Měl jsem to na čtvrtek bezva naplánované, ale nevyšlo počasí, takže jedu až v pátek. Budíček tedy něco před čtvrtou a kolem páté jsem na místě. Dlouho dlouho jsem nebyl na rybách a tak nenechávám nic náhodě a chci si to užít. Podle toho to taky vypadá. Když se tak dívám, co všechno dnes s sebou táhnu, neubráním se pocitu, že dřív to bylo všechno nějak jednodušší. Ale musím se přiznat, že tohle není zrovna můj šálek čaje. Nejraději bych žil a bydlel někde v okolí a měl to k vodě jen pár kroků. To bych pak chodil tak, jak to mám nejradši - jen brašna, proutek a podběrák. Žádné zbytečnosti, spíše pilovat techniku, chytat častěji a pořádně se s řekou a rybama seznámit.

Ještě je noc a hvězdy jasně září, kolem jen ticho a o pár kroků dále řeka. Povedlo se, je mi fajn a bude to krásný den. Trochu to za pomocí čelovky opatrně omrknu a zakrmuju dvě místa. Na jednom pak zůstávám chytat, druhé průběžně zakrmuju. Tentokrát plánuju chytat na opravdu velmi velké nástrahy a připravil jsem si dva různé lančmíty. Na zakrmení pak vařené konopí a trocha nějakého normálního krmení. Kolem osmé přichází první drbance a po deseti minutách tam mám tlouštíka. Malej, tak ho hned pouštím. Ale i tak jsem za něj rád, protože pak už se nic neděje. Jak včera pršelo, tak teče slušných sedmdesát kubíků (ještě týden zpět to bylo osm) a voda je úplně hnědá. Všechny knihy o lovu parem, které jsem kdy přečetl, tomuhle tomu říkají ideální podmínky. Ale mám pocit, že rybám se moc nechce. Ještě to obejdu jen s toastovým chlebem asi dvěstě metrů nahoru i dolů. Odměnou je mi zase jeden malý tlouštík. No nic. Sedím pak asi do desíti, pak jdu zkusit druhé místo, ale senzace se nekoná. Navíc mě zmáhá únava. O dvě vesnice dál mají otevřený malý kiosek a tak si jedu na kafe. Sedím s kafčem v autě a přemýšlím, nakonec se rozhoduju jinak a tak se vracím jen asi kilometr do vedlejší vesnice na stoják, kde jsem nikdy nechytal. Celkem rychle najdu kapry nafoukané v jednom rohu u rákosí. Až mě udivuje, jak snadno a taky, že tu nikdo nechytá. Během hodiny se podívají tři kapříci na břeh a jeden se vypnul. Na avon bezva souboje a kdybych neměl za zadkem silnici, tak by si tu člověk i oddechl. Posledního kapříka beru s sebou, asi věděl, že to s ním špatně dopadne, tak se ani moc nerval. Je mi líto hochu, kdyby to bylo jen na mě, tak si plaveš dál, ale děda s babičkou se minule vyjádřili zcela jasně. Sbalím to právě včas, sotva ujedu pár metrů, přichází bouřka. Doma pak zkoumám okolní stojáky a nevypadá to špatně. Jeden se mi moc zamlouvá, je ze všech od silnice nejdál, tak by tam mohl být relativní klid. Možná to v pondělí zajedu vyzkoušet.