Většinou se my rybáři rádi pochlubíme hezkou rybkou nebo poutavým příběhem. Ale jen málokdy vyprávíme dobrovolně o rybách, které jsme nějakým způsobem ztratili. Asi to bude tím, že dost často takové ztráty ještě nějaký čas tam někde uvnitř nás bolí a koušou.

Známe to podle mě všichni - ať už krásný pstruh nebo parma, štika, kapr... ten pocit, kdy se po nekonečné době zdolávání ohnutý prut najednou narovná... a nic. A nejhorší je, když jsme rybku ještě předtím neviděli... to se pak dlouho zamýšlíme nad tím, jestli právě ona nebyla ta nej. 

Tohle je vlastně sbírka podobných událostí, které zažili známí autoři anglických a amerických rybářských periodik. Zavede nás nejen na řeky za pstruhy a lososem, ale i třeba na moře za žraloky nebo tarpony. Určitě poutavé čtení a pokud se vám opět zadaří něco podobného, je fajn mít ji doma - při čtení se pak dostaví pocit alespoň mírné útěchy.

Kniha vyšla v roce 1991 u nakladatelství Merlin Unwin Books. Je psána anglicky, má celkem 16 kapitol na 131 stranách a každá kapitola je vyzdobena moc hezkými obrázky, jejichž autorem je Christopher Wormell. 

Povzbuzen včerejším úspěchem jsem kolem jedné zase u kanálu. Tentokrát vybírám druhou stranu, kde nejsou skoro žádné stromy. Předsevzal jsem si, že to okouknu až k hranici se Saskem Anhaltskem a zkusím ty potfory najít. Takže se řádně vyzbrojen (šiltovkou a polarizačkami) vydávám na průzkum. Kýblík s kukuřicí mám s sebou taky a zakrmuju postupně čtyři fleky. Rybu jsem kromě potěru neviděl ani jednu, takže zakrmuju tam, kde jsou hned vedle nebo aspoň poblíž nějaké stromy. Poslední flek je opravdu daleko, ale pozdává se mi nejvíc. Všude si to zakrmuju pár hrstičkami kvašené kukuřice, pod háček jde sestava ze včerejška - dvě zrnka kvašené a nahoru zrnko bílé umělé s čokoládovým aromem. 

Slunko pere ostošest, ale při čekání na záběr se chladím koupáním. Voda je fajn, ani moc teplá ani moc studená. Asi po hodině na prvním fleku přichází nějaké drbance, ale zásek jde do prázdna. Balím a přesouvám se na flek číslo dvě. Tady je to úplně hluché, takže to po asi půlhodince balím. Trojku přeskakuju a jdu rovnou daleko, až na poslední flek. Roste tady hned vedle vrba a sic to není bůhvíco, aspoň trochu toho stínu tady je. Trošku dokrmuju a dlouho se nic neděje, pak krátké zavrčení signalizuje rybu, kterou ovšem moc rád nemám... i když je tenhle cejn krásně vybarvený a ne úplně malý, přece jen bych raději nějaké to telátko. No, asi za hodinku další zavrčení a je z toho... další cejn. Hmm. Chvilku přemýšlím, co dál... nový návazec, všechno zvětšit nebo? Nakonec měním jen tu bílou plovku za červenou a s příchutí scopex. Pak už jen sedím a přemýšlím, že až se slunko posune tak, že už nebudu mít ani tu trochu stínu, co jsem měl doteď, tak už asi nevydržím. Sleduju špičku prutu, furt tam jsou nějaké pohyby. A pak se špička skloní, ale už se nenarovná, skloní se ještě víc, navijáček zavrčí, já zaseknu a zase cejn. Hmm, no super. Tak přitáhnu a ten cejn škubne pořádně hlavou... tak tedy domotám, zase přitáhnu a u hladiny se asi šest sedm metrů ode mně objeví podlouhlé obrovské tělo ryby... 

Jako první mi probleskne hlavou, ať to hlavně všechno drží, jak má. Ale štěstěna je mi tentokráte nakloněna a po prvním výpadu vím, že to dobře dopadne. Jen trochu trpělivosti a nikam nespěchat. Amur krouží přede mnou, já mám už podběrák ve vodě a vždy, když chce doleva, stočím ho doprava a naopak, až je za chvilku takový letargický. I když tak nějak v duchu vím, co bude následovat, zkusím ho podebrat. Chvilku pak trvá, než ho dostanu zase zpátky, znovu si s ním hraju a i druhý pokus dopadá jako první. Po třetím opakování si milý amur asi řekl, že ho to nebaví a odjel. Chvilku jsemm měl takový pocit, že ta maličkost, co se ho snažila brzdit mu nějak moc nevadila... Jenže to už se přetahujeme asi deset minut a síly docházejí, takže pokus číslo čtyři. No tak unavený asi je, ale ještě ne úplně... to jsou skoky... to snad odkoukali tam někde od lososů...

Ale pátý pokus dopadl dobře a na břehu pak v mžikuletu proběhne zvyklá procedůra: 97 cm a do čtrnácti kil chybí jen maličko... prostě mazec. A pak už jsme dole ve vodě a čekám, až se začne vlnit a pak dám pomalu ruce pryč a tahle neskutečná ryba mě na oplátku hezky ošplíchne a je pryč. No, milý svatý Petře, děkuji pokorně a velice.

Je dost horko a ani lísteček se nehne. Jenže já mám dnes volno a kdy jsem byl naposledy na rybách ani nepamatuju. Ženuška má dnes taky volno, a to to většinou s rybama nedopadne.... tak tedy něco po obědě opatrně navrhnu, že bychom mohli na chvíli někam k vodě... a světe div se, kolem třetí sedíme u kanálu.

Vybral jsem raději zarostlou stranu, ve stínu stromů si natáhneme deku a bude nám fajn. Nahoře na hrázi, kam normálně chodím, bychom asi dlouho nevydrželi. Zakrmuju dvě místa, na obou už jsem pěkné ryby chytil, ale vzhledem k tomu, že tady budeme vegetit maximálně dvě tři hoďky, moc tomu nevěřím. Po zakrmení si to jdu nejdřív projít, ale rybu nevidět. V travinách ve vodě se blýskají malinká sluníčka tohtoročního potěru a je ho opravdu hodně, tipuju to hlavně na malé plotičky. Ale nějaké známky něčeho většího? Nic. Ale trošku se zvednul vítr, což je moc dobře a přece jen tam někde z hloubky nitra vydoluju kousek optimismu. Asi pak hodinu poctivě sleduju hladinu a optimismus se znovu vytrácí... přesně na tomhle místě se vždycky ukazovali, ale dnes nic. Tak snad je nějaký mameluk neodchytal, možná se jen přesunuli někam, kde je jim líp... aspoň doufám. A pak tam sedíme a žvaníme, než nás něco kolem půl páté přepadne hlad. Říkám, počkáme do pěti a pak domů. Asi za deset minut se ozve ten nádherný zvuk a já letím k prutu. Rybka se mezitím zavrtala do bujné podvodní vegetace a tentokráte ani systém doleva doprava atd. nepomáhá. Tak je léto, voda je teplá, takže tam vlezu a pod jiným úhlem rybku vydoluju k hladině - lysec. Natáhnu se pro podběrák, chvilku nedávám pozor a už se zase zavrtal do něčeho skoro pod nohama, teda ten se vyzná. Ale nakonec do něj tyčkou od podběráku šťouchnu a hotovo. Položený v trávě má tak tři a půl kila, ale radost mi udělal velikou. Nahlas pronáším, že bude fajn večeře, ale když vidím ty holčicí smutné oči, beze slova slezu k vodě a večeři raději oželím. Tak plav ty jeden.

Dnes sbírka krásných melodií, za kterými stojí známý japonský skladatel Joe Hisaishi.

Kdysi jsem se učil hrát na kytáru... beznadějně... ale pokud bych se měl dnes znovu rozhodnout pro nějaký nástroj, tak určitě klavír...

www.youtube.com/watch

Minulý rok jsem nějak v tenhle čas tady jen kousek vedle chytil pěkné telátko a jelikož mám dnes volno, tak jsem si říkal, že bych mohl opět pokusit štěstěnu. Teploty nám posledních pár dní šly pěkně dolů, tak by rybky mohly být při chuti. Zakrmil jsem asi šest hrstí kvašené kukuřice a hodil to tam. Mám to úplně stejně jako minule, pod háčkem dvě zrnka a ořezaná plovka. Místečko se mi moc líbí, tady určitě nikdo chytat nebude, je tu opravdu místo jen pro jeden proutek a i na břehu, kde sedím, je to dost zarostlé. Další plus je hodně podvodních travin jen kousek od břehu a o kousek dál pár leknínů nebo stulíků nebo co to je. Jenže až do půl třetí ráno nemám ani drbanec, pak jedno krátké zamručení signalizuje dalšího cejna... tak bezrybka nebudu. Ale teplota klesá moc a než vyjde slunce, je všechno utopené v mlze a u vody jsou tři stupně... tak to se moc nepovedlo, v takovém počasí jsem nikdy nic nechytl. Kolem páté balím, musím na chvilku do postele, odpoledne mě čekají povinnosti. Škoda no, telátko tedy snad příště, ale i tak to bylo fajn.