Doslova cítím, jak to dneska nedopadne dobře... i tak jedu, protože to hlava potřebuje. Jen vylezu z auta, otevřou se přede mnou zelené záplavové pláně, slunce svítí, já si zhluboka vydechnu a jsem tam.

Zakrmil jsem si asi pět fleků... při pochůzkách na břehu nacházím mezi jiným ještěrku. Jak se sem dostala nevím, chvilku si myslím, že je jen zmrzlá, ale bohužel.

A pak to začne. První záběry promeškané, pak se rybka vypla, nevím kolikrát se mi to zamotalo a k dovršení všeho jsem s sebou krásně plácnul při setupování z břehu k vodě. 

Neva, prut je celý a já taky. Nalil jsem si čaj, byla už tma, sednul jsem si jako jogín, zavřel oči... a pak kouknu nahoru na hvězdy, pak doleva na prut a je to tam. Necelých pade, ale radost mám, že tady po té povodni vůbec něco zůstalo. Některé fleky jsou úplně v háji, řeka servala veškerý porost i kusy břehů a adieu. Tady ta tišina zůstala ušetřena, díky za to.

Ještě poslední nához na cestě k autu. Sedím a koukám nahoru. Krásně je na nebi vidět opasek Andromedy a víc vpravo přímo nade mnou Mars... svítí jasně a silně... ve starém Římě to byl bůh války... dej Bože, ať raději vybledne... a lidi zase dostanou rozum.

Doma pak utahaný jako kotě, ale pořádný grog to trochu zpravil.