Předpověď na dnešek nic moc, ale stejně jedu. Tentokrát mám s sebou jen chleba a plechovku kuku... příprava velmi podceněna, ale i tak si věřím. U vody je fajn a ani tak neprší. Všude vyběhnutá zvěř v polích, spousta ptáků i nějaký ten hmyz kličkuje mezi kapkami deště. Jdu na stejné místo jako minule. Cestou tam zkouším nové tři fleky, ale ani ťuk. Tak, konečně na místě. První nához, beng, je tam. Neuvěřitelné. Takový skoropade, pouštím ho kousek dál po proudu. Tlouštík se při zdolávání docela rozdováděl, i když ještě asi hodinku sedím, jsem bez kontaktu. Rozhoduju se to omrknout ještě dál proti proudu, ale nic příhodného nenacházím, navíc se rozpršelo a tak zdrhám zpět k autu a přejíždím na stoják. Zakrmuju si slibný flek a pak asi půl hoďky čekám, než se počasí trochu umoudří. Nakonec zakrmím ještě další dva fleky, u kterých si myslím, že by to mohlo klapnout. No a netrvá to dlouho, kroužek poskočí a já si užívám pěkné rodeo - prostorově jsem dost omezen, napravo i nalevo mám ve vodě větve, takže po záseku držím rybku, co to jde... Uf, všechno vydrželo, na břehu koukám na pěkně vybarveného lysečka. Paráda, na jemný proutek fakt zážitek. Zkouším to o kus dál pod stromy, tam se nic neděje, tak se vracím a dělám dobře. Za pár minut kroužek pomalu stoupá vzhůru, na nic nečekám a sekám. Ale ouha, asi jsem tady přehlédl nějaké větve pod vodou - milému kapříkovi stačil jeden výpad a je pryč. Co už. Dokrmuju a střídám ještě jednou obě úspěšné místa, ale už nemám ani záběr. Bažanti už taky nejdou slyšet a cestou k autu si všímám, že srnky už taky zmizely... ještě jeden pohled... jak je ta jarní příroda intenzivní... tak zase někdy.

... a doma pak bomba - Ding nádherně přehrál Nepomniachtchiho a vyrovnal na 3:3... jen tak dál chlapče...

Dnes takový kočkopes... zařadím to do filmů, ale tenhle autor by si zasloužil určitě i vlastní článek v rubrice osobnosti. James Prosek aneb malíř a ilustrátor a také hlavně rybář. Narozen v roce 1975 v americkém státě Connecticut, ve státě, který o pstruhy opravdu nemá nouzi, celkem rychle našel cestu k rybaření a přírodě kolem. Tatínek pocházel z Brazílie, ale maminka, jak jistě podle příjmení poznáte, pocházela z Československa. Věru s takovým příjmením snad ani nic jiného Jamese potkat nemohlo... Buďme rádi, obrázky maluje přenádherné a tenhle film, který bych vám rád představil, zachycuje romantické idylky kdesi v Anglii... i když zas tak moc se neztratíme. Autora totiž zaujala jedna z nejznámějších knih o rybaření vůbec - The Compleat Angler od Izaaka Waltona a rozhodl se vydat se po jeho stopách. Natočil o tom moc hezký film a napsal o tomhle dobrodružství i moc fajnovou knížku. Film jsem marně sháněl několik měsíců na DVD, viděl jsem ho už hezkou řádku let zpět a vím, že se mi moc líbil. Naštěstí je možnost shlédnout tohle povedené dílko i online - velké díky za to a tak přeji všem hezkou podívanou.

vimeo.com/183022854

Tož tak, není to dlouho, byl jsem to tady po práci omrknout. Tehdá ale pršelo takovým způsobem, že řeka měla ještě asi třicet čísel rezervu, než by se vylila ze břehů, takže jsem to ani nezkoušel a raději zase odjel. Dnes byla situace trochu jiná, celkem slunečno a hlásili 12 stupňů, já mám volno, co víc si přát. Mohl jsem jet na kanál na kapřiska, ale rozhoduju se pro tohle místo, láká mě po dlouhé době potahat si nějakého lepšího tlouště. No, uvidíme, jestli vůbec něco lapnu...

Docela jsem to tentokrát vyšpekuloval, už včera jsem si namíchal nějakou směs na krmení a připravil toustový chleba. Montáž pak tu nejjednodušší a návazec ze šestnáctky... voda je moc čistá. Dlouho se pak procházím kolem břehů, ale i když vidím s polarizačkami kolikrát až na dno, ryby nevidět. Nakonec nacházím daleko od auta zastrčený klenot, řeka je tady docela úzká a druhý břeh dere dravý proud. Já mám pod nohama tišinu asi tak 5 krát 15 metrů. Zakrmuju a vydávám se hledat další příhodná místečka. Ale nenacházím, plaším jen mladého srnce z mlází. Vůbec je vidět a slyšet, že příroda se probudila - v dáli na polích postávají srnky a ještě dál i nějací velcí ptáci, co to je, netuším. Nade mnou krouží hned několik dravců, ale i tak je tam někde shora slyšet skřivany... jen ta řeka je nějaká mrtvá. Ale moc se mi to tady zamlouvá, v létě se sem už nedostanu, bude to zarostlé takovým způsobem, že i kdybych se sem prosekal, stejně bych mezi tou spletí sahající dva až tři metry nad vodu nenahodil. Teď to chce jen trochu opatrnosti, abych s navázaným prutem tuhle džungli pomalu prolezl. Bobři tu mají malý sráz, který využívám a sejdu po něm k vodě, bum... aha, klouže to. Nastražuju tousťák a první nához sedí, štrachám se nahoru, usadím prut a vidím, že struna jede do strany, přiseknu a v nevíře jen kroutím hlavou... je tam. Jsem si hned jistý, že je to tloušť. Jen se drží u dna, sem tam ho zvednu a vidím jeho velikánkou bílou hubu. No, ten by zase mohl bejt... jen pomalu, nerad ztrácím takovéhle rybky. Ještě jeden dva výpady, otočka před podběrákem, ale nakonec je tam. Pronáším ho tou džunglí na louku na slunce. Podlachmanej, ale i tak krásnej, navíc poctivých padesát čtyři čísel, hmm, tak se to šlapání vyplatilo. Pouštím ho pár metrů po proudu a jdu zpět. Špekuluju nad jednou věcí - sice to tu trochu poplašil, ale když to vzal tak hned z první... jestli jich tam není víc... ? Za zkoušku nic nedám a tak nahazuju ještě jednou. Netrvá to dlouho a přijde takové brnknutí, přehazuju to s novým soustíčkem a trochu dokrmuju. Asi po dvaceti minutách špička drnčí, tak sekám. Druhá rybka na prutě, pere se krásně, až se mi nechce věřit, že je to cejn. Ale je to tak, nádherný silný říční cejn, šedesát čísel přesně. Tak takového jsem už dlouho nechytl, fakt krásnej. Tentokrát už nad ničím nepřemýšlím a posílám to tam znovu. Světe div se, za dalších dvacet minut se centrepin rozhrčí a je z toho tlouštidlo něco kolem čtyřiceti čísel. Ale hned ho pouštím, ani ho nefotím, nechce se mi zase lozit nahoru a pak se ještě proplétat křovím. Teda svatý Péťo dík, jsem momentálně v opojení, už nic víc nepotřebuju. Přesouvám se na stoják, ale ten je nějaký mrtvý. Využívám toho aspoň k doplnění energie a sežeru všechno, co s sebou mám. Hernajs, začíná být pěkná zima a tak to o půl osmé balím. I tak ještě po cestě zpět stojí slunce v celé své kráse těsně nad obzorem... tak zase někdy.

A zase zabrousíme do sedmdesátých let, tentokrát do Anglie. I když... tahle nahrávka z roku 1976 vlastně vznikla ve Francii, kam se autor se svými kumpány na nějaký čas uchýlil. Osobně jsem na jeho muziku narazil celkem nedávno a tohle jeho čtvrté album se mi zatím líbilo nejvíc. Přeji příjemný poslech. 

www.youtube.com/watch

Už jsem si i několikrát zoufal... vždy mi do toho něco vlezlo, až dnes se to povedlo a kolem desáté uháním konečně na ryby. Nemám nic připraveného, ale je mi to jedno, prostě plechovka kuku a bude. U vody sedí starší kolega, tak trochu vyzvídám... prej ani potah, hmm, že by to ještě nezačalo? Tomu se mi nechce věřit, spousta keříků už má malé lístky, švitoření a zpěvu všude kolem, v rohu pak divoká švestka, rozkvetlá a v ní bzukotu jako na pouti. Na cestičce k vybranému místu pak potkávám žáby, které mi ochotně pozují do objektivu...

Prohazuju pár hrstiček a trpělivě čekám. Jsem si jistý, že tohle je to místo. Vítr sem žene vodu a kousek ode mě je ve vodě strom - líp to snad už ani nejde. Ale ouha, takže po asi dvou hodinách přesun na jiné místo a pak přesun autem do obchodu na kafe a něco na zub. Ani potah. Dumám, co je špatně. Ale na nic nepřicházím. Vracím se a zůstávám až do tmy. Ostatní to už dávno zabalili... taky bez kontaktu.

Ještě chvilku, tak dlouho jsem nebyl... sedím tu sám, jen sem tam ještě zmerčím netopýra. Osamělá lyska vyřvává, to takhle vítá noc? Spíš mám pocit, že je to volání po společnosti, ale nikdo neodpovídá, ani nepřilétá, kdo ví, co se tady v noci děje a před čím má strach...

O půl osmé musím balit. No tak jo, vy potfory, tak zase někdy, dneska se vám nějak nechtělo, ale je mi to fuk, krásné to bylo, krásné...