V pondělí po práci jsem sebral už připravený partikl a jel si sednout na nové místečka. Tentokrát mám v plánu vyzkoušet maples - trochu po vzoru RH - kukuřice mi poslední dobou nějak nešlape, že by to už rybky prokoukli? Zakrmil jsem si nejdříve dvě místečka a pak ještě jedno, ale za celou dobu nepřišel ani potah. Ale nevadí, tak nějak jsem s tím počítal. Navíc bylo hezky. Zleva vanul sice studený větřik, ale sluníčko svítilo a tak jsem tam nějakou chvíli seděl jen v mikině. Zůstal jsem do devíti, po rybách ani památky. Zato jsem pozoroval hezký měsíc. Možná si začínám s mým foťákem i trochu rozumět, jelikož se mi pár fotek povedlo. Když jsem stál v jeden moment nahoře na hrázi, po pravé ruce zapadalo slunce a po levé už po nebi putoval majestátní měsíc...

V úterý hned po práci zpět na místě, tentokráte už s očekáváním. Ani jsem nezakrmoval, v pondělí večer jsem tam toho naházel dost. Ale ani tentokrát se nic nedělo. Sluníčko opět hřálo a při zkoumání břehů kolem, jsem vyplašil malého kapříka ukrytého těsně u břehu v rákosí. Dobře si to vybral, bezstarostně si užíval sluníčka než jsem se zjevil já a idylku mu pokazil. Chytal jsem asi tři hodinky, před pátou jsem to zabalil... ani potah.

Povinnosti mě držely doma a tak se dostávám k vodě až v pátek. Vybral jsem si úsek, kde jsou břehy více obrostlé křovím a stromy, vařenou kukuřicí a konopím si zakrmil dvě místečka - na jednom z nich jsem minulý rok chytl moc hezkou rybku... ale vůbec to tu nepoznávám, nějaké hovádko tu hospodařilo s motorovou pilou - usadil se a jal se pozorovat krásy přírody kolem. Mám v úmyslu zůstat přes noc, takže žádný spěch. O mocná magie této zvláštní noci, snad dopřeješ mi hezkého úlovku a pokud ne, tak dej ať zjeví se aspoň víly a skřítci, co by mi pošeptali do ouška dávno zapomenutá tajemství nebo moudra... A tak jsem seděl střídavě u proutku nebo bloumal pár metrů od něj a pozoroval na poli za mnou srnce, později v noci poslouchal zpěv všemožných ptáčků a hleděl do větví nade mnou vytvářející spletité obrazce a bloumal v mysli až kamsi daleko. Společnost mi dělal zázvorový čaj a teplá deka. Mezi půl jednou a půl druhou jsem i usnul, zbytek noci probděl. Něco po půl druhé mám záběr, ale zásek jde do prázdna. Měním pak místo a kolem půl čtvrté mám záběr i tady. Možná tohle byl ten skřítek, co mi ho poslali. Zvěčnil jsem si ho na památku a pak ho pustil. Do ouška mi sice nic nepošeptal, ale i tak to bylo fajn a pojedu zase. Jen ty větší ryby se mi stále nějak vyhýbají...

Sluníčko krásně hřálo, teplota se vyšplhala dokonce na 16 stupňů, tak by byl hřích zůstat doma. Kolem sedmé večer jsem na místě. Trochu fouká, ale jsem pro. Když je klid, nikdy to tady moc nebralo. Strategie stejná jako minule, trochu zakrmit a šup tam s tím. I když je tak hezky, nikde ani noha, docela překvapení. Mám s sebou něco ke čtení i muziku, ale ne. Prostě se mi chce jen tak sedět a pozorovat vše kolem. Pocit, že dneska to bude stát za to, stále sílí. Jsem si víc než jistý, že by mohlo přijít konečně něco většího.

Kolem deváté si dávám tekutou podporu z Plzně. Vítr se utišil a jde dobře vidět, jak perlíni sbírají z hladiny. Sem tam se špička prutu pohne, ale to bude spíše tím, jak se něco menšího otře při břehu o vlasec. Kolem desáté začíná má jistota pomaličku vyprchávat a přemýšlim nad plánem B, tedy sbalit to a přesunout se na nedaleký písák. Dávám tomu ještě hodinku, ale nic se neděje, takže je rozhodnuto. Snad tam něco lapnu. I tak je mi fajn. Někdy se mi to nedaří a i během chytání mi spousta myšlenek a různých věcí víří hlavou dál, ale tentokrát jsem opravdu vypnul a cítím v sobě takové spokojené prázdno.

Nová voda, nové štěstí. Zakrmuju nejdřív dvě místa, usazuju se na jednom z nich a poslouchám velmi krásný a hlasitý zpěv obyčejného kosa. Teda to je koncert. Vydržel to celé tři hodiny, než jsem to opět bez záběru zabalil a odjel. Jsou dvě ráno. Po cestě domů si říkám, že sedm hodin bez záběru taky nedokáže hned tak někdo... No, jsou prostě dny, kdy mi voda a ryby dávají okázale najevo, že toho o nich stále moc nevím. Holt i takové dny k rybařině patří. Ale než zaparkuju, už spřádám plány napříště.  

Rod Hutchinson se narodil v dubnu roku 1945 v malém městečku Louth (hrabství Lincolnshire), zde také 26.06. 2018 ve věku 73 let umírá. Pokud si člověk zadá jeho jméno do prohlížeče, dost často na něj vykouknou titulky jako: RH - osobnost, která nejvíce ovlivnila chytání kaprů v celé její historii nebo RH - kaprařská legenda. Ale i třeba: RH - rocková hvězda kaprařské scény.

Jak v jednom rozhovoru přiznal, prvního kapříka ulovil asi v roce 1959 a že mu právě tahle ryba změní život k nepoznání tehdy netušil. Navíc se jednalo spíš o náhodu - v té době bylo v Anglii ještě málo jezer nebo rybníků s početnější kapří obsádkou. V roce 1961 dostává tip na asi deset kilometrů vzdálenou vodu, a tak se rozhodne vyjet si poprvé cíleně na kapry. I když se ještě pár let věnuje i jiným rybám, přece jen pomalu ale jistě stává se právě kapr tou rybou, která mu učaruje nejvíce.

Své výpravy začíná i zapisovat, nakonec mu vyšlo několik knih. Některé z nich se staly vpravdě kultovními. Nejen kvůli živému líčení svých úspěchů, ale i díky popsaným technikám, montážím apod. Pro spoustu rybářů byly něčím novým a určitě i velkou inspirací. Jeho nejslavnější období spadá asi od začátku osmdesátých do první poloviny devadesátých let. 

"Nakonec, když už dokážete najít místa s dostatkem přirozené potravy a kde se přibližně kapři zdržují, zjistíte, že takových míst je na většině jezer docela hodně, což vás staví před otázku, které z nich vybrat. Odpověď je opravdu jednoduchá. To, které je nejblíž hospodě."  (Carp Book, 1980)

"Boilie - menší kulička z různých přísad, po uvaření zůstává pevné. Velmi užitečné při ostřelování kačen, jiných rybářů a někdy použitelné i jako nástraha."  (The Carp Strikes Back,1983)

Jak je vidět, smysl pro humor mu nechyběl, což z něj dělalo příjemného parťáka. Chris Yates se o něm zmiňuje jako o velmi srdečném týpkovi, se kterým byla prostě sranda. Prochytali spolu na Redmire celou sezonu 72/73. Později už spolu takhle nikdy nechytali, ale tak nějak o sobě věděli. Když chytne RH v roce 1985 na jezeře Cassien kapra o stejné váze jako tehdejší anglický rekord, píše mu Chris Yates v gratulačním dopise, že kdyby mu tehdy v roce 1972 řekl, že oba dva jednou chytnou kapra 51 1/2 lb, Rod by zřejmě smíchy spolknul svoji fajfku (viz fotka dopisu). No a nakonec se to vyplnilo. Za svou rybářskou kariéru chytil RH 37 kaprů přes 30 lb, 7 kaprů přes 40 lb a 3 kapry přes 50 lb. Ve fotbale to sice dotáhnul jen na poloprofesionála, ovšem co se rybařiny týče, patřil zcela jistě do první ligy. Ale zaslouženě - pracoval opravdu na spoustě nápadů a převáděl je promyšleně do praxe, například používání partiklu nebo vyvíjení a výroba vlastních nástrah a esencí. Také byl jeden z prvních, kdo začal používat 12 ft pruty. 

Sám říkal, že osmdesátá léta byly pro něj ty nejkrásnější. Opravdová "průkopnická" nebo "objevující" kaprařina. Jezdit skoro pokaždé někam jinam, nic o těchto vodách nevědět, vymýšlet nové věci a reagovat na lokální problémy, užívat si to a při tom všem je tam někde vzadu ve vaší mysli stále tatáž myšlenka, totiž že i tenhle nebo další nához může přinést TU rybu. 

Mezi jeho další koníčky patřila hudba, a to převážně jazz. Vlastnil hezkou sbírku hudebních nástrojů. Ale jak sám podotknul, na žádný z nich pořádně hrát neuměl - too busy to fishing.

Rode Hutchinsone, při čtení tvých knih jsem se opravdu často a moc nasmál. Navíc jsi krásně popsal, co pro tebe je nebo byla ta nejčistčí forma kaprařiny: 

"Přijít při západu slunce, zůstat skryt všem pohledům, splynout se stromy. Za svítání se pak jako duch zjevovat u vody, našlapujíc tak neslyšně jako vznášející se ranní opar." 

... snad tam někde odpočíváš v pokoji...

Pod názvem Jaga Jazzist spolu od roku 1994 hraje a tvoří několik norských muzikantů. Styl? Těžko popsatelný, trocha jazzu, trocha elektroniky, sem tam groovy, sem tam vážně až lehce smutně, ale hlavně upřímně a živě. A Livingroom Hush (2001) je jejich první známější album a myslím, že se opravdu povedlo.

 www.youtube.com/watch

Někdy se prostě sejdou dva lidé a hned od prvního okamžiku je jasné, že tohle setkání bude znamenat nejen krásné přátelství, ale bude bohaté i na vzájemnou inspiraci a spolupráci. Hugh Miles a Chris Yates jsou známí široké rybářské veřejnosti díky nezapomenutelné sérii A Passion For Angling. Tahle v řadě druhá spolupráce (moc si přeju, aby byla ještě další, ale to už se asi nestane) sice není tak slavná, ale určitě si zaslouží pozornost také. Znovu se ocitneme na březích starých jezer a rybníků kdesi v krásné anglické krajině a v průběhu několika měsíců budeme znovu svědky dychtivosti a napětí při lovu vysněné ryby. Tenhle film je vlastně jakousi formou rybářského deníku zachyceného kamerou.

Sám jsem se o něm dozvěděl asi necelé tři roky zpět. Dva roky jsem pak hledal a nakonec snad s pomocí samotného Izaaka Waltona nalezl a koupil. Celý film je k vidění i na YT, bohužel kvalita není nic moc.

Pro fanatiky podobného ražení i tak nelze jinak, než vřele doporučit.

www.youtube.com/watch