Co by byl rybář bez nože. Ať už naporcovat rybku nebo připravit pár třísek na rozdělání ohně, bez ostrého pomocníka by to nebylo nic moc. Každý z nás má také určitě svůj styl, někdo raději zavíráky, někdo zase velké pevné nože, někdo raději army styl, jiný zas raději přírodní materiály. Nožů je momentálně na trhu nekonečné množství a vybere si určitě každý. A kdo ne, ten se může obrátit přímo na nožířské mistry a nechat si zhotovit speciál na míru.

Já si momentálně ujíždím na šikovných výrobcích finské firmy s dlouholetou tradicí Iisaki Järvenpää. Mám od nich čtyři kousky, samozřejmě z ebay, nové jsou tak trochu nad můj finanční rámec. I na ebay se prodávají celkem draze, ale sem tam má člověk štěstí a zadaří se, já jsem třeba za každý nůž neplatil víc než třicet euro. Proč zrovna tyhle nožíky? Sám nevím, prostě se mi líbí, padnou dobře do ruky, celkem snadno se nabrousí a co je hlavní, ještě jsem se žádným nepořezal.

A na závěr ještě jeden krátký, ale krásný film, jak se vyráběl tradiční finský sheath nůž.  

www.youtube.com/watch

Ať jsme trochu aktuální, tak tady jedna letošní pecka - DJ Krush a jeho podání zenového hip hopu.

Aktivní už od konce osmdesátých let, v Japonsku byl jedním z prvních, který vystupoval naživo s ostatními muzikanty. Postupem času se vyšvihl na opravdu jednoho z nejlepších DJ. Nemá rád škatulkování a od konkretizace svého stylu si zachovává zdravý odstup, což je jen dobře, aspoň takhle zůstává i po tolika letech stále svůj a nevázaný, díky za to. Ty mluvené texty jsou náboženského charakteru, bohužel ať jsem se snažil sebevíc, nepodařilo se mi zjistit, co jsou zač nebo o čem pojednávají. Tak tedy "ikou ikou".

Čtvrtek a pátek mám volno, tak se rozhoduju po dlouhé době pro přesnočku. Večeře ještě v rodinném kruhu, ale pivko už si dávám kolem deváté u vody sám. Je krásný klidný večer, nikde nikdo, kolem jedenácté čučím nahoru na tu spoustu hvězd, sem tam mě vytrhne z dumání světelná čára padajícího meteoritu. Proutek mlčí, ale vůbec mi to nevadí. To až kolem jedné... podcenil jsem to, je mi dost zima. Nakonec to balím a kolem druhé ráno jsem doma, lehnu si na dvě hoďky v obýváku a před pátou už tam zase sedím a usrkavám čajdu. Po hodince se navijáček rozhrčí a je z toho hezký cejn, za další hodinku ještě jeden. Hmm, tak big fish se dneska nekoná. Navíc je strašná mlha a v takovém počasí jsem toho nikdy moc nechytl. Kolem půl jedenácté se to trhá, ale já mám dost a jedu domů.

Po víkendu v práci si chci spravit náladu. Co může být lepšího, než vyrazit na úplně neznámou říčku na průzkumný lov? Ovšem nejdříve zastavuju u kanálu a zakrmím si kukuřicí známé místečko... co kdyby, že? Ale za dalších dvacet minut už se prodírám kopřivami a mlázím a hledám nějaké škvíry v pobřežní džungli, kde by se podařilo nahodit. Celé mé snažení je sice odměněno jedním tlouštím juniorem a další dva podobné jsem vypnul, navíc jsem to dvakrát celé urval o nějaké vázky ve vodě, ale i tak je to moc hezká říčka a některé zákoutí vypadají moc slibně. Po celém druhém břehu se táhne zahrádkářská kolonie a co pár metrů je vysekané a vydupané místo od kolegů rybářů. No tak asi tady ryby budou, podle rybářského spolku Lipsko se tady má vyskytovat všechno možné, dokonce i sumci nebo parmy. Kolem šesté to balím, krásně jsem se prošel a vyčistil si hlavu, oddechnul si a tak tedy na brzkou shledanou. 

Tentokráte mám u kanálu dobrý pocit a kolem sedmé přichází krásná jízda. Odpor brutální a rybka si to šine rovnou k leknínům, držím sice co to dá, ale i tak něco párkrát přebrnkne a najednou je všechno fest. Asi po dvou minutách páčení se montáž uvolní... ovšem rybka už je někde pryč. Hmm, tak ta mě teda pěkně vypekla, no co už. Sedím ještě asi do půl deváté, pak hajdy domů.

Máme sice konec srpna, ale počasí je jak v listopadu... silný vytrvalý déšť a teploty kolem třinácti stupňů. Přiznávám na rovinu, že mě to poslední týden na ryby moc netáhne a tak trávím čas v knížkách a sem tam zkouknu něco hezkého. Catching The Impossible je série devíti filmů, které natočil Hugh Miles s Martinem Bowlerem v hlavní roli. Spatřila světlo světa v roce 2008 a celkem rychle se zařadila mezi kultovní snímky. 
Tenhle film ukazuje některé neuveřejněné scény. Jak Martin Bowler na začátku vysvětluje, za čtyři roky natáčení měli tolik materiálu, že by filmy mohli udělat i delší, ale zkušený Hugh Miles ho přesvědčil, že méně může být někdy více a tak určité scény vynechali. Přeji příjemnou podívanou.

Po menších eskapádách se konečně kolem půl čtvrté dostávám k vodě. Mám dnes volno a zítra nemusím brzo vstávat, takže plánuju zůstat až do dlouho. Počasí na ryby nic moc - je tak zataženo, že má člověk pocit, jako by už bylo pozdě večer. Asi hodinu a půl obcházím známý úsek téhle řeky, ale i když je voda hodně pod normálem, v těchto podmínkách prostě není možné něco vidět. Chytat naslepo dnes riskovat nechci a tak se přesunuju do blízké vesnice. Na google mapách jsem si vytipoval dva nebo tři fleky, které bych si rád omrknul. A vypadají fajn, nějaká ta rybka tam určitě bude, ale možná někdy příště. Teď mě to táhne zpět na ten úsek, který jsem si předtím obešel, ale na druhou stranu. Tady jsem ještě nechytal. Hlavní proud je tady blíže břehu a je to i trochu hlubší. Jako první přichází na řadu posilnění, mám žízeň a taky hlad jako vlk. Sedím tam ve vysoké trávě, pochutnávám si na buchtičce a je mi fajn. Pak se s proutkem a kýblíkem partiklu vydávám na pochůzku. Všude je tu přístup k vodě dost špatný, takže jsem po nějakém čase dodřený, dopichaný a dopálený od kopřiv, ale co by člověk pro ty ryby neudělal, že? Rybky jsem sice neviděl, ale našel jsem si tři fleky, které se mi docela zamlouvají. Na každý z nich posílám asi deset baitdropperů a jdu si lehnout zase do trávy. Jsem nějaký utahaný, nový job mi dává do těla i do hlavy (jsem teď na pohotovosti v nemocnici). Poslouchám muziku a asi za hodinku se znovu vydávám krmit, tentokrát na každé místo pět dávek. Pak si to převážu na jemno a sedám si na prostřední místo. Musím chytat proti proudu, ale i tak asi za půl hodiny přichází krásný razantní záběr a je z toho tloušť přesně padesát dva čísel. Moc fajně to začíná, snad se tedy dostaví i nějaká parmička. Po dalším dokrmení (tentokrát už jen zbylé dva fleky), si zase lehám do trávy a čekám na noc. Kolem deváté si všechno připravím a poté nahazuju na chlup přesně na zakrmené místečko. Sedím asi deset minut, když najednou prut ztěžkne... bohužel jen nějaké traviny, což je smůla, musím to vytáhnout a přehodit. Jenže navíc k tomu zjišťuju, že visím, no tak to je špatné. Ať se snažím sebevíc, nakonec to musím urvat. Místo je poplašené takovým způsobem, že chytat tady dále postrádá smysl... celé ty hodiny přípravy v háji. Jdu tedy na flek nejníže po proudu, na háček nový kousek masa a šup tam s tím. Unava znásobená zklamáním z pokaženého místa mě zmáhá... třikrát za sebou cítím na prstu silné zatáhnutí, než mi dojde, že je to záběr... pozdě... no, musím dávat víc pozor. Po půl hodině, kdy se nic neděje, to balím a jdu na flek číslo jedna. Tady uběhne další půlhodinka také bez toho, aby se něco přihodilo, takže jdu zase zpět. Zase nic. Zkouším ještě prostřední flek, ale taky nic. Je teď půlnoc, rozhoduju se pro návrat domů a do postele.

No trochu toho štěstíčka mi dnes chybělo. Už jeden klasik pronesl: "Kultivujte své štěstí, podporujte ho znameními a znaky dobrého významu." Evidentně jsem to trochu podcenil. Aspoň tady něco pro zasmání, tak dobrou.