Řeka Mulde (česky také Mulda) je druhá největší řeka Saska. Je tvořena dvěmi řekami - Zwickauer a Freiberger Mulde, které se potkávají u vesnice Sermuth. Otdud pak pokračují své putování jako jedna Vereinigte (Společná) Mulde, která se po 147 km vlévá u města Dessau (Sasko - Anhaltsko) do Labe.

Zwickauer (Cvikovská) Mulde pramení u vesnice Schöneck a je dlouhá 167 km, Freiberger Mulde pramení jihovýchodně od vesnice Moldava v Čechách jako Moldavský potok. Je dlouhá 124 km a o něco mohutnější než Cvikovská. Celkově do povodí všech třech řek spadá území okolo 7400 čtverečních kilometrů a při ústí do řeky Labe činí normální průtok něco kolem 73 kubíků za sekundu. Ale pozor, je to živel... v roce 2013 se po vydatných deštích nasbíralo u města Bad Düben (kde se nachází i poslední měřící stanice v Sasku) ničivých 2200 kubíků za sekundu. Hladina vystoupala přes neuvěřitelných 8,5 metrů a řeka tehdy smetla vše, co jí přišlo do cesty.

První příchozí obyvatelé a s nimi spojené změny krajiny jsou doloženy kolem roku 10 000 - 8 000 př.n.l. Největší rozmach osídlení pak proběhl mezi sedmým až dvanáctým stoletím. Řeka je významným zdrojem obživy - nejen kvůli rybářství, ale protože je docela rychlá, je využívána i její síla (mlýny, pily atd.). To si ovšem vybírá krutou daň. Stále sílící industrializace napříč stoletími až do roku 1990 má za následek naprosto extrémní znečištění, teprve po roce 1990 se situace lepší a dnes je to opět jedna z nejčistčích řek v Sasku. 

Mulda bývala velmi bohatá na ryby. Z různých historických pramenů je možno vyzvědět, že mezi lety 1500 až 1880 žilo v řece 31 druhů ryb a že například 1642 bylo jen u města Dessau uloveno 4904 lososů. Dnes je řeka díky různým přehradám a splavům pro lososy bohužel neprůchodná, ale nezapomněli. Po té velké vodě se ulovili lososi až u města Colditz, holt instinkt přetrvá věky. Ono totiž i když je s touhle rybou nejvíce spojováno Labe, vodní systémy obou Muld na německé straně Krušných Hor nabízely už odedávna pro jejich přirozený výtěr ideální podmínky. 

Dnes je situace o hodně jiná. Nevím, jak na tom jsou pstruhové úseky, ale tam kam chodím, tedy parmová pásma, je druhová skladba celkem chudá a pokud člověk jezdí k řece pravidelně okoukávat jakáže to tohtoroční drobotina u břehů plave, kolikrát až žasne, jak žalostně málo tu a tam na něj potěru vykoukne. Se svými rozsáhlými úseky plných podvodních travin by jeden řekl, že se tady musí mít ryby dobře, ale zřejmě to má nějaký háček. Možná, že ty povodně zničily víc, než by si jeden myslel a dlouhé intenzivní sucha 2018 a 2019 tomu určitě moc nepomohly - z celé řeky zbyl tehdy jen potok. 

Ať je to jakkoliv, pravdou je, že Mulda své klenoty nevydává lehce. Už kolikrát jsem odjížděl domů bez jediného záběru a dušoval se, že přiště už raději někam jinam. Jenže tahle řeka mi prostě učarovala, takže už za týden jedu opět po dálnici směr Grimma - napnutý, co mě čeká tentokráte. Na internetu je možno dohledat několik studií, které tak trochu mapují kde a co. Třeba na těch mých místech je parem spíše poskrovnu, ale populace se nadějně rozrůstá. Jinak převládá tloušť, plotice, sem tam štika nebo pokud člověk najde nějakou tu pořádně hlubokou díru, tak i sumec... i když se to nezdá, jedna taková šestimetrová je jen pár metrů od místa na fotce číslo šest. Čím dál častěji je také slyšet zalovení bolena, logicky je tu i nějaká drobotina, třeba hrouzek, ouklej atd. Cejn, kapr nebo lín se vyskytují až dále po proudu od města Wurzen. Žije tady také hodně bobrů a vydru už jsem také zahlédl.

Musím přiznat, že chytání na téhle řece se pro mě pomalu, ale jistě, stalo velmi důležité. Možná je to tím, že všechny ty hodiny strávené u vody mě přivedly k tomu, abych se na tu mou rybařinou díval trochu jinak. Už se nesnažím chytit něco za každou cenu, spíše je mi bližší si počkat (klidně i více dní) a chytit pak jednu slušnou rybku. A čím dál víc se pro mě stává důležité hlavně někde tam venku být a těšit se z krásných chvilek a přírody kolem. Snad to ta řeka ví a snad i kvůli tomu mi sem tam opravdu nějakou tu rybku pošle. A také někdy, když tam zvečera někde na břehu sedím a je všude klid, přemítám, kudy ta spousta vody asi tekla dříve, jak to kolem vypadalo, co za lidé tady tehdy žili a jaký to vůbec byl život. Ale také někdy přemýšlím nad tím, proč je člověk tak podivný tvor a musí i něco tak nádherného doslova znásilnit, tedy spoutat kamennými břehy, nesmyslně narovnat, všechny možné zátoky odříznout... bažiny a močály vysušit a rozorat a dlouhé úseky břehů pak zbavit všech stromů a porostů. Tohle asi nikdy nepochopím, až je mi té řeky líto. Naštěstí, jak je na fotkách vidět, existuje stále pár míst, které si uchovaly celkem přírodní ráz a je tam člověku moc fajn.