Jelikož něco lapnout ve velkých vedrech je někdy složité, rozhodli jsme se dát rybám pauzu a těm pětatřicítkám, co hlásili, na dva týdny prostě utéct. Zvolili jsme Alpy v okolí rakouského města Ischgl a udělali jsme dobře. Bezva trek s rodinkou, super počasí, lidi, jídlo a neskutečná příroda kolem. Ale dnes při vykládání auta jednoduše absťák... snad se brzo dostanu k vodě... už dlouho předlouho nelahodil uchu mému ten zvuk navijáku, když se rybka píchne a utíká...

Dnes zavítáme opět do Anglie za velmi povedenou dvojkou, která si říká The Orb. Vybral jsem od nich delší skladbu ze začátku devadesátých let. Jednu dobu jsem snad neposlouchal nic jiného, už to pár let zpět bude, ale tahle hudba nestárne.

www.youtube.com/watch

A poslední z neskutečných filmů o chytání parem ze Stuart Morgan Production - Barbel Even Closer z roku 2007. Holt kdo umí, ten umí 😄

www.youtube.com/watch

Vyzvednul jsem u jedné moc hodné rodinky pět kilo medu a po cestě zpět se stavil u kanálu. Zákrm, pod háček tři zrnka, sluníčko, sem tam mráček, pivko, knížka... bylo mi to tak nějak jedno, jestli to klapne nebo ne. Ležel jsem tam pod vrbou a bylo mi fajn. A zase úplně sám... kde všichni jsou? Nejdřív přišlo pár drbanců, ale pak se to zklidnilo a něco po druhé odpoledne se to pomaličku rozjelo. Rybka se cpala vehementně doleva... takhle to tu dělají všechny... nějak nemůžu přijít na to proč.  Zajímavé je, že kapříka při zdolávání doprovázel ještě jeden skoro stejný. Až jsem toho na prutě trochu unavil a strčil podběrák do vody, tak vzal roha. Nahoře na hrázi jako obvykle pár fotek, váha ukázala něco kolem sedmi kil. Potěšil ferda jeden... to už je čtvrtý z téhle sorty, asi dobrej oddíl. Kolem třetí jsem doma, spokojen a mírumiloven.

Tenhle rok zlouším tak trochu experimentovat a tak jdou po předlouhé době pod háček dvě ořezané kuličky ananasového boilies. Plán je jednoduchý: zakrmit partiklem flek tak čtyři krát čtyři metry, k háčku ještě stringer a čekat, jestli to vezme nějaký ten větší. A tak tady čekám, kupodivu i v tomhle přenádherném čase úplně sám. Sem tam přejde po obloze mrak, slunce se se sílou sobě vlastní opírá do všeho kolem a příroda kolem bují v plné kráse. Jsem rád, že jsem tady na zarostlém úseku a mám se kam schovat. Kolem šesté večer se osměluju a vlezu tam. No, na nějaké velké plavání to ještě není, párkrát se potopím a pár temp doprava a zase zpět a rychle ven. Jako osvěžení super. Po nějaké chvili začínám pozorovat stoupající bublinky na prokrmeném místě. Jsem ve střehu, teď už to nebude trvat dlouho. Ale nic se neděje, až nakonec nevydržím a místo boilies jdou pod háček tři zrnka kukuřice. Asi po půl hodině mám záběr, ale pin jen krátce zamručí... ryba se nesekla. Převazuju to ještě jednou, dávám osmičku háček a jen dvě zrnka. A až slunce zajde, ale kolem je ještě dost světla, aby člověk rozeznal okolní porost, rozhrčí se do toho ticha můj naviják. Jsem hned dole, ale ouha, zjišťuju, že je všechno fest. Ryba se zamotala do té džungle pod vodou a ještě k tomu docela vlevo, kam se s gumákama na nohách nedostanu. Položím prut do vidličky a čekám. Jo, teď se struna zase napla, takže je ještě tam. Ok, boty, ponožky a kalhoty dolů a protahuju se kolem ostružinového keře opatrně doleva, až vlasec směřuje přímo přede mnou rovně do vody. Začínám páčit. Nejdřív doleva... aha jde to... pak doprava... teď něco povolilo... znovu doleva a kapřík je venku a šine si to hezky doprostřed kanálu. Lezu pomalu zpět a deleko ho nepouštím. Rve se dobře, ale veliký není a tak je za chvilku v podběráku. Hezky vybarvený lysec, asi tak pět kilo. No vida, tak to nakonec klaplo. Díky přírodo, i když se nestalo něco neobyčejného a nechytnul jsem žádného obra, přece jen jedna z nejkrásnějších vycházek k vodě. Dávám pivko a pokouším štěstěnu ještě jednou, ale nic už nepřijde. Kolem jedenácté v noci balím.