Vnitřní budíček zase zafungoval a tak jsem kolem půl páté u vody. I když mám volno, než chrnět do osmi, raději takhle zrána vypadnu k vodě. Později mají teploty vystoupat nad třicet stupňů a to už ryby moc neberou. Je mi fajn, procházím se tady a sleduju, kde se dělají bublinky, jenže ouha, že by ty potfory věděly, že se na ně chystám? Není totiž vidět vůbec nic, ale na druhé straně si všímám pohybu v rákosí, takže za chvilku se usazuju jen kousek vedle. Sedím půl hoďky a nic, tak se přesouvám o kousek doprava. Po nějaké chvilce se splávek rozjíždí, sekám a za chvilku je v podběráku hezký karas. No vida, tak bezrybka nebudu. Trošku jsme to poplašili, tak se přesouvám zase o kousek dále a nevěřícně zírám, jak se přímo přede mnou na několika místech dělají bublinky. Tak to bude rychlé, říkám si, ale ať se snažím sebevíc a nahazuju přímo k bublinkám, nic se neděje. Hmm. Beru další plechovku kukuřice, pořádně zakrmím a převážu to na těžko. Mám pocit, že dole jsou traviny a záběr nemám kvůli tomu, že to ty dva bročky pod splávkem prostě dolů nedostanou. A předpokládám správně, protože asi za deset minut se vlasec hezky šponuje a po záseku následuje slušný odpor. Místa je tu málo, a tak jsou výpady opravdu krátké. Po chvilce na mě koukne z podběráku nízký šupináč. Mám na ně poslední dobou nějak štěstí, minulý rok jsem chytil šupináče myslím jen jednoho. Hezké zakončení, na kanál se mi nechtělo a s pinem a lehkým proutkem jsem si nějakou tu zábavu užil. Teď už se hlásí hlad a tak padám domů na snídani.

V originále Der unsichtbare Fluss unterhalb des Rheins (Neviditelná řeka pod Rýnem ) je moc hezký a poučný dokument, který ukazuje na příkladu vodního systému řeky Rýn mezi francouzkým pohořím Vogézy a německým Schwarzwaldem, jak důležitou roli zde hraje neviditelná spodní voda.

Bohužel člověk a zejména moderní zemědělství mají na tyhle poslední zbytky unikátních sytémů často až zničující vliv. I když jak je na konci ukázáno, někdy se nám naštěstí přece jen podaří i pár hezkých koutků stvořit.

Tenhle dokument je plný krásných podvodních záběrů, které každého zapáleného rybáře určitě potěší. Dostupné jen v němčině, ale dá se na to koukat i bez toho, aby člověk všemu rozumněl. Moc povedené.

Po práci něco k snědku a rychle k vodě. Je parno a dusno a kolem čtvrté mají přijít bouřky, prostě počasí na ryby jak dělané. Snažím se to stihnout, abych tam byl něco před půl třetí (to zabral ten kapřík z pondělí), což se mi i daří. Pln očekávání zakrmuju zbytkama kvašeného partiklu. Maples se už úplně roztekly a minule jsem do toho přidal nějaké zbytky vařeného konopí. Jsem moc rád, že jsem nedostal nějaký výborný nápad a neotevřel to už doma nebo nedejbože v autě...

Sedím tady a pere do mě slunce. Není se tu kam schovat, po mojí pravé ruce jsou sice dva stromy, ale malé. Lezu do vody a chladím se, všude okolo plave bílý sajrajt. Kvůli tomuhle mi už nějaký čas slzí oči a teče z nosu ostošest. Jo dneska to bude kruté, ale vědomí, že později by se to mělo zlomit a začne řádit samotný Odin, mě udržuje relativně v pohodě. Překvapivě na pátek je tady docela klid, málo lidí, málo pejsků... no, asi si všichni užívají někde na zahrádkách s oroseným půllitrem, jen já magor tady pomalu skomírám.

Dvacet metrů napravo ode mě se vyhřívají čtyři slušné rybky. Připadá mi, že dvě z nich jsou dva velcí kapři a ty další dvě možná amuři. Je mi jasné, že se takhle budou vyhřívat, co bude slunko svítit a potopit se a začít žrát je nepřinutí ani ten můj pekelný partikl mix. Hmm. Tak tedy čekám. Už je šest hodin a mám toho fakt dost... po bouřkách ani památky. Sem tam tu pekelnou výheň zacloní na chvilku nějaký ten mráček, ale jen na chvilku. Abych to nesbalil, mě motivují už jen vzpomínky na minulý rok, kdy opravdu dost záběrů přišlo kolem sedmé večer. Tak tedy do sedmi. Lezu nahoru na hráz a odpočítávám minuty. A světe div se, krátce před sedmou rrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrr. Když beru prut do ruky, nezdá se, že to bude něco většího, ale ouha schhhhhhhhhhhhhhh a jede (doprava). Sem tam vlasec přebrnkne, asi nějaké stulíky. Rychle sundávám boty a do vody, prut vystrkuju tak daleko, jak to jen jde. Rybka se totiž tlačí hodně ke břehu a to se mi nelíbí, protože nevidím, jestli tam něco není. Změna úhlu se jí ale moc nezamlouvá a tak vyráží na volnou vodu. V dálce slyším motorový člun, chlapi byli naštěstí ok a už daleko přede mnou přejíždějí k druhému břehu. Rybku teď přitahuju k sobě, jde to celkem jednoduše a tak se přímo přede mnou brzy vyloupne šupináč - zřejmě zkřižený s koi kapříkem. Nevěřícně kroutím hlavou. Nechávám ho ještě asi dvě minutky, ať se vyblbne, pak si lokne vzduchu a je to tam.

Všechno rychle připravuju, pak nahoru na hráz, focení a měření (84 cm) a rychle zpět. Chvilku mu ve vodě pomáhám, potřebuje to rozdýchat, ale po pár sekundách nabírá na síle a začíná se vlnit, takže dobrý a nechávám ho. Odplouvá klidně a pomalu, opravdu magická ryba... asi mi ještě furt nedochází, cože jsem to vlastně chytnul. Tenhle týden je fakt plný superlativ. V pondělí takové tele a dnes tohle... nemám slov.

Něco před půl čtvrtou ráno vstávám a potichoučku polehoučku se vytrácím do tmy. Konečně zase trocha času na ryby. Kolem půl páté jsem na místě, zakrmuju dva fleky a na prvním z nich se usazuju. Jsem docela nabalený, je totiž sedm stupňů, ale tahle noc by měla být z těch studenějších poslední. Přemýšlím, že to kolem osmé zabalím, vrátím se po obědě tak kolem jedné, pak zase domů a pak na noc... to by mohlo klapnout. Jelikož nemám ani potah, tak jsem v devět doma. 

Kolem jedné jsem zpět, tentokráte parkuje všude docela dost aut, ale zřejmě se všichni vydali na opačnou stranu, poněvadž tady sedím sám. Dokrmuju si to kvašenou kukuřicí a připravuju se na náročné dvě tři hoďky, slunce totiž pere šíleně... tak, že asi už po půl hodině mám chuť skočit do vody. Kolem půl třetí, zrovna když sedím nahoře na hrázi a uvažuju, že už asi dlouho nevydržím, přijde krátké zamručení, pak ještě jedno... napjatý čekám... rrrrrrrrrrrrrrrrrr a jede. Jsem hned dole, beru prut a síla tahu mě dostává. Prut je ohlý až k rukojeti, na doraz, protáčející se pin mi pálí kůži na palcích, jak se snažím brzdit. Sleduju, jak mizí návin z cívky. Hmm, nějaká rezerva tam sice ještě je, ale nejvyšší čas to stopnout. Tak tedy jedna dva tři, vydechnu a zamknu pin do dlaně. Vlasec a prut se šponují na maximum, ale naštěstí všechno drží. Asi padesát metrů napravo ode mě prořízne hladinu hřbetní ploutev... že by amur? Znovu zabírám, co to dá... mám pocit, jako kdyby se milá rybka rozmýšlela, kam teď, ale nakonec se vydává mým směrem. To je dobře. Přitahuju a namotávám opatrně, aby mi nenadálý výpad neurazil prsty, ale nic takového se neděje a po pár minutách se asi šest sedm metrů ode mě jen kousek pod hladinou ukazuje krásný šupináč... ty bláho, tak ten je. Přebírám velení a vždycky, když vidím, že se chystá něco podniknout, vyvedu ho bočním tahem z rovnováhy. Netrvá to dlouho a je to doma. Koukám ne něj, teda to je tele. Nahoře na hrázi pak zvyklá procedůra, krásných 93 cm... fotky sice nic moc, ale nechtěl jsem ho na tom slunku trápit. A pak už stojím ve vodě a nechávám ho pomalu vyplynout ze síťky. Kapřík nijak nepospíchá, ale i tak je ta chvilka, než mi úplně zmizí z dohledu, moc moc krátká... tak teda čau. 

Vždycky jsem si myslel, že country jde tak nějak mimo mě. Ale musím přiznat, že tohleto si pouštím už nějaký čas znovu a znovu. Gillian Welch a David Rawlings at their best. Přeji příjemný poslech.

Tennessee - vláčná a pomalá

www.youtube.com/watch

A krásně smutná Time (The Revelator)... 

www.youtube.com/watch