Další přírůstek do mé sbírky je kniha od Tima Paisleyho The Rod Hutchinson and Chris Yates Legacy. Když jsem se o ní dozvěděl, stačilo mé drahé polovičce jemně naznačit, abych ji posléze hezky zabalenou našel pod stromečkem. Musím přiznat, že tyhle dvě legendy anglické kaprařiny totiž moje rybaření velmi ovlivnili. Například od jisté doby (po shlédnutí určitých dílů známé série anglických filmů s Chrisem Yatesem v jedné z hlavních rolí...) chodím k vodě jen s jedním proutkem a centrepinem. Znovu jsem tak otevřel vrátka do mých klukovských let, kdy jsme se podobně vybavení toulali okolo slepých ramen Moravy. A Rod Hutchinson? Pravda, mohlo by se zdát, že s jeho velmi moderním přístupem představuje naprostý protipól mého chytání, ale není tomu tak. Spousta jeho myšlenek v sobě skrývá vyjímečnou hloubku a už několikráte mi dopomohly k hezkému úlovku, navíc má bezva humor.

Takže po vybalení jsem se na pár dní odloučil od přítomnosti a spolu s autorem se prošel minulostí až zase zpět do roku 2020, kdy vznikla poslední část rozhovoru s Chrisem Yatesem. Tenhle obsáhlý a výborný rozhovor (má tři části) vlastně knihu uzavírá a na asi padesáti stranách se prolínají často veselé vzpomínky na Roda s dalšími méně známými skutečnostmi okolo kaprařiny i s osobním vyznáním, jak si CY užívá rybaření ještě i dnes. CY napsal i první čtyři kapitoly, které byly uveřejněny v devadesátých letech v časopisu Carpworld. Tenhle časopis zde hraje důležitou roli - samotná kniha je koncipována ve stejné grafické úpravě jako jeho běžná vydání, jen je o hodně tlustší a těžší. Tuhle paralelu nelze přehlédnout, ale je to určitě záměr, protože další kapitoly pak už zpracovávají převážně takzvané "tapes", tedy nahrávky, které začaly vznikat asi v polovině devadesátých let a jsou to vlastně rozhovory mezi Rodem Hutchinsonem a Timem Paisleym. Ten je vždy pečlivě převedl do psané formy a posléze uveřejnil právě v časopisu Carpworld (na jehož vzniku se i podílel a také dlouhá léta patřil k týmu okolo). Témata těchto kratičkých rozhovorů byla různá - od škály nástrah přes montáže až třeba k chytání ve Francii. Tapes se staly velmi oblíbenými a v Carpworld se pravidelně objevovaly až do konce devadesátých let. V téhle knize je najdeme kompletní, je jich celkem 28 a uzavírá je moc hezký rozhovor s RH z roku 2011. Celé je to doprovázeno bohatým fotografickým materiálem a je to moc moc povedené dílo. Tahle kniha by neměla chybět v žádném domově někoho, komu tenhle způsob rybařiny učaroval, ať už třeba jen na pár let. Oživí to spoustu vzpomínek.

Vydalo nakladatelství Little Egret Press v roce 2021, kniha má 450 stran a je psána anglicky.

A zase je tu jeden den volna, tak by byla škoda někam nevyjet. Tentokráte volím hned první vesnici za větším městem a dokonce najdu i šikovné parkování. Všude zpívají ptáčci, je šest stupňů a člověk má pocit, jako by jaro viselo ve vzduchu. No to bylo, aby se něco nepovedlo. Beru kýblík s toustovým chlebem a vařeným konopím a jdu omrknout řeku. Ta je docela zvedlá a trošku zakalená, ale celkem rychle se rozhoduju pro šest fleků a decentně si je zakrmím. Pak se loudám k autu, proběhne kafíčko, něco na zub a pivečko. Řeknu vám, mám bezva pocit, bezva náladu... i kdybych dnes nic nechytil, bude mi to jedno. Pak si připravím raději nový návazec z dvacítky s větším háčkem (osmička). Na dvou místech je dost větví ve vodě, jestli tam dostanu záběr, bude to jak říkají angláni "hit and hold". 

A teď tady sedím a padá na mě únava. Hmm, šlofíček by bodnul, tak si to naplánuju, že teď zachytám dvě hoďky a pak si zdřímnu v autě. Špička se nepatrně pohla, tak helemese, snad jsou rybky při chuti. Beng! a je tam. Hned pod nohama směřuje do vody kmen staré vrby a tam, kam jsem nahodil, je to jen metr k větvím už sousedního stromu, takže zaberu, co ta dá. Rybka je hned u hladiny, snaží se vyrazit ke spásným větvím po proudu, ale nedávám jí ani centimetr. Přitáhnu, prut držím stále hodně vysoko... teď zas zmerčila ten kmen a chce pod něj, ale už je pozdě, držím ji nakrátko a jediné, kam se dostane, je múj podběrák. Uf, celé to trvalo pár vteřin, ale adrenalin teda dobrý. Hezká rybka, metr ukazuje 48 cm, paráda. 

Druhý a třetí flek jsou nějaké hluché, tak se přesunuju k tišině těsně u břehu za starým dubem. Pár sekund po nahození průvěs, sekám, ale nic. Hned nahazuju na stejné místo, beng! krásná hokejka, ale zase nic... kontroluju háček... všechno dobrý... dám trochu menší kůrku a šup tam s tím. Nepatrné přihnutí špičky okamžitě sekám... je tam. Tenhle se drží hezky u dna. Teprve až pozná, že jsem silnější, podnikne výpad do největšího proudu... proutek se hned ohne do velkolepého oblouku. Slézám k vodě, ještě jeden výpad a je můj. Hmm, moc pěkná rybka, metr ukazuje přesně 50cm, paráda.

Další místo vynechávám a jdu rovnou na flek, kde jsem byl úspěšný minulou výpravu. Tentokrát dávám tak velkou kůrku, že musím přicvaknout brok, aby všechno sedělo jak má. Nához taky sedí a já si taky sednu. Ale se záběrem moc nepočítám, minule nebyl takový průtok a tam, kde to teď leží, se nedělaly takové víry. Tohle nevypadá dobře. Ale světe div se, asi za deset minut se špička krásně přihne a je tam další rybka. Po krátkém boji mám na břehu tentokrát 49 cm... krása, lepší už to být nemůže. Ale jede se domů. Měl jsem mít zítra dopoledne volno, ale padlo to. Tím pádem padá i můj plán fleky znovu zakrmit, zdřímnout si v autě a pokusit štěstěnu, až bude úplná tma. Tak třeba zase jindy. I tak jedna z mých nejlepších zimních vycházek.

Řeka Mulde (česky také Mulda) je druhá největší řeka Saska. Je tvořena dvěmi řekami - Zwickauer a Freiberger Mulde, které se potkávají u vesnice Sermuth. Otdud pak pokračují své putování jako jedna Vereinigte (Společná) Mulde, která se po 147 km vlévá u města Dessau (Sasko - Anhaltsko) do Labe.

Zwickauer (Cvikovská) Mulde pramení u vesnice Schöneck a je dlouhá 167 km, Freiberger Mulde pramení jihovýchodně od vesnice Moldava v Čechách jako Moldavský potok. Je dlouhá 124 km a o něco mohutnější než Cvikovská. Celkově do povodí všech třech řek spadá území okolo 7400 čtverečních kilometrů a při ústí do řeky Labe činí normální průtok něco kolem 73 kubíků za sekundu. Ale pozor, je to živel... v roce 2013 se po vydatných deštích nasbíralo u města Bad Düben (kde se nachází i poslední měřící stanice v Sasku) ničivých 2200 kubíků za sekundu. Hladina vystoupala přes neuvěřitelných 8,5 metrů a řeka tehdy smetla vše, co jí přišlo do cesty.

První příchozí obyvatelé a s nimi spojené změny krajiny jsou doloženy kolem roku 10 000 - 8 000 př.n.l. Největší rozmach osídlení pak proběhl mezi sedmým až dvanáctým stoletím. Řeka je významným zdrojem obživy - nejen kvůli rybářství, ale protože je docela rychlá, je využívána i její síla (mlýny, pily atd.). To si ovšem vybírá krutou daň. Stále sílící industrializace napříč stoletími až do roku 1990 má za následek naprosto extrémní znečištění, teprve po roce 1990 se situace lepší a dnes je to opět jedna z nejčistčích řek v Sasku. 

Mulda bývala velmi bohatá na ryby. Z různých historických pramenů je možno vyzvědět, že mezi lety 1500 až 1880 žilo v řece 31 druhů ryb a že například 1642 bylo jen u města Dessau uloveno 4904 lososů. Dnes je řeka díky různým přehradám a splavům pro lososy bohužel neprůchodná, ale nezapomněli. Po té velké vodě se ulovili lososi až u města Colditz, holt instinkt přetrvá věky. Ono totiž i když je s touhle rybou nejvíce spojováno Labe, vodní systémy obou Muld na německé straně Krušných Hor nabízely už odedávna pro jejich přirozený výtěr ideální podmínky. 

Dnes je situace o hodně jiná. Nevím, jak na tom jsou pstruhové úseky, ale tam kam chodím, tedy parmová pásma, je druhová skladba celkem chudá a pokud člověk jezdí k řece pravidelně okoukávat jakáže to tohtoroční drobotina u břehů plave, kolikrát až žasne, jak žalostně málo tu a tam na něj potěru vykoukne. Se svými rozsáhlými úseky plných podvodních travin by jeden řekl, že se tady musí mít ryby dobře, ale zřejmě to má nějaký háček. Možná, že ty povodně zničily víc, než by si jeden myslel a dlouhé intenzivní sucha 2018 a 2019 tomu určitě moc nepomohly - z celé řeky zbyl tehdy jen potok. 

Ať je to jakkoliv, pravdou je, že Mulda své klenoty nevydává lehce. Už kolikrát jsem odjížděl domů bez jediného záběru a dušoval se, že přiště už raději někam jinam. Jenže tahle řeka mi prostě učarovala, takže už za týden jedu opět po dálnici směr Grimma - napnutý, co mě čeká tentokráte. Na internetu je možno dohledat několik studií, které tak trochu mapují kde a co. Třeba na těch mých místech je parem spíše poskrovnu, ale populace se nadějně rozrůstá. Jinak převládá tloušť, plotice, sem tam štika nebo pokud člověk najde nějakou tu pořádně hlubokou díru, tak i sumec... i když se to nezdá, jedna taková šestimetrová je jen pár metrů od místa na fotce číslo šest. Čím dál častěji je také slyšet zalovení bolena, logicky je tu i nějaká drobotina, třeba hrouzek, ouklej atd. Cejn, kapr nebo lín se vyskytují až dále po proudu od města Wurzen. Žije tady také hodně bobrů a vydru už jsem také zahlédl.

Musím přiznat, že chytání na téhle řece se pro mě pomalu, ale jistě, stalo velmi důležité. Možná je to tím, že všechny ty hodiny strávené u vody mě přivedly k tomu, abych se na tu mou rybařinou díval trochu jinak. Už se nesnažím chytit něco za každou cenu, spíše je mi bližší si počkat (klidně i více dní) a chytit pak jednu slušnou rybku. A čím dál víc se pro mě stává důležité hlavně někde tam venku být a těšit se z krásných chvilek a přírody kolem. Snad to ta řeka ví a snad i kvůli tomu mi sem tam opravdu nějakou tu rybku pošle. A také někdy, když tam zvečera někde na břehu sedím a je všude klid, přemítám, kudy ta spousta vody asi tekla dříve, jak to kolem vypadalo, co za lidé tady tehdy žili a jaký to vůbec byl život. Ale také někdy přemýšlím nad tím, proč je člověk tak podivný tvor a musí i něco tak nádherného doslova znásilnit, tedy spoutat kamennými břehy, nesmyslně narovnat, všechny možné zátoky odříznout... bažiny a močály vysušit a rozorat a dlouhé úseky břehů pak zbavit všech stromů a porostů. Tohle asi nikdy nepochopím, až je mi té řeky líto. Naštěstí, jak je na fotkách vidět, existuje stále pár míst, které si uchovaly celkem přírodní ráz a je tam člověku moc fajn.

Konečně zase k vodě. Už v sobotu jsem si vyhlédl nový úsek řeky, přichystal nástrahy a dnes ráno ještě všechno překontroloval včetně momentálního průtoku. Voda klesá, venku šest stupňů, takže je to jasné, přímo se nabízí první letošní pokus o velkého tlouště. Ovšem počasí jinak nic moc - prudké poryvy větru a déšť není zrovna to, co bych si na dnešek přál. Ale jedu i tak.

Přístup k vodě se ukázal docela složitý, ale utěšuju se tím, že v tom případě tam, kam mám namířeno, mají ryby relativně klid. Nejdřív beru jen kýblík s toustovým chlebem a jdu se projít. K řece je to hezkých dvacet minut pěšky, ale dnes mi to vyhovuje. Prolézám pak asi třistametrový úsek, zakrmuju si sympatická místečka a pozoruju ptactvo. Zpátky u auta dávám něco k jídlu a kafčo. Mám času habaděj. Pak jdu zpět, tentokráte i s výbavou. První místo je schované pod starými duby. Sedím a čekám na nějaký náznak záběru, ale dnes to bude složité, vítr to dost ztěžuje. Po asi deseti minutách dokrmuju a dávám tomu ještě chvilku, ale nic. Místečko číslo dvě ani nezkouším, nelíbí se mi některé větve nad hlavou, leží tady kolem i pár čerstvě ulomených, tak nač pokoušet štěstěnu. Místečko číslo tři. Tentokrát jde na háček ochucená kůrka. Sedím a přemítám, že pár metrů od břehu více v proudu by to stálo za pokus o parmu... v tom sebou špička cukne a úplně se narovná... bleskově mám ruku na prutu, beng! a následuje hokejka jak vyšitá. Ryba vyrazí po proudu, prut se krásně ohne, pár protočení centrepinu a už je vidět u hladiny slušné tlouštidlo. Ještě zkusí vyrazit přímo ke břehu, ale nikde není nic, kam by se mohl schovat a tak končí za chvilku v podběráku. Parádní ryba, docela těžká, na břehu pak metr ukáže padesát dva čísel, tak ještě pár fotek a čau. Na řadě je tedy další místečko. Jenže sotva si sednu, rozprší se takovým způsobem, že to musím brzy zabalit. Než dojdu k autu, jsem durch. Tak co no, jedu domů, i tak jsem spokojený velice. 

V tomhle Jukeboxu nám islandské duo Sigur Rós nabídne projížďku po jejich rodném ostrově. V roce 2016 tuhle okružní jízdu s vlastní zkomponovanou muzikou streamovali živě na YT pod názvem Route One. Moc moc zajímavá věcička z toho vylezla. Drsnou, ale krásnou islandskou přírodu střídají průjezdy městy, které zasazeny do těch skalisek a jezer, působí někdy až neuvěřitelným dojmem. Navíc je život v nich a kolem zachycen ve své úplné obyčejnosti a je dost možné, že právě tohle činí tuhle věc docela intenzvní... posuďte sami. 

Část první

Část druhá

Část třetí