Prázdniny uběhly jako voda. Na rybách jsem sice nebyl, všechno se to vyvinulo nějak jinak, ale bylo moc dobře. Teď po prvním týdnu a půl v práci (plus renovace synátorova pokoje... uf... ) mě to zase chytlo a tak tady sedím. Je sobota odpoledne, pokud chce člověk trochu té samoty, tak asi nejhorší čas jít někam rybařit. Jenže máme krásných 14 °C,  je zataženo, fouká (tentokráte zprava) a sem tam sprchne, takže tady sedím široko daleko sám. Zkouším nové místo, posunul jsem se asi o dalších dvěstě metrů od fleku, kde jsem chytal posledně. Voda tady dosahuje až za hranici rákosu a vytvořila takový malý záliv. Šikmo doleva asi šest metrů od břehu jsem si zakrmil, pod háček čtyři zrnka a šup tam s tím. Po hodině, kdy se nic neděje, se jdu projít a o dalších padesát metrů dále si zakrmuju ještě jeden flek. Po další hodině bez záběru se tam i přesouvám. Koukám, že různí ptáčci se už houfují ... asi to nebude trvat dlouho a zima zaklepe na dveře. Po další hodině se přesouvám zpět, dokrmuju něco kukuřice a dávám nový návazec s malým háčkem a jen dvě zrnka pod ním, snad to přinese úspěch. Začtu se do knížky a poslouchám pohodovou muziku, pin krátce zavRRRčí - vstávám a sekám... a nic... ale ryby tady jsou, tak snad se zadaří. Posílám to do stejného místa a čtu si dále. Po dvaceti minutách se ozve dlouhé vehementní řvaní navijáku, beru prut do ruky, ryba ujíždí směrem doleva šikmo k protějšímu břehu. Brzdím levačkou, co to jde a rybu obracím. Přitahuju, jde to docela lehce. Sem tam rybka škubne hlavou... asi to nebude nic velkého, ovšem po dlouhé abstinenci je to fajn pocit, že to zase jednou klaplo. Už je kapřík (a není tak malý... ouha) u podběráku a už tam skoro byl. Jenže najednou jako by se v něm probudila nová síla. Vystřelil do hloubky, v panice, hlavně pryč ode mě. Hm, tak tohle asi nebude tak hned. Proutek je ohlý až k rukojeti... tentokráte má ryba navrch, výpady nejsou dlouhé, vždy jen tak tři čtyři metry, ale dost silné. Nechávám ho, ať se vyřádí, stejně tady nic není, kam by mohl zajet. Po asi dalších pěti minutách, kdy jsme se přetahovali o každý metr, už krouží jen u dna kousek přede mnou. Zvedám ho a navádím do podběráku, poprvé to neklapne, ale napodruhé je tam. Koukám do siťky a usmívám se, hezky vybarvený lysec, odhaduju tak devět kilo. Nahoře na hrázi si ho cvaknu a změřím (75 cenťáků...) a šup s ním zpět. Tak tohle byla velká paráda, díky za to. Přesouvám se na druhý flek, tady je to stopro tak poplašené, že to nemá dál smysl. Nechávám všechno jak je a posílám to na prokrmené místečko. Sedím spokojený, ani nevěřím, že ještě něco přijde, prostě jen sedím a vychutnávám si přírodu a dění kolem. Z toho stavu mě vytrhne až nové vrčení, hrábnu po prutu a ouha, tak tohle je jiný tah, žádné škubání nic, jen souvislý tah, který nejde zastavit. Až asi po třiceti metrech úplně podélně s břehem přestává ryba táhnou a já ji poprvé obracím. Ne na dlouho... tohle mi připomíná zatím mého největšího kapra, ta síla tahu je brutální. Boj se odehrává stále úplně vlevo, stojím v holínkách ve vodě, prut vystrčený tak daleko, jak to jen jde, aby se tam někde do něčeho nazaplantal. Nakonec se štěstěna přiklonila na moji stranu... rybka se totiž rozjela zpět směrem ke mně. Rychle navíjím a udržuju vlasec napnutý. Ryba je teď asi deset metrů přede mnou u dna, zkouším ji dostat nahoru, nakonec se objevuje u hladiny skoro u podběráku... další lysec. Kapřík chce ke dnu, já ho chci nahoře, ještě chvilku se přetahujeme, až to kapřík nakonec vzdává a hotovo. Posledních pár minut mám na protějším břehu publikum - asi pět dětí tak kolem deseti let sleduje a komentuje moje počínání. Kapříka vynáším nahoru, blejsknu ho, měřím (70 čísel) a zase snáším dolů. Vyndávám ho ze siťky, ještě chvilku ho držím ve vodě za ocas... tak čauec a dík a je pryč. Ten výdech ulehčení na druhém břehu, až jsem se musel usmát, koukám na ně, mávají mi a volají Petri! Tak tedy Petri zamávám zpět. Tohle byl teda nášup. Je půl osmé, balím.