Tak listopad se mi moc rybářsky nevyvedl, když jsem nebyl v práci, tak jsem spíš polehával, stále mě nějak trápí zdraví. Hmm, no nic no, i takový jest život rybáře. Tak tady poslední článek v tomto měsíci patří knihovně a knize The Carp Catchers' Club.

Kdysi takhle na začátku padesátých let seděli tři přátelé na břehu jednoho rybníka a přemýšleli a možná i debatovali nad tím, proč okolní svět nesdílí jejich nadšení pro lov kaprů. Podle nich to byla naprosto úžasná sportovní ryba: k jejímu lovu bylo třeba zapojit všechny smysly a přidáme-li k tomu i trošku originality a přiměřenou porci štěstí, zážitek byl zaručen. Nemyslím si, že zrovna tehdy se zrodila myšlenka popularizace, spíše je napadlo založit klub podobně smýšlejících, aby tak nějak byli mezi svými - viz Arthur Ransome o životě lovce kaprů v jedné krátké pasáži ve své knize Rod and Line (1929):

"Opravdový záznam života běžného lovce kaprů by byla kniha, která by zaujímala místo hned vedle De Quincyho Zpovědi poživače opia, kniha pocuchaných nervů, halucinací, hypnotických stavů (je možné zírat na splávek tak dlouho, až se stane neviditelným), vizí zlaté ryby japonského charakteru s velkou širokou hlavou, prohnutá ve zlaté spršce ve vzduchu pod smuteční vrbou, a posléze těch vzácných momentů, když předlouhá napjatost očekavání přejde do zuřivě šílené akce."

Prostě kaprům se moc lidé nevěnovali, ať už to bylo z nedostatku příhodných rybníků nebo vybavení, tyhle ryby se chytaly málo a pokud nějaká zabrala, většinou to dopadlo neslavně. A tak se naši tři přátelé rozhodli, že jimi založený klub se bude zabývat touto rybou po všech stránkách. Byli to Richard Walker, BB a Maurice Ingham. Usnesli se, že vstupenkou do klubu nebudou ani peníze či postavení, ale úlovky. A tak se celkem rychle klub rozrostl na šest a o něco později dvanáct členů. Přibyli Harry Grief, Jack Smith, John Norman, Bob Richards, Peter Thomas, Bernard Venables, Gerry-Berth Jones, Dick Kefford a Fred J. Taylor. Opravdu zvučná jména, skoro každý z nich psal do rybářských novin nebo měl na svědomí i nějakou tu knížku. Nehledě na to, že Bob Richardson, který je na druhém obrázku, 3.10. 1951, tedy jen pár dní po založení klubu, uloví kapra o váze 31 lb 8 oz, což znamenalo nový anglický rekord. Jelikož tihle pánové nebydleli všichni jen pár kilometrů od sebe, ale často je dělila tehdy nemalá dálka, byl to klub bez klubovny, poněvadž ta by postrádala smysl. A tak se zrodila myšlenka oběžných dopisů - rottary letters. Také se jasně vytyčily hlavní tři témata: hledání a objevování nových vod, vývoj a zlepšování náčiní a samozřejmě také kapr samotný a jeho zvyky, potrava etc. Dopisy obíhaly v cyklech: jeden člen tedy napsal své postřehy a nápady a poslal to dalšímu, ten si dopis přečetl a pokud k tomu něco měl, přidal nový list se svými postřehy a poslal zase dál. Takhle vlastně oběhl jeden dopis všechny členy. V dnešní moderní době internetové komunikace docela zdlouhavá procedůra, ale tehdy to jinak nešlo. A tak se vlastně dostáváme k podstatě téhle knihy. Až na pár vyjímek skončily všechny tyhle dopisy právě u Maurice I., který je na čtyřicet let zavřel do krabice a našel je znovu až při nějaké nespecifikované příležitosti. Dalo to hodně práce: všechny texty uspořádat, přepsat, sem tam přidat na srozumitelnosti... et voilà v roce 1998 spatřila světlo světa doplněna předmluvou od Chrise Yatese tahle velmi nekonvenční kniha. Vyšperkována stylovými ilustracemi od Paula Cooka a dobovými fotografiemi různých autorů představuje opravdu jednu z nej knih vůbec, co se historie kaprařiny týče. Pro podobně smýšlející jako já určitě velmi cenný kousek do sbírky.