Dopoledne jsem dodělal kuchyni pro mou drahou polovičku v její nové kanceláři a za odměnu jsem si naordinoval rychlý výlet k vodě. Už při práci jsem přemýšlel nad tím, že všechny ty pelety a zbytky boilies, které jsem tam ještě včera večer před odjezdem naházel, by mohly přilákat i něco jiného, než jen cejny... Asi o půl čtvrté jsem byl na místě. Po hodině první záběr, opět bojovný cejn kolem 60ti čísel. Nádherný a zdravý, super zdolávačka. Další dvě hodiny nic. Už jsem byl pevně rozhodnutý, že to zabalím a popojdu kousek proti proudu. Najednou špice ohlá, prut letí málem do vody. Prvních pár sekund nemůžu nic dělat, ryba si bere vlasec a já jenom trnu, aby se nevypnula nebo aby se nepřetrhl návazec (FC 0,22)... teď nejenom, že si furt bere vlasec, ale jede i proti proudu... kuriozní myšlenky se mi honí hlavou... kapr? parma? sumec? Po další minutě už ho vidim. Pomalu ho pumpuju ke mně. Kapr. Krásný lysec. Odhadem 4 kg. Zdravý, vybarvený, prostě nádhera. Je to až zázrak, že takhle malý háček (mám tam dvanáctku, menší už ve výbavě nemám) dokáže udržet takovou sílu. Kapřík leží nehnutě v síťce a trpělivě čeká, než si ho ten magor (tedy já) vyblejskne. Ví, že ho pustím, tak sebou nemele. Tak šup s tebou do vody. Zamával mi ocasem a byl pryč. Zůstal jen adrenalin a zážitek. A vzpomínka: můj úplně první říční kapr. Sedím na břehu, vychutnávám si kafe. Sedím tam velmi velmi spokojen... A pak už nic. Ještě jsem to asi 1 km proti proudu obhlídnul, našel dvě slibná místa. Tentokrát se mi ale klepat kosa nechtěla, balím a o půl deváté jsem doma.

Tentokrát jsem vyrazil na proudný a hluboký úsek. Inspirován krátkými filmy od MM, naházel jsem do vody půl kila kukuřice a pelet, rozdělal krmení, navázal stovku krmelec a hurá na to. Po hodině první malý tlouštík. Po dalších dvou hodinách slibný záběr, zásek sedí. Odpor docela veliký, cítím, jak ryba škube hlavou. Ty jo, co je to? Táhnu rybu ke břehu, je teď asi necelých deset metrů po proudu ode mě. Už ji vidím. Cejn. Pravý říční cejn kolem 60ti čísel. Tak klobouk dolů, bojoval teda pěkně. Přikrmuju a čekám až do tmy. Přichází znovu razantní záběr. Další cejn, ještě větší než ten první. Pouštím ho a balím. Je pět stupňů a už necítím nohy. V autě zapínám topení na maximum, tak jsem zkřehlý. O půl jedenácté jsem doma. 

Krátká chytačka při výletu s rodinou. Nejdřív jsme se prošli kolem řeky a okolních slepých ramen. Při pohledu na stanová městečka kolegů rybářů... až je mi těch násaďáků líto. Zajímavé ale bylo, že všichni seděli na té největší hloubce... by mě opravdu zajímalo, jestli fakt něco chytli. Co bylo moc hezké, tak sledovat, jak je už příroda vzhůru. Vrby už mají malé lístečky, viděli jsme spousty dravců a nespočet dalších ptáků, slyšeli všude kolem bažanty. Sledovali srnky v mlází a poslouchali žabí koncerty. Je zajímavé, že jedna vždycky začla a ostatní se přidaly. Kvákaly tak minutu a pak zas ticho, třeba půl hodiny. A pak zase to stejné. A bobři, ti teda opravdu nezahálí. Na každém slepém rameni i na řece jsou každých pár metrů vyšlapané bobří stezky, jak se drápou nahoru a zase se šoíichají dolů. Chytal jsem na kukuřici, za celou dobu jsem měl jen jeden záběr, bohužel zásek do prázdna. Na druhé straně šikmo po proudu se ale hodil kapr, takže tady ryby jsou. No z chytání stejně moc nebylo, hodovali jsme, házeli do vody kamínky, pejsek za nima radostně skákal, zkoušeli jsme i brodit...(po kolena jsem tam byl, to ne, že je voda tak ledová, to jsem si vážně nemyslel, jsem prostě měkkota) a pejsek běhal kolem mého skromného vybavení tak vesele, až jsem to raději sbalil. Bylo to fajn, klídek a relax.

Včera kolem šesté večer mě zavezla má drahá polovička ke kanálu. Mám nataženou achilovku, navíc jsem do toho dostal zánět, tak proto. Vzali jsme ještě pejska a šlo se. Ale ne moc daleko. Tentokrát jsem se rozhodl pro část bez stromů a lesa. Břehy jsou lemované hustým rákosím, do kterého se snadno při troše nepozornosti háček i návazec krásně zamotá. Naházel jsem na místo nějakou kukuřici a hajdy domů. Dnes jsem vstal o půl čtvrté a o hodinu později už seděl u nahozených prutů. Tentoráte mám 2 pruty... není to ono. Chytání s jedním je mi prostě bližší, takže po hodině jeden stahuju. Chytal jsem na kukuřici, boilies, peletu jsem zkoušel a? A nic. 15 cm plotička, to byl celý výsledek. O půl osmé ráno mi šla pára od pusy a byl jsem si jistý, že nohy a hlavně prsty u nohou, už nebudu nikdy cítit. Až vyšlo slunce a trochu jsem pookřál, změnil jsem místo a zkoušel i method. Pozoruju perlínky u břehu a poslouchám ptáky, ale prut mlčí. Co bylo fajn, že jsem na prvním místě viděl několikrát zalovit štiku. Je hájená do 30.04. Tak třeba potom půjdu zkusit štěstí. Cíleně jsem ještě nikdy na štiky nešel, budu se muset teoreticky a taky, co se vybavení tyče, trochu připravit. Troufám si tvrdit, že byla velká, moc velká. Nebo to byl sumec? Ti jsou tady taky, ale já to takhle ze zalovení nepoznám. 

Vydržel jsem asi do oběda. Vidina teplého jídla pomalu ale jistě vítězila nad mým rybářským nadšením a tak jsem to sbalil. I tak bylo fajn, hlavně jednu chvíli jsem seděl na sluníčku a moc si to teplo užíval. A ryby? Možná příště...

Sice jsem hned po příchodu trefil ryby a během chvilky se na břeh podívali dva kapříci (první podseklý, druhý už čistě v koutku), ale vítr mě ničil. Pronikavý a studený, opravdu velmi nepříjemný. Vydržel jsem to tři hodiny, pak jsem to sbalil. Popravdě tentokrát jsem si to neužil. Ryby tady maji smutný život. Kde dřív byly souvislé pásy rákosí, a aspoň tam byly určité klidové zony, jsou teď každých pár metrů vysekané velké místa. V jednom rohu si dokonce nějaký kolega splácal hliněnou plošinu, vedle si pak dal tu práci a vytesal do tvrdého jílu schůdky až do vody. A aby to nebylo málo, tak ze starých větví si vyrobil zábradlí, zřejmě aby nespadl do vody, až bude táhnout na břeh toho mastodonta... To je panečku rybařina v té původní čisté podobě... takhle nějak si představuju komerční stoják. Jako kráter v poli, kolem dokola každých pár metrů dřevěné podlážky, kapři na hod a penize se sypou... Tak tady jsem byl asi naposledy. Je to škoda, z domu to mám asi půl hoinky autem. Ale tady severně od Lipska toho moc není, rybníky, které dávají místním rybářům šanci na násaďáka, těch moc není. A ty, co jsou, jsou těžce zkoušené vody... Měl jsem z toho takovou náladu, že se mi to ani nechtělo zapisovat. Nakonec jsem se rozhoupal. Na začátku sezony jsem si řekl, že zapíšu každou návštěvu u vody, tak tedy každou, i tu neradostnou. Hezké zpestřeni byl panák Hennessy z nové pleskačky, takové milé protivětrné opatření... Zaháknul jsem ještě jednoho kapříka, jezdil a jezdil furt kolem dokola, až se vypnul. Na háčku zůstala jen šupina, schoval jsem si ji na památku.