Dnes bych chtěl představit knihu The Compleat Angler od anglického autora a otce všech rybářů Izaaka Waltona. Tohle jeho nejznámější dílo spatřilo světlo světa poprvé v roce 1653 a podle některých historiků patří k nejvíce znovuvydávaným knihám napsaných v anglickém jazyce vůbec (hrubým odhadem už asi 600krát). Najdeme zde 21 kapitol a kromě první, která srovnává sokolnictví, lov a rybaření a vyzdvihuje přednosti a ušlechtilost právě posledně jmenovaného, se každá věnuje určitému rybímu druhu: tedy jeho způsobu života a jak toho při rybařine využít, také jak a na co jej chytat a jak pak nejlépe s úlovkem naložit. Čtenář může jen žasnout - kniha obsahuje velmi pokročilé poznatky, dokážu si představit, že na svou dobu to bylo dílo nevídané. První a původní vydání mělo jen 13 kapitol, tohle vydání obsahuje pozdější rozšíření na 21 kapitol a i druhou část napsanou Charlesem Cottonem, která pojednává o chytání ryb na mušku.

Ale pozor. Pro obyčejného čtenáře, jako jsem já, vyžaduje tenhle styl angličtiny usilovné soustředění a taky často slovník. IW byl navíc člověk velmi zbožný, takže je vše prošpikováno hezkou sbírkou nejrůznějších citátů ať už z bible, či z jiných klasických filosofických a teologických děl, navíc zde najdeme i slušnou dávku poezie. No, lehká četba to opravdu není. Bohužel dodnes se nenašel nikdo, kdo by nám to trochu usnadnil a tohle velmi zajímavé dílko do češtiny přeložil. I tak se dají v antikvariátech nebo na netu nalézt exempláře doslova za babku (sám jsem za tohle vydání zaplatil necelé čtyři eura i s poštovným), takže pokud se někdo rozhodne obohatit svou knihovnu právě tímto titulem, aby pak zjistil, že je to přece jen trošičku nad jeho síly, nebude to tak bolet. A kdo aspoň někdy přemýšlel nad tím, že přelstít zkušenou rybu má opravdu kolikrát co do činění s uměním nebo že řeky a obyvatelé podvodního světa nebyly stvořeny jen jako zdroj obživy či k ukájení ega, ale i k našemu odpočinku a meditaci, ten pak (i přes výše zmíněné riziko) může v této knize nalézt zalíbení. 

Izaak Walton, The Compleat Angler or the Contemplative Man`s Recreation, tenhle exemplář je vydán pod Wordsworth Edition Ltd a je z roku 1996.

Po práci rychle domů, sebrat auto, nějaké krmení a hurá k vodě. Tentokrát vsázím vše na jednu kartu a zakrmuju si místečko, kde jsem minule chytil toho největšího. Asi hodinku klábosím s nějakým kolegou, za tu dobu kolem nás proplulo asi šest nebo sedm metrových amurů... pane bože, tak už jsou zase zpátky, to je dobře. Každý rok trnu, jestli na ně nevyzrál nějaký magor a neodnesl jednoho po druhém do udírny. Ale jak je vidět, naštěstí tomu tak není. Slunce paří, je asi 24 stupňů, poslední dva dny teploty šplhaly ke třicítce, teď už se zase ochlazuje. Zvedá se i vítr a později mají přijít i bouřky, prostě počasí naprosto dokonalé. 

Kolem šesté jsem znovu u vody, pod háček tři zrnka a teď to tady sepisuju. Jsem trochu grogy, doma jsem zkoušel si na chvilku lehnout, ale jsem tak vyhecovaný, že o spánku nemůže být ani řeč. I teď jsem dost napnutý - že něco chytím, o tom nepochybuju, jde jen o to mít trochu toho štěstí a snad se k tomu dostane něco většího. Je dusno, horko, tohle počasí a tahle hodina se mi RRRRRRRR... zamlouvá. Zásek sedí, kapříka zdolávám velmi opatrně, abych si to nepoplašil. Zase takové mimčo, snad ten další bude už o něčem jiném. Přichází bouřka, mezi práskáním hromů se naviják rozhrčí podruhé. Oho, ryba si to šine hned doprava a snaží se tam někde do něčeho zamotat, což se jí naštěstí nedaří. Už ho vidím, taky žádný obr, ale bojuje slušně. Za chvilku se objevuje kolega z odpolední návštěvy a klábosíme až do osmi, pak zůstávám sám. I když jde na špičce vidět, že ryby na place jsou, jsem až do konce bez záběru. V devět balím a hajdy domů. 

Jednu nespornou výhodu tyhlety zápisy mají, můžu kouknout zpět a najít si, jak jsem chytal ve stejnou dobu minulý rok. Nějakou inspiraci jsem v neděli odpoledne opravdu našel a zvolil pak následující plán: večer tedy zakrmit a v pondělí, jelikož mám volno, sklidit úspěch a slávu... jenže v neděli večer jaksi vyhrálo pohodlí domova a pivko...

Ale v pondělí jsem i tak před šestou ráno u vody. Mám s sebou jen partikl. Vybírám tři fleky, každý z nich prokrmím asi čtyřmi velkými hrstmi. Je krásně, sluníčko už vyšlo, všude zpěvu a té zeleně, radost pohledět. Po necelých čtyřiceti minutách jdu vždy na další misto. Kolem deváté balím, nepřišel ani potah, s čímž jsem i tak nějak počítal. Rybám je třeba dát čas. Mizím s tím, že kolem šesté večer se vrátím.

A dobře jsem udělal, lepší to bý nemůže. Sluníčko se střídá s těžkými mraky, sem tam spadne pár kapek. Příroda jakoby třeští, toho křiku a zpěvu, šramocení v křovinách, nad hladinou i tady, kde sedím, krouží freneticky hejna hmyzu... Pod háček jdou dvě zrnka kukuřice a očekávání roste. Ale po půl hodině to balím, dokrmuju (tři hrstičky) a jdu na flek číslo dvě. Tady to proběhne úplně stejně. Jdu asi o dvěstě metrů dál na poslední flek. Jdu pomalu a hledám na vodě něco, co by prozradilo přítomnost ryb. Ale voda stále mlčí. Tak tedy poslední šance. Tohle místo jsem zvolil ne protože je to tady jiné nebo že bych předpokládal ve vodě nějké úkryty a překážky, ale čistě z pragmatického důvodu: nikdo sem totiž nechodí. Zatímco ty první fleky (a i ty další v okolí) nesou známky přítomnosti jiných rybářů kolegů, tady nic takového není, protože je to zřejmě pro většinu z nich od auta už moc daleko. Ale ani zde není vidět žádný pohyb, nic, co by naznačovalo, že se tam dole něco děje. Ale přece... nesedím ani deset minut, prudké škubnutí prutem a RRRRRR, zásek, je tam. Ryba si to šine doprostřed kanálu, kde ji zastavuju. No, tohle už je jiný tah, následuje pár prudších výpadů, dokonce i pin se párkrát protočí. Kapříka už jsem zahlédl, není nějaký veliký, ale je to bojovník a rve se tedy pořádně, všechna čest. I tak je ale do dvou minut po všem. Hezky stavěný lysec, nahoře si dělám pár fotek, scénku mi nasvěcuje sluníčko, prostě nádhera.

Přesouvám se na flek číslo dva. Sedím ani ne deset minut a vlasec spadne do průvěsu, okamžitě sekám a během pár sekund končí v podběráku kapřík tak kilo a půl. Balím a jdu na poslední místečko. Pár metrů po moji levé ruce je na břehu ožraný tolstolobik, jeho přítomnost doslova pociťuju, hlavně když z toho směru zavane větřík. Otevírám si termosku s čajem, abych to aspoň na chvilku něčím přebil, ale už si nenaleju... kapřík se po záseku drží v travinách, ale moc šancí mu nedávám a je brzo venku. Hezké zakončení. No, po těch několika takových nic moc výpravách, kdy už jsem přemýšlel i nad tím, že mi tenhle rok asi nebude přáno, se to nakonec hezky rozjelo. Tři hodinky, tři ryby, paráda. 

V pondělí po práci jsem sebral už připravený partikl a jel si sednout na nové místečka. Tentokrát mám v plánu vyzkoušet maples - trochu po vzoru RH - kukuřice mi poslední dobou nějak nešlape, že by to už rybky prokoukli? Zakrmil jsem si nejdříve dvě místečka a pak ještě jedno, ale za celou dobu nepřišel ani potah. Ale nevadí, tak nějak jsem s tím počítal. Navíc bylo hezky. Zleva vanul sice studený větřik, ale sluníčko svítilo a tak jsem tam nějakou chvíli seděl jen v mikině. Zůstal jsem do devíti, po rybách ani památky. Zato jsem pozoroval hezký měsíc. Možná si začínám s mým foťákem i trochu rozumět, jelikož se mi pár fotek povedlo. Když jsem stál v jeden moment nahoře na hrázi, po pravé ruce zapadalo slunce a po levé už po nebi putoval majestátní měsíc...

V úterý hned po práci zpět na místě, tentokráte už s očekáváním. Ani jsem nezakrmoval, v pondělí večer jsem tam toho naházel dost. Ale ani tentokrát se nic nedělo. Sluníčko opět hřálo a při zkoumání břehů kolem, jsem vyplašil malého kapříka ukrytého těsně u břehu v rákosí. Dobře si to vybral, bezstarostně si užíval sluníčka než jsem se zjevil já a idylku mu pokazil. Chytal jsem asi tři hodinky, před pátou jsem to zabalil... ani potah.

Povinnosti mě držely doma a tak se dostávám k vodě až v pátek. Vybral jsem si úsek, kde jsou břehy více obrostlé křovím a stromy, vařenou kukuřicí a konopím si zakrmil dvě místečka - na jednom z nich jsem minulý rok chytl moc hezkou rybku... ale vůbec to tu nepoznávám, nějaké hovádko tu hospodařilo s motorovou pilou - usadil se a jal se pozorovat krásy přírody kolem. Mám v úmyslu zůstat přes noc, takže žádný spěch. O mocná magie této zvláštní noci, snad dopřeješ mi hezkého úlovku a pokud ne, tak dej ať zjeví se aspoň víly a skřítci, co by mi pošeptali do ouška dávno zapomenutá tajemství nebo moudra... A tak jsem seděl střídavě u proutku nebo bloumal pár metrů od něj a pozoroval na poli za mnou srnce, později v noci poslouchal zpěv všemožných ptáčků a hleděl do větví nade mnou vytvářející spletité obrazce a bloumal v mysli až kamsi daleko. Společnost mi dělal zázvorový čaj a teplá deka. Mezi půl jednou a půl druhou jsem i usnul, zbytek noci probděl. Něco po půl druhé mám záběr, ale zásek jde do prázdna. Měním pak místo a kolem půl čtvrté mám záběr i tady. Možná tohle byl ten skřítek, co mi ho poslali. Zvěčnil jsem si ho na památku a pak ho pustil. Do ouška mi sice nic nepošeptal, ale i tak to bylo fajn a pojedu zase. Jen ty větší ryby se mi stále nějak vyhýbají...

Sluníčko krásně hřálo, teplota se vyšplhala dokonce na 16 stupňů, tak by byl hřích zůstat doma. Kolem sedmé večer jsem na místě. Trochu fouká, ale jsem pro. Když je klid, nikdy to tady moc nebralo. Strategie stejná jako minule, trochu zakrmit a šup tam s tím. I když je tak hezky, nikde ani noha, docela překvapení. Mám s sebou něco ke čtení i muziku, ale ne. Prostě se mi chce jen tak sedět a pozorovat vše kolem. Pocit, že dneska to bude stát za to, stále sílí. Jsem si víc než jistý, že by mohlo přijít konečně něco většího.

Kolem deváté si dávám tekutou podporu z Plzně. Vítr se utišil a jde dobře vidět, jak perlíni sbírají z hladiny. Sem tam se špička prutu pohne, ale to bude spíše tím, jak se něco menšího otře při břehu o vlasec. Kolem desáté začíná má jistota pomaličku vyprchávat a přemýšlim nad plánem B, tedy sbalit to a přesunout se na nedaleký písák. Dávám tomu ještě hodinku, ale nic se neděje, takže je rozhodnuto. Snad tam něco lapnu. I tak je mi fajn. Někdy se mi to nedaří a i během chytání mi spousta myšlenek a různých věcí víří hlavou dál, ale tentokrát jsem opravdu vypnul a cítím v sobě takové spokojené prázdno.

Nová voda, nové štěstí. Zakrmuju nejdřív dvě místa, usazuju se na jednom z nich a poslouchám velmi krásný a hlasitý zpěv obyčejného kosa. Teda to je koncert. Vydržel to celé tři hodiny, než jsem to opět bez záběru zabalil a odjel. Jsou dvě ráno. Po cestě domů si říkám, že sedm hodin bez záběru taky nedokáže hned tak někdo... No, jsou prostě dny, kdy mi voda a ryby dávají okázale najevo, že toho o nich stále moc nevím. Holt i takové dny k rybařině patří. Ale než zaparkuju, už spřádám plány napříště.