviny a začne se vlnit. Natahuju ruku tak dlouho, až už to nejde jinak a tahle nádherná ryba vplyne zpět do té masy vody valící se kolem, do svého domova... tak se tedy měj a snad zas někdy.