Říká se do třetice všeho dobrého. Včera mi nebylo úplně nejlíp, raději jsem zůstal doma. I když jsem dnes ráno radostí z postele nevyskočil, přece jen to bylo lepší. Katja má dneska taky volno, takže byla na programu práce na zahradě. Činil jsem se a tak mě pustila na pár hodin k vodě. Už po cestě jsem si uvědomoval, že jsem dost rozrušený. Jak moc ale, jsem se mohl přesvědčit, když jsem se snažil navléct zarážku na vlas pod kukuřici. Trvalo mi to snad věčnost, už jsem myslel, že to tam všechno rozflákám... Taktika stále stejná, nastřílel jsem něco kukuřice k ostrůvku a poslal tam elegantním obloukem i háček s nástrahou. A teď čekám. První nához byl dost doprava a nelíbil se mi, druhý zas moc doleva, taky nic moc. Prodlužuju návazec (proč to nevím, prostě mě to napadlo), vymáchal jsem kukučici v mleté paprice a třetí nához jde rovně přede mě. A sedí, ten se mi zamlouvá. Přemýšlím a vzpomínám na neděli. Když už jsme stáli u auta, šla kolem starší paní s psíkem a dala se s námi do řeči. Jestli prý už berou a tak. Byl jsem upřímný a tak jsem jí řekl, že ano, že jednoho kapra jsem chytnul, ale pustil ho zase zpátky. Paní vypadala poněkud překvapeně, asi se s pouštěním mockrát nesetkala. Ale hezky se rozvykládala, jak na začátku zimy bylo málo vody, slétly se sem volavky z celého okolí. Všichni jsme tady na vesnici mysleli, že je s vodou konec, ten pohled nebyl vůbec pěkný, tolik volavek na jednom místě, to jsem nikdy neviděla. Dřív tady bylo ryb, dokonce sumci tady byli. Je to asi tři roky, co jednoho sumce ulovili. Tehdy jsem tady taky chodila na procházky a říkala si, co to tady tak páchne. Jo jak byl ten sumec veliky? No, měl minimálně 1,5 metru, možná i víc, těžko říct. Ti chlapi z něj totiž vyřezali ty nejlepší kusy masa a zbytek hodili támhle do toho křoví, víte? Ale říká se, že ještě dva sumci by tu měli být. Popřála nám hezkého dne a šla. No, co na to říct, dost smutné. Dost nedůstojný konec tak kapitální ryby... Prý byli sumci i v tom prvním jezře, co vždycky teď přes léto vyschne. Prásk! a zzzzzzz pin jede, je to menší amur, bez nějakého většího boje končí celkem rychle v podběráku. Pouštím ho bez fotky zpět, taky nemusím fotit všecko. Dostřeluji prakem kukuřici, pod háček dávám tři zrnka. Zase je vymáchám v paprice a posílám to tam. Ani ne za 10 minut je na břehu amur číslo dvě. Je o něco větší, má k 70ti cm. Obě ryby seklé v dolním pysku, háček držel suprově. No asi jsem našel pro tuto sezonu favorita. Zaím mi z tohohle háčku nespadla ani jedna ryba. Doufám, že to tak zůstane. Slunce klesá a už tak nehřeje. Oblékám si bundu. Snad teď, když už není tolik světla ještě něco přijde. Bonus. To by nebylo úplně špatné. Nakonec se nic neděje, stáhnul jsem to, vymáchal kuku v perníkovém koření a poslal to na pár posledních minut zase zpátky. Vylézají kámošky myši, rozhodil jsem jim pár pelet, ať ze mě taky něco mají. Slunce stojí už jen pár metrů nad obzorem. Balím. Jak jsem se o tuhle vodu strachoval, tak celkem slušná bilance. Tři docházky a krásné čtyři ryby. Sezona začíná teda moc hezky.

Na noc hlásili -4 stupně, ale pochybuju, že byla taková zima. Bahnité okraje rybníčku byly ovšem namrzlé a na trávě, kam ještě slunce nedosáhlo, se držela jinovatka. Inu rozhodováni dnes ráno bylo lehké, splnil jsem si své povinnosti a hajdy na ryby. Strategie i místo stejné jako včera, uvidíme, co z toho bude. Zatím tady sedím asi půl hodinky a kromě blbých lysek mě nic neruší. Sedím tady na sluníčku, usrkávám čaj, je mi fajn. Jen trnu, ať mi do toho nenajedou ty lysky, protože to by byl konec. Nakonec táhnou nštěstí někam pryč, mám štěstí. Jsem tady teď už asi dvě hodiny, čekám na znamení, to ale nepřichází. Až po půl hodině. Ozval se hlad. Mám v autě kus asi týden staré bagety a konzervu rybiček. No, byla by to škoda, kdyby přišel záběr (jak už to většinou bývá že), když tady nebudu, ale nakonec to riskuju. Jakmile jsem po obědě, přemítám, co dál. Mám se přesunout nebo vytrvat... teď už je to víc jak tři hodiny bez záběru... Hopla! A je to tady, záběr. Po záseku vyráží mocný tah ode mě pryč, ale ostrůvek rybě brání, aby se rozjela. Zvyšuju tlak a vidím, jak se v těsné blízkosti ostrůvku vyvalilo válcovité tělo a bílý břich. Ryba se hned otáčí a šine si to doleva k padlým větvím. Naštěstí pro mě mezi nimi nenachází nějakou skulinu, kam by vklouzla a hotovo. Znovu silně přitáhnu, teď jede stále doleva, ale víc ke mně. Tak tohleto vypadá, že už jsem vyhrál. Je to kapr a krásný k tomu, na hřbetu šedivý, ploutve ze studené vody trochu vybarvené, ale je celý takový světlejší. Držím ho na krátko, asi jen 3 - 4 metry ode mě. Jezdí v obloucích a snaží se co chvíli zavrtat zpět do hloubky. Rozvaha mě neopouští a tak ho nedřu na sílu, ale trpělivě čekám, až se unaví... přece jen mám tam desítku háček. Tak ještě chvilku a pak už je zralý. Sice to na první pokus neklapne, ale napodruhé vklouzne do podběráku a je to tam. Nádherná, neskutečná, zdravá ryba kolem osmi kil. Ještě fotka a zpět do svého živlu. Diky!

Jak je někdy na světě krásně. I když bylo docela chladno (přesto, že sluníčko svítilo o sto šest), vyjeli jsme do zahrady a po rychlé akci zamířili směrem Krostitz a ještě trochu dál. Cajk a prut jsem měl samozřejmě pro všechny případy s sebou - pokud by drahá polovička svolila a podmínky byly příhodné. Minulé léto byla tahle voda, kterou mám na mysli, v dost špatném stavu. Ofiko má něco přes tři hektary, ale při poslední návštěvě se dost hrozivě smrskla. Pochyboval jsem tehdy, že to ryby prežijí a tak nějak se loučil s vodou, která mi byla vždy velmi nakloněna. Jen málokdy jsem tady nic nechytil. Moje zatím největší ryba ja taktéž chycena zde a několik probděných nocí korunovaných krásnými kapry kolem 8-10 kg mi zůstanou v paměti nadlouho.

Už z dálky jsem viděl, že přední jezero (kde se chytat nesmí) má vody dost. Takže se to spravilo? Naštěstí ano, k mé nevýslovné radosti. Pomalu sonduju vodu i náladu ženy... s uspokojivým výsledkem. Vybírám místo před ostrůvkem, nastřeluji něco kukuřice až těsně k němu a nahazuju. Moc doprava, ale nechávám to tam. První půlhodinu se nic neděje, pak u rákosí u protějšího břehu vyskočí ryba. To je dobré znamení. Stahuju to a nahazuju víc doleva . Netrvá to ani deset minut a kroužek poskočí, pin se protočí a na prutu mám první rybu z téhle vody tohoto roku. Ryba je hned u hladiny asi deset metrů ode mě, i tak ještě nevím, jestli je to kapr nebo amur, kteří jsou tady taky. Vedu ji směrem ke mně, to se jí nelíbí a cpe se směrem doleva, kde jsou vzadu zatopené stromy. Sem tam trhne hlavou, takže přece jen kapr? Jo, je to kapřík, už ho vidím,  teď se zase cpe pro změnu doprava. Proutek jistí situaci a po krátkém boji je ryba v podběráku. Krásný zdravý hezky vybarvený šupináč kolem tří kil. No ani moc nemluvím, tohle jsem nečekal. Tak utíkej.

Balíme a při jízdě zpět, přemýšlím nad noční výpravou. Ale budu muset počkat. V noci klesají teploty na dva stupně a do takové zimy se mi nechce.

Hned po práci jsem vyrazil. Byl jsem sice utahaný jako pes, ale představa, že únavu vyspím na sluníčku někde u vody, se mi moc zamlouvala. Cesta uběhla příjemně. Zastavil jsem na břehu u malého háječku, aby nebylo vidět auto. No, řeka musela být minulý týden hodně nahoře, i teď byla voda tak metr nad normálem. 100gramový krmelec to okamžitě odneslo. Mě ty řeky nějak nebaví, prostě to neumím. Navíc se mi protiví chytat s takovou kotvou. Trápím se trápím, po třech hodinách dostávám konečně záběr. Zásek, ryba trhne párkrát hlavou a je pryč. Balím to. Asi 200 metrů dál je slepé rameno, odříznutý meandr téhle řeky - Schusterbusch. Je asi šest večer a mám nahozeno, do vody šlo trochu krmení a dvě hrstičky kukuřice. Světla pomalu ubývá, dělám nějaké fotky. Mraky a obloha mi připomínají atmosféru obrazů Jana Zrzavého.

Kousek od místa, kde sedím, jsem při obhlídce objevill ve vodě mrtvou labuť. Působí to smutně, kolem zpěv ptáků, sem tam přeletí už i netopýr, na louce za mnou jsou srnky, příroda se probouzí, život jde dál, ale pro tuhle labuť už pouť skončila... nemoc? nebo tvrdá zima a málo jídla? Kdo ví... Když už je skoro tma, slyším v dáli houkání sov. Tak tohle mám rád. Ztracen tady pryč ode všech a všeho si tady v klidu hovím. Kde se vzal tu se vzal statný lišák stojí opodál. Moc se nerozmýšlel. Obhlédl místo a mou maličkost (kterouže vyhodnotil jakože neškodnou), vlezl do vody a labuť vytáhl. Nojo, hlad je sviňa. Bobři už jsou taky vzhůru, aspoň jeden teda. Proplaval pár metrů ode mě. Cink, první záběr, kroužek poskočil a sám sobě se divím, jak rychle reaguju. Zásek sedí. Nejdřív jsem myslel, že je to lín. Ne, kapr, lysec, je jen tak tmavý, až mě to zmátlo. Má tak 1,5 kg. Pouštím ho zpět, po fiasku na řece jsem hnedle pookřál. Za pět minut se situace opakuje. Tentokrát se kapřik snaží dostat k potopené vrbě po mojí levé ruce, nepouštím ho, plantá se mi do rákosí doslova pod nohama, ale celkem bez problémů ho dostávám ven a podebírám. Na nějaké fotky apod. nemám náladu, rychle ho pouštím. Nahazuju znovu, sedím dlouho, ztracen pod hvězdami, jen pár šedavých šmouh na obloze. Citelně se ochladilo, kouří se mi od pusy. Na protějším břehu v ostružiní se pan (nebo paní) bobr drbe a zřejmě dokončuje toaletu. Pak se vydává na pochůzku, naštěstí pro mě pouze v blízkosti protějšího břehu. Ha! Záběr! Vyskakuju a zasekávám, zzzzzz ryba mi protočí pin, no ten už bude trošku větší. Maže směrem ode mě, zastavuju ho a už je na hladině. Přitahuju, opatrně, ne, tohohle nechci ztratit, ještě jednou výpad do travin pod nohama, vyvádím ho ven, podebírám a je můj. Fešák, zase lysec a zase takový temnější, něco kolem 3 kg. Pouštím ho a rychle balím, je půl deváté večer. Stavuju se ještě v obchodě. Jedenkrát Svijany před sladkým spánkem...

Vše bylo cajk. Jen počasí hezky na draka. Pršelo a to docela dost. A byla zima, aspoň mně teda. Navíc pláštěnka stojí za starou belu, na levém rameni teče a to dost. Dost jsem to asi všechno podcenil. Vydržel jsem tam čtyři hodiny, víc se nedalo. Okolo dvanácté, unaven a zmaten opouštím bojiště. Rybí aktivita nulová... pokud se ryby cítí podobně jako já, tak se ani nedivím. Ještě to asi nezačalo.