Terry Riley je kalifornský skladatel a pianista. Narozen 1934, komponuje už od konce šedesátých let. Ve své tvorbě využívá určité opakující se schémata, mimojiné je označován za zakladatele minimal music. 

Mám od něj dvě desky: Descending Moonshine Dervishes a Persian Surgery Dervishes. Pro Jukebox jsem vybral tu první, je taková veselejší. Je to dost speciální, takže je možné, že to každému nesedne, ale i tak, super věc. Doporučuju pod hvězdy někde v klidu.

www.youtube.com/watch

The Best British Clothing for the Worst British Weather. Tahle rodinná firma byla založena Johnem Barbourem roku 1894 a přetrvala až do dnes. I když už ne vše je vyráběno výhradně v Anglii, stále je tahle značka spojována s anglickým venkovem a sporty, které k němu neodmyslitelně patří, tedy lov, rybaření a jezdectví. Originální myšlenka byla produkovat bundy a kabáty, které by tehdejší rybáře a dělníky v docích nebo lesnictví ochránily před nepohodou. Později v tomhle oblečení nachází zalíbení i anglická aristokracie a určitě i díky ní se povědomí o téhle značce rozšířilo napříč všemi společenskými vrstvami i kontinenty, takže potkat někoho třeba v centru Lipska, jak si to sebevědomě razí davem v Barbour bundě není už dnes nic zvláštního.

Mám od nich také pár kousků oblečení a nemůžu si stěžovat, snad je to jedna z dalších firem, která i přes různé nepřízně osudu stále drží (alespoň co se kvality týče) laťku hodně vysoko. Jak je v tomhle krátkém filmu vidět, tak například bundy se stále vyrábí pouze a jen v Anglii, ale na mých fotkách třeba ten prošívaný Polar Quilt Jacket už je vyrobený v Bulharsku. Shodou okolností je moje bunda taktéž Gamefair, určitě více jak třicet pět let stará. Navoskoval jsem ji, dokoupil kapuci a užívám ji vesele dál. Tohle je určitě další plus, k jejich bundám je možné dokoupit třeba teplou vestu, která se dá zevnitř jednoduše připnout, kapuci nebo třeba i vodotěsné vložky do kapes. Moje nově dokoupená kapuce má navíc ve švu kolem obličeje ohebný drát, takže si ji můžu vytvarovat, jak zrovna potřebuju a drží tak tvar i v silnějším větru. Sem tam se někde vyskytnou i hezké doplňky, já měl třeba štěstí a docela levně pořídil nedávno novou kabelku. Moc toho k vodě stejně nenosím, na to moje stylové čudlaření prostě paráda. Někdo namítne, že dnešní moderní membránové oblečení je o hodně lepší a efektivnější, což bude zřejmě pravda. Ale na druhou stranu taková Barbour bunda ochrání před nepohodou dostatečně, je praktická, vydrží a navíc to má aspoň trochu ten englický šmrnc. 

Tentokrát na úsek, kde jsem chytil dva týdny zpět jednoho slušnějšího tlouště. Dnes s doprovodem, mám s sebou pejska. Má totiž narozeniny, 14 let... no, kdo ví, jak dlouho ještě vydrží. Obejdeme spolu kousek řeky, pomalu, už jí to holt nehopsá. Pár metrů tam a zpět a raději teď tu narozeninovou klobásku, no tak si dej. Konečně nádherný slunečný den, s polarizačkama se plížím kolem zarostlých břehů a hledám ryby. Na jednom rychlejším úseku, kde je vody tak těsně nad kolena, pozoruju krásného tlouště. Tak tedy první flek, zakrmuju konopím a kukuřicí a jde se dál. Ale dlouho dlouho nic, jakoby byla řeka bez života. Přesto vybírám další dva fleky, kde by snad mohlo něco přijít a taktéž zakrmuju. Pak se usadím pod stromy a chytám na náhodu na toustový chleba. Po hodince a půl si znovu zakrmuju všechny fleky a zase si sedám pod stromy. Po další hodince naposledy zakrmuju, ještě chvilku počkám a pak jdu na věc. Na háček kukuřici a šup tam s tím. Dychtivě sleduju špičku prutu, sem tam se malinko přiohne, ale tohle záběry nejsou. Čekám na pořádnou hokejku, ta sice přichází, ale není to ryba, jen chuchvalec travin. Trochu dokrmím a jdu na flek číslo dvě, ale i tady to po hodince bez záběru balím a jdu na flek číslo tři. Situace se opakuje, ani ťuk. No tak to je teda věc. Takhle odchytám ještě jedno kolečko, ale zase ani ťuk. Sedim s pivkem a dumám, co je špatně. Nic, jen ryby jsou dnes někde jinde. Nakonec to kousek od posledního fleku hodím doprostřed řeky a celkem rychle přichází série nesekatelných drbanců. Tak tady jsou. Ok, mírná úprava montáže a návazce mi po chvilce přináší první rybku, tloustě tak třicet čísel. Už je teď tma, říkám si ještě poslední půl hoďky. Pod háčkem mám malou peletu obalenou voňavým sýrovým těstem. Chvilku se nic neděje, což je dobré znamení, ale pak do toho zase začnou bušit malé rybky. Poslední nához, beng ho, tloušť tak dvacet cenťáků. Ok, alou domů, brzo ráno musím do práce. Je devět hodin večer, auto ukazuje pět stupňů, brr. Když už ležím v posteli a zavřu oči, stále vidím kamenité dno a v rychle proudící vodě pohybující se dlouhé traviny... krásný den to byl, tak teda dobrou.

Blíží se konec září a nastává jedno z nejlepších období zkusit ulovit nějakou tu vousatou dámu. V tomhle filmu ukáže své umění rybář a autor Pete Reading, který i posléze vysvětlí, jak nejlépe s ulovenou parmou manipulovat. Pete zvolil tradiční postup, tedy jak můžeme ve filmu vidět a slyšet, postupným opatrným zakrmováním konopím a kuklami je odbourávána nedůvěra ryb k nenadálému zdroji potravy. A to tak dlouho, až se parmy krmí naprosto bezstarostně. Pak teprve přijde opatrný nához a záběr by se měl dostavit celkem rychle. Natočil Hugh Miles pro Barbel Society na řece Hampshire Avon, která je považována za jednu z nejkrásnějších řek Anglie vůbec. 

Po noční spím asi do dvou odpoledne... trochu dýl, než jsem chtěl. Tentokráte jedu na řeku, na mapách jsem si všimnul jednoho zajímavého místa, tak se to musí prubnout. Trvá to trvá, ale kolem čtvrté jsem na místě a nadšený. První místečko po hodině bez záběru, druhé vypadá o dost slibněji. Sedím tady pod starými vrbami, větve přesahují asi šest sedm metrů nad vodu a po mojí levé ruce je do břehu vykrojená menší zátoka s klidnější vodou. Nástraha napařený toustový chleba a desítka háček. Trošku mám problém s čitelností záběrů, ale co, až to vezme něco většího, tak záběr poznám bez problémů. No a taky že jo, po pár minutách jde prut do luku. Zásek sedí, následuje docela slušný výpad a pin se párkrát protočí. Stopro tloušť, teď je otázka jak velký, drží se u dna a nahoru se mu nechce, takže jsem docela napnutý. Párkrát zapumpuju a už je nahoře, pořádně sebou hodí, ale na druhý pokus podběrák krásně ztěžkne. Paráda. 

Pak jdu na procházku a hledám další místa, ale nejsem s ničím moc spokojený. Nakonec se usazuju asi o padesát metrů dále proti proudu, ale za dvě hodinky nemám ani ťuk. Vracím se tedy pod stromy a přezbrojuju na pelety. Na třetí nához zaháknu něco většího, ovšem během pár sekund se rybka osvobodí a je pryč. Tak to jsem to vymňoukl. I když teď už tady asi nic nechytím, rozhoduju se zůstat. Dávám pivko, je mi fajn. Poslouchám šplouchání bobrů a kdesi na druhé straně houkání sov. Zvuk proudu a vln mě kolébavě unáší až na hranici snů. Je mi dobře, tak sedím dlouho. Jen řeka, tma a já.