Mám před sebou trochu volna a zachtělo se mi zase zdolat nějaké to kapřisko, takže se vypravuju na kanál.

Pondělí 11.10.

U vody jsem kolem čtvrté odpoledne, střídavě sprchne, pak zase sluníčko, i duha se ukázala. Máme celkem ucházející vítr ze západu a jak už stará pravda tvrdí "when the wind is in the west, then the fishes bite the best"... no sám jsem zvědavý, jak dopadnu. Navařil jsem si kukuřici a maples a zakrmuju si tři místečka. Řídím se přitom pravidlem, aby byly v blízkosti aspoň nějaké křoviny nebo stromy. Každé z těch míst je od sebe víc jak sedmdesát metrů, takže si nemůžou konkurovat. Samotné chytání je trochu utrpení, furt to motám a vůbec se mi nějak nedaří. Mezi místy rotuju asi tak po čtyřiceti minutách, ale nemám z toho dobrý pocit. Voda už je určitě studená, aspoň teda u břehu je jako led... mám zůstávat dýl nebo to dělám správně? Ach jé, po všem tom jemném chytání na řece jsem z toho nějak vypadnul. I osmička háček mi najednou připadá jako kotva... Ale co, uklidňuju se, zítra bude určitě líp. Kolem deváté to balím. Ani ťuk... že bych to propásnul a už je konec? Hmm, to by bylo nemilé. V deset jsem doma, ještě do půlnoci dumám a připravuju něco do zálohy.

Úterý 12.10.

Ráno vytrvale prší, ale pláštěnka to jistí, od osmi do dvanácti mě hezky podržela, jen kabelku mám mokrou. Zase rotuju a pravidelně zakrmuju, ale nic. Až na posledním místě vytahuju kolem jedenácté cejna a asi o deset minut později mi to ukousne štika... jakým způsobem k tomu došlo nevím, no co už. Jedno místo ještě poctivě zakrmím a pak domů, nakoupit, uvařit, procházka se psem, pivo, šlofík, budíček, kafe a hurá zpět. No zas takové hurá to nebylo, u vody jsem až za hodinu a to je to prosím jen patnáct kilometrů, ale město je tak rozkopané a rozdrbané, zaímalo by mě, jestli ti idioti, co o takových věcech rozhodujou, u toho i někdy přemýšlí. O půl páté mám nahozeno a dychtivě očekávám první zaběr. Kolem páté přichází pomalá jízda a je z toho lysec něco přes čtyři kila. I přes dva slušnější výpady celkem bez problémů rovnou do podběráku a dostává za uši. Tohle je tenhle rok druhá ryba, co si beru. Zůstávám tady, z hráze nahoře pozoruju ptactvo, kousek odtud směrem k dálnici jsou velké pískovny, kde se ještě těží a tam se slétávají. Z kochání mě asi po hodině vytrhne jízda, ale jaká. Takové hrčení pohladí po duši, ale zároveň jede pumpa turbo... Proutek je krásně ohlý a ještě pár metrů to nejde ubrzdit... je zajímavé, že skoro pokaždé vyráží na tomhle místě po záseku doprava. Rybka se nechá pomalu přitáhnout na pár metrů přede mě, ale když ji chci dostat ode dna nahoru, začne jančit. Trpělivě čekám a kontruju, jak to jen jde. Pak už je přece jen u hladiny, lokne si vzduchu a na první pokus je v podběráku. Hmm, tak ten už je slušnější. Obvyklá procedůra, do osmdesáti čísel chybí jen maličko a kolem devíti kil. Krásný lysec a rval se všechna čest. Když ho držím zase dole ve vodě, překvapí mě ten rozdíl teplot, kapřík je výrazně teplejší, zajímavé. Tak plav uličníku, já taky balím. Jako díky jim tam nahážu další kilo jídla. Na středu plánuju pauzu a ve čtvrtek a pátek s podobnou taktikou znovu do nich.

Terry Riley je kalifornský skladatel a pianista. Narozen 1934, komponuje už od konce šedesátých let. Ve své tvorbě využívá určité opakující se schémata, mimojiné je označován za zakladatele minimal music. 

Mám od něj dvě desky: Descending Moonshine Dervishes a Persian Surgery Dervishes. Pro Jukebox jsem vybral tu první, je taková veselejší. Je to dost speciální, takže je možné, že to každému nesedne, ale i tak, super věc. Doporučuju pod hvězdy někde v klidu.

www.youtube.com/watch

The Best British Clothing for the Worst British Weather. Tahle rodinná firma byla založena Johnem Barbourem roku 1894 a přetrvala až do dnes. I když už ne vše je vyráběno výhradně v Anglii, stále je tahle značka spojována s anglickým venkovem a sporty, které k němu neodmyslitelně patří, tedy lov, rybaření a jezdectví. Originální myšlenka byla produkovat bundy a kabáty, které by tehdejší rybáře a dělníky v docích nebo lesnictví ochránily před nepohodou. Později v tomhle oblečení nachází zalíbení i anglická aristokracie a určitě i díky ní se povědomí o téhle značce rozšířilo napříč všemi společenskými vrstvami i kontinenty, takže potkat někoho třeba v centru Lipska, jak si to sebevědomě razí davem v Barbour bundě není už dnes nic zvláštního.

Mám od nich také pár kousků oblečení a nemůžu si stěžovat, snad je to jedna z dalších firem, která i přes různé nepřízně osudu stále drží (alespoň co se kvality týče) laťku hodně vysoko. Jak je v tomhle krátkém filmu vidět, tak například bundy se stále vyrábí pouze a jen v Anglii, ale na mých fotkách třeba ten prošívaný Polar Quilt Jacket už je vyrobený v Bulharsku. Shodou okolností je moje bunda taktéž Gamefair, určitě více jak třicet pět let stará. Navoskoval jsem ji, dokoupil kapuci a užívám ji vesele dál. Tohle je určitě další plus, k jejich bundám je možné dokoupit třeba teplou vestu, která se dá zevnitř jednoduše připnout, kapuci nebo třeba i vodotěsné vložky do kapes. Moje nově dokoupená kapuce má navíc ve švu kolem obličeje ohebný drát, takže si ji můžu vytvarovat, jak zrovna potřebuju a drží tak tvar i v silnějším větru. Sem tam se někde vyskytnou i hezké doplňky, já měl třeba štěstí a docela levně pořídil nedávno novou kabelku. Moc toho k vodě stejně nenosím, na to moje stylové čudlaření prostě paráda. Někdo namítne, že dnešní moderní membránové oblečení je o hodně lepší a efektivnější, což bude zřejmě pravda. Ale na druhou stranu taková Barbour bunda ochrání před nepohodou dostatečně, je praktická, vydrží a navíc to má aspoň trochu ten englický šmrnc. 

Tentokrát na úsek, kde jsem chytil dva týdny zpět jednoho slušnějšího tlouště. Dnes s doprovodem, mám s sebou pejska. Má totiž narozeniny, 14 let... no, kdo ví, jak dlouho ještě vydrží. Obejdeme spolu kousek řeky, pomalu, už jí to holt nehopsá. Pár metrů tam a zpět a raději teď tu narozeninovou klobásku, no tak si dej. Konečně nádherný slunečný den, s polarizačkama se plížím kolem zarostlých břehů a hledám ryby. Na jednom rychlejším úseku, kde je vody tak těsně nad kolena, pozoruju krásného tlouště. Tak tedy první flek, zakrmuju konopím a kukuřicí a jde se dál. Ale dlouho dlouho nic, jakoby byla řeka bez života. Přesto vybírám další dva fleky, kde by snad mohlo něco přijít a taktéž zakrmuju. Pak se usadím pod stromy a chytám na náhodu na toustový chleba. Po hodince a půl si znovu zakrmuju všechny fleky a zase si sedám pod stromy. Po další hodince naposledy zakrmuju, ještě chvilku počkám a pak jdu na věc. Na háček kukuřici a šup tam s tím. Dychtivě sleduju špičku prutu, sem tam se malinko přiohne, ale tohle záběry nejsou. Čekám na pořádnou hokejku, ta sice přichází, ale není to ryba, jen chuchvalec travin. Trochu dokrmím a jdu na flek číslo dvě, ale i tady to po hodince bez záběru balím a jdu na flek číslo tři. Situace se opakuje, ani ťuk. No tak to je teda věc. Takhle odchytám ještě jedno kolečko, ale zase ani ťuk. Sedim s pivkem a dumám, co je špatně. Nic, jen ryby jsou dnes někde jinde. Nakonec to kousek od posledního fleku hodím doprostřed řeky a celkem rychle přichází série nesekatelných drbanců. Tak tady jsou. Ok, mírná úprava montáže a návazce mi po chvilce přináší první rybku, tloustě tak třicet čísel. Už je teď tma, říkám si ještě poslední půl hoďky. Pod háčkem mám malou peletu obalenou voňavým sýrovým těstem. Chvilku se nic neděje, což je dobré znamení, ale pak do toho zase začnou bušit malé rybky. Poslední nához, beng ho, tloušť tak dvacet cenťáků. Ok, alou domů, brzo ráno musím do práce. Je devět hodin večer, auto ukazuje pět stupňů, brr. Když už ležím v posteli a zavřu oči, stále vidím kamenité dno a v rychle proudící vodě pohybující se dlouhé traviny... krásný den to byl, tak teda dobrou.

Blíží se konec září a nastává jedno z nejlepších období zkusit ulovit nějakou tu vousatou dámu. V tomhle filmu ukáže své umění rybář a autor Pete Reading, který i posléze vysvětlí, jak nejlépe s ulovenou parmou manipulovat. Pete zvolil tradiční postup, tedy jak můžeme ve filmu vidět a slyšet, postupným opatrným zakrmováním konopím a kuklami je odbourávána nedůvěra ryb k nenadálému zdroji potravy. A to tak dlouho, až se parmy krmí naprosto bezstarostně. Pak teprve přijde opatrný nához a záběr by se měl dostavit celkem rychle. Natočil Hugh Miles pro Barbel Society na řece Hampshire Avon, která je považována za jednu z nejkrásnějších řek Anglie vůbec.