Tak. Tři týdny uběhly jako voda. Jelikož nás kopce baví, vrátili jsme se do Berchtesgádenských Alp. Menší komplikace nám sice znemožnili pravé "alpin wandern", ale i tak to byla bomba. K rybám jsem se nedostal - docela ostuda, známá a vyhlášená říčka Traun mi tekla skoro pod nohama. Muškařskou výbavu jsem s sebou sice neměl, ale nebylo by špatné zkusit poškádlit místní potočáky. Neva, třeba příště. Zážitkem byl určitě i tlustý bobr v odvodňovacím příkopu blízkého rašeliniště, šinul si tu kupředu s větévkou vrby v hubě a nám nevěnoval ani trochu pozornosti. Anebo byl na tůristy zvyklý a nebo měl dostaveníčko s paní bobrovou, kdo ví. Pak rychlý přesun do jižních Čech a tady už to bylo hlavně o pohodě, klidu a taky nějaké ty ryby... znovu jsem si po dlouhé době šáhnul na lína - dokonce tři kousky a nějaké ty kapříky jsem taky polapal. Když jsme si to tam projížděli, tak opravdu za každou zatáčkou rybník, fakt rybářů ráj. I ten náš byl jen, co by kamenem dohodil na konci přilehlé zahrady. No a pak přesun do Beskyd, setkání s celou rodinou, grilovačky, pivko a pohoda. Jojo, moc fajn to bylo. Přeji všem, aby taky měli bezva prázdniny a užili si, jak se dá.

Ale teď už zase přemýšlím nad mým milovaným kanálem... nebo že by raději řeka? Nevím proč, ale táhne mě to na jedno místo, moc moc pěkně tam je...že by instinkt? Mám tedy poslechnout? 

Trocha inspirace od adh fishing, jak na parmy s mouchou. Moc hezké záběry a i když je to celé německy, ukázaným metodám porozumí snad každý. Nejvíce se mi líbí, jak tam ty ryby stojí v proudu ve vodě jen po kolena... úžasné. 

První díl:

https://youtu.be/m2sZWWg6J2A

Druhý díl:

https://youtu.be/-_eSGVDahyE

Dnes se podíváme do Brazílie a necháme se unést poklidnými melodiemi, které pocházejí od jednoho z otců brazilské bossa novy. Album Stoneflower je podle mě jedno z nejpovedenějších a i když vzniklo už dávno (1970), pan Antonio Carlos Jobim odvedl bezchybnou a nadčasovou práci. Přeji příjemný poslech.

www.youtube.com/watch

Většinou se my rybáři rádi pochlubíme hezkou rybkou nebo poutavým příběhem. Ale jen málokdy vyprávíme dobrovolně o rybách, které jsme nějakým způsobem ztratili. Asi to bude tím, že dost často takové ztráty ještě nějaký čas tam někde uvnitř nás bolí a koušou.

Známe to podle mě všichni - ať už krásný pstruh nebo parma, štika, kapr... ten pocit, kdy se po nekonečné době zdolávání ohnutý prut najednou narovná... a nic. A nejhorší je, když jsme rybku ještě předtím neviděli... to se pak dlouho zamýšlíme nad tím, jestli právě ona nebyla ta nej. 

Tohle je vlastně sbírka podobných událostí, které zažili známí autoři anglických a amerických rybářských periodik. Zavede nás nejen na řeky za pstruhy a lososem, ale i třeba na moře za žraloky nebo tarpony. Určitě poutavé čtení a pokud se vám opět zadaří něco podobného, je fajn mít ji doma - při čtení se pak dostaví pocit alespoň mírné útěchy.

Kniha vyšla v roce 1991 u nakladatelství Merlin Unwin Books. Je psána anglicky, má celkem 16 kapitol na 131 stranách a každá kapitola je vyzdobena moc hezkými obrázky, jejichž autorem je Christopher Wormell. 

Povzbuzen včerejším úspěchem jsem kolem jedné zase u kanálu. Tentokrát vybírám druhou stranu, kde nejsou skoro žádné stromy. Předsevzal jsem si, že to okouknu až k hranici se Saskem Anhaltskem a zkusím ty potfory najít. Takže se řádně vyzbrojen (šiltovkou a polarizačkami) vydávám na průzkum. Kýblík s kukuřicí mám s sebou taky a zakrmuju postupně čtyři fleky. Rybu jsem kromě potěru neviděl ani jednu, takže zakrmuju tam, kde jsou hned vedle nebo aspoň poblíž nějaké stromy. Poslední flek je opravdu daleko, ale pozdává se mi nejvíc. Všude si to zakrmuju pár hrstičkami kvašené kukuřice, pod háček jde sestava ze včerejška - dvě zrnka kvašené a nahoru zrnko bílé umělé s čokoládovým aromem. 

Slunko pere ostošest, ale při čekání na záběr se chladím koupáním. Voda je fajn, ani moc teplá ani moc studená. Asi po hodině na prvním fleku přichází nějaké drbance, ale zásek jde do prázdna. Balím a přesouvám se na flek číslo dvě. Tady je to úplně hluché, takže to po asi půlhodince balím. Trojku přeskakuju a jdu rovnou daleko, až na poslední flek. Roste tady hned vedle vrba a sic to není bůhvíco, aspoň trochu toho stínu tady je. Trošku dokrmuju a dlouho se nic neděje, pak krátké zavrčení signalizuje rybu, kterou ovšem moc rád nemám... i když je tenhle cejn krásně vybarvený a ne úplně malý, přece jen bych raději nějaké to telátko. No, asi za hodinku další zavrčení a je z toho... další cejn. Hmm. Chvilku přemýšlím, co dál... nový návazec, všechno zvětšit nebo? Nakonec měním jen tu bílou plovku za červenou a s příchutí scopex. Pak už jen sedím a přemýšlím, že až se slunko posune tak, že už nebudu mít ani tu trochu stínu, co jsem měl doteď, tak už asi nevydržím. Sleduju špičku prutu, furt tam jsou nějaké pohyby. A pak se špička skloní, ale už se nenarovná, skloní se ještě víc, navijáček zavrčí, já zaseknu a zase cejn. Hmm, no super. Tak přitáhnu a ten cejn škubne pořádně hlavou... tak tedy domotám, zase přitáhnu a u hladiny se asi šest sedm metrů ode mně objeví podlouhlé obrovské tělo ryby... 

Jako první mi probleskne hlavou, ať to hlavně všechno drží, jak má. Ale štěstěna je mi tentokráte nakloněna a po prvním výpadu vím, že to dobře dopadne. Jen trochu trpělivosti a nikam nespěchat. Amur krouží přede mnou, já mám už podběrák ve vodě a vždy, když chce doleva, stočím ho doprava a naopak, až je za chvilku takový letargický. I když tak nějak v duchu vím, co bude následovat, zkusím ho podebrat. Chvilku pak trvá, než ho dostanu zase zpátky, znovu si s ním hraju a i druhý pokus dopadá jako první. Po třetím opakování si milý amur asi řekl, že ho to nebaví a odjel. Chvilku jsemm měl takový pocit, že ta maličkost, co se ho snažila brzdit mu nějak moc nevadila... Jenže to už se přetahujeme asi deset minut a síly docházejí, takže pokus číslo čtyři. No tak unavený asi je, ale ještě ne úplně... to jsou skoky... to snad odkoukali tam někde od lososů...

Ale pátý pokus dopadl dobře a na břehu pak v mžikuletu proběhne zvyklá procedůra: 97 cm a do čtrnácti kil chybí jen maličko... prostě mazec. A pak už jsme dole ve vodě a čekám, až se začne vlnit a pak dám pomalu ruce pryč a tahle neskutečná ryba mě na oplátku hezky ošplíchne a je pryč. No, milý svatý Petře, děkuji pokorně a velice.