Tak nějak mi to furt nevycházelo, nejlíp bylo včera - větrno, krásně slunečno, prostě radost si jít někam sednout a trošku po tomhle týdnu vydechnout. Jenže to zase neklaplo a tak jedu až dnes. Předpověď počasí hrůza a armagedon, ale co už, nějak bude.

Po příjezdu ještě chvilku svítí sluníčko a viděl jsem pár srnek, husy, dokonce čmelák kolem mě proletěl. Prostě jednou je příroda vzhůru, tak je jí očividně jedno, kolik je právě stupňů. Já jsem nabalený dobře, tak snad to pár hodinek vydržím.

Strategie furt stejná, zakrmil jsem úspěšné fleky z minulé návštěvy a asi po hodince (i s krásnou sněhovou bouřkou k tomu) se vydal na protilehlou stranu, kam hnal vítr vlny. Netrvalo to dlouho a přišel záběr... bohužel něco nebylo, jak mělo a sekám do prázdna. Nevadí, za dalších deset minut znovu záběr, jen takové cukání vlascem, ale tentokrát je tam... zajímavé, v tom největším větru a nejhustším sněžení... a zase lysec... z téhle vody už čtvrtý... tak rychle fotku a čau. Procházím střídavě další místečka, ale nic. Až asi kolem půl šesté zakrmuju kukuřicí jen dva metry od břehu úplně vlevo od místa, kde jsem lapil dnes toho prvního. Dávám tomu asi patnáct minut a pak nahazuju... tedy spíš to tam pokládám. Po pár minutách přichází krásný záběr i s hrčáčkem. Kapřík už se pere trochu víc a hledá, kam by zajel. Nikam ho nepouštím, a tak se ukazuje brzo u hladiny. No vida, první šupináč. O něco delší, než ti lysci, ale nízký a vypadá, jako by se někde porval nebo co. Tak dík a plav ty jeden. Kolem půl sedmé balím, je mi kosa -  auto ukazuje jeden stupeň. Po cestě domů koukám, že někde na polích ještě leží sníh.

Kapela Witch se zformovala v sedmdesátých letech v takzvaných "zlatých časech Zambie".  Witch je někdy vykládáno jako We Intend To Cause Havoc - máme v úmyslu způsobit zmatek. Stylem se řadí k Zamrocku, ale jen do roku 1980, kdy se původní sestava obmění a začnou hrát disco. Poslední album vydávají v roce 1984.

In The Past z roku 1974 je jejich druhé album... musím říct, že dost pohodové. Pro mě určitě další kousek hudební historie, o kterém jsem ještě relativně nedávno neměl ani tušení a jsem rád, že jsem jej objevil.

www.youtube.com/watch

A asi jejich nejznámější hit 

www.youtube.com/watch

Středa třetího března, po práci jsem se zorganizoval a kolem páté byl u vody. Rozhodl jsem se pro pískovnu Rückmarsdorf (viz první dvě fotky, ostatní jsou z pískovny Dölzig). Docela hezká voda, k chytání i nějaké docela zastrčené koutky, ale hodně vodního ptactva. Povídá se, že ryby tady berou velmi dobře jen dva tři metry od břehu, tak uvidíme. Nejdřív jsem si zakrmil - zkusil jsem krmítkovku obarvit na černo a přidal k tomu trochu posilovače... pod háček šla kukuřice. A nic, ani ťuk. Ale rybu jsem viděl, kolem šesté se nalevo ode mne houpaly stvoly rákosu a myslel jsem si, že za chvilku se přede mnou objeví lyska nebo něco podobného. K mému velkému překvapení to byla ryba, která zřejmě stvoly okusovala. Co přesně to bylo, nevím. Odplula směrem doprava, ještě chvilku jsem viděl kývající se rákos a pak už nic. Seděl jsem tam do osmi, po cestě zpět ukazovalo auto tři stupně. Zahájení na stojáku tedy hezká nula, ale bylo hezky :-)

Pondělí osmého března, mám volno. Ráno se mi nechtělo, plánuju, že k vodě pojedu tak kolem třetí nebo čtvrté. Nemohl jsem se rozhodnout kam. Chtělo by to něco menšího a nehlubokého. Až jsem si vzpomněl, že kolega v práci vykládal o bratránkovi, jak jezdí na malinkou pískovnu pár metrů za kanál. Tak tedy pískovna Dölzig. Asi něco málo přes hektar a celkem mělká voda, což je při tomhle počasí (slunečno a šest stupňů) ideální. Kolem čtvrté tedy na místě. Do krmení přidávám půl malé plechovky kukuřice a zakrmuju si tři místečka. Na tom druhém svítí hezky sluníčko a v mělké vodě jsem při zakrmování vyplašil rybu, takže se rozhoduju, že začnu tady. První půl hodinky se nic neděje. Zjemňuju, háček desítka a jen jedno zrnko pod. Netrvá to ani pět minut a jízda. No vida, tak snad to půjde. Kapřík se pere statečně, ale je to jenom dorostenec, takže je brzo po boji. Ale radost mi udělal. Jelikož je to první kapřík sezóny, zaslouží si fotodokumentaci. Uvažuju, jestli má vůbec cenu tady znovu nahazovat... poplašili jsme to hezky, ale nakonec nad tím mávnu rukou a pošlu to na cenťák přesně zpět. Zase pět minut a je tam - jen s tím rozdílem, že předtím to byla jízda, teď přišel padák. V podběráku na mě vykoukne prakticky identická rybka. Ok, přesunuju se na místo číslo jedna. Sem tam se kroužek mezi očky pohne, ale není to nic, co by stálo za zásek. Po dvaceti minutách se rozhoduju, že se vrátim na flek číslo dvě. Vytahuju udici a ejhle, najednou odpor, vlasec rejdí od rákosí k rákosí, ale najednou pink! a vytáhnu jen šupinu. Flek číslo dvě mlčí a tak se přesunuju na trojku. Mám pár záběrů, i docela solidních, ale furt to nemůžu trefit. Až asi pátý nához - ani jsem nestačil pověsit kroužek na vlasec a vidím, jak lajna jede ode mne pryč. Zásek a je tam. Třetí a jako ti před ním... asi stejný oddíl nebo co. Hezky jsem se vyblbnul a tak se přesouvám kousek vedle dvojky, pod háček pak nadipované boilie plus peletky v pva a pokus o něco většího. Sedím asi hoďku... ani ťuk. Podběrák a podložka úplně zmrzlé, u auta mi podběrák nejde ani složit. Po cestě domů mínus jeden stupeň... stejně to bylo moc fajn, dneska se mi bude krásně usínat.

Tuhle knihu napsal anglický rybář a spisovatel Tony Miles v roce 2004. V několika kapitolách vezme čtenáře na krásnou cestu časem, která začíná v roce 1995 a končí rokem 2003. V tomto období chytával na zhruba tříkilometrovém úseku řeky Great Ouse situované u Adams Mill a Kickles Farm - místa, která jsou pro parmí specialisty stejně legendární jako Redmire pro kapraře. Autorovi se zde mimo několika nádherných ryb podařilo ulovit i opravdového obra - parmu o váze 19 lb 2 oz (8,67 kg), což bylo tehdy jen o maličko míň, než oficiální britský rekord.

TM a jeho angličtina se čte dobře, ptáčci a kytičky ho nechávají chladným, takže člověk nemusí listovat furt ve slovníku. Navíc jeho styl chytání je možné aplikovat i na naše řeky a určitě se vyplatí přečíst si jeho vypozorované postřehy o chování parem v různých podmínkách. I jako vypravěč určitě obstojí, některé kapitoly mne doslova pohltily a pokud platí přísloví, že k dobré knize se čtenář vrací znovu a znovu, musím přiznat, že já už tuhle přelouskal několikrát.

Kniha má celkem 15 kapitol a 146 stran a byla vydána pod nakladatelstvím The Little Egret Press v roce 2004 a 2009. Tahle verze je z roku 2009 s nádhernou ilustrací na obálce, kterou namaloval John Searl.

Myslím, že má fascinace časy minulými má celkem jednoduché důvody: stále tehdy k rybařine patřilo jakési tajemno a neznámo a také se vyráběly krásné věcičky. Třeba takový štípaný prut - nejen že je krásný, ale podle některých rybářů mají tradičně vyrobené bambusové pruty i duši...

Musím přiznat, že já si s touhle myšlenkou už taky nějakou dobu pohrávám. Osobně tíhnu více k modelům jako je Richard Walker MK IV nebo Chapman 550, tak nějak v tom vidím logické pokračování vývoje mého chytání.

Pořídit už něco podobného není dnes díky internetu žádný problém. Jen je to, pravda, trochu víc peněz. Ale kdo ví, třeba mě rodinka potěší a jednou na mě bude čekat pod stromečkem podlouhlý dáreček...

Ale i dnes stále žijí mistři, kteří dokáží vyrobit vše do puntíku sami - chovám k těmto lidem hlubokou úctu. Tenhle dokument z Rakouska je opravdu oslavou lidské zručnosti www.youtube.com/watch