Po noční spím asi do dvou odpoledne... trochu dýl, než jsem chtěl. Tentokráte jedu na řeku, na mapách jsem si všimnul jednoho zajímavého místa, tak se to musí prubnout. Trvá to trvá, ale kolem čtvrté jsem na místě a nadšený. První místečko po hodině bez záběru, druhé vypadá o dost slibněji. Sedím tady pod starými vrbami, větve přesahují asi šest sedm metrů nad vodu a po mojí levé ruce je do břehu vykrojená menší zátoka s klidnější vodou. Nástraha napařený toustový chleba a desítka háček. Trošku mám problém s čitelností záběrů, ale co, až to vezme něco většího, tak záběr poznám bez problémů. No a taky že jo, po pár minutách jde prut do luku. Zásek sedí, následuje docela slušný výpad a pin se párkrát protočí. Stopro tloušť, teď je otázka jak velký, drží se u dna a nahoru se mu nechce, takže jsem docela napnutý. Párkrát zapumpuju a už je nahoře, pořádně sebou hodí, ale na druhý pokus podběrák krásně ztěžkne. Paráda. 

Pak jdu na procházku a hledám další místa, ale nejsem s ničím moc spokojený. Nakonec se usazuju asi o padesát metrů dále proti proudu, ale za dvě hodinky nemám ani ťuk. Vracím se tedy pod stromy a přezbrojuju na pelety. Na třetí nához zaháknu něco většího, ovšem během pár sekund se rybka osvobodí a je pryč. Tak to jsem to vymňoukl. I když teď už tady asi nic nechytím, rozhoduju se zůstat. Dávám pivko, je mi fajn. Poslouchám šplouchání bobrů a kdesi na druhé straně houkání sov. Zvuk proudu a vln mě kolébavě unáší až na hranici snů. Je mi dobře, tak sedím dlouho. Jen řeka, tma a já. 

Co by byl rybář bez nože. Ať už naporcovat rybku nebo připravit pár třísek na rozdělání ohně, bez ostrého pomocníka by to nebylo nic moc. Každý z nás má také určitě svůj styl, někdo raději zavíráky, někdo zase velké pevné nože, někdo raději army styl, jiný zas raději přírodní materiály. Nožů je momentálně na trhu nekonečné množství a vybere si určitě každý. A kdo ne, ten se může obrátit přímo na nožířské mistry a nechat si zhotovit speciál na míru.

Já si momentálně ujíždím na šikovných výrobcích finské firmy s dlouholetou tradicí Iisaki Järvenpää. Mám od nich čtyři kousky, samozřejmě z ebay, nové jsou tak trochu nad můj finanční rámec. I na ebay se prodávají celkem draze, ale sem tam má člověk štěstí a zadaří se, já jsem třeba za každý nůž neplatil víc než třicet euro. Proč zrovna tyhle nožíky? Sám nevím, prostě se mi líbí, padnou dobře do ruky, celkem snadno se nabrousí a co je hlavní, ještě jsem se žádným nepořezal.

A na závěr ještě jeden krátký, ale krásný film, jak se vyráběl tradiční finský sheath nůž.  

www.youtube.com/watch

Ať jsme trochu aktuální, tak tady jedna letošní pecka - DJ Krush a jeho podání zenového hip hopu.

Aktivní už od konce osmdesátých let, v Japonsku byl jedním z prvních, který vystupoval naživo s ostatními muzikanty. Postupem času se vyšvihl na opravdu jednoho z nejlepších DJ. Nemá rád škatulkování a od konkretizace svého stylu si zachovává zdravý odstup, což je jen dobře, aspoň takhle zůstává i po tolika letech stále svůj a nevázaný, díky za to. Ty mluvené texty jsou náboženského charakteru, bohužel ať jsem se snažil sebevíc, nepodařilo se mi zjistit, co jsou zač nebo o čem pojednávají. Tak tedy "ikou ikou".

Čtvrtek a pátek mám volno, tak se rozhoduju po dlouhé době pro přesnočku. Večeře ještě v rodinném kruhu, ale pivko už si dávám kolem deváté u vody sám. Je krásný klidný večer, nikde nikdo, kolem jedenácté čučím nahoru na tu spoustu hvězd, sem tam mě vytrhne z dumání světelná čára padajícího meteoritu. Proutek mlčí, ale vůbec mi to nevadí. To až kolem jedné... podcenil jsem to, je mi dost zima. Nakonec to balím a kolem druhé ráno jsem doma, lehnu si na dvě hoďky v obýváku a před pátou už tam zase sedím a usrkavám čajdu. Po hodince se navijáček rozhrčí a je z toho hezký cejn, za další hodinku ještě jeden. Hmm, tak big fish se dneska nekoná. Navíc je strašná mlha a v takovém počasí jsem toho nikdy moc nechytl. Kolem půl jedenácté se to trhá, ale já mám dost a jedu domů.

Po víkendu v práci si chci spravit náladu. Co může být lepšího, než vyrazit na úplně neznámou říčku na průzkumný lov? Ovšem nejdříve zastavuju u kanálu a zakrmím si kukuřicí známé místečko... co kdyby, že? Ale za dalších dvacet minut už se prodírám kopřivami a mlázím a hledám nějaké škvíry v pobřežní džungli, kde by se podařilo nahodit. Celé mé snažení je sice odměněno jedním tlouštím juniorem a další dva podobné jsem vypnul, navíc jsem to dvakrát celé urval o nějaké vázky ve vodě, ale i tak je to moc hezká říčka a některé zákoutí vypadají moc slibně. Po celém druhém břehu se táhne zahrádkářská kolonie a co pár metrů je vysekané a vydupané místo od kolegů rybářů. No tak asi tady ryby budou, podle rybářského spolku Lipsko se tady má vyskytovat všechno možné, dokonce i sumci nebo parmy. Kolem šesté to balím, krásně jsem se prošel a vyčistil si hlavu, oddechnul si a tak tedy na brzkou shledanou. 

Tentokráte mám u kanálu dobrý pocit a kolem sedmé přichází krásná jízda. Odpor brutální a rybka si to šine rovnou k leknínům, držím sice co to dá, ale i tak něco párkrát přebrnkne a najednou je všechno fest. Asi po dvou minutách páčení se montáž uvolní... ovšem rybka už je někde pryč. Hmm, tak ta mě teda pěkně vypekla, no co už. Sedím ještě asi do půl deváté, pak hajdy domů.

Máme sice konec srpna, ale počasí je jak v listopadu... silný vytrvalý déšť a teploty kolem třinácti stupňů. Přiznávám na rovinu, že mě to poslední týden na ryby moc netáhne a tak trávím čas v knížkách a sem tam zkouknu něco hezkého. Catching The Impossible je série devíti filmů, které natočil Hugh Miles s Martinem Bowlerem v hlavní roli. Spatřila světlo světa v roce 2008 a celkem rychle se zařadila mezi kultovní snímky. 
Tenhle film ukazuje některé neuveřejněné scény. Jak Martin Bowler na začátku vysvětluje, za čtyři roky natáčení měli tolik materiálu, že by filmy mohli udělat i delší, ale zkušený Hugh Miles ho přesvědčil, že méně může být někdy více a tak určité scény vynechali. Přeji příjemnou podívanou.