Je dost horko a ani lísteček se nehne. Jenže já mám dnes volno a kdy jsem byl naposledy na rybách ani nepamatuju. Ženuška má dnes taky volno, a to to většinou s rybama nedopadne.... tak tedy něco po obědě opatrně navrhnu, že bychom mohli na chvíli někam k vodě... a světe div se, kolem třetí sedíme u kanálu.

Vybral jsem raději zarostlou stranu, ve stínu stromů si natáhneme deku a bude nám fajn. Nahoře na hrázi, kam normálně chodím, bychom asi dlouho nevydrželi. Zakrmuju dvě místa, na obou už jsem pěkné ryby chytil, ale vzhledem k tomu, že tady budeme vegetit maximálně dvě tři hoďky, moc tomu nevěřím. Po zakrmení si to jdu nejdřív projít, ale rybu nevidět. V travinách ve vodě se blýskají malinká sluníčka tohtoročního potěru a je ho opravdu hodně, tipuju to hlavně na malé plotičky. Ale nějaké známky něčeho většího? Nic. Ale trošku se zvednul vítr, což je moc dobře a přece jen tam někde z hloubky nitra vydoluju kousek optimismu. Asi pak hodinu poctivě sleduju hladinu a optimismus se znovu vytrácí... přesně na tomhle místě se vždycky ukazovali, ale dnes nic. Tak snad je nějaký mameluk neodchytal, možná se jen přesunuli někam, kde je jim líp... aspoň doufám. A pak tam sedíme a žvaníme, než nás něco kolem půl páté přepadne hlad. Říkám, počkáme do pěti a pak domů. Asi za deset minut se ozve ten nádherný zvuk a já letím k prutu. Rybka se mezitím zavrtala do bujné podvodní vegetace a tentokráte ani systém doleva doprava atd. nepomáhá. Tak je léto, voda je teplá, takže tam vlezu a pod jiným úhlem rybku vydoluju k hladině - lysec. Natáhnu se pro podběrák, chvilku nedávám pozor a už se zase zavrtal do něčeho skoro pod nohama, teda ten se vyzná. Ale nakonec do něj tyčkou od podběráku šťouchnu a hotovo. Položený v trávě má tak tři a půl kila, ale radost mi udělal velikou. Nahlas pronáším, že bude fajn večeře, ale když vidím ty holčicí smutné oči, beze slova slezu k vodě a večeři raději oželím. Tak plav ty jeden.

Dnes sbírka krásných melodií, za kterými stojí známý japonský skladatel Joe Hisaishi.

Kdysi jsem se učil hrát na kytáru... beznadějně... ale pokud bych se měl dnes znovu rozhodnout pro nějaký nástroj, tak určitě klavír...

www.youtube.com/watch

Minulý rok jsem nějak v tenhle čas tady jen kousek vedle chytil pěkné telátko a jelikož mám dnes volno, tak jsem si říkal, že bych mohl opět pokusit štěstěnu. Teploty nám posledních pár dní šly pěkně dolů, tak by rybky mohly být při chuti. Zakrmil jsem asi šest hrstí kvašené kukuřice a hodil to tam. Mám to úplně stejně jako minule, pod háčkem dvě zrnka a ořezaná plovka. Místečko se mi moc líbí, tady určitě nikdo chytat nebude, je tu opravdu místo jen pro jeden proutek a i na břehu, kde sedím, je to dost zarostlé. Další plus je hodně podvodních travin jen kousek od břehu a o kousek dál pár leknínů nebo stulíků nebo co to je. Jenže až do půl třetí ráno nemám ani drbanec, pak jedno krátké zamručení signalizuje dalšího cejna... tak bezrybka nebudu. Ale teplota klesá moc a než vyjde slunce, je všechno utopené v mlze a u vody jsou tři stupně... tak to se moc nepovedlo, v takovém počasí jsem nikdy nic nechytl. Kolem páté balím, musím na chvilku do postele, odpoledne mě čekají povinnosti. Škoda no, telátko tedy snad příště, ale i tak to bylo fajn.

U vody jsem kolem jedenácté. Je krásná noc, sem tam mráček, ale hvězdičky jdou vidět hezky. Jsem zase u dvou stromů, zakrmil jsem si, pod háček dvě zrnka a šup tam s tím. Tentokráte si připravuju ještě jedno místečko asi 40 metrů nalevo. Zakrmuju dvakrát, ve dvanáct a ve tři. Noc je nejdřív tichá, ale kolem jedné se to zase rozezpívalo. Zajímavé, teplota pěkně spadla, zřejmě to těm tvorečkům nevadí. Mě je taky fajn, ležím ve spacáku a koukám na hvězdy. Támhle letí družice... a támhle taky... a tam taky. Teda provoz jak na silnici. Pamatuju si, že když jsem byl malý, nebylo to vůbec lehké nějakou spatřit. Rrr... čekám, co z toho bude... nic. I tak vstávám, asi vím, co tam na mě na háčku čeká. Hmm, je to tak, cejn. Tak plav. Trochu dokrmuju. Je půl třetí, noc se začíná lámat, na obzoru za letištěm se objevuje šedavý proužek. Vstávám a připravuju se, nějak v tenhle čas to totiž vzalo minule to kapřisko. Přesně ve tři rrr... rr... do pytle, zase cejn. Hmm, tak bezrybka nebudu, ale už by po tom mohlo skočit i něco jiného. Přidávám ke kukuřici ořezanou plovku. Kolem půl páté, jelikož se nic neděje, se přesouvám na to druhé místečko. Odněkud se vzalo hejno racků a létají tady tam a zpět. I když je už den, sem tam ještě zmerčím netopýry, zajímavé. No nic, nához se povedl, mrknu na mobil, přesně pět ráno. Sedím nahoře a dopíjím čaj. Rrrrrrrrrrrrrrrrrrrrr no tak to už je jiná. Beru prut do ruky a hned podle tahu je jasné, že tohle žádný junior nebude. Ryba se snaží zavrtat někde nalevo ode mě do travin a leknínů, ale moc se jí to nedaří. Světe div se, tentokrát stojí štěstí při mně a celkem brzy se objeví docela slušný lysec jen pár metrů přede mnou u hladiny, kde ho nechávám vyblbnout se. Ještě podběrák do vody, hups první pokus vedle, ale na druhý je tam. No konečně. Pak procedůra jako vždy. Docela tlusťoch a vysoký s velkou hubou. Váha ukáže osum kilo a já jsem moc moc spokojený. Kapříka pouštím a já balím. V šest jsem doma. Hezky je na tom světě.

Eric Serra je francouzký skladatel a muzikant, tvoří převážně filmovou muziku. Do dnešního hudebního okénka jsem vybral jeho soundtrack k filmu Le Grand Bleu z roku 1988. A pokud někdo náhodou tenhle film neviděl, tak to napravte, stojí to za to.