Někdy, když jsem pěkně vyždímanej a se mnou nic není, přijdu z práce a se jen plahočím, potřebuju něco, co mě zase postaví na nohy. Prostě pořádný nášup. U těchhle týpků mi to funguje a sedí s každou deskou, kterou vydali a tady teda obzvlášť. Už ani nevím, kolikrát jsem to všechno poslouchal, ale díky Ódine - funguje to stále, fakt díky za to. John Baizley z Baroness odvedl navíc poctivou práci, obrázek fakt pecka.

Divný to čas... poslední dobou když si něco naplánuju, tak to nějak nevychází. U některých věcí je mi to jedno, ovšem co se týče rybařiny, tam mě to moc netěší. Včera večer jsem si jen tak prolistoval sešitek s docházkami a zjistil, že tenhle rok teda nic moc... tak málo u vody jsem nebyl ještě asi nikdy... nejvyšší čas to aspoň trochu napravit. Dnes ráno sice ležel všude sníh, ale později to roztálo a teď je jeden stupeň nad nulou. A tak jsem tedy po obědě vyrazil. Nějakou tu zubatou bych snad v takovém počasí přemluvit mohl. Kde zhruba asi jedna nebo dvě bydlí vím, tak beru rozmraženou rybku a hurá do toho. Odhaduju, že bych tři hoďky mohl vydržet. První místečko je mezi šípkovými keři, o pár metrů dále mi to jedna zubatá ukousla, tak snad jsem vybral dobře. Dělám nějaké fotky a najednou je mi zase fajn. I když příroda upadá do zimní letargie, přece jen cosi živého stále dává najevo svou přítomnost. Mezi táhnoucími jeřábi kdesi vysoko nade mnou sem tam už o dost níže přeletí pár vran, a jen dva tři metry nad zemí pak pár konipasů. Koukám, že hladina je klidná a nedělají se bohužel ani žádná kolečka, rybky jsou dnes asi někde jinde. O půl třetí balím a přesouvám se na flek číslo dvě. Tady mi to taky jedna kdysi kousla, sice to bylo dopoledne, ale to je jedno. Čekání si krátím kusem žvance - obložený chlebík a čokoládku spláchnu hořkým čajem, pak se jdu projít. Ale kromě pár ptáčků žádnou aktivitu nepozoruju. O půl čtvrté tedy znovu balím a přenáším všechno na poslední flek. Ale ani tady se nic neděje a tak to po hodině balím. Domů se mi ještě nechce, tak se jdu projít směrem k městu až k velkému dubu, tady sejdu k vodě a svítím a hledím do ní. Hledám aspoň náznak nějaké rybí aktivity, ale vypadá to, že kanál už usnul. Tak dobrou, snad zase někdy.

Ta možnost existovala tam někde v mé hlavě už dlouho. Myslím, že poslední tři roky jsem stále hledal nějaké pro i kontra, až jsem se tedy předminulý týden konečně rozhoupal a pár dní zpět mi pak pošta doručila asi metr sedmdesát dlouhý balíček. Nebylo to levné a určitě nedoporučuju ebay a ani podobné portály. Je běžné, že pokud se člověk o tyhle věci zajímá, dřív nebo později se dostane do kontaktu s někým, kdo má pro tuhle vášeň daleko větší cit, zapálení, finance a kontakty. A tak se stalo i mně. Nejenže takový přítel dobře poradí, ale pokud je trpělivost na vaší straně, tak i při troše štěstí vytoužený kousek sežene. 

Trocha historie aneb co je vlastně MK IV

Zřejmě právem se považuje za kolébku moderního rybářství Anglie. Snad nikde na světě neexistuje tolik knih věnovaných všemu, co má ploutve a je ochotno zblajznout nějakou tu nástrahu. A kdo by neznal značky výrobců rybářského náčiní jako např. Hardy, Allcocks, JW Young a spousta dalších. Přesto v roce 1947 stále jedna položka na trhu chybí, a sice prut určený výhradně k lovu kaprů. Jeden mladý inženýr jménem Richard Walker, ketrý se na jejich lov specializuje, bolestně zjišťuje, že vše, co mu do té doby prošlo rukama, je prostě moc slabé a větší kapři tak vždy odplouvají jako vítězové. Ale dokáže si poradit a tak brzy přichází s vlastnoručně vyrobeným prototypem - MK I. Dnes už nikdo neví, jak přesně tenhle model vypadal. Víme jen, že RW nebyl se svým výtvorem spokojen. Z dochované korespondence se dozvídáme, že se s ním prakticky nedalo nahazovat. A tak se pustil znovu do práce a brzy přichází s MK II. Tady už máme informací více. Délka činí tři metry a je konstruován ze štípaného bambusu. Ale ani tohle není ten správný proutek, stále je moc slabý. A tak přichází na řadu MK III. Zde se RW rozhodl přidat na pevnosti změnou konstrukce, výsledný produkt působí sice těžce a neohrabaně, ale tenhle prut už k lovu používal a jeho britský rekord Clarissa z roku 1952 vážící 44 liber je uloven právě na něj. Ale nějak cítí, že to ještě stále není ono a pouští se znovu do práce. A tak roku 1950 spatří světlo světa MK IV - dvoudílný štípaný prut s délkou tři metry a akcí 1,5 lb. Lehký, díky sedmdesát centimetrů dlouhé rukojeti dobře vyvážený, určený pro vlasce od šesti do dvanácti liber nosnosti, radost něco takového používat. I dnes existují rybáři, kteří nedají na své MK IV dopustit a nevezmou do ruky nic jiného. RW byl konečně spokojen a sériovou výrobou tohoto modelu pověřuje firmu B James & Son. Od poloviny padesátých let je to pak celá řada firem, které MK IV vyrábí jen s malými nebo žádnými modifikacemi, např. Hardy, Fosters, Millwards a další. Předposlední fotka ukazuje originály od B James & Son a na poslední fotce jsou zobrazeny popis a parametry, které byly používány při výrobě firmou Chapman.

Tak tedy jeden takový proutek našel cestu i ke mně. Vyrobil ho skoro před sedmdesáti lety Bob Southwell a 2018 ho pak kompletně zrestauroval Paul Cook. Komu všemu prošel rukama a co se na něj chytlo netuším a neví to asi nikdo. Doteď jsem ho měl jen párkrát složený doma. Čeká totiž na vánoce. Dostane pod stromeček nového pánečka. Snad si s ním hezky užije, na důchod někde ve vitríně se totiž necítí ani náhodou.

Konečně pryč z města a k vodě. Včera večer jsem koumal a koumal a volba padla na řeku v okolí vesničky Podelwitz. A tak jsem tady, zaparkoval u mostu a šel hledat ryby. Nejdřív asi hodinová procházka - dělám pár fotek a projdu si kus řeky před i za vesnicí. Nádherný úsek to je a kolik travin všude, některé místa vypadají skoro jako podvodní louka, jenže ryby nevidět. Vůbec to tady dnes působí takovým skličujícím dojmem. Zámek opuštěný, u hospody cedule, že se snažili, ale bohužel, na ulici nikoho nevidět, nic neslyšet. I tak si rozdělám trochu toustového chleba a zakrmím si tři místečka, které se mi docela pozdávají. Zkouším to pak necelé tři hodinky. Ani ťuk. Do kabelky mi navíc vytekl sajrajt z kukuřice, trhám a ztrácím montáže, je to celé jakési těžkopádné, samotnému se mi to nelíbí, ale i tak je u vody fajn a zpátky u auta se nadlábnu buchty a tak nějak si stejně vydechnu... jen přitom mručím sám k sobě, že dnes chytám jak panimáma.

Přejíždím pak na rybníček asi čtyři kilometry zpět, zase zakrmím nějaké fleky a vida ho, optimismus se navrací. Tak fajn, máme sice dva stupně nad nulou, hoj jen tak to nevzdám. A tak rotuju mezi místečkama, střídám nástrahy a mrznu, sem tam mírně sprchne. Šedavá barva teď v přírodě vládne, pošmourné jsou i myšlenky mé. A nakonec to za tmy balím, bez jediného kontaktu. 

Doma horká vana, to abych roztál a s dobrou knížkou a sklenkou vína se pak pousmál nad marností lidského snažení... 

Kdysi před sedmi lety k nám našla cestu a už zůstala. Takový dobrácký pejsek, prý Samira se jmenuje, my už jednoho měli a tak jeden nebo dva, to už je jedno. Předtím se u ní majitelé střídali jak na běžícím pásu a tak jsme ji překřtili na Mirču a bylo. Přes víkendy s námi jezdila do přírody a na prázdniny jsme stejně většinou vyráželi autem, takže žádný problém. 

Pravda pejsek na rybaření to úplně nebyl, měla v sobě hodně energie... když jsem s ní vyrazil poprvé, moc jsem toho nechytil. Krásné místečko jsem si tehdy našel, menší říčka ztracená v lese, sem nikdo nechodil, dalo se tu chytnout nanejvýš pár cejnů nebo plotic, sem tam jsem zahlídnul štiku. Ale byl tu klid. Aspoň do té doby, než letěla druhá krmná koule do vody. To, co pak následovalo, bych směle přirovnal k tygřímu skoku. Naštěstí vše dobře dopadlo, pejsek zachráněn, vercajk v pořádku. Od té doby jsem už raději moc nezakrmoval...

Je zajímavé, že ač my rybáři se snažíme u vody tak nějak splynout s okolím a v tichosti vyčkáváme na naši šanci, Mirča to viděla úplně jinak a vehementním soubojem s větví (asi tak desetkrát větší než ona) mi zase jednou ukazovala, co je podle ní ohromná zábava. Nakonec vyhrála a tu větev vitězoslavně dotáhla až ke mně. Že jsem toho tenkrát taky moc nechytil asi podotýkat nemusím. Ale bylo mi to úplně jedno, hlavně, že jsme byli všichni spolu a šťastní. 

Ale jak už to tak bývá, léta ubíhají a sil ubývá. Dva roky zpět nám odešel první pejsek a před půl rokem se začaly objevovat znamení, že se pomalu, ale nevyhnutelně blíží konec i u Mirči. Ještě jsme se snažili jí to nějak ulehčit, ale tohle pondělí jsme museli k zvěrolékaři naposled. Tak teda ahoj, snad tam někde na nebi proháníš hvězdičky... 

www.youtube.com/watch