Eric Serra je francouzký skladatel a muzikant, tvoří převážně filmovou muziku. Do dnešního hudebního okénka jsem vybral jeho soundtrack k filmu Le Grand Bleu z roku 1988. A pokud někdo náhodou tenhle film neviděl, tak to napravte, stojí to za to.

Kolem deváté jsem na místě, zakrmuju, pod háček dvě zrnka a uvidíme, jestli z toho něco bude. Je krásný úplněk, ale dost se ochladilo. Ležim ve spacáku nahoře na hrázi, dolů to mám 5 - 6 metrů... dnešní noc je velmi živá... ptáci zpívají, jakoby bylo poledne, do toho žáby a z nedalekého lesíka jdou slyšet lišky. Nade mnou Velký vůz... pomalu mě unáší do říše snů. Ale spánek mám lehký a po pár drbancích, které nechávám bez reakce, mě budí krátké zahrčení navijáku a je z toho cejn. Tření jim už asi skončilo, tak potřebují doplnit energii... raději dokrmuju, jestli tam najelo hejno, tak tam toho moc nezbude. Kolem půl třetí přichází pravá neskutečná jízda, ryba si bere vlasec takovým tempem, že sbíhám dolů jen v ponožkách. Odpor slušný a dlouhý výpad na levou stranu nejde moc ubrzdit, tak to bude první větší ryba této sezony. Jenže ouha, když už je po nějaké chvíli zpátky přede mnou, vypne se... no, tak to nepotěší, to už byl určitě hezký kousek. Čekám ještě do půl šesté, pak volají povinnosti a já musím domů. Trošku toho štěstíčka dneska chybělo...

Podle hesla, kdo je připraven, tomu je přáno, táhnu s sebou tentokrát všechno možné, ale co už. Místo mám vymyšlené, nějaké zásoby taky, tak jedem. U řeky jsem něco kolem oběda, je pařák, ani rybky nejdou vidět. Na to, že je ještě relativně začátek května voda už příjemná. Docela čumím, tak brzo jsem se v řece asi ještě neráchal...

Po asi hodině a půl, kdy to nic nedělalo, koukám, že pár desítek metrů proti proudu přece jen nějaké tlouštidla sbírají něco z hladiny. Beru starý plavačkový prut a nějaké kůrky a jde se na věc. Tentokráte to jednoduché nebylo. To co sbírali z hladiny byli nějací chrostíci a kůrka je nezajímala. Až nakonec jeden minibroček, který to vyvážil tak, že kůrka jen velmi pomalu klesala, slavil úspěch. Ve vodě vidím jak jde kůrka pomalu níž a níž a najednou ji nevidím... bez dalšího přemýšlení následuje zásek. Odpovědí je vehementní odpor a rybka se drží u dna a ne a ne s ní pohnout nahoru. Hmm, tak to se mi líbí. Břeh je tady na houby, následuje pár momentů, kdy rovnováhu vyvažuju za pomocí podběráku... nakonec to dopadne jak má, tedy rybář i rybka šťastně na břehu, uf. Má hezky nacpané bříško a 52cm, paráda.

Pak si zakrmuju peletama, ale ať se snažím sebevíc, tak už nemám ani záběr. Přejíždím na vedlejší stoják, zakrmuju, nahodím a zachumlám se do spacáku, děj se vůle boží. Mám lehký spánek a každé zavrčení navijáku kontruju zásekem. Na břehu tak dvakrát skončí sumeček, no ty jsem zrovna v noci chytat nechtěl. Odhaduju, že se kapři třou, celou noc slyším jejich bouřlivé dovádění. Až je světlo, tak vidím, jak jezdí u hladiny hned sem hned tam, hmm, tak to je asi nějaká kukuřice moc zajímat nebude... Přesto si vytipuju jedno místo pod starou vrbou a asi po hodince mám jízdu. Malinký kapřík z toho je. Jedu pak znovu na řeku, ale necítím to jako správné rozhodnutí a tak vyrážím na další stoják. Tady je to evidentně mrtvé, nevidím vůbec nic a pekelné horko tomu moc nepřidává. Na dalším rybníku hledám ryby po větru a taky je velmi rychle najdu. Rychlá akce a po hodince krásný souboj tak s tříkilovým kapříkem, pro můj avon celkem slušný soupeř a chvíli to trvá, než si ho můžu cvaknout. Paráda. Tak výlet se povedl. 

Po dlouhé době znovu na místě činu. Sice jsem byl minulý týden na kanále, ale jen na skok, a i když to bylo fajn a bylo hezky, nic jsem nechytnul. Aktivita ryb na nule a nějaké rybářské prasata pochytali nedávno kousek za dálnicí velké tolstolobiky, které ořezali a zbytek naházeli zpět do vody. Asi sedm až deset ryb, vítr a vlny přivály jeden takový kadávr až ke mně, smutný obrázek, navíc ten pekelný smrad... no zase jsme jako rybáři sklidili velké sympatie u nerybářské veřejnosti...

No nic, zpět k řece. Bylo krásně. Ptáčci zpívali, sluníčko svítilo a voda byla díky včerejšímu deštíku trochu zakalená. Netrvalo to dlouho a přišel první ťukanec a pak k večeru se pin rozhrčel a byl z toho tlouštík radost pohledět. Do vytoužené hranice chybělo pět čísel. Tentokrát fungovaly červené halibutky. Na kukuřici se jedna lepší ryba vypla, měl jsem tam 14ku háček, asi už moc malej na ty velké huby. Mám to tam rád, nikde nikdo, jen příroda. Kolem půl jedenácté jsem to zabalil.

I když jsem měl dnes volno, jsem nějaký marný a vyjet někam k vodě mě vůbec nelákalo. Aspoň jsem se tedy na chvilku ponořil do historie a do dnešního filmového okýnka vybral kratičký film z roku 1963, kdy byly tzv. přátelské klubové soutěže v chytání ryb zcela běžnou praxí. Přeji hezkou zábavu.

www.youtube.com/watch